Spřátelené stránky

• KPUFO seriozní záhadologové


• Detektor kovu v rukou LOVCE POKLADŮ


• AGARTHA.cz


• Zámeček Pádolí

               Mezidobí


          Kniha v prodeji !




Jazyky







Aktualizace: 16. 3. 2013
(perioda: nahodile)

Přidat stránku k oblíbeným

         CELLA MORTUA

Slovník

Slovník:

A B C D E F G H CH I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z

A
ASKEZE Z řečtiny převzaté slovo, znamenající původně výcvik (asket = vycvičený atlet); používá se ve významu zdržení se něčeho, odříkání se. Askeze vystupuje jako předpoklad rozvinutí duchovního života v mnišských řádech křesťanských a některých indických náboženských soustavách. Formou askeze je celibát katolických kněží. Časově omezená askeze pohlavní je nutná v přípravě k magické operaci.

ASTAROTH Jméno babylónského démona ženského rodu, řecky Astarté, jehož manželem byl Moloch . Uctívání démona bylo předmětem orgiastického kultu a také v novodobých černých mších je tento démon evokován. Ve středověké démonologii však jméno Astaroth znamená vévodu pekel, zobrazovaného jako anděla sedícího na draku a držícího v ruce hada. Ovládá západ, je znalcem umění a zná tajemství minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Často byl zjišťován jako příčina posednuti. Astaroth jako ženský démon byla pokládána za démona nočních rozkoší a démona ovládajícího tělesnou lásku. Astarté byla zobrazována jako žena s rohy ve tvaru měsíčního srpku. Démonologové ji pokládali za lunárního démona erotiky. Féničané ji uctívali jako bohyni luny a plodnosti. U Asyřanů byla nazývána Ištar — což se někdy interpretuje jako syrský název ísidy — a byla považována též za bohyni lásky a jejím symbolem byl měsíc. Původně byla též bohyní války, později se však ustálilo pojetí Ištary jako bohyně pohlavní lásky. Jména Ištar, Astaroth, Astarté a u Římanů Venuše (u Řeků též Afrodíté) vyjadřují tedy totéž: uctívanou bohyni pohlavní lásky. V divokých orgiích, které byly součástí kultu této bohyně, vznikla představa, že sexuální akt je službou této bohyni, nikoli že je to akt sakrální, jak se někdy uvádí. V kultu bohyně Ištar má svůj původ také tzv. chrámová prostituce. Astartin kult rozkvétal zejména v Babylónu; zachovalo se několik votivních sošek a zobrazení této bohyně.

ASTRÁL Klíčový pojem hermetismu a celého okultismu vůbec. Vyjadřuje totiž v běžných podmínkách vnímatelného světa nevnímatelnou substanci, která je skrytou dimenzí jsoucna. Svět fyzických věcí a jevů, v němž člověk žije a který vnímá, je jeho odrazem. Někteří okultisté pojem astrál příliš úzce ztotožňují jen s astrálním tělem člověka. V astrálu se preformuje, uchovává, ale také odráží veškeré psychofyzické dění vnímatelného životního prostředí. V indické teosofii je astrál nazýván Kámalóka a je chápán také úzce především jako svět vášní a přání. Staří Egypťané znali rovněž astrál, ale používali hlavně pojmu Ka pro o-značení astrálního těla člověka: věčný život si představovali jako život tohoto Ka v astrálu. Kabalisté nazývají astrální svět Neřeš, Paracelsus jej nazýval „evestrum". Astrál je dynamickým či energetickým zdrojem veškerých forem života a je tak univerzálním zdrojem či rezervoárem veškeré tvořivosti, která se projevuje ve vnímatelném světě duchovními i fyzickými výtvory. V tomto smyslu je také prostředníkem mezi světem idejí a světem fyzického bytí. Papus říká, že astrál je vazbou mezi principem věcí a věcmi samými. Astrál není prostorově lokalizovanou krajinou, není světem ležícím vně světa fyzického: každá entita fyzického bytí a psychického dění má svou astrální dimenzi; vše psychofyzicky jsoucí má svou astrální rovinu. Astrál je tedy bezprostředně spojen s věcmi a jevy samými, je jejich běžnými smysly nevnímatelnou stránkou. Astrál má intermediární charakter: vše má svou genezi nejprve ve světě božských idejí (principů), kte­ré se jako negativ promítají v rovině astrálu, kde dostávají zvláštní „astrální formu", která se pak v našem vnímatelném světě projeví jako forma fyzická. Život těchto fyzických, resp. psychofyzických forem se pak promítá zpět do astrálu a tvoří zde pověstnou „astrální kroniku života," z níž zvláštním způsobem nadané osoby jsou s to „číst" minulé i budoucí děje. Astrál je současně velkým rezervoárem života, v něm jsou jeho transcendentní kořeny; astrál život jako fyzický jev vydává i pohlcuje. Podle Papuse je astrál zabydlen „fluidy", tj. živoucími a inteligibilními proudy a útvary. Jsou to především tzv. „duchové elementů" či „elementálové" (v.), dále „elementárové", jakési metapsy-chické, vědomím nadané zbytky zemřelých lidí, tzv. „larvy", astrální útvary vznikající z výbuchů lidských afektů a vášní, „égregory", astrální útvary kolektivních kultů a hnutí a další . Astrální svět si tedy nelze představovat jako ohraničenou, prostorově vymezenou lokalitu, nýbrž jako nevnímatelnou dimenzi všeho jsoucího, která je fenomentálně diferencovaná jako náš vnímatelný svět s nesčetným bohatstvím životních forem vzdušných, pozemských i podmořských: bytují zde „stíny" zemřelých lidí i uhynulých zvířat, ale i útvary psychických hnutí, afektů a idejí, sklonů, pudů . . . S některými těmito formami navazují kontakt spiritisté, mágové, pracující na nižší úrovni magie a zejména psychurgie (v.). Tyto živoucí útvary-fluida se mohou zhušťovat i zřeďovat, mohou ulpívat na určitých předmětech a obývat určitá místa, kde jim byl dán vznik vzplanutím silných afektů a trvalých emocí. Proto jsou astrálními silami nasycena místa, kde se odehrávalo něco dramatického (místa vražd a sebevražd), kde bylo dlouho prožíváno něco emociogenního (kláštery, kasárna, obydlí lakomců, nevěstince, popraviště). Astrální síly, jak zdůraznil již Paracelsus, přitahují místa, kde byla prolita krev a sperma, neboť obě tyto lidské „šťávy" jsou jakýmsi fyzickým pojítkem s astrálem, jsouce nositeli života. Některé astrální bytosti usilují o styk s člověkem, který pak může propadnout posedlosti (v.), a signalizují svou přítomnost hřmotem, klepáním, světelnými zjevy a jinak. Sukkubové a inkuby, upíři a vlkodlaci, všechny tyto zjevy děsivého okultistického romantismu mají svou reálnou astrální existenci . Velký znalec Astrálu francouzský hermetik Stanislav de Guaita podal ve svém díle Klíč k černé magii podrobnou studii astrálních fenoménů, v nichž spatřoval „hrozný souboj" sil „světla" a „temna". Označil astrál jako „ohnivou vidlici v drápech Satanových" a současně jako „planoucí meč v rukou Cherubových", nazývaje, spolu s gnostiky, astrál „všetvarým a proměnitelným působcem", který je „sám Satan, když podléhá hromadným silám zla, brzo opět světlo slávy vyvolených a mystické tělo Ducha svatého, je-li pohybován prozřetelnými silami". Astrál jako mocný, univerzální činitel je nazýván „astrální světlo" . Astrální tělo člověka , které zahrnuje jeho psychofyzickou konstituci, je prostřed­níkem mezi člověkem jako psychofyzickou bytostí a astrálem. Přirozenou formu interakce tu představuje zejména spánek a sen, který je často odrazem astrálních komunikací a interakcí. Ale i každým svým aktem a afektem vytváří člověk v astrálu larvu, k níž je poután a jíž se váže k dalším astrálním útvarům, které mají určitou afinitu k tomuto metafyzickému produktu člověka. Další silně pojivou vazbu vytváří sexuální život člověka, a proto je sexuální magie výhradně operací v astrálu. Sen a sex jsou nejpřirozenějšími vazbami člověka a astrálu, a jsou proto i prostředky řízeného styku člověka s astrálem. Vymisťování astrálního těla se může dít různými metodami. Obecně platí, že „cvičení vědomého vysílání astrálního těla je napodobováním procesu umírání" (F. Bardon 1956). Anglický botanik R. Sheldrake (1984) vytvořil hypotézu tzv. „morfogenetického pole", která předpokládá existenci zvláštního kosmického činitele, fungujícího jako determinátor forem života (např. tvarů rostlin), ale i jako jakási univerzální paměť, obsahující a současně určující zkušenosti a chování lidských i zvířecích individuí, a dokonce i chemických substancí.

ASTRÁLNÍ BYTOSTI Všechny astrální útvary lze chápat jako bytosti, protože jsou nadány pohybem, určitými sklony a určitou mírou inteligence. Jsou vlastně jakýmisi předobrazy všech forem života na této Zemi a současně z života těchto forem vznikají. Tak např. každé psychické hnutí, ať už je to myšlenka, či pocit, vytváří astrální útvar, tj. astrální bytost, která ži­je ve vazbě na svého tvůrce a současné ve vazbě na afinní astrální útvary. Okultisté tyto astrální bytosti různě třídili, obvykle podle neúplných kritérií magické praxe, omezující se jen na kontakt s určitým dru­hem těchto bytostí. Také pojmenování a charakteristika těchto bytostí jsou v okultistických spisech velmi nejednotné. Tak např. to, co spiritisté nazývají „duchy" nebo „dušemi" zemřelých, jsou vlastně elementárové nebo jen pouhé larvy. Astrál jako obrovský „oceán" transcendentních forem života a útvarů pozemským životem vyvolaných obsahuje nesčetné množství bytostí, jejichž druhy nelze třídit. Vše, co existuje v tomto světě, má svou praexistenci v astrálu a současně vše, co se v tomto světě uskuteční, je tvořením v astrálu. Astrální bytosti, pokud se manifestují „vnitřnímu zraku" osob nadaných k „vidění" astrálu nebo v magických evokacích, vykazují nesčetné bizarní tvary, které jsou kontaminací nejrůznějších tvarů života. Ve starých pohanských kultech byly určité druhy astrálních bytostí personifikovány a uctívány. Tyto kulty byly patrně pozůstatkem přímé komunikace s těmito bytostmi v době, kdy „bohové chodili mezi lidmi" a kdy člověk — homo divinans — měl ještě smyslový orgán uzpůsobený k přímému vidění astrálu (tzv. „třetí oko" — E. Daqué, který tuto schopnost chápal jako přímé „zření přírody"). Personifikace astrálních bytostí je zřejmě pozůstatkem tohoto transcendentálního vnímání. Příroda se proto pohanům jevila jako oživená množstvím nejrůznějších bytostí, obývajících lesy, hory, prameny, jezera, studánky, řeky, stromy, jeskyně, bažiny, bytostí, které žily v blízkosti lidských obydlí (lárové a penáti starých Římanů) atd. Jejich jména a zjevy zůstaly zachovány už jen v mýtech a pohádkách, které jsou vzpomínkami na období magického bytí člověka. Jsou to např. satyrové a jejich bůh Pan, kentaurové, nymfy, Erínie, Harpyje, skřítkové, „plivníci", „ohniváci", „světýlka", bludičky atd. Půvabnou řečí svého literárního génia zobrazil život těchto mytických bytostí Anatole France v povídce Svatý Satyr (ze sbírky povídek Studně svaté Kláry).

ASTRÁLNÍ OBRAZ Papus praví o astrálních obrazech následující: „Veškeré události jsou zaznamenány v magnetickém světle, pronikajícím a obklopujícím zemi, a to ve stavu obrazů, ustálených v tomto světle a jako ono více méně zářících. Tyto obrazy mohou být přitahovány k pozitivním snímkům, které se otiskují v astrálním ovzduší jedince nebo místa, kde obraz byl vytvořen, běží-li o události minulé, nebo kde se teprve vytvoří, běží-li o události budoucí... Astrální obrazy jsou spatřovány buď ve spánku, nebo ve stavech somnabulních nebo v extázi, konečně zcela výjimečně též za bdělého stavu. Astrální obraz může představovat buďto celý výjev, nebo sled několika výjevů (zřetězená cliché), konečně pak jediný předmět nebo jedinou osobu." Podle téhož autora pak vlastnostmi astrálního obrazu jsou: astrální obraz nemluví, chová se jako zrcadlový odraz, jen výjimečně je doprovázen zvuky, které jako by přicházely ozvěnou, tj. z jiných míst, než stojí zjev, jemuž zvuky přisuzujeme, a konečně astrální obraz působí vždy jen na jednu osobu. Jestliže obraz vidí více osob a jestliže k němu mluví, je to pro­jev elementárních bytostí. „Astrální obraz tedy projevuje veškeré vlastnosti fyzického obrazu odrážejícího se v zrcadle (reverzívnost, symetrie), ovšem ve smyslu analogickém, nikoli doslovném" (Papus). Tento významný francouzský okultista pak zdůrazňuje: „Astrálno není místem (prostorem, rozsáhlostí), nýbrž je to zvláštní modlitba bytí, je určitým stavem věcí mimo nás samotných i nás samotných. Astrálno trvá potenciálně, tj. v možnosti fyzického bytí všude kolern nás. Je neviditelným rubem všeho viditelného v tomto světě — druhou stranou téže iluze světa, tvárlivější a proměnlivější a tím i nebezpečnější svými tisícerými klamavými formami." Astrální obrazy je nutno „vyvolávat" tak jako fotografické snímky. Ovšem místo vývojky je nutno použít životních fluid, které lze čerpat buď z média (spiritismus), nebo ze zvířecích těl či jiných látek (magie). Astrální obraz čerpající svou životnost z vypůjčené životní síly je zjevem pouze dočasným, byl vyvolán, ale nikoli ustálen, lze jej však fotografovat a jako takový vyvolaný obraz je viditelný objektivně. V tomto smyslu je nutno odlišit astrální obraz od astrálních bytostí . Magické oživování obrazů popsal F. Bardon (1957), který varuje, že oživení ženského aktu se může stát magikovi osudným, neboť oživený ženský akt se může stát vampýrem nebo sukkubou.

ASTRÁLNÍ PROJEKCE Různé formy „práce" v astrálu, jako vymisťování astrálního těla, tvoření larev a jiných astrálních útvarů imaginací, vůlí, spontánní afekcí atd.

ASTRÁLNÍ SVĚTLO Název pro nevnímatelnou dynamickou substanci astrálu, která tvoří životní prostředí astrálních bytostí a je zdrojem života na psychofyzické úrovni. Po vzoru kabalistů je Eliphas Lévi nazýval „velkým hadem" a Paracelsus „siderickým světlem". S. de Guaita (Chrám Satanův, Praha 1921, s. 19) charakterizoval astrální světlo jako „ono neúprosné fluidum ovládající pudy, všesvětový roznašeč elementárního života, osudový působce narození i smrti, závoj Neviditelna, za nímž se skrývají různé hierarchie Mocností, jimž slouží zároveň za závoj i za nositele. Tato bytost hyperfyzická — sebe nevědomá (...)". Astrální světlo je základní magické agens, je prostředkem všech operací magie, vše, co mág činí, činí jeho prostřednictvím. Astrální světlo se směruje a dynamizuje prostředky ceremoniální magie, přičemž se uplatňuje zákon „Hermových vah": negativní čin indukuje též pozitivní důsledky a naopak. Základním prostředkem dynamizace astrálního světla je oběť. Papus prohlašuje astrální světlo za klíč všech tajemství a uvádí jeho názvy: telesma (Hermes), had (Mojžíš), azoth (alchymisté), magnetismus (Mesmer). Martinisté a Eliphas Lévi zavedli název astrální světlo. Pohyb astrálního světla a jeho dva proudy symbolizuje „Hermova hůl" či Caduceus.

ASTRÁLNÍ VÍR Zvláštní pohyb astrálního světla, známý ve všech světových okultních systémech, které „pracují" s astrálem. Indičtí okultisté jej nazývají „pitha". Znamená shlukování astrálního světla do určitých útvarů, které jsou pak v raportu s příčinami tohoto shluku. Astrální vír tak může být vyvolán např. vyslovením magických formulí za vhodných astrologických korespondencí, neúmyslně je vyvolán afekty osob a určitými činnostmi, např. koitem. Protože každá entita fyzického i psychického světa má svůj astrál, stává se astrální vír prostředkem praktické magie způsobuje změny ve vibracích věcí a jevů (vibrace). Astrální víry mohou mít určité trvání, mohou dostávat směr a sílu a mohou být poutány k určitým předmětům a místům a také se stávají prostředky magického působení. Takové poutání uměle vytvořených astrálních vírů prováděli staří Egypťané při stavbě pyramid. Astrální víry přitahují již existující astrální bytosti a umožňují operatérovi, který je způsobuje a řídí, navázání komunikace s těmito bytostmi a případně i jejich ovládání. Praktická magie je v podstatě založena na technikách vytváření různých druhů astrálních vírů. Uplatňují se při tom imaginace, vůle, posismus, astrologické korespondence a magické prostředky dalších druhů. Magicky lze určité druhy astrálních vírů poutat v obrazech, v ohni a ve vodě. Lze s nimi magicky operovat analogicky s prací s elektřinou. S astrálním vírem souvisí také tzv. zpětný odraz a pojem astrální bytosti.

B
BÍLÁ PANÍ Velmi známý okultní zjev bílé ženské postavy ve splývavém dlouhém šatě, který byl pozorován na různých místech Evropy, u nás zvláště na rožmberských sídlech Rožmberk, Jindřichův Hradec a Český Krumlov, kde se jako bílá paní objevovala Perchta z Rožmberka. Avšak velmi známá se stala také např. bílá paní ze zámku Bernstein v Burgendlandu, která je považována za ducha Giovanny Frescobaldi z Florencie, jež byla údajně pro manželskou nevěru ve zdech zámku zazděna. Také rodina hraběte Nostice uchovávala dokumenty o zjevení „bílé dámy" (hraběnka Agnes voň Orlamúnde), která se objevila o půlnoci v r. 1806, den před bitvou u Saalfeldu, princi Ludvíku Pruskému, jenž v této bitvě padl. Zjev spolu se jmenovaným princem spatřil též jeho adjutant hrabě Gregor Nostitz. Bílá paní na zámku Bernstein se zjevuje tak jako paní Perchta již celá staletí a v r. 1913 se podařilo tento zjev dokonce vyfotografovat (fotografii podává W. Moufang: Magie, Machte und Mysterien, Heidelberg 1954). U nás, jak již bylo uvedeno, je proslulá bí­lá paní Perchta z Rožmberka, zjev nešťastně provdané manželky Jana z Lichtenštejna, dobrotivé bytosti, která zemřela r. 1476. Její záhadný portrét je umístěn na hradě Rožmberk v jižních Čechách. O rožmberské bí­lé paní psal již B. Balbín (1679), který zjev též pozoroval. Okultisté rozlišují dva typy bílých paní: (1) démonický, který je doprovázen často zjevem „ducha lesů", případně „ducha žní", a (2) „duchový", tj. zjev zemřelé osoby s nešťastnou minulostí, který je mírný, pokud není napaden nebo zesměšňován. Bílá paní rožmberská patří do druhé kategorie, je to „dobrý duch", neděsící, tiše a mlčky se pohybující, který příslušníkům rožmberského rodu ohlašoval blízkou smrt některého člena rodu. Pověst o bílé paní rožmberské zpracoval A. Jirásek ve své knize Staré pověsti české. Němečtí okultisté rozeznávají ještě třetí typ bílé paní, k němuž vlastně patří i bílá paní rožmberská, tzv. „Ahnfrau", která se objevuje na určitých hradech a zámcích, jen aby oznámila smrt některého člena starého šlechtického rodu. Tento typ bílé paní se objevuje např. na hradech Ansbachu a Bayreuthu a od r. 1598 na berlínském zámku bývalých Hohenzollernů. Agresivně se choval zjev bílé paní na zámku Bayreuthu v Bavorsku, kde se objevoval až do konce XIX. stol. R. 1806 napadl tento zjev francouzského generála ď Espagne, který na zámku nocoval se svým štábem. O půlnoci byli důstojníci jeho štábu probuzeni zděšeným křikem, a když vtrhli do ložnice svého generála, našli ho ležícího na zemi, postel byla odsunuta a převržena. Generál vypravoval, že byl zjevem napaden a inzultován. Ačkoli byla ihned učiněna zevrubná prohlídka zámku, nebyly nalezeny žádné stopy, které by nasvědčovaly tomu, že by se tato událost mohla vysvětlit přirozeným způsobem. Jiná německá bílá paní se objevovala na zámku v Darmstadtu. Ve Francii se bílá paní zjevuje na zámku Folie-Fiancourt poblíže Breuil sous Leon. Démonickým zjevem je pověstná Melusina (rnére Lusine — matka Lusine) ze zámku Lusignan v Poitou. Snad nejznámější bílou paní vůbec je zjev na zámku Borly v hrabství Essex v Anglii, který se tu vyskytuje již několik století. Tato bílá paní je duchem jeptišky, která prožila nešťastnou lásku a skončila tu sebevraždou. Tvrdí se, že se zjevovala v předvečer nešťastných událostí; tak mimo jiné předpověděla požár tohoto zámku, zkázu Titaniku, první světovou válku a další tragické události. Její existence byla pečlivě zkoumána vybranou komisí v čele se spisovatelem C. Doylem. Komise zjev pozorovala, popsala a dospěla k závěru,že se jedná o „nesporný fakt". V Čechách vystupovaly zjevy bílé paní také na zámečku Hvězdě v Záběhlicích, zámku v Nižboru, hradě Karlštejně, boskovickém hradě, zámcích v Borotíně, Blatné, Velkých Losinách a jinde.

BIOPLAZMA Plazma je jednak biologický, jednak fyzikální pojem. V biologii znamená bud' buněčnou hmotu bez jádra, nebo bezbarvou tekutinu obsaženou v krvi. Ve fyzice znamená plazma ionizovaný plyn jako čtvrté skupenství hmoty, vedle pevného, tekutého a plynného. V parapsychologii, resp. psychotronice, kde pojem bioplazmy vznikl, vyjadřuje prokázanou existenci „biologického plazmatického těla", které je jakýmsi dvojníkem těla fyzického. Krasnodarský výzkumný pracovník S. D. Kirlian se svou manželkou objevili způsob fotografování tohoto „plazmatického téla" lidí i rostlin v r. 1958. Jinou metodou byly fotografie bioplazmy pořizovány již na začátku tohoto století v období rozkvětu spiritismu, kdy byla fotografo­vána ektoplazma médií. Jasnovidci používají pro toto „plazmatické tělo" termín aura . Bioplazma, ektoplazma a aura jsou v podstatě tímtéž — je to pro­jev astrálního těla. Spiritista W. Crookes (1907) se existencí ektoplazmy pokoušel vysvětlit projevy spiritistických materializací a někteří parapsychologové konstatují, že bioplazma přetrvává smrt fyzického těla — ale jen po určitou dobu. Jiní vyslovili hypotézu, že se v případě bioplazmy jedná o pole zvláštního druhu vytvořené emisi částic, přičemž tato emise souvisí s transformací elektromagnetických vln v buňkách živé hmoty; to však odporuje předchozímu konstatováni některých parapsychologů. Překvapující byl objev. že odpovídající bioplazmatický útvar existoval i potom, co byla odstraněna část jedné rostliny. To právě vedlo k vyslovení hypotézy, že bioplazma může po určitou dobu přetrvávat nezávisle na svém nositeli. Bioplazma je zřejmě projevem interakcí dosud neznámých forem energie; je to spíše plyn, ale existují tu i vazby na volné částice, přenáší se, váže se a ulpívá na věcech, které pak získávají nové vlastnosti. Příkladem jsou masky afrických čarodějů a magicky aktivní předměty vůbec. Takovým magicky aktivním předmětem je např. staroegyptská pyramida. Avšak jakákoli pyramida se může stát aktivním zářičem a kondenzátorem onoho druhu energie, která souvisí s bioplazmou. Bioplazma je druhem volné energie a nositelem informace, která může být jasnovidnou osobou vnímána.

BOUŘKOVÁ SKLENIČKA STORMGLASS: Bouřková sklenička (angl. Stormglass) je pomůcka na předpovídání počasí. Jejím objevitelem je anglický admirál Fitzroy (1805-1865), pouze ji objevil kolem roku 1825 nikoli vynalezl. Tyto skleničky se už v Anglii vyráběly, nejdříve je zkoumal jako kuriozitu. Zjistil, že chemická směs uzavřená v ampuli se zvláště měnila se změnou směru větru, nikoli však jeho síly, i když se také může měnit, ale z jiné příčiny, totiž elektrického napětí." Popularizoval ji v knize "Praktická meteorologie admirála Fitzroye. "Směs v ní je složena z kafru, dusičnanu draselného a salmiaku, a to vše částečně rozpuštěné v alkoholu s vodou a uzavřené s nevelkým množstvím vzduchu v hermeticky uzavřené nádobce." Později se k ní vrátil V. E. Žvirblis, vedoucí oddělení chemických věd ruského časopisu Chemie a život. Jeho závěry byly:
- V zatavené ampuli obsahující roztok kafru, dusičnanu draselného a chloridu amonného ve směsi alkoholu a vody skutečně periodicky probíhají charakteristické změny (krystalizace a rozpouštění krystalů).
- Změny tlaku a vlhkosti ovzduší nemohou vykazovat patrný vliv na procesy krystalizace dokonce ani v otevřené nádobě. Vliv teploty na stormglass zatím nelze vyloučit, ovšem krystalizace byla někdy pozorována buď při prakticky konstantní teplotě, nebo když teplota stoupala, či naopak.
- Někteří pozorovatelé poukazují na možnost, že na stormglass působí elektrická (elektromagnetická) pole spojená a atmosférickými jevy probíhajícími na Slunci.
Zatím nelze říci, zda stormglass předpovídá počasí (přesněji jeden nebo několik jeho prvků). K třetímu bodu poznamenejme, že již admirál Fitzroy uvažoval možnost elektrických vlivů. Bylo pokusně vyrobeno několik stejných ampulí a část z nich přikryto mosaznou síťkou, tedy Faradayovou klecí. V těchto stíněných ampulích krystalky buď nerostly vůbec, nebo narůstaly jen velmi malé!


BIBLIOMANTIE - věštění s použitím knihy
Termín bibliomantie pochází z řeckého byblos, znamenající knihu nebo papír, a ten pochází z stejnojmenného fénického města, které se specializovalo na vývoz produktů z papíru. Kniha je namátkou otevřena se zavřenýma očima. Když se oči otevřou, padne jejich pohled na jistou pasáž; někdy přebíhá po stránce prst a ten se před otevřením očí zastaví. Správnou odpovědí na otázku je odstavec nebo verš. V dávných dobách používali bibli za divinačními účely jak Židé, tak i křesťané. Zvláště od 4. do 14. stol. ji králové, biskupové a svatí používali ustavičně. Svatý Augustin mnohokrát doporučuje používat znamení, která poskytuje bible, jako vodítko v případech, kdy se člověk setká s duchovními potížemi anebo nejistotou. Ještě dnes používají jistý druh bibliomantie některé skupiny a náboženské řády, chtějí-li získat oporu, radu anebo vodítko, vyprošují si pomoc z veršů anebo věšteb, nalézených v svatých knihách. Skvělý případ použití bibliomantie naleznete v povídce Montague Rhodese Jamese-Jasan.

BIOTAXE - termín pro biomagnetismus,tělesný magnetismus, biopřitažlivost

C
CARPENTIERŮV JEV jsou podvědomé, (ideomotorické) pohyby (viz), které člověk dělá nevědomě, zejména rukama a prsty a přenáší je na pendl (viz) nebo virguli (viz) - viz bioindikace, biolokace, proutkařství, radiestézie), ale třeba i tužku (automatismus, automatické psaní). Tyto pohyby může přenášet i na oči (viz REM), pohyby hlavy apod. Carpentierův jev částečně je projevem naučeného automatismu (viz), např. řízení auta, nebo autosugesce (viz) či asociace.



ČERNÁ PANÍ Název fantomu, který je jakousi obdobou častějšího zjevu „bílé paní" . Nejznámějším zjevem tohoto druhu je „černá dáma z Darmstadtu" v Německu, která má být „duchem" Marianny, manželky bývalého velkoknížete Ferdinanda Hessenského. Zjevuje se v dlouhém černém závoji a její obličej nese rysy krutosti. Její zjevení je předzvěstí smrti některého člena rodu. Obdobné jsou zjevy šedých, hnědých a zelených „paní" (např. proslulá „hnědá paní" z anglického Raynham Hall, která byla r. 1936 fotografována). Český okultista a mystik K. Weinfurter pozoroval a popsal ve svých Pamětech okultisty zjev černé paní na hradu Košátkách v severovýchodních Čechách. Jiné byly pozorovány na zámku v Bechyni a Třeboni.

ČERVENÝ MUŽ Z TUILERIÍ Vedle „bílých paní" snad nejznámější „strašidlo" v dějinách okultismu. Objevoval se poměrně často v pařížských Tuileriích, přičemž jeho zjevení nevěstilo nikdy nic dobrého. Tak se např. zjevil celé skupině lidí v noci před zavražděním krále Jindřicha IV. Často se zjevoval královně Kateřině Medicejské, která proto odmítala v Tuileriích pobývat. Velmi často se zjevoval i císaři Napoleonovi; ohlašuje svým zjevem vždy buď nějakou neblahou historickou událost, nebo smrt.

D
DIVOKÁ HONBA

E
EFIALTES (Z řečtiny.) Název pro „noční můry", astrální larvy, tísnící lidi ve spánku a způsobující zlé sny. Někdy ztotožňováno s inkuby a sukkuby .

EGREGOR I /definice Kefera/ astrální reprezentace hromadných "hnutí mysli", ať už jsou to všeobecné lidské pudové tendence a afektivní stavy, nebo uctíváním či hromadnou činností vůbec vytvořené astrální bytosti (Nakonečný, Milan 1999: Magie v historii, teorii a praxi, str.313, Praha.) kolektivní mysli a funguje jako více méně silná astrální bytost, není jen pasivním odrazem toho, co je společné lidským myslím, ale též aktivním činitelem. V tomto smyslu každý jedinec vyznává nějakou náboženskou, politickou či jinou ideu, je spojen s příslušným égregorem, přičemž toto spojení je oboustranné: jedinec posiluje svou vírou a svými činy tento egregor a naopak je égregorem posilován. Jako bytost se égregor udržuje tím, že je nasycován vírou, imaginací, činy, které mají vztah k jeho obsahu, především je sycen mocnými kulty a rituály. Teurgickou operací lze vytvářet pozitivní, černomagickou operací negativní égregory. Égregory zlých sklonů se v magické evokaci manifestují jako ďáblové, égregory tvůrčích pozitivních sil jako géniové či andělé, égregory přírodních sil jako démoni či duchové živlů. Uvedená okultní fakta dobře ilustruje E. Lévi (Věda duchů 1936, str. 165 a násl.) na historickém případu evokace olympských božstev, kterou před císařem Juliánem Apostatou provedl Maximus z Efesu. Protože božstva starého Olympu v Juliánově době již nikdo neuctíval a představy o nich již byly velmi chatrné, Julián "neviděl je již tak, jak je představují antičtí básníci, nýbrž jen jak existovala ve vystřízlivělé imaginaci současného lidstva, stará, vetchá, ubohá a zpustlá. Nebyla to již mohutná božstva Homérova, nýbrž byli to groteskní bohové Lucianovi, což jen potvrzuje teorii, že domnělí duchové při evokacích jsou jen zrcadlením nebo odlesky kolektivní imaginace." Uměle vytvořený égregor může být k této zemi připoután i modlou, která se stává předmětem uctívání, a mohou to být i modly náboženské i politické. V živoucí formě vrací astrál jen to, co je v něm udržováno lidskými skutky a vášněmi. Nejsilnější nasycení astrální bytosti reprezentuje obět, protože je spojena se silným hnutím mysli a uvolňuje okultní energii obsaženou v krvi. Silné égregory vytváří hromadné utrpení lidí za válek a revolucí. Égregor působí zpětně na tento svět a vztahy mezi ním a tímto světem v sobě skrývají tajemství individuální a kolektivní osudovosti.
egregor: typická astrální záležitost; mentální síla vržená do prostoru, obsahující informace a mající za úkol zpětně působit;
egregor je projevem tradice
pro vytvoření egregoru a jeho udržování je třeba uctívačů, kteří dodávají tomuto astrálnímu útvaru energii prostřednictvím vykonávaných rituálů
slábnutí egregorů je skutečně pomalé; pro uchování egregoru stačí jen znát jeho jméno a vyslovit ho (tím je i např. učení se řeckých mýtu na základních a středních školách)
oslabení a následné odstranění egregoru: likvidace stěžejního nositele a udržovatele egregoru a pak egregor vytlačit jiným silným egregorem
egregor může být vázaný prostorově, nebo též personálně z hlediska magie se egregorů používá pro prosazení a realizování čehokoliv ve hmotné úrovni; pro věci vyšších sfér se ho nevyužívá - adept nepracuje s egregorem, ale s inteligencí! - evokuje božstvo, nikoliv egregor - adept nedělá obřadníka pro lid; při kontaktu, napojení se na egregor dochází k tzv. uchvácení egregorem - omezení vnitřní svobody, jakési vystavení zdí, bariér omezující rozhled člověka, jeho poznání a vnímání symbolickými hranicemi egregoru - nezaplétat se, nespojovat se! dr. Jan Kefer: "… Jak se tvoří duchovní egregor? Definice: Egregor je vědomá živá myšlenka jednoho nebo více lidí. Tedy sejde-li se několik lidí v určitý čas, na určité místo, stejně myslí a stejně jednají, vytváří myšlenkového egregoru a tato bytost stále roste. Zde je důležitost určitého rituálu. To je skutečně magické tvoření." (10.10.1938)
"… Můžeme vytvořiti národ úplně hmotně, trvá to však staletí nebo tisíciletí. V magickém světě vytvoříme egregora a ten si najde cestu, jak uskutečniti ve hmotě národ." (17.3.1938)
"… Chceme-li vytvořiti nějaké kolektivum, vytvoříme magicky egregora a ten si najde cestu k uskutečnění ve hmotě sám. Egregora vytvoříme magicky za tři měsíce a tentýž výsledek docílí se organizací za 30 let. Když se odvrátíme od organizace hmotné a budujeme organizaci astrální, je průběh rychlejší a účinek čistší." "Všechno, co lidi dělí, je tento nacionalismus. Evropa bude nacionalistická - zase hrubá síla. Pro nás jediná autorita je autorita duchovní, koruna svatováclavská. Řeknete, že je to autorita jako každá jiná! Je to autorita, která v astrálu existuje tisíc let. Víte, co je to egregor živený tolika bitvami! A nyní se tomuto egregoru mohl rouhat kdejaký uličník…Jsou tu hlasy: dejme to všechno Hitlerovi, nebo zase: dejme to všechno Rusku. Je to řeč nějakého rozumného člověka?…Mluvíme o dědictví svatováclavském, ne z politických důvodů. Tenhle egregor je dosud nesmírně mocný, bojí se smrti a dělá všechno možné, aby se udržel. Musíme míti prostředníka mezi tímto egregorem a námi. Tisíciletým mocným egregorem magickým možno zvládnouti celou Evropu. Kdo vládne v demokracii? Tajný činitel, ten lid volí zdánlivě. Politická moudrost našeho lidu je bulvární plátek. Ideál vlády skutečné je moc velekněžská. Dokonalý člověk, vyrovnovážený, naprosto mravný je zárukou celku…Český národ je pevný, jeho země je zvána srdcem Evropy, ať lidé říkají ´doleva nebo ´doprava´ - obojí je nesmysl. Jediná záchrana je zde silný egregor českého lva a silný egregor svatého Václava." (3. 10. 1938)
Keferova slova reagující na podepsání mnichovské dohody. Byl zklamán vývojem situace a zbabělostí vlády: "Podívejme se na současný stav. Kdybychom evokovali magického egregora našeho národa, tak bychom viděli příšerného démona zbabělosti. To je to nejstrašnější, co člověk může míti … Máme historicky výjimečné dějiny: co dějiny dějinami jsou, žádný stát se nezachoval bídněji než my. Nikde v dějinách nemáte příkladu, aby národ takovým způsobem se zřekl všeho, že nebude žít. Ona by byla válka, ono by tam těch lidí padlo! Z hermetického hlediska: nikdo neumře dřív, než splní svůj životní úkol a dříve, než zemříti má … Musíme si uvědomit, že každá naše koncentrace, myšlenka, práce je obrovská síla. Takováto moc, takováto síla, nemá-li člověka zničiti, musí být vložena jen do královských rukou … Magik se má považovati za sesazeného krále (Lévi). Opakuji znovu: Evropa bude zničena, nevyvstane-li zde velký duchovní proud, armáda lidí, kteří dělají víc, než je jejich povinnost. A kteří dávají oběť. Tento duchovní proud se musí postaviti proti nynějšímu barbarství." V den podepsání mnichovského diktátu na přednášce říká:
"Vzpomeňte, když se blížilo české vojsko k hranicím, stačil pouhý jeho chorál, aby nepřátelé utekli. Pamatujme, že to nejdražší co máme, je jeho koruna a jejím jménem můžeme reklamovati svoje panství. To není dědictví dobyvatele nebo kořistníka, ale sv. Václava. Buďte ujištěni, že tento velký egregor je tak silný, mocný a krásný, že nedá zahynouti nám ani našim dětem, kterým dá plnost života." Ale situace se vyvíjela stále černěji. Těsně před tím, než vznikl Protektorát Čechy a Morava, zaznívají na jeho přednášce myšlenky, které už před ním pronesl Ladislav Klíma:
"Každý národ ke své škodě nenávidí, cokoliv je vyššího". Lid, národ potřebuje mocného egregora. V astrálu existuje Mistr Jan Hus, nikoliv historický, ale astrální: je to syntéza, ve které existuje duch táboritský. Egregor svatého Václava je však nesmírně mocnější a krásnější. Národ český v době své samostatnosti jím pohrdal; důsledky se dostavily."
Není bez zajímavosti, že čeští fašisté velmi dobře věděli, co tento egregor představuje. Proto také poškozovali jeho sílu tím, že nechali vyrazit pro kolaboranty jako vyznamenání svatováclavskou orlici.

ÉGREGOR II /definice Nakonečného/ Pojem vyjadřující v okultismu existenci zvláštních astrálních útvarů, které jsou vytvářeny skupinovými představami, ideami, pocity — např. náboženské kulty, politické ideje, ale i hromadné všeobec­né sklony a smýšlení. R. Ambelain (La Kabbale pratique, 1951) definuje égregor jako „sílu zplozenou mocným duchovním proudem a tak uchovanou v pravidelných vzdálenostech, přiměřených rytmu harmonie s univerzálním životem kosmu, nebo sjednocení podstat, které jsou spojeny společným charakterem". Papus definuje égregor prostě jako „celkem zplozený astrální obraz" (Traité élementaire děs sciences occultes). Égregor je tedy astrální reprezentace kolektivní mysli a funguje jako více či méně silná astrální bytost, není jen pasivním odrazem toho, co je společné lidským myslím, ale též aktivním činitelem. V tomto smyslu každý jedinec, který vyznává nějakou náboženskou, politickou či jinou ideu, je spojen s příslušným égregorem, přičemž toto spojení je oboustranné: jedinec posiluje svou vírou a svými činy tento égregor a naopak je égregorem posilován. Jako bytost se égregor udržuje tím, že je nasycován vírou, imaginací, činy, které mají vztah k jeho obsahu, především je sycen mocnými kulty či rituály. Teurgickou operací lze vytvářet pozitivní, černomagickou operací negativní égregory. Égregory zlých sklonů se v magické evokaci manifestují jako ďáblové, égregory tvůrčích pozitivních sil jako géniové či andělé, égregory přírodních sil jako démoni či duchové živlů. Uvedená okultní fakta dobře ilustruje E. Lévi (Věda duchů 1936, str. 165 a násl.) na historickém případu evokace olympských božstev, kterou před císařem Juliánem Apostatou provedl Maximus z Efesu. Protože božstva starého Olympu v Juliánově době již nikdo neuctíval a představy o nich byly již velmi chatrné, Julián „neviděl je již tak,jak je představují antičtí básníci, nýbrž jen jak existovala ve vystřízlivělé imaginaci současného lidstva, stará, vetchá, ubohá a zpustlá. Nebyla to již mohutná božstva Homérova, nýbrž byli to groteskní bohové Lucianovi, což jen potvrzuje teorii, že domnělí duchové při evokacích jsou jen zrcadlením nebo odlesky kolektivní imaginace." Uměle vytvořený égregor může být k této zemi připoután i modlou, která se stává předmětem uctívání, a mohou to být i modly náboženské i politické. V živoucí formě vrací astrál jen to, co je v něm udržováno lidskými skutky a vášněmi. Nejsilnější nasycení astrální bytosti reprezentuje oběť, protože je spojena se silným hnutím mysli a uvolňuje okultní energii obsaženou v krvi. Silné égregory vytváří hromadné utrpení lidí za válek a revolucí. Égregor působí zpětně na tento svět a vztahy mezi ním a tímto světem v sobě skrývají tajemství individuální a kolektivní osudovosti.

EKTOPLAZMA Spiritistický termín pro označení jemné látky, zářící a plynoucí z těla média, nejčastěji z úst a rukou, která se stává prostředkem materializace projevujících se „duchů". Termín sám je vytvořen z biologického pojmu „plazma" a přídatného slova „ektos", které znamená v řečtině „vně", „mimo". Pojem zavedl francouzský parapsycholog Ch. Richet (1920), pojmem teleplazma jej nahradil parapsycholog A. voň Schrenck-Notzing (1923). Ektoplazma je ve tmě dobře pozorovatelná a za určitých podmínek fotografovatelná. Jako skutečný médijní fenomén však vystupuje málokdy; podvodnými médii byla často na­podobována pomocí různých materiálů (vata, gáza a další).

ELECTRUM MAGICUM Magicky působivá slitina sedmi planetárních kovů, které se používá při výrobě magických zrcadel, zvonků, prstenů, mečů, planetárních obrazů, glyf atd. Slitina hrála také důležitou roli v kabale (Moses Maimonides: More Nebuchim, III., 29). Paracelsus se ve své knize De compositione metallorum zmiňuje o španělském magikovi, který ke svým evokacím používal velkého zvonu ulitého z elektra magika a dosahoval výrazných zjevů. Odtud zřej­mě přešel předpis k evokačnírnu užívání elektra magika do různých grimoárů a knih o magii, přičemž byly současně připojovány příslušné zaklínači formule (např. u Trithemia a jinde). Electrum magicum se zhotovuje tak, že každý ze sedmi planetárních kovů je za určitých ceremonií rozpuštěn v astrologicky vhodné době (tj. když je odpovídající planeta ve vzestupném znamení). Když jsou dvě libovolné planety v příznivém vzájemném postavení, jim odpovídající kovy se spojí a třetí kov, odpovídající další planetě, se přidá, když dojde ke konjunkci této planety s planetou odpovídající prvnímu použitému kovu, a tak se pokraču­je až do konce. Příslušné planetární kovy jsou následující: Slunce—zlato, Měsíc—stříbro, Merkur—rtuť, Venuše—měď, Mars—železo, Jupiter—cín a Saturn— olovo. Podrobný návod ke zhotovení elektra magika se nachází zejména v Paracelsově spise Ein Buchlein voň Olympischer Geister-Citierung. Paracelsus doporučoval, aby se této magické směsi planetárních kovů používalo ke zhotovení nekromantického zvonku. Historicky známý zvonek z elektra magika, který patřil císaři Rudolfu II., se nachází v císařské knihovně ve Vídni.

ELEMENTALOVE Vývojově nejnižší druh astrálních bytostí , zvaný také larvy. Již Paracelsus zdůraznil, že je plodí především prolitá krev a semeno, ale mohou to být také útvary indukované individuálními hnutími lidské mysli. Papus, který však elementály na rozdíl od jiných okultistů ztotožňuje s tzv. elementáry (duchy živlů), je vymezuje jako „pudové a smrtelné bytosti, prostředkujicí mezi světem psychickým a svě­tem hmotným" a zdůrazňuje, že „okamžitě oživují všechny útvary astrální látky, jež se kolem nich zhušťuje". „Proto," pokračuje dále Papus, „se zraku jeví hned jako smečka očí upřených na nás, hned jako malé svítící a zářící body, obklopené fosforeskující hmotou a poslouchající příkazů lidského slova, hned jako podivná zvířata, na zemi neznámá, jako různorodá sloučení tvarů lidských a zvířecích" (Základové praktické magie, díl II., str. 93 a násl.). Přijmeme-li toto vymezení, můžeme ztotožnit termíny elementál a elementár jako významově stejné, ale musíme pak odlišit pojmy elementár či elementál a astrální larva. Vhodné je rozlišovat elementály jako astrální larvy a elementá­ry jako „duchy živlů" .

ELEMENTÁROVÉ (Též elementární duchové, přírod­ní duchové nebo duchové živlů.) Jsou to bytosti tvořené jediným živlem (člověk je tvořen všemi čtyřmi ži­vly) a znají je všechny esoterní kultury: staří Egypťané je nazývali „afrity", Peršané „dévy", Indové „bhutas" a „davas" atd. Dělí se podle živlů na čtyři základní třídy: gnómové — duchové země salamandři — duchové ohně sylfové (sylfy) — duchové vzduchu undiny, nymfy — duchové vody Podtřídy těchto bytostí měly zvláštní pojmenování, např. elfové (v.), sylváni (zdržující se v lesích), sirény (zdržující se v mořích), pygmeové (obývající hory),patří sem i rusalky a vodníci, „světýlka", „ohniví mužové" a další. V pohanských dobách byli tito duchové (bůžkové) předmětem četných kultů (duchové hájů, studánek, potoků atd.). Jejich nejvyšším vládcem byl Velký bůh Pan. V lidových pověstech vystupují jako víly, lesní zinky a lesní muži, polednice, skřítkové, bludičky, plivníci, bubáci, šotkové, pidimužíci, hejkalové, permoníci, divoženky a další. Také tito duchové živlů či elementárové (elementární duchové) jsou ovšem astrální bytosti, které oživovaly mýty a pohád­ky všech kultur (v řecké mytologii např. najády, dryády, fauni, kentauři atd.) Projevují se jako personifikace daného živlu, jsou-li příslušným magickým způso­bem evokováni, jen zřídkakdy se některým dětem zjeví i spontánně. Některé druhy jsou člověku nebezpečné a nepřátelské, jiné naopak přátelské nebo nevyhraněné. Zmiňuje se o nich již démonolog Proklus a všichni významní okultisté středověku (Trithemius, Agrippa z Nettesheimu, Paracelsus, který o nich napsal zvláštní pojednání De Nymphis, Sylphis, pygmaeis et salamandribus). Démonolog M. Delrio (Disquisitionum magicarum, Lyon 1604) podává popis šesti druhů elementárů. Podrobně popsal jejich život a zvyky N. de Montfaucon de Villarseaux (hrabě Villars) v pověstné knize Comte de Gabalis, ou entretiens sur les science secrétes (Amsterdam 1715) a nověji pak vizionář E. BSzner (1924). Ve spisech o magii P. de Abana, C. Agrippy z Nettesheimu, ve Faustově Magii naturalis, v Papusových Základech praktické magie a jinde jsou uvedeny návody k evokaci elementárů. Sami jen vzácně vyhledávají člověka a projevují se mu (obvykle jen dětem). Protože elementárové znají různá přírodní tajemství a ovlivňují různé přírodní jevy, jako např. růst rostlin a kovů (!), staří mágové je citovali, aby se jich na tato tajemství dotazovali, nebo aby jim byli elementárové nápomocni. E. Mapple (Hexensabbat, 1978) uvádí, že sedlák G. Pickingale z Canewdonu v hrabství Essex v Anglii (zemřel roku 1909 ve věku přes sto let) používal při žních služeb skřítků-koboldů, kteří mu za půl hodiny sklidili pole, zatímco pokuřoval dýmku. Duchové živlů na sebe mohou brát lidskou podobu, jejich postavy jsou však menší (někteří jsou vysocí jen několik centimetrů), zjevy některých druhů mohou nést znaky kontaminace lidských a zvířecích tvarů. Jejich život a zvyky jsou podobné lidským, rodí se a umírají, přijímají potravu, baví se tanci, „pracují", ale vše se děje jen v rámci daného živlu. Reprezentují zvláštní cestu evoluce života, jsou v pravém slova smyslu „duchy živlů" a mají určité postavení v řádu světa. Elementárové mohou být tvořeni také magickou cestou z jednoho nebo více elementů. Jsou subtilnější a tím i pronikavější a na hmotné úrovni mohou působit jako nástroj. Uměle vytvoře­ní elementárové jsou proslulí „džinové" arabské magie. Elementár však může magika vampyrizovat, a to nejen ve spánku. Je mu třeba dát tvar a jméno, ale za jeho činnost nese magik karmické důsledky. Elementár se ničí určitým rituálem, znamením a spálením jména, V Orientě se umělí elementárové nazývají „yidas" a jsou poutáni v tzv. „kylichorech", stavbách z kamení zhotovených na odlehlých místech. Tyto stavby lze vidět i v Tibetu. Magická projekce elementárů se uskutečňuje — obvykle několikrát — do dřevěné koule. Pak je elementár pojmenován, určí se jeho trvání a úkol a je připoután na určité místo. Po odeslání je nutno s elementárem přerušit spojení. Pokud se jako forma pro elementára zhotovuje figurka člověka, udělá se v místě páteře dutý otvor, který se plní fluidickým kondenzátorem a poté se zalepí směsí ze Va hlíny a Va vosku. Kondenzátorem může být krev nebo sperma, vsáklé do kousku vaty (F. Bardon). Nejznámější jsou gnómové, kteří žijí ve starých stromech, zvláště ve vyčnělých kořenech, v husté divoké vegetaci na březích řek a jezer, v jeskyních a nedostupných skalách. Nelze je evokovat v zimních měsících, kdy „zalézají do zemských děr". Některé druhy gnómů pobývají v opuštěných staveních a sklepech starých domů. Lákají je místa, kde byla prolita krev. Předpokladem bezpečného styku s nimi je přesné provedení evokačního rituálu a psychurgické zvládnutí příslušného živlu. Mají svá jména, ale ta mohou být vyslovena, až když sami evokatéra osloví. Hovoří s lidmi jazykem, který je běžný v místech, která obývají, jejich hlas však zní zvláštním způsobem jako silně zkreslený lidský hlas. Lidem jsou většinou nepřátelští a snaží se o různé uskoky. Obvykle až třetí evokace je přinutí k tomu, aby se evokatérovi zjevili, potom se však dostavují již na pouhé zavolání svého jména. Mistry ve vyvolávání těchto „služebných duchů", kteří se nazývali „džinové", byli staří Arabové. Elementárové obývají místa nedotčená civilizací a mají některé zvláštní záliby. Staří mágové je často vábili na sůl a med. Nejmenší z nich jsou některé druhy vil, žijící v květech (jsou vysoké jen několik milimetrů), nejvyšší jsou některé druhy gnómů, kteří mají až metr vysokou postavu s neúměrně velkou hlavou, pokrytou špičatou čepicí. Mnohé z elementárních bytostí jsou hravé a zvědavé, ve vztahu k člověku ale také zlomyslné, škodolibé, úskočné. Jsou skutečnými „dělníky přírody", opatrují různé rostliny, minerálie, starají se o růst stromů apod. Nebezpeční jsou sylfové a salamandři, způsobující různé přírodní katastrofy a pohromy. Zvláštní druh salamandrů se projevuje jako kulový blesk, jehož chování je až dosud nevysvětlitelné. Salamandři spolu se sylfy ovládají bouře a jsou nevypočitatelní. Elementárové nemají být zaměňováni s ele-mentály . Spisovatel A. C. Doyle vydal knihu s fotografiemi elementárních bytostí (The comming of the fairies, 1927), které údajně pořídily děti, když se při hře na zahradě s těmito bytostmi setkaly. O mnoho let později se však tyto děti, tehdy už dvě ctihodné anglické dámy, přiznaly, že šlo o zlomyslný podvod. Paracelsovo pojednání o elementárních bytostech je původcem víry, že některé z těchto bytostí usiluji o manželství s člověkem, aby získaly, zůstane-li jim věrný, jako člověk nesmrtelnou duši. Tyto bytosti oživily také množství pověstí a pohádek. Podle Paracelsa jsou člověku nejblíže vodní elementárové (víly a vodníci). Podle okultismu spočívá vývoj individuí v reintegraci. Člověk zaujímá v evoluci nejvyšší místo a je předpokladem bohočlověka. Existují však také bytosti, které nedokončily své ztělesnění tak, aby byly našim smyslům vnímatelné, a bytují tak pouze v astrálním světě (elementálové) nebo ve světě jediného živlu (elementárové).

ELEUSÍNSKÁ MYSTÉRIA Eleusis je místo v řecké západní Attice severně od Athén. Proslavilo se pořádáním vysoce esoterních mystérií, která přímo navazovala na staroegyptská mystéria ísidina. Mystéria se konala v chrámu a jeho okolí vždy na podzim každého roku a trvala devět dnů. Na počátku křesťanské éry byla Eleusis zničena. Později byla tato mystéria už jen vyprávěna (legomena), hrána (deoména) a předváděna (deikuyména). Průběh měl tři etapy: zasvěcení (myésis), naplnění (telete) a patření (epopteiá). Hlavní postavou mystérií byla bohyně Démétra, která hledá svou dceru Persefonu, unesenou Plutém do podsvětí. Obsah mystérií mohl být vykládán v několika symbolických rovinách, zásadně však mystéria odhalovala skrytou stránku přírodního dění. Mystéria počínala koncem září, dva dny před měsíčním úplňkem, a klíčovými symboly byli živí hadi, falos a kteis. Dav účastníků táhl z Eleusíny do Athén a zpět a mystéria byla dovršována v Síni zasvěcení v nitru Démétřina chrámu hierofantem („odhalovatelem svatých věcí"). Mystéria, jejichž součástí byla hudba a tanec, noční průvody a tajemné obřady s „posvátným košem" (cysta mystica), vedla k extatickým zážitkům, které se v dalším průběhu měnily v intázi, vlastní, nesdělitelný stav mystického poznání (K. Aram 1929).

ELIÁŠŮV OHEŇ či SVĚTLO Podle proroka, který byl vzat na nebe v ohnivém voze. Z toho, jak je to v Starém Zákoně vylíčeno (Druhá kniha Královská, kap. 2), se přeneslo označení na atmosférický jev, při němž se ve vzduchu objevují ohnivé plameny. Předměty, které vyčnívají nad rovný povrch (antény, věže, stožáry, letadla), pozměňují značně normální rozložení elektrického pole ovzduší (zhuštění ekvipotenciálu u hrotu). U vrcholků předmětů vzniká soustředěním siločar (kolmé na ekvipotenciály) gradient asi 103 kV.m-1. Při tomto gradientu nastane trsový nebo doutnavý výboj délky několika cm. Jde o slabé keříčkové fialové nebo modré světlo (podobné koroně). Ve výjimečných případech, zejména na horách, se objevuje i na lidech (hlava, zvednutá ruka) a zvířatech. Jev dělíme na dva druhy: Pokud je polarita elektrického pole kladná, tak je fialový a větší, a pokud je polarita záporná, tak je menší a má modrou barvu. Elektrické napětí v bouřkových mracích často vyústí ve vznik dvou typů výbojů. Méně nápadnými jsou tzv. hrotové výboje na koncích stromů, keřů, věží či skal, Tak je ”odsáván” elektrický náboj z ovzduší. Pokud jsou silné hrotové výboje provázeny jiskřením a někdy i praskavými zvuky, pak se jedná o Eliášův oheň.Znamení ohně na vrcholcích stožárů lodí vídané námořníky bylo v antice připisováno Dioskurům (Blížencům). Námořníci tato znamení viděli rádi neb Dioskúrové ochraňovali plavce před ztroskotáním, utišovali moře a vedli lodě do přístavu.

ELIXÍR Alchymistický termín pro kámen mudrců připravený v tekuté podobě jako všelék (tzv. panacea) a prostředek k omlazování a prodlužování života. U Indů tzv. sóma . Ve starověku a středověku byl často zaměňován s afrodisiaky (prostředky stimulující libido a pohotovost k sexuálnímu aktu), protože sexuální potence byla brána jako ukazatel vitality. Příprava elixíru, který byl také označován „pitné zlato" (aurum potabile), byla totožná s přípravou kamene mudrců (ten měl ve formě červeného prášku nebo drobných granulomů způsobilost měnit kovy ve zlato). Existovaly však také elixíry zhotovované spagyrickou extrakcí „kvintesencí" (tj. astrálni substance) z různých přírodnin. Zhotovování elixírů k prodloužení života, resp. k omlazení bylo známo již starým Egypťanům a objevuje se i ve staré Indii a Číně. V těchto kulturách byl ovšem elixír něčím specifickým, nebyl vždy totožný s kamenem mudrců. U indických a čínských spagyriků byl oblíbenou součástí elixíru kořen žen-šen (ginseng). Tajemství prodloužení života bylo přisuzováno taoistům, kteří je spatřovali v zadržování a transmutaci spermatu. Ve výrobě elixírů proslul na začátku XIII. stol. Arnoldus Villanova, jehož spisy však byly zničeny inkvizicí. Na jeho dílo navázal Paracelsus, jenž proslul svými spagyrickými přípravky k prodloužení života, které nazýval „arkána" (lat. tajemství). Připravil řadu receptů na elixíry, jejichž podstatou byl alkohol. Tak byl např. znám jeho Elixír proprietatis Paracelsi, který se skládal ze dvou dílů aloe, dvou dílů myrhy, jednoho dílu šafránu a dvaceti čtyř dílů zředěného alkoholu. Jako prostředků k omlazování a prodlužování života se používalo také tzv. mumií, což byly výtažky z těl mladých a zdravých osob, které byly zaživa utopeny a rozpuštěny v medu. Jiným vyhlášeným prostředkem k omlazování byla krev, které se používalo ve formě koupelí (proslulá „čachtická paní", hraběnka Báthoryová). Konečné, kromě různých bylin, se používalo — jak se o tom zmiňuje bible (I. kn. kr. I, l —4) — tělesného tepla mladých panen, které byly ukládány do lože starců (tzv. sunamitismus, podle krásné dívky Abizag Sunamitské, která byla položena do lože stárnoucímu králi Davidovi, aby mu její tělo vrátilo životní sílu). Věřilo se, že životní síla může být předávána dotykem i neúmyslně — někteří černí mágové, tzv. arivisté, prý takto uměli jiným osobám životní sílu „vysávat". Obranou proti tomu bylo gesto „rohů" nebo „fíku", tj. namíření sevřené pěsti se vztyčeným malíčkem a ukazováčkem (resp. palcem sevřeným mezi prostředník a prsteník) proti arivistovi. EMPUSA Jedna z příšer řeckého mytického podsvětí (Hádů), která měla jedinou — oslí — nohu, ale mohla na sebe brát různé podoby. V noci vycházela z podsvětí, přepadávala na osamělých místech pocestné a vysávala jim krev.

ENCHIRIDION PAPEŽE LVA Obecně vzato je enchiridion příručka obsahující základní poučky o ně­čem. Enchiridion papeže Lva je název magického grimoáru (v.), vydaného poprvé v Římě r. 1523,který obsahuje sbírku magických modliteb. Byl vydáván za dar císaře Karla Velikého papeži Lvu (odtud název). Obsahuje též „sedm tajuplných modliteb", které jsou odvozeny z katolického manuálu Rituále Romanorum. Tyto magické modlitby jsou vlastně zaříkáváním různých nebezpečí (proti ohni, moru, útoku divokých zvířat atd.). Enchiridion byl v novověku znovu vydán francouzsky a v českém překladu vyšel r. 1941 v Praze jako lóžový tisk edice „Eulis". Této příručky si velmi cenil E. Lévi (Dějiny magie, kap. 4.), který enchiridion považoval za „sbírku alegorických modliteb, obsahují­cí klíč k nejpodivnějším kabbalistickým pantaklům". Ve shora citovaném spise Lévi tyto pantakly také popsal. Sedmý a poslední z těchto pantaklů vysvětluje podle Léviho tzv. Šalamounovy klíčky (v. Pantakl, Šalamounovy klíčky). EVOKACE (Z lat. evocare = vyvolávat; tedy vyvolávání.) V magii ceremonie či rituální proces vyvolávání astrální, v teurgii duchovní bytosti. Rozlišujeme tedy evokaci psychurgickou, zaměřenou na astrál, a evokaci teurgickou, zaměřenou na vývojově vyšší sféry transcendentna. Evokace je akt imperativní, a je ji proto třeba rozlišit od invokace jako aktu prosebného, který se uplatňuje v komunikaci s kosmogonickými silami na úrovni teurgie. Tak může být evokace defino­vána jako rituálně prováděná interakce mága-evokatéra s transempirickými okultními silami. Evokace je druhem magické operace, ale ne všechny druhy magických operací mají povahu evokace. Mág může v astrálu bytosti také tvořit. Evokace je velmi komplexní okultní aktivita, při níž operatér používá podle přesně stanovených regulí řady magických prostředků . V užším smyslu může být evokace chápána jen jako vokální stránka této aktivity, tj. jako užívání slovních magických formulí. O významu magické evokace, srovnávaje ji s evokací teurgickou, napsal J. Kefer (1937) toto: „Pravý význam magické evo­kace je ten, že slouží jako předstupeň k evokaci theurgické. Magická evokace pracuje se silami vytvořenými, theurgická evokace tvoří je sama (...) Magická evokace je výcvik. Účelem evokace teurgické je vytvořiti své osobnosti novou skutečnost..." To je hledisko vývojové, které se ovšem uplatňuje jen u operatérů sledujících vyšší životní cíle. Předpokladem magické evokace je různě dlouhé údobí příprav (v. Adaptace), 3—40 dnů i více, realizace v podmínkách příznivých astrologických konstelací, zachování předepsaného postupu a správné užití magických nástrojů. Vrcholným účinkem evokace je zjev evokované bytosti a její ovládnutí podle záměrů operatéra. Evokace má vždy rituální (ceremoniální) charakter s přísně předepsaným postupem, jehož jádrem je magická liturgie. Místem evokace je magická oratoř či volná příroda, zejména k tomu vhodná místa, která jsou určována předmětem evokace. Démoni jsou evokováni na opuštěných křižovatkách, duchové živlů v příslušné přírodní lokalitě apod. Obecně platí, že magická evokace se má dít pouze za přibývajícího měsíce a vhodných astrologických vlivů, které musí být předem stanoveny. Evokaci provádí operatér vždy v ochranném magickém kruhu, buď sám, nebo se sudým počtem pomocníků (počet osob zúčastněných na evokaci má být vždy lichý). Pomocníkem může být též zvíře, obvykle kočka nebo pes, sloužící jako prostředek detekce evokovaných sil, které mohou působit i skrytě. Ze zúčastněných osob mluví vždy jen jedna; ostatní, jen pokud se používá kolektivní recitace, přičemž se mohou podílet na různých pomocných úkonech (opatrování světel, kuřidel apod.). Z hlediska předmětu lze rozlišovat zásadně tři druhy evokací: (1) psychurgickou, kde předmětem jsou astrální bytosti různých druhů; (2) teurgickou, kde předmětem jsou kosmogonické síly, pokud nejde o operaci tvořivou, která v nižší formě může probíhat i na úrovni astrálu; (3) nekromantickou, kdy předmětem operace je „duch zemřelé osoby". Evokované okultní bytosti se operatéru zjevují v prostoru mimo magický kruh, v němž operatér pracuje, mohou však být též poutány na prostor „magického trojúhelníka" (tzv. „trojúhelník zjevů"), který je umístěn čelně k operatérovi. Projevy astrálních bytostí jsou dvoudimenzionální. Operatér přistupuje k evokaci adaptován a rituálně očištěn, s posvěcenými a magicky magnetizovanými nástroji (meč, hůlka atd.), oděn podle povahy evokace do černé, bílé, hnědé nebo modré kutny, opatřen na prsou znamením pentagramu. Při evokaci se používá korespondujících světel a vůní. Operatér stojící v předem narýsovaném a posvěceném magickém kruhu provádí předepsané úkony a čte text zaklínání. Nedodržení podmínek evokace může mít za následek nebezpečný „zpětný odraz" . Důležitou součástí evokace je oběť. V moderní magii se používá též dramatizace a hudby za účasti více osob. Okultní podstatou evokace je dynamizace operatérovy vůle a imaginace.

EXORCISMUS (Vymítání ďábla z osoby jím posedlé.) Rituální postup předepsaný katolickou církví (Rituále Romanorum). Exorcisovat je možno i předměty, o nichž se soudí, že se jich ďábel zmocnil jako prostředků k uplatňování svého vlivu. Okultisté se domnívají, že posedlé osoby mohou být obsazeny i pro­stou astrální larvou — a tedy nejde vždy jen o „dílo ďáblovo". Již Ježíš Kristus zaklínal ďábly, aby vystoupili z posedlých osob (Lukáš 4,35; 9,29), a ukládal svým učedníkům, aby ďábly z posedlých vymítali (Matouš 10,8). Exorcismus je katolickou církví prováděn i dnes, zejména v Itálii, Španělsku, Francii a Bavorsku, smějí jej však uskutečňovat pouze vybraní knězi na základě předchozího povolení příslušného biskupa, když bylo u posedlého spolehlivě vyloučeno, že se nejedná jen o případ hysterie. Posouzení se opírá o analýzu symptomů posedlosti, jako jsou: mluvení cizím jazykem a rozumění tomuto jazyku, který osoba podezřelá z posedlosti prokazatelné neovládá, vykazování nadměrné fyzické síly, přímé projevy ďábla ústy posedlého atd. Exorcismus se děje vždy ve formě příkazu, aby ďábel tělo posedlého opustil, což je realizováno v kontextu příslušných obřadů a s použitím svěcené vody. Sv. Alfons z Liguori uvádí tuto exorcisační formuli: „Ego ut Dei ministr praecipio vobis, spiritus immundi, ut recedatis ab hac creatura Dei." Exorcismus se koná v kostele nebo na jiných posvěcených místech a nemá se uskutečňovat v noci, nýbrž jen v době po východu slunce až do jeho západu. Exorcisující kněz, který je k tomuto úkonu zvláště určen, je oděn superpelicí a štolou fialové barvy. Předpis postupu je přesně stanoven kodexem kanonického práva. Obřad musí konat ordináriem zmocněný kněz. Po vymýcení ďábla se kněz nad posedlým modlí zvláštní modlitbu, aby „zlý duch" již nikdy nemohl tuto osobu dostat do své moci. Vlastní obřad má tento průběh: začíná se znamením kříže, po něm se pronáší modlitba k sv. Michaelovi, pak úvodní exorcismus, část žalmu 67, vlastní exorcismus proti veškeré ďábelské moci a končí se modlitbou o ochranu boží proti veškeré ďábelské moci, po níž se svěcenou vodou vykropí místo, kde se exorcismus konal. Dříve než se posvětí voda a sůl, koná se jejich exorcismus, aby z nich odešly všechny „nečisté síly", pak se teprve voda se solí smísí a použije. Exorcismus se může provádět ta­ké jako doprovodný akt při svátosti křtu a jiných příležitostech. Historie uvádí mnoho případů vymítání ďáblů z posedlých osob, někdy se jednalo i o hromadné jevy posedlosti (např. posedlé jeptišky v Loudonu a jinde), které však mohly být i případy hysterie. Jedi­ná osoba může být posedlá i více ďábly. Exorcismy byly prováděny již v nejstarších kulturách a mohou být prováděny i v rámci magické adaptace .Exorcismy se provádějí podstatou stejně z hlediska svých rituálů i formulí v Evropě, Thajsku, Tibetu a jinde. Katolický exorcismus postupuje podle příručky Rituále Romanorum (1614). Rozlišuje se pravá posedlost od chorob, které mají vnější podobu posedlosti.

EXTÁZE Zvláštní stav psychické exaltace (vytržení, povznesení mysli), doprovázený ztrátou vědomí sebe sama a dalšími těžko sdělitelnými psychickými stavy. Slovo pochází z řeckého „extasis", což znamená, volně přeloženo, bytí mimo sebe sama nebo vystoupení ze sebe. Obvykle bývá stav extáze spojován s mystikou, hovoří se o extatických stavech mystiků, v nichž dochází ke spojení člověka s bohem — v alexandrij­ské filosofické škole se tento stav mystického spojení s bohem nazýval „henosis" (z řeckého „henoó", spojuji).Mystické stavy extáze jsou doprovázeny nápadnými změnami výrazu obličeje, které připomínají obli­čejovou expresi při prožívání orgasmu. Tak je tomu např. na proslulé Berniniho soše sv. Terezy z Ježíše,umístěné v kostele S. Maria della Vittoria v Římě, kde nejen mimika, ale celé držení těla této světice, jak soudí E.Fuchs, připomínají prožívání orgasmu. Taková podobnost není však vůbec důkazem, že mystické sta­vy jsou ekvivalentní se sexuálními zážitky. Stavy mystické extáze mohou trvat hodiny i dny (např. sv. Ignác z Loyoly byl v extatickém stavu sedm dnů). Erotické aspekty extatických stavů křesťanských mystiků jsou často vyjadřovány i slovy: např. sv. Gertruda r. 1334 uvádí, že ji Kristus mimo jiné oslovil takto: „Má touha po tobě je naléhavá ..."; jiné mysticky, jako např. sv. Kateřina Sienská, hovoří o Kristu jako o „nebeském ženichu" atd. Ani to není ovšem důkaz o erotické podstatě těchto stavů; jazyka erotiky je zde používáno pouze k jejich vyjádření. Doprovodnými jevy extáze jsou levitace (vznášení se nad zemí —např. mystik J. de Ruysbroeck) a stigmatizace (napodobeni Ježíšových ran na rukou a nohou — např. sv.František z Assisi). Stav extáze však zná i magie a kabala, kde se tento stav nazývá „kawanah" (v. Kabala). Český filosof V. Hoppe (Přirozené a duchovní základy světa a života, 1925, s. 529 a násl.) chápe extázi jako „vystupňovaný stav kontemplace", který se dostavuje náhle a je zároveň stavem „nejvyšší blaženosti". Důležitými předpoklady extáze, které setrvávají v její zážitkové struktuře, jsou nadšení či zanícení a naprostá identifikace s předmětem extáze, resp. jejím zdrojem. Jistá úroveň extatického stavu je nezbytná při nekromantických operacích, zvi. ve formě, kterou E. Lévi nazývá „evokace láskou". Mystik H. Suso charakterizuje extázi jako „unesení duše" a stav „bohaté slasti všech radosti", který lze těžko vyjádřit slovy. Hédonický akcent extáze je velmi výrazný, a vedl proto některé badatele k neoprávněnému ztotožňování extáze s orgasmem. U mystiků se dostavuje pocit splynutí s bohem, extatik se stává naprosto nevnímavým vůči okolnímu světu i vlastnímu tělu. Podrobněji se extází zabýval Plotin, který se domníval, že je to stav získaný katarzí a askezí, jehož podstatou je „spočinutí v bohu". Z mystiků popisovali extázi zejména Eckhart, Suso (Seuse), Tauler, Bohme a další. Vyčerpávající přehled různých pojeti a popisů extáze křesťanských i nekřesťanských autorů podal M. Buber (1909). Extáze není cílem mystiky, naopak mnozí mystikové považovali extázi za přítěž na cestě k unio mystica a teologové rozlišovali vedle pravé extáze také diabologenní a antropogenní — nepravé — extáze.Tvrzení, že extáze pramení z potlačované sexuality, je mimo jiné důkazy vyvráceno tím, že křivka tzv. „orgasmické řeči" (řečové projevy při prožívání orgasmu)má zcela jiný průběh než řečové projevy při náboženské extázi, které mají povahu glosolalie . Velmi důležitou roli hraje extáze v praktické evokativní magii. Postupné ztotožňování se s géniem v teurgické evokaci vede v určitém okamžiku k extázi, která současně způsobuje evokaci příslušného génia, někdy i bez použití dalšího rituálu. Podobně je tomu v nekromancii, jak již bylo poznamenáno. Magické extázi napomáhají některá kuřidla, obsahující narkotické látky. Operatér má však tyto vlivy kontrolovat, aby vyloučil halucinace. Nicméně extáze magická, resp. teurgická není totožná s extází mystickou. V magické extázi, zejména při nekromantické operaci, se jedná o maximální zaujetí předmětem evokace, o postupnou identifikaci s tímto předmětem, tj. zemřelou osobou, což v určitém okamžiku vrcholí rituálním aktem dávajícím tomuto výsostnému zaujetí magický výraz. Mág se přitom neodpoutává zcela od skutečnosti, v níž se nachází, a je schopen kontrolovat své vnímání. Jiného druhu je rovněž již zmíněná kabalistická „kawanah"; je to nadšení z poznání, které se dostavuje na určité úrovni kabalistických studií a umožňuje kabalistovi jakousi stimulaci intuice, urychlující další vývoj jeho poznání.

F


G
GOLEM

H
HEJKAL

HERMETICKÉ SPOLEČNOSTI

A. A. Zkratka řádu, který se podle jedné verze nazýval Atlantovští Adepti, podle jiné Astrům Argentum (Stříbrná hvězda), anglicky též S.S. (Silver Star). Řád založil ve dvacátých letech pověstný Aleister Crowley jako pokus o pokračování anglického řádu The Golden Dawn (viz dále). Centrum řádu bylo koncem dvacátých let přeloženo na Sicílii, kde Crowley vybudoval pověstné společenství Thelema, v němž se v nejhrubší formě pěstovala „sexuální magie". Po zásahu policie bylo společenství z Itálie vypovězeno a již se neobnovilo.

AAORAC Zkratka názvu Antiquus arcanus ordo aureae crucis (Starý tajný řád zlatého kříže). Řád se sídlem na hradě Krempelstein v Rakousku, který sdružuje řadu rakouských hermetických kroužků, zejména martinistické a některé zednářské lóže a skupinu rakouských templářů. Ideou řádu je pěstování okultní pansofie.

Adonisté Odnož německých orientálních templářů (O. T. O. ), založená dr. Franzem Sattlerem. Ideou řádu bylo dospět k androgynnímu prastavu člověka pomocí falických kultů, sexuální magie s výrazným homosexuálním zabarvením.

Albigenští Zpočátku tajná gnostická sekta, rozšířená později zejména v jižní Francii kolem města Albi (odtud název sekty). Byla pokládána za kacířskou manicheistickou sektu, protože uznávala dualistický božský princip dobra a zla. Pěstovalo se zde „původní křesťanství". Sekta byla krutě pronásledována inkvizicí a její členové téměř vyhlazeni, byla však znovu rekonstituována a trvá dodnes.

AMORC Zkratka názvu Antiquus Mysticus Ordo Rosae Crucis. Řád byl založen dr. H. Spencerem Lewisem r. 1908 v USA. Zakladatel řádu tvrdil, že vlastní řadu autentických rosekruciánských dokumentů a že řád má původ ve starém Egyptě, kde údajně vznikl asi l 500 let př. Kr. V r. 1977 byla v Paříži za velké účasti obecenstva a okultistů všech směrů založena společnost Convention mondiale de 1'ordre Rosicrucien A. M. O. R. C., která má údajně 6 miliónů členů po celém světě. Současným imperátorem řádu, jehož sjezdy a vystoupení mají charakter revuální kýčovité show, je syn zakladatele Ralph M. Lewis se sídlem v San José v Kalifornii. Ředitelem tohoto světového sdružení, které sídlí v Paříži, je Raymond Bernard s titulem velmistra. Iniciace řádu má čtyři složky: křest, smrt a znovuzrození, sestup do pekel a sluneční transfigurace, která prý navazuje přímo na učení faraóna Amenhotepa IV. (Achnatona). Ve skutečnosti tento řád, který vyvíjí intenzívní propagační a náborovou činnost, prezentuje svým členům povrchní a hybridní soustavu okultních nauk. Nedávno se tento řád sloučil s dvěma dalšimi nepravými rosekruciánskými řády, které zřejmě nemohly konkurovat jeho činnosti, ale hodlaly se podílet na horentních ziscích z obchodu s lidskou důvěřivostí a touhou po získání „nadpřirozených" poznatků a sil.

Elus Cohen (Vyvolení knězi.) Významný hermetický řád, založený r. 1760 v Toulouse teurgem Martinezem de Pasqually a vedený dnes velmistrem Robertem Ambelainem, jedním z nejvýznamnějších současných francouzských hermetiků, resp. I. Moscou. Řád se na krátkou dobu spojil s martinisty, nyní však pracuje opět samostatně jako esoterní kruh. Ideovým základem řádu je martinézismus, tj. učení o reintegraci lidského bytí.

Fraternitas Saturni Německý řád, nyní s centrem ve Švýcarsku, pěstující sexuální magii v intencích A. Crowleyho, který se v r. 1926 podílel na založení tohoto řádu v Berlíně. Řád je pokračováním kdysi v Německu rozšířeného řádu Orientálních templářů (O. T. O.). Během trvání řádu vznikly některé odnože, např. Fraternitas Luminis (Bratrství Světla) a jiné. Řád vedl také známý Gregorius (O. Grosche).

Fratres Lucis (Bratři Světla.) Skutečný esoterní řád založený již r. 1498 ve Florencii. Členy řádu byli někteří významní hermetikové dřívější i nové doby, např. M. de Pasqually, C. de Saint-Martin, Eliphas Lévi a další. Řád se zabýval pěstováním hermetismu.

The Golden Dawn (Zlatý úsvit, Zlatá jitřenka.) Nejvýznamnější novodobý hermetický řád, který vznikl v Anglii na konci minulého století a sdružoval výkvět anglických okultistů. Jeho původ není zcela jasný, navazoval však na skupinu norimberských hermetiků a na veřejnost vystoupil až po r. 1889, když jako tajný řád trval již předtím. Řád pěstoval všechna klasická hermetická učení a vytvořil se v něm kroužek znalců praktické magie. Jeden z jeho vůdců L. McGregor Mathers přeložil a vydal Abramelinovu knihu o magii, která dala praktické magii nové podněty a nový směr. K řádu patřil i spisovatel Bulwer-Lytton, nositel Nobelovy ceny za literaturu, básník W. B. Yeates, spisovatel A. Machen a řada významných okultistů jako A. E. Waite, McGregor Mathers, A. Crowley (který způsobil zánik řádu krátce před první světovou válkou). Historikem řádu byl významný znalec magie dr. Israel Regardie. Některé, kdysi tajné rukopisy řádu k tématům magie, alchymie atd. publikoval F. King (London 1973).l*

H. B. of L. Zkratka řádu Hermetic Brotherhood of Luxor (Hermetické bratrstvo luxorské). Esoterní řád navazující údajně na tradice starého Egypta byl založen r. 1890 v Anglii Burgoynem, autorem spisu The light of Egypt, v němž jsou položeny solidní základy hermetismu (češ. překlad Světlo Egypta: Hermetické listy učebné, Přerov 1919).

Eulis Vysoce esoterní řád, založený koncem minulého stole­tí v americkém Bostonu Pascalem Beverly Randolphem (1825—1871). Nauka Eulis zprostředkovává údajně poselství mimozemské kultury a její podstatou je metafyzika lásky (tzv. ansairetické mystérium). Randolph renovoval klasickou sexuální magii a kladl důraz na práci v astrálu. Řád byl na konci minulého století renovován v tzv. New-Eulis; v jeho archívu jsou významné rukopisy o magické praxi. Českým členem tohoto řádu byl Pierre de Lasenic (Petr Kohout).

Krata—Repoa Vysoce esoterní sdružení, které původně tvořili staroegyptští knězi a které se prý udrželo jako vysoce tajná lóže až do období před druhou světovou válkou. Koncem minulého století byla publikována zasvěcovací mystéria tohoto řádu, jeho učení však zůstalo utajeno. O těchto mystériích pojednává anonymní spis Crata Repoa, oder Einweihung in der alten geheimen Gesell-schaft der aegyptischen Priester, bez místa vydání, r. 1785.

Memphis—Misraim Jedna z mála lóží skutečného hermetického zednářství; vznikla kolem r. 1805 v Itálii a pracovala v duchu klasického hermetismu. Později splynula s politickým zednářstvím a opustila svůj původní program.

Martinisté Po celém světě velmi rozšířený exoterní řád s centrem v Paříži. Jeho zakladatel byl „neznámý filosof Louis Claude de Saint-Martin (1743—1803), žák teurga M. de Pasquallyho. Po Velké francouzské revoluci řád téměř zanikl a byl obnoven až r. 1888 Papusem v Paříži. Učení řáduje obsaženo ve spisech jeho zakladatele a je, velmi obecně řečeno, pokusem o syntézu esoterniho křesťanství s hermetismem. Zdůrazněna je „cesta srdce", neboť ,jediné zasvěcení, které jsem kázal a z celé duše hledal, je to, jímž můžeme vstoupit do srdce božího a jímž boží srdce vstupuje do nás" (Saint-Martin). V učení martinistů se silné uplatnila mystika J. Bóhmeho a vizionářské nauky Swedenborga. Řád má tři stupně zasvěcení, zdůrazňuje individuální cestu a jeho členové se po vzoru svého mistra nazývají „neznámými filosofy". Do Cech byl tento řád uveden baronem A. Leonardim r. 1895. Členství v řádu je přístupno i ženám.

ORA Ordo Rosae Aureae (Řád zlaté růže). Neorosekruciánská společnost založená r. 1956 v Mnichově, pěstující zejména esoterně pojatou mytologii a navazující na staré pythagorejské tradice.

O. T. O. (Ordo Templi Orientis — Řád orientálního templu.) Nejznámější německý esoterní řád, založený na konci minulého století dr. Karlem Kellnerem a Theodorem Reussem. Zasvěcení získal Kellner na svých cestách od jednoho arabského okultisty a dvou indických tantriků „levé stezky" (Vama-Marg). Proto se řád zabýval pěstováním sexuální magie, jejíž praktiky až do 7. stupně zasvěcení byly nedávno publikovány (F. King: Secret rituals of the O. T. O., London 1973). Po Kellnerově předčasné a záhadné smrti byl řád r. 1912 renovován Reussem, v průběhu druhé světové války však v Německu zanikl a byl přenesen do USA, kde je činný pod názvem Thelema. Členem řádu byl také A. Crowley, současným velmistrem řádu je jeho žák Kenneth Grant, který přejmenoval řád podle Crowleyho sicilského sdružení. Tento řád byl jedním z mála hermetických řádů, které přijímaly za členy i ženy.

R+C Cabbalistique (Rose-Croix Cabbalistique.) Vysoce esoterní francouzský rosekruciánský řád založený r. 1888 v Paříži S. de Guaitou. Ve svém učení a praxi se snažil integrovat rosekruciánství a kabalu. Jeden ze spoluzakladatelů řádu, spisovatel Josephin Péladan (Sár Mérodac) brzy po založení z řádu vystoupil a založil R+C Ca-tholique, který se však omezil pouze na propagaci eso-terismu v umění (Salon de la Rose + Croix, v němž dominoval malíř Gustave Moreau). Brzy po de Guaitově smrti na konci minulého století řád zanikl. Jeho členy bylo i několik českých hermetiků. Tento řád byl jedním z nejryzejších hermetických řádů.

S. E. S. (Societě égyptienne secréte — Egyptská tajná společnost: vnější název řádu, který se esoterně nazýval „Hakasutech", „Město Sethovo".) Pravděpodobně jediný řád, který navazoval přímo na staroegyptský hermetismus. Byl založen r. 1840 Muhammedem ben Neftherim v Káhiře. Uchazečům o členství ukládal velmi tvrdé zkoušky a nesměl mít víc než 84 členů (12 členů v každém ze sedmi stupňů zasvěcení). Řád měl centrum v Egyptě a na začátku tohoto století byla za­ložena Filiální lóže v Londýně. Členem tohoto řádu byl významný český hermetik Petr Kohout (Pierre de Lasenic).

SRIA (Zkratka řádu Societas Rosicruciana in Anglia.) Řád byl založen r. 1865 a patřil k jednomu z mála řádů, které se zabývaly pěstováním křesťanské kabaly, alchymie a astrologie. Členem řádu byl též Eliphas Lévi; řada členů londýnského řádu The Golden Dawn (v.) byla současně členy SRIA. Odnoží tohoto řádu v USA je SR1CF (Societas Rosicruciana in Civitatibus Foederatis — Rosekruciánská společnost ve Spojených státech),řád založený r. 1880.

Thule-Gesellschaft Pověstný německý řád založený r. 1923 Karlem Haushoferem; jeho členy byli údajně též přední nacisté Hitler, Himmler, Góring a Rosenberg. Řád se zabýval pěstováním konvenčního okultismu a tzv. runové magie, vycházející ze starogermánského písma. Za druhé světové války odtud vzešel podnět k pronásledování okultistů v zemích okupovaných nacisty, protože se věřilo, že by mohli magicky působit na porážku nacistického Německa ve válce. Název řádu nese jméno mytické polární země Thule, prasídla Árijců.

Universalia Sdružení hermetiků založené r. 1928 v Praze s filiální stejnojmennou lóží v Paříži, ustavenou r. 1932 Petrem Kohoutem—Lasenicem. Společnost vyvíjela veřejnou činnost od r. 1930 (od r. 1934 vydávala časopis Logos), organizovala veřejné kursy hermetismu v Praze a Brně a vydávala významnou hermetickou literaturu původní i přeloženou. Společnost sdružovala vynikající české hermetiky Petra Kohouta (P. de Lasenic), dr. Jana Kefera, Františka Kabeláka, dr. Oldřicha Eliáše a další. Druhou světovou válku však přežil jen F. Kabelák, P. Kohout zemřel přirozenou smrtí, dr. J. Kefer a dr. O. Eliáš zemřeli v koncentračních táborech. Po skončení války už její činnost obnovena nebyla. P. Kohout, který nebyl přítelem veřejného šíření hermetických nauk, r. 1938 ze společnosti vystoupil a založil tzv. Horev-klub se sídlem v Praze, který se zabýval martinismem a esoterismem egyptské kultury.

Ur Skupina významných italských hermetiků se z podnětu významného italského filosofa a hermetika Julia Evoly (a patrně též z podnětujiného významného hermetika Arthura Reghiniho) r. 1927 konstituovala jako Skupina Ur v Římě. Skupina vydávala stejnojmenný časopis a zabývala se zejména intenzívním studiem magie. Název skupiny je z chaldejského slova „ur", které znamená oheň. Skupina se později zabývala systematicky a organizovaně studiem magie, ale teprve v r. 1971 byly výsledky těchto studií publikovány (v něm. překl.: Evola J./Gruppe voň UR: Magie als Wissenschaft vom leh, Interlaken 1985).

Wicca (V keltštině znamená toto slovo čaroděje.) Název společnosti čarodějů a čarodějnic, rozšířené zejména v Anglii a USA, pěstující novodobý kult čarodějnictví a tajné přírodní síly, pojmenované rovněž Wicca, která se získává magickým způsobem. Ve společnosti se uplatňuje zejména „král čarodějnic" Alex Sanders. Společnost sestávající ze soukromých kroužků se hlásí ke starému pohanství (v duchu M. Murrayové, která pokládala středověké čarodějnictví za pozůstatek pohanských kultů Velké Matky) a k uctívání přírodních sil, zejména při příležitosti čtyř velkých a tajemných ročních svátků: na jaře, na počátku žní, o Svatojánské noci, kdy je pořádán „velký sabat čarodějů", a konečně 31. října nebo 1. listopadu. Biblí společnosti je grimoár The book of shadows (Kniha stínů). Společnost tvoří muži a ženy, v čele čarodějnic je velekněžka Patricia Crowtherová, žákyně čarodějnického ideologa Gardnera. Při různých ceremoniích vystupují členové kroužků nazí a jejich ritualizované chování má výrazně sexuální podtext. Proto je činnost mnoha těchto kroužků jen výrazem jistých důsledků a forem sexuální revoluce.

CH


I
INKUBOVE A SUKKUBY Za inkuba je pokládána astrální bytost vyhledávající noční pohlavní styky se spícimi ženami; za sukkubu pak astrální bytost mající pohlavní styky se spícími muži. Ve středověku se věřilo, že jsou to bytosti ďábelské a že je takový styk fyzicky skutečný; možné otěhotnění v jeho důsledku bylo rovněž pokládáno za možné, ale s použitím semene, které předtím inkubus jako sukkuba odňal spícímu muži. Někteří démonologové pak věřili jen v existenci inkubů, kteří dráždíce muže ve spánku odeberou jim semeno a to pak použijí jako sukkuby u spících žen. Dnešní okultisté se kloní spíše k názoru, že inkuby a sukkubami jsou elementálové a astrální larvy vytvořené sexuálním strádáním mužů a žen. V černé magii může být taková bytost vytvořena uměle a používána jako sexuální objekt. Astrální inkubát a sukkubát se tvoří sexuálními fantaziemi, které plynou ze stavu vynucené sexuální abstinence. Erotické sny mužů spojené s polucí — u žen spojené s vaginálními reakcemi — se pak spojují s činností těchto inkubů a sukkub. Uvádějí se však i případy materializace inkubů a sukkub v průběhu černých mší. E. Jones (1912) se pokusil víru v inkuby a sukkuby vysvětlit psychoanalyticky, vycházeje ze spojení úzkosti a libida. A také lékař Ludvíka XV. De Saint-André (1725) soudil, že „inkub je nejčastěji chimérou (...) imaginací žen". Později byl inkubát a sukkubát pokládán za nemoc „genitální senzibility" a vysvětlován jako druh halucinace. Ve snu může dojít k pohlavnímu styku nejen se zlými duchy, ale i s bytostmi božskými — to je případ tzv. inkubace. Víra v inkubaci byla rozšířena v celém světě a souvisela s chrámovým spánkem a chrámovou prostitucí. Tak bylo známo spojování s ísidou v Egyptě a Římě, se Serápisem tamtéž, s Dianou v Efesu, s ínó v Lakedaemonii apod. Posvátná prostituce byla známa i v Indii (Višnu), Babylónii (Bel a Shamash), egyptských Thébách (Ammon) a jinde. Nejznámější je Asklépiův kult v Epidauru a jeho pozdější rozšíření do více než tří set měst (A. Waltonová: The cult of Asklepios, 1894). Podrobně o inkubaci pojednala M. Ha-miltonová (Incubation, oř the cure of disease in pagan temples and Christian churches, London 1906), o inku-bech a sukkubách páter Ludovico Maria Sinistrari ve spise De demonialitate et incubis et succubis (1875 ve francouzském a 1879 v anglickém překladu), nejúpl­něji pak J. Delassus ve spise Les incubes et les succubes (Paris 1897), který uvedl řadu konkrétních pozorovaných případů. Také sv. Augustin (De civitate Dei, XV, 23) spatřuje v inkubech pekelné bytosti, svádějící slabé lidi, jeho pojetí rozvedl sv. Tomáš Akvinský (Summa th. I, 51, či. 3—6). Sinistrari tvrdil, že inkubové nejsou démoni, nýbrž vyšší bytosti, stojící mezi lidmi a anděly, takže použití exorcismu proti nim je neúčinné. Dále tvrdil, že ženy jsou těmito bytostmi obtěžovány více než muži; vdovy, panny a zejména jeptišky pak více než vdané ženy. Proto byly v některých klášterech zaznamenány epidemie inkubátu. Řadu příběhů uvedl též J. von Goerres (Die christliche Mystik, 1836 n., IV. díl, s. 425 n.). Bytosti souložící se spícím člověkem se u Řeků nazývaly „efilates", u Římanů „cacaretes", u starých Germánů „Alp" (odtud „Alptraum"), „Mař", „Nachtkobold" (noční skřítek), u Francouzů „cauchemar", „Follets", „souleves", u Italů „folleti". Také mytické bytosti jako bůh Pan, satyrové, sylváni, fauni, slovanské „lesní žínky" a jiné se mohly pohlavně stýkat s lidmi. Okultisté věří, že takovou možnost poskytují i jiné druhy živlových bytostí (zvláštní druh gnómů, najády atd.). Jonesův psychoanalyticky výklad inkubátu a sukkubátu v podstatě koresponduje s pojetím Paracelsovým.

J


K
KAMI - šintoistická božstva, vyšší nadpřirozené síly sídlící v nadpřirozených bytostech, přírodních fenoménech, zbožněných lidech (hrdinové, předkové) i předmětech, jistá paralela s evropským okultním termínem egregor

L
LARVA Astrální útvar, který na rozdíl od elementála vzniká nevědomou emisí psychické energie provázející lidské sklony,vášně a afekty. V širším smyslu astrální zbytek čehokoli živého, co na zemi zahynulo, nebo je vázáno na animální formy života. Je to tedy vytvořený shluk astrálního světla či astrální bytost, která se vyznačuje určitou životností, silou, tendencí a inteligencí a která může být magicky poutána a usměrňována k vyvolávání určitých účinků na pláni fyzického bytí. Podle Paracelsa se larvy vytvářejí zejména z „prolitého semena a prolité krve". Larvy se mohou spojovat s astrálními útvary určitých sklonů a činů a mohou posednout astrální i psychofyzickou složku jedince. O lidech, kteří mají silné pudy, zejména sexuální, se říká, že žijí jednou nohou v astrálu, čímž se myslí, že jsou spojeni s určitými astrálními larvami a jsou jimi „vysáváni". Larvy, které jsou poutány k mrtvým osobám, zejména čerstvě pohřbeným, se nazývají „vetala". S larvami pracují nižší druhy magie, které je usměrňují jako vybíjející se síly. Na tvoření larev v průběhu sexuálního styku jsou založena některá tajemství sexuální magie. S larvami pracují také čarodějové při očarovávání osob. Proti působení larev se lze chránit různými prostředky, např. práškem z dřevěného uhlí, který vysává jejich sílu, ostrými hroty, na nichž se síla larvy vybíjí, nebo prostě průvanem, který je rozptyluje, a ovšem i užitím magických pantaklú a formulí. Průvodním jevem zasažené larvy je jiskřeni Larvy se nezřídka projevují i ve spiritistických seancích a mohou vést k posednutí média.

LEMBERK

M
MŮRA

N
NEKRANGELIUM - JEV OZNAMUJÍCÍ, ŽE BLÍZKÁ OSOBA ČI VYŚŠÍ EGREGOR ZANIKL. Zhmotněná předtucha. Příkladem je jev zastavení hodin v okamžiku smrti zájmové osoby, prasknutí zvonu v případě zničení státu apod. Známá je také bouchající truhla jako rodové nekrangelium jednoho českého rodu.Ve Francii se zase dokladuje tento případ : 14. června 1610, přesně v okamžiku, když v Paříži zavraždili Jindřicha IV. , zámek v Pau se mocně zachvěl, z průčelí se odtrhl královský štít, spadl na zem a rozbil se.

NEKROMANTIE V užším smyslu a vzácné byla nekromantie chápána jen jako druh věšteckého umění (mantika). V širším a nejužívanějším smyslu je druhem praktické magie spočívající v evokaci zemřelých osob, jejich astrálních obrazů. Toto „vyvolávání mrtvých" je známo a bylo pěstováno ve všech kulturách. V nekromantii vynikali zvláště Akkadové, účinné nekromantické praktiky však znali také staří Egypťané i Hebrejové. O nekromantii se zmiňuje i bible (I. kn. Samuelova): král Saul požádal čarodějnici endorskou, aby vyvolala „stín ducha Samuelova". Ve starém Egyptě, ale i v Tibetu se nekromantický obřad nazýval „otevírání úst" a mrtvý jím byl nucen odpovídat na položené otázky. Známé jsou též nekromantické scény z Homéra a Shakespearova Macbetha, jakož i hrůzné praktiky thesalských čarodějnic, které k materializaci astrálních útvarů používaly množství krve ze zabitých zvířat. Konečně jakousi lidovou formou nekromantie je dnes rozšířený spritismus . Baby­lónští nekromanti byli nazýváni „sakchuras", Starý zákon je nazývá „oboth", hebrejsky se nazývali , jidonim'-. V chaldejsko-babylónském okultismu byla rozšířena domněnka, že každý člověk má od svého naro­zení ochranného ducha, který se po jeho smrti mění v démona „uthuku" a přebývá v „zemi duší", kterou staří Hebrejové nazývali „šeol". Kabalisté praktikova­li nekromantii přímo na hrobě mrtvého, který měl být evokován, a nazývali ji „dořeš ha methim". Avšak to, co bylo evokováno, nebyl mrtvý sám, nýbrž jen„duch" či „dech kostí" („habal-garmin"): byl to zvláštní životní princip setrvávající po smrti člověka v blízkosti jeho hrobu, ale jen do určitého stupně roz­padu těla. Nicméně tento princip má podobu těla zemřelého a vznáší se nad hrobem jako jeho přízrak. Nekromantické operace se prováděly v hrobkách u osamělých hrobů, nikoli na hřbitovech, a byly pokládány za velmi nebezpečné, protože rušily „klid mrtvých". Drastická forma nekromantické evokace je popsána v Homérově Odysseji (XI., 23—50). Proslulým novodobým nekromantem byl lipský kavárník Johannes Schrepfer (1730—1774), který skončil sebevraždou. Schrepfer, operující podle rituálu Petra ďAbano, evokoval v paláci prince Karla von Sachsen rytíře de Saxe. Podle svědectví, které uveřejnil teolog Ch. A. Crusius, řeč evokovaného zněla dutě, hrdelně evokatér ji nazýval „řečí duchů". Experimentálně se nekromantii v minulém století zabývali von Eckharthausen a Jung-Stilling, jakož i baron L. von Guldenitubbe (1857). Je pozoruhodné, že v rozsáhlé okultní literatuře nenalézáme žádný systematický a spolehlivý návod k nekromantii. K. von Eckhartshausen zanechal předpis k sestavení nekromantického kuřidla, Trithemius zdůraznil užití „nekromantického zvonku" zhotoveného z electra magica, jiní uváděli nutnost použití krve, které je v moderní nekromantii nahrazována mlékem, ale úplný postup podán nebyl. Navíc je mnoho zastřeno: tak von Eckhartshausen (Aufsliisse zuř Magie, díl I., i. 57 n.) v předpisu nekromantického kuřidla učinil úmyslnou chybu. A také H. C. Agrippa voň Nettesheim ve své IV. knize díla De occulta philosophia, která je patrně apokryfní, podal jen velmi obecný návod. A tak zbývá, vyloučíme-li několik málo grimoárů pro jejich nespolehlivost, jen rukopis opata Trithemia Heimliches und ubernaturliches Geheimniss des GeiItes der Seele der Welt und der naturlichen Magia z r. 1506, který je však prakticky nedostupný, neboť je rozšířen jen v několika opisech. Trithemius zde podává nejdůležitější údaje, ale doporučuje krvavou oběť, které se současný operatér vyvaruje. Agrippa z Nettes-heimu (také ve III. knize, 42. kap. cit. díla) hovoří O nekromantii, kterou chápe jako věšteckou metodu,o skyomantii, tj. evokaci „stínů zemřelých", jímž je obvykle též dotazováni těchto stínů na budoucnost. Podle Agrippy von Nettesheim jsou duše zemřelých přitahovány stejnými prostředky, jakými byly poutány ke svému tělu zaživa. Jako evokační prostředky doporučuje tento klasik západní magie také použití vajec, mléka, oleje, vína, vody a mouky, neboť to ulehčuje materializaci evokovaného stínu. Konečně doporučuje provést nekromantickou evokaci v těch místech, kde se evokovaný mrtvý rád zdržoval, nebo tam, kde byl něčím přitahován. Taková mista se poznají podle toho, piše Agrippa z Nettesheimu, že se tom často projevuje „noční neklid" a „strašidelné jevy". Dále sem patří hřbitovy, kostnice, popraviště,bývalá bojiště, místa, kde byly uloženy mrtvoly bez příslušného křesťanského pohřbu, a další. Také nekromantická evokace vyžaduje adaptaci operatéra, poměrně dlouhou dobu přípravy převážně vyplněnou koncentrací na osobu zemřelého, který má být předmětem operace. Doporučuje se při ní použí­vat jeho portrétu, osobních věcí, které nosil při sobě, i těch, které s ním byly v kontaktu, studovat jeho rukopis a dopisy či nějaké záznamy. Nekromant musí studovat mentalitu a zvyky toho, koho chce vyvolat z říše stínů, musí se snažit vniknout do jeho ducha, meditovat o něm a identifikovat se s ním, snést věci, které mu patřily, a podrobit je hluboké reflexi — to je to, co Eliphas Lévi nazývá „evokací láskou". Nekromantický rituál si sestavuje operatér sám na základě výše uvedených zásad. Pouze pro ulehčení materializace se používá kuřidel, jejichž důležitou součástí je sušená šťáva z aloe, resp. rostlina zvaná Pegala Hermala. Nekromantická operace se uskutečňuje v černé kutně v ochranném kruhu — již Seneca upozornil na to, že nekromantický obřad se vykonává ve znamení černé barvy (kromě černé kutny a černých svící se též provede výzdoba prostoru evokace v černé barvě). Evokační formule, jak už bylo uvedeno, je individuální, sestavená s ohledem na osobnost evokovaného a během operace je vhodné užít věcí, které evokovaná osoba používala, a zejména těch, které měla v oblibě a nosila při sobě, případně jejího portrétu. Některé z těchto věcí mají být na čas uloženy v hrobě evokované osoby. Nejvhodnější doba k nekromantickým operacím je mezi třiadvacátou hodinou a první hodinou s půlnoci, v sobotu či v neděli, v hodiny Saturna a za přibývající Luny. Nikdy se nemá operovat v období nového měsíce, neboť to je čas velmi nebezpečný. Klingsor (1967) upozorňuje na to, že nekromant kolem sebe vytváří říši mrtvých, Hádes, a opustí-li ochranný kruh, propadá této říši a stává se sám astrálním stínem. C. Kiesewetter (Faust in der Geschichte und Tradition, II. sv., Berlin 1921, s. 197) podává tyto základní zásady nekromantické operace: (1) zdržet se po osm dnů před operací všech prudkých vášni; (2) vyvarovat se po tuto dobu opilosti; (3) nestýkat se s mnoha lidmi; (4) vy­hýbat se místnostem, v nichž prodlévají ženy, a číst denně o pomíjivosti života; (5) denně myslet na osobu, která se má zjevit, vzpomínat na ni, pokud ji ne­kromant osobně znal, zejména na dobro, které mu způsobila, a věnovat jí modlitby; (6) poslední den před operací jíst jen v poledne a zůstat po celý den sám; (7) uvědomit si, že evokovanou osobu nechce nekromant spatřit z nějakého nečestného úmyslu. Je zakázáno evokovat osoby, které nekromant zabil nebo dokonce zavraždil, které byly jeho nepřáteli, a tázat se vyvolaných na intimní věci. K materializaci používá evokovaný přízrak dýmu nekromantického kuřidla; jeho zjev může být velmi výrazný, avšak jen málo plastický, nepoužije-li se jako prostředku projevu právě dýmu kuřidla. Zjev odpovídá vždy v řeči, v níž byl osloven, a jeho řeč, jak již bylo zmíněno výše, má zvláštní, jakoby dutou modulaci. Oslovován má být nejvýš uctivě a smí se mu tykat, jak bylo zvykem ve starých dobách. Někteří mágové jsou s to evokovat přízraky osob mrtvých již celá staletí. Tak např. E. Lévi popisuje ve své knize Dogma a rituál vysoké magie (s. 110 a násl. českého vydání) evokaci přízraku Apollonia z Tyany, současníka Ježíše Krista. Lévi zdůrazňuje toto : „Vyvolávání nechť je vždy odůvodněno a k dobrému účelu; jinak jest to stinný a šílený výkon, velmi nebezpečný rozumu a zdraví. Vyvolávati z pouhé zvědavosti aneb abychom se přesvědčili, uvidíme-li něco, znamená, že jest nám se připraviti již předem na marnou námahu ... Čistá pohnutka vyvolávání vzniká buď z lásky, nebo z inteligence" (E. Lévi, c. d., s. 83 českého vydání). Je důležité připravit si otázky, které chceme evokované osobě klást; ty musí šetřit její možná tajemství. U nezkušených operatérů se již druhý den dostavuje amnézie na podrobnosti rozmluvy s evokovanou osobou, proto je vhodné bezprostředně po evokaci pořídit záznam o jejím průběhu a sdělení, které bylo získáno. Místo zjevu mrtvého mohou být vyvolány nejrůznější fenomény světelné, zvukové, a dokonce hudební. Jsou znamením, že došlo ke kontaktu, a vlastních odpovědí se pak může evokatéru dostat ve snu, který následuje těsně po evokaci. Neúspěch může být zaviněn především nedostatečnou mentální exaltací nebo nesplněním výše uvedených podmínek. Celý akt nekromantické operace musí probíhat po náležité tělesné očistě, ve vážné, slavnostní atmosféře a s maximální pietou vůči evokované osobě. Žertování není přípustné, byť k němu třeba evokovaná osoba měla za svého života sklon. Někdy je tře­ba pokus opakovat třikrát, ale po delší době — až jednoho roku —, a je-li formálně bezvadný, je po tom­to třetím opakování vždy zdařilý. Existuje též nebezpečí, že během evokace bude přitaženo mnoho astrálních larev, i vampýrských, a je proto nutné pečlivé zhotovení magického kruhu, jehož charakter odpovídá době evokace. Zásadní otázkou není, co je vlastně evokováno. Na to odpovídají různí okultisté různě, ale jisté je, že evokováno může být pouze to, co žije v astrálu jako „stín zemřelého".

O
OOBE (out of body experiences) fenomén tzv. mimotělních zážitků

P
POLTERGEIST (Německy „strašidlo tropící hluk" -termín se nepřekládá.) V parapsychologii se tímto termínem označují různé paranormální zvukové jevy, vázané obvykle na tzv. „strašidelné domy" či „strašidelná místa". Projevují se různými nevysvětlitelnými zvukovými fenomény, jako je praskání, záhadné kroky, údery (často velmi silné), klepání atd. Doprovodnými jevy jsou různé pohyby předmětů, jako jsou obrazy, kusy nábytku a jiné věci, a jejich náhlé nevysvětlitelné zničení (např. roztříštění sklenice apod.). Různé předměty vzduchem létají nebo jen jakoby plují a jejich pohyb nemůže být nijak vysvětlen působením fyzikálních sil. Fenoménů tohoto druhu bylo již zaznamená no mnoho v celém světě. Parapsychologové je vysvětlují jako případy „spontánní psychokineze" (v. Parap sychologie), protože jsou často vázány na přítomnost dospívajících či adolescentních osob a ustávají po určitých „psychoterapeutických" zásazích. Spiritisté je vysvětlují jako projevy duchů zemřelých osob. Klasickou knihou o poltergeistech je The night-side of nature (Noční stránka přírody) od C. Croweové z r. 1848 Dnes existuje na toto téma již řada bohatě dokumentovaných publikací. Typickým příkladem poltergeistu je případ, který pozoroval a popsal A. R. G. Owen v přítomnosti jedenáctileté skotské dívky V. Campbelové, sedící u stolu při čaji, se náhle odsunula od zdi těžká bufetová skříň na vzdálenost 10 cm a po chvíli se zase posunula na původní místo, aniž by se jí byl kdokoli z osob, které seděly kolem stolu, dotkl. Ve školní třídě, kde Campbellová seděla, se samy otvíraly dveře atd. Podobné jevy se vyskytovaly též v přítomnosti S. Hitchinsové: docházelo k samovolnému pohybu těžkých kusů nábytku, pokrývka jejího lůžka se sama od sebe shrnovala a dívka se poté náhle vznesla do vzduchu, do výše l/z m. Tyto jevy trvaly celý měsíc, až byla dívka „exorcisována" pomocí jistého média, které v transu sdělilo, že duch, který ji obtěžoval, s tím již přestane. Předtím se téměř každý den v přítomnosti této dívky objevovala nevysvětlitelná klepání. Jedním z historicky nejstarších záznamů o poltergeistu je případ, který se r. 1335 odehrál v rýnském městě Bingen: v noci zde byli spáči vyhazováni z postelí, vzduchem létaly těžké kameny a v ulicích se ozývaly praskavé zvuky. Jiný výrazný případ poltergeista byl pozorován a studován v r. 1967 v americkém městě Miami (W. G. Roli a J. G. Pratt: The Miami disturbances, in ! Journal of the American Society for psychiceal research 4/1971): ve velkém obchodě se suvenýry padaly z regálů a rozbíjely se četné předměty v přítomnosti devatenáctiletého kubánského uprchlíka Julia, který zde byl zaměstnán. Pro tyto jevy se nenašlo žádné přirozené vysvětlení, a tak bylo usuzováno na „spontánní ; psychokinezi". V řadě takových případů však jde i o podvod. Jiný výrazný případ, tzv. „rosenheimský", popsal západoněmecký parapsycholog H. Bender \ (1968 — v. Parapsychologie). U nás zkoumal tyto fenomény zejména pražský lékař J. Šimsa. Ten, kromě své obsáhlé práce o „mikulovských strašidlech", popsal i poltergeisty v Kotrbachu (dnes Rudňany) u Spišské Nové Vsi na Slovensku, Užhorodu, Košťanech u Teplic a Viničných Šumicích v roce 1927. V Kotrbachu mimo jiné létaly zavřenými dveřmi (!) kameny do místního hostince. Také v Mikulově, kde se na různé lidi sypaly kameny a hlína, se tyto jevy odehrávaly v r. 1927 — v přítomnosti čtrnáctileté dívky H. Zwieselbauerové z Brna. Jak ukázala tato a jiná četná pozorování, jevy poltergeistu mají určitý smysl, vztahujeme-li je k psychickým obsahům vytěsněným do nevědomí. Jsou obvykle agresivní povahy a souvisejí s potlačovanými averzemi a frustrovanými potřebami. Proto je pro jejich — ovšem neúplný — výklad možno přijmout spíše hypotézu parapsychologickou, že jsou projevem „spontánní psychokineze", než spiritistickou, že by byly projevy duchů zemřelých osob.

POSEDLOST Středověcí démonologové intenzívně studovali jevy posedlosti, kterou chápali jako vniknutí démona nebo i více démonů do těla člověka. Jde tedy o posednutí člověka démonem nebo démony, jimiž démonologové rozuměli ďábla nebo ďábly. Vypracovali též podrobné rituální postupy k vypuzení takového démona nebo démonů, kteří se v člověku usídlili. Toto vypuzení se nazývá exorcismus . Později ve středověku byl pojem posedlosti značně rozšířen a by­ly pod něj zahrnovány i takové jevy jako lunatismus (náměsíčnost), hysterie a další formy psychických abnormalit. Pravá posedlost se od určitých forem hysterie rozeznává velmi obtížně. V bibli je o posedlosti řada zmínek. Podle novodobých okultistů může být člověk posednut zejména astrálními larvami, které sám vytvořil, a stává se tak potom jejich obětí, přičemž se klasické symptomy posedlosti nemusí objevo­vat (konvulzívní křeče, ďábelské řeči prostřednictvím úst posedlého a další). Posedlost se zde projevuje určitou dominantní motivací a příslušným chováním, např. hypersexualitou, hyperagresivitou. Pod pojem posedlost se tedy dají shrnout jevy různé podstaty. Průnik cizí bytosti do osobnosti jedince se děje — ponecháme-li stranou psychopatologické jevy rozštěpení osobnosti a mnohonásobných já — prostřednictvím astrálního těla postiženého. Velmi často k tomu dochází u spiritistických médií, která po určité době médijní praxe vykazují znaky posedlosti, protože se nechráněna magickými prostředky vystavují přímým vlivům astrálu. Je známa řada historických případů posedlosti, např. jeptišek kláštera ve francouzském Loudonu r. 1633, jejichž posedlost byla přisuzována, zřejmě neprávem, tamějšimu faráři a duchovnímu správci kláštera Urbainu Grandierovi, který byl údajně ve spojení s ďáblem a byl nakonec upálen. Známý je též případ hromadné posedlosti, který se odehrál v americkém Salemu poblíž Bostonu v r. 1692 a měl za následek proslulý čarodějnický proces s řadou upálení. Dnes je zřejmé, že tu šlo o případy hromadné hysterie. Jiným proslulým případem je posedlost dvou chlapců v německém lllfurtu z r. 1869, který podrobné popsal C. Kiesewetter a který byl zpracován i románo­vě (P. Sutter: Satan v lllfurtu, Praha 1931). Důležitým dokladem pro studium jevů posedlosti jsou Paměti posedlé sestry Jeanny (jedné z loudonských jeptišek, u nichž se patrně jednalo o hysterii vyvolanou silnou sexuální frustrací), které byly objeveny r. 1884 v městské knihovně v Toursu. H. H. Evers vydal německý překlad těchto velmi zajímavých pamětí (Memorien einer Besessenen, 5. vyd. Stuttgart 1919). U posedlých se objevoval nezřídka zajímavý jev sdružený s podstatnými znaky posedlosti (zmítání, křeče, vykřikování rouhavých a obscénních výroků, zejména proklínání boha, telekineze a další), tzv. injekta, na něž upozornil již Paracelsus (De ente spirituali). V těle posedlého, ne vždy jen v žaludku, byly nacházeny různé věci, zejména vlasy, chlupy, kusy dřev a železa a jiné předmě­ty, které bývaly někdy vydáveny, jindy nalezeny až pitvou. Někdy se jednalo o předměty takových rozměrů, že bylo vyloučeno, aby se do těla dostaly nějakým tělním otvorem.

PRIAPISMUS (Též faloforie.) Ve vědách o kultuře je to souborný název pro tzv. falické kulty (uctívání mužského pohlavního údu jako symbolu plodnosti), jejichž doménou bývalo uctívání Priapa, boha plodnosti, syna boha vína Dionýsa a bohyně lásky Afrodity (za jeho otce byli pokládáni i Adonis, Hermes a dokonce i Zeus a za jeho matku několik různých nymf). Priapos byl zobrazován v ithyfalické podobě (se vztyčeným falem) a na některých jeho sochách byla prováděna deflorace dívek. Priapův kult se udržel až do začátku křesťanské éry. Priapismus však nebyl jen záležitostí řeckou a římskou, neboť ze starého Egypta je znám obraz ithyfalického Osírida. Falické kulty a slavnosti (faloforie) byly obdobou kultů Venušiných a jejich obsahem bylo zbožňování plodivé síly. Jednou z obětí byla výše uvedená deflorace panen na Priapově soše. Falické symboly se hojně vyskytují ve všech kulturách a uvádí se, že i chrámové sloupy jsou pozůstatkem ithyfalické symboliky a stejně tak lze za různé symboly falu pokládat některé druhy šperků, ozdob a některé prvky architektury. Faloforie byly slavnostmi priapických sekt, jejichž shromažďování bývalo spojováno s orgiemi (např. u italské sekty Patarinů ještě v XI. stol.). Priapismu byli oddáni též staří Etruskové, kteří toto uctívání spojovali s dnes již téměř zapomenutou formou sexuální magie. Zvrhlým priapismem se vyznačoval i sabat čarodějů a čarodějnic. Priapismus má speciální funkci i v moderní sexuální magii, neboť falos mága je zde nástrojem reali­zace koncentrované vůle a imaginace.

PROKLETÍ Magický úkon, provozovaný kdysi také římskokatolickou církví nad kacíři (anathema), zavrhující viníka a přivolávající trest, a to buď vůbec, ne­bo podmíněně (obvykle při porušení nějakého zákazu, zejména tabu); v tomto smyslu se hovoří o prokletých místech, předmětech apod.; (klasickým příkladem je tu „faraónova kletba", projevující se jako zhouba těch, kdož porušili klid faraónova hrobu, přivlastnili si z něho určité předměty atd.). Prokletí vyslovené magicky spočívá ve vytvoření silného astrálního víru a jeho případného upoutání k určitému místu nebo předmětu. Zkáza může následovat ihned, nebo při kontaktu oběti s prokletým místem či předmětem. Magické prokletí je rituálním úkonem černé magie a může být spojováno s očarováním . Účinné může být už prokletí vyslovené v silném afektivním stavu. Cílem prokletí je vždy rituální nebo spontánní strhnuti negativních astrálních vlivů na určitý objekt, obvykle bytost, za účelem jejího poškození nebo zničení ( Očarování). Zvláštním případem jsou prokletépřed­měty, k nimž se váží magickým rituálem připoutané astrální síly, přinášející držiteli předmětu v určitých časových periodách neštěstí nebo i zkázu. Pověstné jsou v tomto smyslu zejména předměty ze staroegyptských pyramid. Prokletí užívala pro zvláště těžké pří­pady kacířství i katolická církev ve spojení s působivým rituálem. V dějinách okultismu se uvádí řada historických případů prokletí provedených i nemagickým způsobem. Nejznámější jsou asi prokletí, která učinil k autodafé odsouzený velmistr templářského řádu Jakub de Molay; měla za následek smrt tří viníků zkázy tohoto řádu, francouzského krále Filipa Sličného, papeže Klimenta V. a prokurátora Nogareta, kteří zemřeli sku­tečné krátce po smrti J. de Molayho. Jiným případem je stále diskutovaná „faraónova kletba" související s proniknutím do nitra Tutanchamónovy hrobky. Vy žádala si oběti krátce po tom, co byla otevřena; hlavniíosoba celého podniku lord Carnarvon, který vstoupil do nitra hrobky jako první, zemřel na štípnutí moskyta; později zemřeli někteří jeho spolupracovníci a další osoby. O zlých znameních, která se objevovala při pracích na otevření Tutanchamónovy hrobky, referoval H. Carter (zemřel až v březnu 1939). Když byla hrobka odkryta, kanár, kterého choval lord Carnarvon, přestal zpívat; když ji zavřeli, zase zpívat začal. Když byl otevřen sarkofág, vplazila se do Carterova domu kobra a kanára usmrtila. Po exhumaci faraónovy mumie pak Carter četl s údivem hieroglyf označující faraónův hrob: „Hrob žlutého ptáka". Je ovšem sa­mozřejmé, že smrt v důsledku prokletí se uskutečňuje „přirozenou" cestou, tj. prostřednictvím nějakého úrazu, náhlého onemocnění apod. Z prokletých předmětů byl snad nejznámější modrý indický diamant „Hope" (Naděje), který všem osobám držícím ho ve vlastnictví přinesl zakrátko smrt. Poslední majitel tohoto drahokamu MacLean utonul i s diamantem při zkáze Titaniku v r. 1912. Hovořilo se i o prokletí rodu Habsburků, protože řada jeho členů zahynula na přelomu tohoto a minulého století násilnou smrti nebo sebevraždou (císař Maxmilián Mexický, císařovna Alžběta, korunní princ Rudolf, následník trůnu Ferdinand ďEste). S Habsburky, ale nejenom s nimi, souviselo i prokleté místo, zámek Miramare na pobřeži Jaderského moře, kde zahynuli postupně německý i americký velitel, kteří jej obývali, a další osoby. Jiným proslulým prokletým předmětem byl tzv. Mefistův prsten španělské královské rodiny. Byl to velký krásný smaragd neznámého původu, kte­rý se dostal do Španělska v době vlády Filipa II., kdy dochází k rozkladu španělské říše. Královská rodina věnovala prsten jednomu chrámu, který brzy nato vyhořel. Prsten byl pak vrácen královské rodině a hned nato došlo k osudné porážce španělského loďstva u Manily. Nakonec byl prsten zakopán na neznámém místě. Konečně jsou známa místa, kde se opakovaně odehrávají sebevraždy nebo kde lidé pociťují silnou úzkost a touhu po sebevraždě a kde opakovaně dochází k různým tragickým událostem. To všechno jsou prokletá místa, tj. místa, kam jsou vázány okultní síly (bytosti) různého druhu, obvykle larvy, které mohou mít negativní vliv na lidi v těchto místech přebývající. Nejsilnější vliv se zde projevuje v noci a za úplňku. Zajímavý je příběh osudného prstenu faraónů, který byl nalezen při vykopávkách v Gize (Gizeh) na počát­ku XIX. stol. R. 1863 daroval egyptský chadiv tento prsten kapelníkovi svého orchestru G. Franckovi. Franěk ztratil ženu a děti již r. 1865 a sám brzy nato zemřel na srdeční mrtvici. V závěti odkázal prsten svému příteli J. Caiellovi, který zemřel tragicky r. 1872. Caiellův syn ztratil r. 1879 všechno jmění a zemřel ve vezení. R. 1886 zemřel dalši člen rodiny, který prsten nosil. V r. 1928 zemřel při železničním neštěstí další Clen rodiny. Předtím byla zaznamenána rodinná neštéstí v létech 1893, 1900, 1907 atd., tedy každých iedm let. Když se blížil r. 1935, kdy se měl neblahý vliv prstenu zase projevit, vrátila rodina prsten egyptské vládě. Prsten je nyní uložen v muzeuv Káhiře.

PSYCHOBOLIE Schopnost vysílat duševní vliv a působit jím na objekt ve směru zamýšlené změny jeho vlastností. Termín je složen z řeč. slov „psýché" (duše) a „balló" (vrhat, udeřit). V podstatě jde tedy o „psychický úder". Takový účinek lze ovšem vyvolat již určitými slovy (např. psychické trauma z určitého výroku). Psychobolií se však rozumí okultní psychické působení bez užití magických prostředků, tj. bez zprostředkování astrálu. Jedná se přitom o negativní působení jedné osoby na druhou, v širším smyslu o působení na objekty vůbec (např. jejich destrukce). Nutno odlišit od psychokineze, kde jde jen o psychogenní pohyb předmětů. Určitou formou psychobolie je tzv. uhranuti. Novodobé projevy psychobolie sebral a popsal řecký lékař A. Tanagras ve francouzsky publikovaném spise (Le destin et la chance: un agent nouveau influencent la vie humaine, la psychobolie hu-maine, appuyée sur cent čas inédits verifiés par la Société děs recherches psychiques hellénique). Psychobolii nelze ztotožňovat s psychokinezí, kde se jedná jen o psychické způsobování pohybu věcí; účinky psychobolie jsou mocnější a pronikavější a lze je přirovnat k působení laserových paprsků. Typickým případem psychobolie byly v historii okultismu údery do prsou, jimiž byl na dálku postihován pověstný abbé Boulan, vůdce černomagického spolku Carmel, a které byly interpretovány jako výsledek černomagické operace S. de Guaity. Akademická věda jakoukoli formu duševní energie neuznává, uznává pouze energii fyzickou, kondenzovanou v buňkách svalů a v neuronech. Kanadští psychologové a psychotronikové J. C. Blewet a D. H. Blewet (1981) však vyslovili přesvědčení, že každým jedincem neustále protéká psychická energie, tak jako magnetická energie tyčovým magnetem; tak jako mag­netická síla vstupuje do magnetu jižním pólem, probíhá jím a vystupuje nebo vyzařuje z něj pólem severním, tak i duševní energie vstupuje do jedince, „protéká jeho duševním systémem" a vystupuje z něho do vnějšího okolí. Podle těchto badatelů jedinec vytváří kolem sebe energetické pole, zdroj duševní energie je vsak vnější, jedinec se na něj jaksi „zapíná" a „vypíná". Oba uvedení vědci operují dále s termínem „psychická masa", jímž chápou vázanou psychickou energii. Masa je výsledkem blokování toku duševní energie, souvisí s potlačováním určitých tendencí a s nega­tivními vazbami podnět—reakce, jako jsou utrpení, strach a hněv a další. Potlačování v psychoanalytickém smyslu, např. nenávistné agrese, se stává hlavním zdrojem psychické masy. Ze známé Einsteinovy formule energie je pak odvozen vzorec pro psychickou energii, který zde nelze pro omezený rozsah hesla uvést a analyzovat. Energetickou podstatu duševního života zdůraznila zejména klasická psychoanalýza (S. Freud 1905).

PSYCHOMETRIE - schopnost číst z paměti neživých předmětů

Q


R
REVENANT

RANDOMIZÉR (detektor anomální pravděpodobnosti): přístroj generující náhodný stav - slouží na testování bioenergetického pole (ovlivňování polovodičového přechodu vedoucí k změně výsledku stavu elektronického obvodu), u mne ve vybavení pod číslem 9 zde.

S
SABAT


SPUK Německé slovo, které se v parapsychologicko a okultní literatuře nepřekládá; používá se pro označeni hluk tropícího strašidla. Ve stejném významu se v němčině používá termínu „Poltergeist" . Někdy se však rozlišuje Poltergeist jako hřmotící a Spuk jako pohyby předmětů způsobující strašidlo": W. F. Bonin (1976) definuje Spuk jako „opakující se, za okolností variující spontánní psychokinetické jevy" a uvádí, že tyto fenomény bývají vnímány akusticky, hmatově a opticky, přičemž je třeba rozlišit Spuk vázám na určité osoby (média a jiné) a na určité lokality; na určité místo vázaný Spuk se může projevovat celá desetiletí, ba i staletí. Fenomény shrnuté pod název Spuk jsou vykládány buď animisticky jako případ} spontánní psychokineze, nebo spiritisticky jako projevy „duchů" zemřelých osob. Jsou zaznamenány případy, kdy fenomény označované jako Spuk byly doprovázeny i zjevy dobře pozorovatelných fantomů. Jan z Wojkowicz referoval (Národní politika z 8. prosince 1939, s. 3) k případu ve Vyhnánově a na zámku u Sedlčan. Nevysvětlitelným způsobeni zde poletoval} předměty a na zámku se zjevovala šedá paní. Jev zkoumal pražský lékař .!. Šimsa, který je vysvětloval jako nevědomé projekce médijní osoby. Zjev šedé paní považoval za halucinaci, což autor uvedeného článku nepokládá za dostačující vysvětlení. Slaví se sice za výklad médijními projevy, ale zda jde o fantom zemřelé nelze prý zatím rozhodnout.

STRAŠIDLO Každý nevysvětlitelný jev (přízračná bytost, kroky, které nemohou být přisouzeny živému chodci, nevysvětlitelné zvuky podobné vytí, naříkání, chechotu apod.) vyvolává strach nebo zděšení a je pokládán za strašidelný. Za strašidla označujeme tedy takové nadpřirozené jevy, které vyvolávají strach (nevysvětlitelné hřmoty, světélkování, zjevy fantomů atd.). V užším smyslu bývá za strašidlo označován jen fantom, tj. zjev nadpřirozené bytosti, ať už lidské, přízračné (např. „duch" zemřelé osoby), nebo bytostí astrálních, které na sebe mohou brát různé podoby a pro něž jsou v lidové tradici různá pojmenování (světýlka, skřítci, plivníci atd.). V parapsychologii a okultismu se rozlišují zejména dvě kategorie strašidel, označované německými termíny Poltergeist (hřmotící „duch" — v. Poltergeist) a Spuk (komplexní strašidelný fenomén — Spuk). Strašidelné jevy se obvykle vážou na místa poznamenaná určitou dramatickou událostí (sebevražda, vražda apod.). Vysvětlují se buď spiritistickou (působení různých nadpřirozených sil), nebo animistickou (paranormální síly urči­tých osob) hypotézou. Některé jevy pokládané původně za strašidelné (úpění, řinčení řetězů apod.) se později vysvětlí přirozeným způsobem (např. jako zvuky způsobované prouděním vzduchu, působením plynů apod.). Nelze proto každé zapraskání nebo zvuky podobající se krokům považovat za projevy strašidel; ty se někdy vyznačují tím, že reagují na jednání pozorovatele. Příbytky, v nichž straší, se nazývají strašidelné domy a bývají to obvykle obydlí, kde se něco dramatického udalo, ale také opuštěné kláštery, které jsou Impregnovány astrálními larvami, samoty, mlýny, kde se usazují různé astrální bytosti, stejné jako např. popraviště, místa vražd a sebevražd i určitá místa v lesích a polích a další lokality. Pokud se strašidlo projevuje ve viditelné formě, označuje se také jako přízrak nebo fantom. Fantomy mohou mít lidské i zvířecí formy nebo tvary kontaminované z různých prvků. Od strašidelných jevů je nutno odlišit spontánní psychosomatické fenomény, které se vyznačují nevysvětlitelnými pohyby různých předmětů a vážou se na přítomnost určitých osob (často jsou jimi pubescenti, osoby se silnými, ale potlačenými afekty a další). Pozorované jevy, např. nevysvětlitelné pohyby předmětů, pak mívají vztah k osobě, která je nevědomě psychokineticky produkuje např. jako potlačené přání, agresi apod. Strašidla nejsou nebezpečná, ani když se chovají agresivně, mohou svého pozorovatele jen vyděsit, neoslovuje-li je a omezí-li se na pasivní pozorování. Zahánějí se znamením kříže, vyslovením božích jmen a různými magickými technikami, zejména užitím kovových hrotů, na nichž se jakoby vybíjejí. Zvláštní druh strašidel tvoří vymístěná astrální těla černých mágů a čarodějů a spontánní vymístění astrálních těl jiných osob. Parapsychologové intenzívně studovali tzv. strašidelné domy: E. Bozzano (1920) sebral 532 doložených případů těchto fenoménů vázaných na určitá obydlí, která byla většinou poznamenána nějakou dramatickou událostí. Známým strašidelným domem byla anglická fara Borley Rectory, kde se skoro šedesát let projevoval „duch" zemřelé jeptišky, která byla ve sklepě tohoto domu pochována, jak se zjistilo po vyhoření fary kopáním ve sklepě. Za uvedenou dobu (od r. 1885 až do r. 1943, kdy fara záhadně vyhořela a byla později stržena) bylo zaznamenáno více než dva tisíce projevů tohoto „ducha", včetně výrazných projevů fantomických. O tomto strašidelném domě bylo napsáno několik monografií (zejména H. Price, který toto místo podrobné zkoumal, a dále Dingwall E. J., Goldney K. M., Halí T.: The hauting of Borley rector 1956). Jiným velmi známým strašidelným místem byl palác Hamptom-Court na řece Temži: po zbourání kaple, která k paláci příslušela, byl poškozen hrob dcery Jane Seymourové Sibell Pennové a ta se zde pak často zjevovala, vedle „ducha" své matky a „ducha" královny Catheriny Howardové, kterábývala vídána v královnině komnatě s hořící svíčkou v ruce. Avšak i ze současnosti je známa řada strašidelných míst. Proslulé je strašidlo z Amityville na Long Island u New Yorku, které se zde začalo zjevovat od prosince 1975 a způsobilo nakonec, že strašidelný dům zůstal neobydlen. Jeden z jeho dřívějších obyvatel Ronald De Feo zde kdysi zavraždil své dva sourozence a oba spící rodiče. Jednou z prvních knih popi­sujících strašidelné zjevy byla kniha I. Lavatera De Spectris (1570 — Von Gespenstern und Geistern, die bei Nacht herumspazieren, und voň seltsamen Leu-ten, Knacken und allerlei Vorwarnungen, Genf 1572). Obvyklou dobou pro zjevování strašidel je čas kolem půlnoci nebo těsně po ní, kdy jsou zřejmě podmínky pro manifestace astrálních bytostí nejpříznivější, zejména pak při přibývající luně. Nejnovější přehled strašidelných míst a různých druhů strašidel podal P. Haining (A dictionary of Ghosts, něm. překl. Das grosse Gespenster-Lexikon, 1985). Z historie jsou pak známy nejrůznější druhy strašidel: arabský „afrit" — „duch" zavražděného člověka, který se zjevuje svému vrahovi; „strážce hřbitova" — strašidlo prastarých hřbitovů, na nichž podle starodávného zvyku byl v prvním hrobě pochován člověk zaživa; vampyrický „ghul", který se zjevuje u čerstvých hrobů (E. Maple: The realm of ghosts 1964); „bílé, černé a zelené paní"; „ohniví" muži, psi a ptáci, kočky a ohnivé zjevy vůbec; bezhlaví jezdci, mnichové a jeptišky; řeckéharpyje a lemurové starých Římanů, indický „rudra", bílá ruka, smrtelně bledý obličej, hlasy, melodie, kroky, klepání. Podle E. Caveové (1978) se „duchové" nejčastěji zjevují ve formě náhlých vůní, dalšími formami jsou nejrůznější druhy skřítků, „duchové" v podobě malých děvčátek, vil, ale i lesních starců, různých divokých zvířat a bytostí nezvyklých podob. Strašidla byla i vděčným tématem beletrie. Mezi nejvýznamnější autory této tematiky patřili Henry James (1843—1916), Montague Rhodes James (1862-1936) a zejména Joseph Sheridan Le Fanu (1814—1873) a H. P. Lovercraft (1890—1937).

STRÁŽKYNĚ PRAHU Ten, kdo má vědomý kontakt s astrálem, ať už pomocí opakovaného vymisťování svého astrálního těla, nebo pomocí různých magických praktik (např. i při práci s magickými zrcadly), dostává v určité etapě své činnosti děsivou vizi, kterou okultisté nazývají „strážkyně prahu". Již název sám celkem dostatečně vyjadřuje to, o co se zde jedná. Astrál, jako by se bránil pronikání z fyzického světa, se snaží odradit vstupujícího jedince zjevempřizraku, který se třikrát opakuje a mívá podobu obrovské tarantule s velkým upřeným okem. Je-li jedinec schopen tuto hrůznou vizi překonat, nejsou mu už kladeny další překážky. Vize „strážkyně prahu" je interpretována jednak jako výstraha a jednak jako zkouška. Ve skutečnosti je „strážkyně prahu" personifikací vlastního hlubokého nevědomí — právě personifikace prvků struktury lidského nevědomí, objevující se v magické praxi, je jednou z největších záhad celé magie, která na své nižší úrovni, úrovni psychurgie, je především prací s vlastními hlubokými vrstvami nevědomí. Asi tak jako ve snu jsou aktivovány hluboké vrstvy lidského personálního nevědomí a produkují bizarní snové obrazy, jsou v opakovaném dotyku s astrálem aktivovány nejhlubší fylogenetické složky lidského nevědomí a promítají se ve fantomatických obrazech, jichž se člověk pro jejich nestvůrnost děsí a dává tak výstrahu sám sobě. V magickém zrcadle se obrazy těchto vrstev projevují dosti často jako nestvůrná zvířata řítící se na operatéra. Jedním z projevů těchto vrstev je také „strážný anděl" Abramelinovy „posvátné magie". V magickém zrcadle je vše, co se k operatérovi přibližuje projekcí jeho vlastního nevědomí, zatímco to, co se od něho vzdaluje, je odrazem mimo něj existujících astrálních bytostí. Strach způsobuje emisi vitálního fluida a přízrak, který děsí, se emitovaným fluidem saturuje, je vždy arivistický. Proto je potlačení strachu v průběhu magických praktik důležitým předpokladem zvládnutí sil, s nimiž mág operuje. Fenomén „strážkyně prahu" znali již staří Egypťané, kteří jej nazývali „drakem Apopem", a byl jím též bůh Anubis se šakalí hlavou. „Strážkyni prahu" symbolizovaly také trojice sochařsky stylizovaných zvířat, které byly umisťovány po stranách vchodu do chrámů: u Egypťanů to byla dvojice sfing, u Asyřanů dvojice okřídlených lvů atd. Překoná-li adept magie hrůzu z vize „strážkyně prahu", získá velmi dobré dispozice pro magickou práciv astrálu. Zjev popsal Bulwer-Lytton ve svém románu Zanoni.

STRIGA Mytologická bytost ženského rodu s ohyzdnou hlavou, vyčnívajícím zobákem a velkými drápy, která v noci poletuje na osamělých místech a hubí pocestné. Za středověku se termínu striga používalo pro označení čarodějnic. Názvy strigy (resp. striges), lamiae, veneficiae a dalšími byly také označovány „zlé ženy", které se zabývaly nejen čarodějnictvím, ale i přípravou jedů.

SUFISMUS Termín je odvozen z arabského slova „suf", které znamená čistý, a vyjadřuje druh mystiky, která se vyvinula z islámu; její kořeny však sahají a/ k mystériím starého Egypta. Sufistický „zelený muž" Khidr je ztotožňován s Thovtem (Hermem Trismegi stem) a říká se o něm, že byl učitelem Mojžíše. Dále je v sufismu patrný vliv Védanty , jakož i kabaly. Obsahem sufismu je esoterní islám. Zakladatelem islám­ské mystiky byl Ibn Said Abul Cheir, který na otázku, co je sufismus, odpověděl: „Co máš v hlavě, nech běžet, co máš v ruce, zahoď, co tě napadá, od toho neustupuj." Orientální mystika se vztahuje hlavně k citům. Abud Hussein Nuri řekl: „Sufismus není ani předpis, ani učení, je to něco vrozeného ... Je to osvobození ducha." Tato vrozená tendence k osvobozeni ducha musí být ovšem určitým způsobem probuzena Sufismus to uskutečňuje celým souborem činnosti, v nichž nechybí ani hudba a tanec. Sufista bojuje se svým já, které pokládá za zdroj falešného pojetí světa Podle učení sufisty Ibn Arabiho, které má blízko ke kabale, struktura řeči vykazuje něco transcendentní ho. Proto sufistická literatura, zejména poezie, obsahuje mnoho esoterních prvků. Je psána v perštině a má blízko ke gnosi (H. Masson 1970). Velkým sufistickým básníkem byl Omar Chajjám. Významnými sufisty byli Ibn-Síná (Avicenna), Háfíz,Saadi a II Ghazali. Jako zvláštní prostředek mystického pozná vání uznávají sufisté extázi, do níž se dostávají zejme na tancem. Sufismus není kulturně izolovaným jevem, naopak, poukazuje na to, že hlavní náboženské a mystické proudy či směry esoterismu mají společné kořeny. Zdrojem sufistických meditací je korán, jeho interpretace však musí zachovávat přísná pravidla, protože jde o řeč boží, přeloženou do řeči lidí. Obrazy a věty koránu jsou jako sny, které musí být teprve vyloženy podle určitých principů, aby vykázaly svůj skryl\ smysl. Také v tomto směru je sufismus blízký kabale, která dešifruje ducha, tj. skrytý smysl Starého zákona. Korán se nečte, nýbrž recituje a již tím se manifestuje to, že podává obrazy, které poukazují k nadsmyslovému. Sufisté dodržují přísně pět mohamedánských závazků, jako např. pronášet pětkrát denně modlitbu „Není boha kromě boha" s tváří obrácenou ke Kaabě, dávat almužny atd. Pro extatický stav „sama" se sufisté připravují tanci, hudbou a meditacemi, přičemž některé druhy tanců jsou velmi exaltované. Tento taneční prvek v mystické extázi rozvinuli dervišové, islámští asketi, kteří se vydělili právě ze sufistů, ale je přítomen i u šamanů. Stejně jako evropští středověcí mystikové vyjadřují svůj vztah k bohu v erotických termínech, činí tak i sufisté. Jejich život je velmi zdrženlivý: zachovávají úzkostlivou čistotu těla, nepřijímají pokrmy, které jsou mohamedánům zakázány atd. Patriarchou sufismu byl asketa Hasan Basri, který stál u zrodu sufismu. Novodobý sufismus, jehož středisko je ve Francii (!), reprezentuje zejména Hazarat Inayat Khan, který po svém návratu z Indie působil také v USA. Novodobí sufisté tvoří řád se čtyřmi stupni zasvěcení. Soudí se, že sufisté vypracovali jednu z dnes nejvýznamnějších škol mystického výcviku „vnitřního člověka", a poukazuje se na to, že k sufismu měli velmi blízko templáři a některé směry svobodných zednářů. Propojení sufismu s některými proudy křesťanství je velmi úzké, ačkoli mezi islámem a křesťanstvím je dost podstatný rozdíl. Za středověku žil na Mallorce mystik Anselm z Turmedy, který byl křesťany pokládán za světce mezi mohamedánskými Španěly byl slaven jako posvátný sufi Abdullah el Tarjuman (I. Shah 1964). Také sufistická legenda o budování chrámu souhlasí s toutéž legendou zednářskou, Šalamoun však není biblický syn Davidův, nýbrž sufistický „mistr". Základní metoda sufistického výcviku „dhikr", rozpomínání se (sebeupamatovávání), je přísně dávkována, aby nevedla ke scestí, a ve vhodné chvíli ji sufistický mistr u svého žáka nahradí hlubokou sebereflexí, kterou lze dospět k vnitřní harmonii.

PÍSMA Kanonizované texty různých světových náboženství prohlašované za zdroj jejich učení; O některých se tvrdí, že mají nadpřirozený původ. U křesťanů je to bible , u židů thora, u mohamedánů korán u zoroastrovců avesta, u hinduistů védy upanišády atd. Autory svatých písem jsou různí proroci (Mohamed) nebo jiné významné osobnosti (Mojžíš), jimž se k sepsání posvátných textů dostalo nadpřirozené inspirace. Některé z významných esoterních Uxtů, jako např. tzv. Henochova kniha , Jasherova kniha a další, však nebyly z různých důvodů kanonizovány a do souboru svatého písma křesťanů, bible pojaty (např. obě výše uvedené knihy nejsou součástí bible).Nekanonizované esoterní křesťanské texty byly shrnuty a komentovány v díle J. C. Thila a G. Bruneta Les évangiles apocryphes (Paris 1848). Řada takových textů (např. Tomášovo evangelium a jiné) však byla objevena teprve nedávno.

SVATÝ GRÁL Ve staré francouzštině znamená slovo „graal" misku. Svatý grál je podle legendy smaragdová miska, z níž Ježíš Kristus jedl při své poslední večeři a do níž pak Josef z Arimatie zachytil při ukřižování jeho krev. Svatý grál se tak stává jedním z největších mystérií křesťanského esoterismu. Vnější formou tohoto mystéria je pak legenda o rytířích kulatého stolu, mystické společnosti krále Artuše (Arthura), jejímž symbolem byl kříž s růží a která střežila tajemství svatého grálu. Podle legendy byla tato společnost, zvaná též Společnost rytířů svatého grálu, založena ve XII. stol. v Anglii. Později vznikaly další rytířské řády svatého grálu, které podle některých historiků měly blízko k rosekruciánskému řádu , nebo mu dokonce předcházely. Podstatou mystéria svatého grálu je tajemství oběti. Literární formou zpracoval legendu o svatém grálu W. von Eschenbach v díle Parsi-fal. Britský král Artuš, hlavní postava legendy, patří k nejkrásnějším zjevům starých legend, v nichž se mísí, jak praví W. Lindenberg (1978), keltská rozkoš z fabulace, víra ve fantastické bytosti a čaroděje s květnatou fantazií křesťanů. V Artušových osudech hrál jistou roli i legendární čaroděj Merlin.Artuš je, podle Lindenberga, zakladatelem nové rytířské doby. Svatý grál byl vlastně náboženský rytířský řád, jeden z nejstarších, s těžkými zasvěcovacími zkouškami a s pěstováním vznešených ctností, který měl i své bardy, pěvce duchovní lásky, jejímž předmětem byla Panna Sofia (božská laskavá moudrost). Král Artuš vlastnil kulatý stůl, kolem něhož zasedali rytíři svatého grálu. Na zámku Winchester v Anglii je takový stůl, který dal zhotovit král Vilém Dobyvatel, stůl o průměru šesti metrů, u nějž se shromažďovalo čtyřiadvacet rytířů svatého grálu (na stole jsou vyznačena jejich jména). Podle irské legendy zachytil Josef z Arimatie a setník Longinus (který probodl Kristu visícímu na kříži bok) Ježíšovu krev do misky, z níž Kristus naposledy večeřel, a spolu se zakrvaveným bodcem kopí byla tato miska dopravena do Anglie, kde byla od těch dob opatrována. S tím souvisí další křesťanské legendy o hledání misky svatého grálu, jakož i legendy o křesťanském poselství, kterého se dostalo britským Keltům, o čarovném ostrově Avalonu, kde za časů krále Artuše byl klášter Glastonbury a kde je král Artuš údajně pochován. Zmínky o svatém grálu ve starých irských a britských kronikách byly při přepisování textů do latiny vypuštěny, protože katolické církvi nevyhovovaly. Rukopis ze XIII. stol. zvaný Le grand Sain Graal líčí mimo jiné zasvěcovací cestu rytířů svatého grálu.

Slovníček základních symbolů:

Alfa a omega : první a poslední písmeno řecké abecedy, symbolizuje počátek a konec.

Bazilišek (bájné zvíře): symbol smrti, ďábla nebo hříchu (je zobrazován jako kontaminace kohouta a hada).

Blesk: symbol božské síly, ale také božího trestu —-antický Zeus s bleskem může být chápán jako osvětlující i trestající.

Cesta: symbol životní pouti nebo hledání duchovních cílů, které jsou často zobrazovány jako „ostrovy blažených", zámky a svatyně (nejčastěji položené na horách).

Čerň: symbol smrti, temnoty, prachaosu, „rezignující" bolesti, smutku; jako barva noci participuje na komplexu symbolů matka—plodnost—tajemství—smrt a je barvou kněžek, bohyň mateřství, ale také barvou zla.

Červeň: barva ohně, krve, lásky, života, vášně a v negativním smyslu pak barva války, nenávisti, prolité krve; v Egyptě byla symbolem zlého a ničivého; také Satan a „babylónská děvka" jsou rudě oděni.

Čtverec: symbol statického, nedynamického; v Číně byly kosmos a Země chápány kvadraticky; pythagorejci spatřovali ve čtverci sjednocené působení čtyř elementů a tím sil Afrodíty, Démétry, Hestie a Héry, jejichž syntézou byla matka bohů Rhea; v křesťanském umění je čtverec symbolem země, podle C. G. Junga je symbolem hmoty, života a pozemské reality.

Dech: symbol kosmické oživující síly, tvořivého ducha na začátku´světa; v hinduismu Atman (individuální duchovní já) byl původně chápán jako dech.

Devítka: trojitost posvátné trojky, čísla dokonalosti; v antice symbolizovala devět Múz, tj. soubor umění a věd.

Diamant: symbol absolutní čistoty, duchovosti a nezměnitelnosti, v Indii též symbol nesmrtelnosti; čarodějnictví mu připisuje léčivé účinky, zejména zneš­kodňování vlivu jedů, a dále zahánění nečistých duchů a jiné způsobilosti.

Dítě: symbol nepředpojatosti a nevinnosti, ale také symbol počátku a naplnění možností.

Drak (bájné zvíře): ztělesňuje bohu nepřátelské prásíly,které musí být přemoženy (v souvislosti s tím vznikly mýty a pohádky o boji s drakem — Apollo, Siegfried a další hrdinové); v Apokalypse je drak jako symbol Satana přemožen archandělem Michaelem ; v pohádkách vystupuje drak jako strážce pokladu nebo unesené princezny a ztělesňuje tak těžkosti, které musí být překonány před dosažením cíle; C. G. Jung spatřuje v mýtech o boji s drakem výraz boje mezi já a regresivními silami nevědomí.

Dub: posvátný strom mnoha indogermánských národů, u Germánů byl zasvěcen Donarovi, u Řeků Jupiterovi, u Římanů Diovi; pro své tvrdé dřevo byl v antice symbolem síly, mužnosti a vytrvalosti. Fénix: posvátný bájný pták Egypťanů, zobrazovaný jako zlatý sokol s hlavou volavky; byl pokládán za ztělesnění slunečního boha; rozšířený symbol ptáka, který se v určitých časových údobích (500, l 000, l 481 let) sám spálí a znovu povstane ze svého popela (v tomto smyslu i symbol Krista a nesmrtelnosti).

Had: mužský sexuální symbol, v psychoanalýze symbol libida, jinak také ale strážce tajemství a posvátného; v mýtech vystupuje často okřídlený had a zvláštní druhy hadů (Uroboros, Ureus a další); had je i symbolem chytrosti, ale také ztělesnění zla a ďábelství; v bibli se objevuje jako pokušitel a svůdce k hříchu.

Havran: je brán jako zlé znamení nemoci a smrti, v bibli patří k nečistým zvířatům; symbol osamělosti, v křesťanství pak odpadlíků a nevěrců; v alchymii symbolizuje černou fázi Velkého díla.

Hora: symbol spojení země a nebe, duchovního vzestupu, vyššího vývoje; často uváděna jako sídlo bohů a symbol neotřesitelnosti. pevnosti.

Hrad (zejména ležící na výšině): znamená ochranu, jistotu, pevnost; v křesťanství je symbolem útěku k bohu nebo víře („hrad nitra" v mystice).

Hůl: symbol moci a magického vědění (indická božstva nesou hůl jako znak moci); v psychoanalýze falický symbol.

Hvězda: symbol světla pronikajícího duchovní temnotu, ale také symbol vysokých ideálů, ušlechtilosti a vysoké hodnosti.

Chléb: symbol „duchovní potravy" (Kristus jako živoucí chléb, který sestoupil z nebe).

Jablko: symbol plodnosti, „červené lásky"; u Keltů symbol spirituálního vědění; zlatá jablka Hesperidek byla symbolem nesmrtelnosti; v křesťanství symbol svůdnosti světa.

Jednička: symbol ještě nediferencovaného počátku (prapočátku) a současně symbol totality veškeren­ství, úplností, k níž směřují všechny věci a bytosti, a jako jednota též symbol boha.

Jednorožec: později vystupuje obvykle v podobě koně s jedním rohem, který je chápán jako falický symbol, ale protože sedí na čele, sídle ducha, je chápán sou­časně jako symbol sublimace sexuálních sil — a tím vystupuje i jako obraz panenské čistoty; v zoroastrismu symbol čisté síly, v Číně symbol ctnosti, v křesťanství symbol síly a čistoty; podle pověsti může být chycen a zkrocen jen pannou, v jejímž klíně spočine.

Jeskyně: uctívány jako místa, kde přebývají bohové a démoni; chápány jako vchod do říše mrtvých; důležitou roli hrály jeskyně v iniciačních rituálech, např. v eleusinských mystériích.

Jezdec: symbol ovládání divoké síly; čtvrtý jezdec z Apokalypsy symbolizuje patrné Krista jako vítěze.

Kentaur (bájné zvíře řecké mytologie — Mínótauros): spodní část tvoří tělo koně, hořejší hruď a hlava člověka; symbol temných a ničivých sil.

Kniha: symbol moudrosti a vědění a také totality univerza (z mnoha písmen a listů vytvořená jednota); kniha světa (liber mundi) obsahuje všechny zákony utváření světa božskou inteligencí; „kniha sedmi pečetí" ze Zjevení sv. Jana je symbolem esoterního, tajného vědění.

Kočka: posvátné zvíře egyptské bohyně Bastet, ochránkyně domova,matek a dětí; v čarodějnictví je černá kočka brána jako obraz ďábla a věří se, že přináší neštěstí.

Kolo (souvisí se symbolem kruhu : sluneční symbol a hlavní symbol buddhismu, kde vyjadřuje různé formy bytí, směřující k vykoupení, ale je také symbolem celého kosmu („rota mundi" rosekruciánů); na původních křesťanských náhrobcích bylo kolo symbolem boha a věčnosti; podle C. G. Junga je to symbol jednoty v mnohosti a forma mandaly Koruna: participuje na symbolice kruhu a je výrazem vznešenosti a moci, něčeho výjimečného; v Egyptě byly koruny bohů a králů chápány jako magické předměty.

Kovy: astrologická symbolika kovů je následující — zlato (O), stříbro (S), rtuť (O), měď (9), železo (d), zinek (21), olovo (1).

Kozel: pozitivní nebo negativní ztělesnění mužské sexuality; obětní zvíře Dionýsovo, Afrodítino a Panovo; ve vztahu k čarodějnicím symbolizuje neřest („mendéský kozel sabatu").

Král: často je ztělesněním boha, slunce, nebe, centra kosmu; C. G. Jung přisuzuje ve snu vystupující postavě krále archetypický význam moudrosti kolektiv­ního nevědomí; v pohádkách je král často symbolem vývoje já; v alchymii reprezentuje král prvotní hmotu.

Krev: platila za sídlo duše a životní síly; v kultech Kybelé a Mithry byli mystové křtěni krví obětních zvířat; ale i naopak je krev pokládána za něco znečišťujícího (zejména krev menstruační); v křesťanství má prolitá krev Kristova význam vykupitelský; význam krve je obsažen i v biblickém výroku „krev jest život" (Mojžíš L, 12, 23) a v přinášení krvavých obětí. Kruh: symbol jednoty a absolutna, dokonalosti (zakládá též symbolický význam kola ), je symbolem času a nekonečnosti, věčnosti a věčného opakování života; v zen-buddhismu reprezentují kruhy nejvyšší úroveň zasvěcení (osvícení); do čtverce vepsaný kruh znamená v kabale ve hmotě skrytou jiskru božského ohně; podle C. G. Junga je kruh symbolem duše a jáství.

Křest: ve spojení s rituály narození a smrti má význam duchovního očištění (rituální omývání, postříkání vodou, ponoření se do vody).

Kříž: jeden z nejstarších symbolů; vyjadřuje číslo čtyři a pronikání dvou protikladných oblastí, nebe a země, času a prostoru, mužského a ženského (aktivního a pasivního); kříž může být chápán také jako znamení rozcestí (místo, kde se křižují cesty živých a mrtvých) a je dále symbolem vyrovnání protikladů (existují různé formy kříže).

Květina: symbol ženské krásy a pasivního odevzdání se (oddání se), ale také vyvrcholení něčeho; jako odkvětající je symbolem pomíjivosti; bílá je znakem neviny, ale i smrti, rudá krve, modrá snua tajemství, zlatá květina symbolizuje duchovní životní elixír; (v taoismu) je symbolem nejvyššího duchovního života.

Lampa: obecně vyjadřuje světlo nebo individuální duchovní podstatu; v antice symbolizovala život a smrt.

Lázeň: v alchymii místo mystického očisťování; v psychoanalýze nevědomý pokus o návrat do dělohy (regrese).

Lotos: hraje významnou roli v symbolice Egypta a Indie; protože večer uzavírá své květy a stahuje se do vody a vynořuje se a otevírá při východu slunce, je starým symbolem světla; protože jeho bílé, modré nebo červené květy vyvstávají z bahnité vody, je také symbolem čistoty překonávající nečistotu; v Egyptě byl též symbolem vzniku světa; osmilistý lotosový květ je symbolem harmonie a bývá předmětem meditace.

Lov: symbol pro vášnivé hledání duchovních cílů, obraz překonávání a zničení hrubosti, neuspořádanosti, nevědění.

Luk a šíp: luk poukazuje na napětí a životní sílu, šíp narychlost; obojí je symbolem boje a moci.

Měsíc: u mnoha národů byl ctěn jako božstvo (u Řeků jako Selené, u Římanů jako Luna), symbol žen­ského, nočního; odpovídá čínskému principu Yin.

Mínótauros (bájné zvíře řecké mytologie): bytost s lidským tělem a býčí hlavou; držený v labyrintu na Krétě, kde byl posléze zdolán Théseem s pomocí Ariadniny nitě; symbol temných, skrytých ničivých sil (identický se symbolickým významem Kentaura ).

Modrá (barva nebe, dálky, vody): barva ireálného, fantastického, barva božství a pravdy; „modrá květina" (Novalis) je symbol touhy.

Moře: symbol nevyčerpatelné životní síly, ale také všepohlcující propasti; v psychoanalýze má dvojí tvář dávající a beroucí, chránící a trestající matky; místo četných nevyzvednutýchpokladů, v temnotě skrytých tvarů a také symbol nevědomí.

Most: spojuje prostorově oddělené; symbol spojení a zprostředkování — duha byla chápána jako most spojující nebe a zemi.

Mušle: pro svou podobu s ženskými vnějšími genitáliemi byla spojována s Afrodítou (v Indii s bohyní Lakšmi) a s měsícem (ženský symbol); v křesťanství symbolizuje hrob a je též symbolem mariánským, protože ve svém lůně chová krásnou perlu.

Nádoba: symbol přijetí a uchování, proto též často symbol ženského klína; křesťanství srovnává Pannu Marii, která do sebe přijala Ducha svatého, s nádobou; hliněná nádoba je symbolem těla, které je nádobou duše.

Nebesa: v mýtech mnoha národů sídlo bohů a místo, kam se odebírá duše po smrti; symbol mužského, aktivního (v protikladu k zemi), obraz oplodnění země (déšť přicházející z nebe).

Noc: symbol tajemné temnoty, nebezpečí, iracionálního, nevědomého a smrti, ale i uchovávajícího a plodného mateřského klína.

Nula: symbol nicoty a znehodnocení, ale také symbol počátku jako východiska vývoje (počátek číselné řady) ; vyjadřuje také nic a nebytí, ale i jeho možnost.

Obři: ztělesnění přírodní síly; boj s obrem symbolizuje sebeutvrzení člověka v konfrontaci s přírodou.

Oheň: platí u mnoha národů za posvátný, očisťující a obnovující (!); božstvem ohně je v Indii Agni, v Řecku Hestiá; v bibli se bůh zjevuje jako ohnivý sloup nebo hořící keř; v mnoha kulturách vystupuje oheň ve spojení se sexualitou, v okultismu též ve spojení s astrálem. Prométheus přinášející lidem z nebes oheň je symbolem světla ve smyslu poznání, které je životodárné.

Oko: symbol duchovního zření, ale také „okno duše"; tzv. „třetí oko" je symbolem vnitřního zření, tzv. „sokolí oko" Horovo (egyptské „udjat") je symbolem vševědoucnosti, ale i oběti; oko v trojúhelníku znamená poznání, které proniká tajemství.

Olovo: symbol těžkosti, zátěže; v alchymii je symbolizováno Saturnem a znamená tu chlad, vlhkost, chorobnost, melancholii.

Opice: se zrcadlem v ruce je symbolem úpadku člověka, marnivosti; plášťový pavián s měsíčním srpkem na hlavě a erigovaným penisem byl symbolem měsíčního boha Thovta, ochránce učenců.

Orel: symbol síly, vytrvalosti, kontemplace a spirituálního poznávání; v řecké mytologii král ptactva a průvodce bohů; podle C. G. Junga symbol otce.

Osmička: číslo kosmického řádu a rovnováhy, hraje důležitou roli v hinduismu (osm cest vede k duchovní dokonalosti, osm plátků má posvátný lotos atd.).

Panna: symbol nevinnosti a obraz plnosti ještě neuskutečněných možností.

Pentagram (pěticípá hvězda): symbol poznání, ale také člověka (který do něho byl zakreslován); ochranný magický prostředek proti zlým silám.

Perla: měsíční a ženský symbol dokonalosti, v Indii a Číně též nesmrtelnosti (pro svou tvrdost a neměnnost), v Persii symbol panenství; perlový náhrdelník je symbolem z mnohosti vytvořené jednoty.

Plod: symbol zralosti, uzavřeného vývoje; různé konkrétní plody symbolizující svádění k hříchu.

Popel: symbol smrti, pomíjejícnosti, ale i lítosti a vzkříšení, pokání a očisty.

Prsten: symbol věčnosti (kruh), později spojení a věrnosti, přináležení k nějakému společenství a také znak vznešenosti.

Rozcestí: místo setkávání s nadpřirozenou mocností (bohy, duchy, mrtvými), místo schůzek čarodějnic a zlých démonů; symbolizuje volbu.

Růže: hraje v západní symbolice roli lotosu v symbolice východní; rudá růže je symbolem lásky, ale poukazuje též na prolitou krev a na rány Kristovy.

Ryba: souvisí s vodou jako symbol plodnosti a smrti; nejstarší tajný symbol křesťanů, neboť řecké slovo pro rybu (ichthys) je akrostichonem slov „Ježíš Kristus syn boží"; současně má vztah ke křtu a je symbolem duchovní potravy.

Sedmička: magické číslo, číslo dokončení, naplnění, dokonalosti(u židů vyjádřeno sedmiramenným svícnem); hraje centrální roli v pohádkách a hlavně v řecké mytologii.

Sfinga (bytost s tělem lva a hlavou člověka): u Féničanů, Hetinů a Asyřanů vystupovala jako okřídlený lev; v symbolistním umění vyjadřuje záhadnost ženy, její rozporuplnost (krutost a něžnost zároveň) a byla symbolem pro „femme fatale".

Slepota: slepí starci symbolizují moudrost, vnitřní světlo a zření, vizionářství (Teiresiás, slepý věštec).

Sloupy: symboly spojení nebe a země, ale i pevnosti, nosné síly a ve smyslu pars pro toto (část za celek) také budovy; v zednářské a tarotové symbolice vyjadřují také dvojí podstatu (Jakin a Boas ).

Slunce: ctěno v mnoha kulturách jako božstvo; ztěles­ňuje světlo a teplo, jakož i životodárnou sílu, nejvyšší inteligenci, oheň; v Egyptě ztělesňovalo slunečního boha Re; v křesťanství je se sluncem srovnáván Kristus; v astrologii má hodnotu mužskou.

Strom: symbol života a spojení země a nebe (kořeny, kmen, koruna); v Indii je strom identifikován s člo­věkem; strom poskytující stín a ochranu je chápán jako symbol ženskosti, resp. mateřskosti; kmen stromu je symbolem falu; v kabale znázorňuje uspořádání setr („strom života"); zobrazen s plody je symbolem vábného světa; psychoanalýza spatřuje ve stromu symbol matky, ale také duševně-duchovního vzepětí.

Studna: symbol hloubky tajemství a přístupu k zakázaným pramenům; sestup do studny znamená přístup k esoterním tajemstvím nebo cestu do oblasti nevědomí; ponoření se do studně je symbolem pití elixíru nesmrtelnosti a mládí.

Svatba: symbol pro spojení a sloučení (v alchymii pro spojení protikladů, duše a těla, mužského a ženského); v antice božský pár Jupiter (Zeus) a Juno (Hérá) a také spojení bohů se smrtelnými ženami; ve Starém zákoně spojení Jahveho s Izraelem.

Trn: symbol překážek a utrpení, současně trnová koruna Krista, je symbolem bolesti a posměchu, trnová větévka je symbolem věčného zatracení.

Trojka: syntéza jedničky a dvojky, symbol všezahrnujícího principu; v protikladu k číslu země — čtyřce, je trojka číslem nebes; triáda je základnou řady systémů (v křesťanství boží Trojice a trojice ctností — víry, naděje,lásky; v alchymii tří základních principů — síry, soli a rtuti; v Egyptě trojice bohů ísis, Osíris , Hóros; v hinduismu Bráhma, Višnu, Sivá); jako číslo naplnění (muž — žena — dítě) vystupuje trojka v pohádkách jako počet zkoušek, které je nutno podstoupit, než se dosáhne cíle.

Trojúhelník: má relaci k symbolickému významu čísla tři; ve starověku byl chápán jako symbol světla; obrácený špičkou nahoru je symbolem ohně, obrácený špičkou dolů symbolizuje vodu a ženské pohlaví; rovnostranný trojúhelník je znamením boha nebo harmonie; ve svobodném zednářství je symbolem síly, krásy a moudrosti boží; v alchymii reprezentuje tři stupně duchovního vývoje člověka (separatio, fermentatio, putrefactio).

Třináctka: ve starověku často platila za nešťastné číslo, u Babyloňanů byla číslem zničení dokonalosti a číslem podsvětí (také kabala zná třináct zlých duchů atd.), ale v antice byla třináctka symbolem síly a vznešenosti.

Údolí: v protikladu k hoře symbol sestupu a hloubky v negativním smyslu, v kladném smyslu prohloubení zážitku a vědění.

Uroboros (had stočený do kruhu a držící v tlamě vlastní ocas): symbol nekonečnosti, věčnosti, věčné­ho návratu, transmutace, sestupu ducha do fyzického světa a jeho návrat.

Vejce: v mytologii řady kultur vystupuje jako „vejce světa", obraz totality všech tvořivých sil prapočátku, a s ohledem na svůj tvar je též symbolem dokonalosti ; v alchymii tzv. „filosofické vejce" je obrazem prvotní hmoty; v křesťanství symbol zmrtvýchvstání. Víno: „životní šťáva", symbol krve (u Řeků Dionýsovy, u křesťanů Kristovy); symbol radosti.

Voda: symbolizuje prapočátek všeho jsoucího (pravodstvo) a prvotní hmotu alchymistů, ale také očis­ťování; má hodnotu lunární, ženskou. Zahrada: symbol pozemského a nebeského ráje (za­hrada Eden), ale také kosmického řádu, hříchuprostého stavu pračlověka; zahrada obehnaná zdí a opatřená malou brankou symbolizuje obtíže a překážky před dosažením vyššího stupně duchovního vývoje.

Závoj: symbol zahalení nebo odhalení tajemství (Isidin závoj), zjevení, poznání, zasvěcení; rituální sejmutí Isidina závoje bylo symbolem zjevení se božího ho světla.

Země: v mytologii často představuje ženské božství, má význam ženského, pasivního, temného a je protikladem nebe; srovnávána s dělohou ale není jen klínem, z něhož vychází vše živé, ale také hrobem, do něhož se vše vrací; odpovídá ambivalentnímu tvaru VelkéMatky, dárkyně života, která je však prožívána též jako hrozba.

Zuby: symbol síly a vitality, ale také agresivity; v psychoanalýze ztráta zubů ve snu je interpretována jako slabost a prožívání frustrace.

Zvíře: reprezentuje božské a kosmické síly, a zejména síly nevědomí a instinkty; různá zvířata mají různý specifický význam.

Žába: lunární zvíře, v bibli přítomno jako nečisté, v Egyptě však bohyně s žabí hlavou propůjčovala dlouhý život a nesmrtelnost a byla symbolem vzkříšení; církevní otcové ji pokládali za symbol ďábla a v lidové pověře je pokládána za zvíře čarodějnic (zejména ropucha, s níž se v černé magii provádějí různá očarování).

Žezlo: atribut králů a bohů, symbol nejvyšší moci a vznešenosti, přeneseně symbolizuje božské síly.

Žluť: jako barva podzimu je symbolem zralosti; je barvou slunce, světla, ale již v Egyptě byla barvou závisti a ve středověku byla barvou ostudy (byli jí označováni židé, kacíři, prostitutky).

UPÍR (Též vampýr.) V západní i východní okultistické literatuře existují zmínky, nikterak vzácné, o řádění upírů, tj. „mrtvých, kteří sají krev živým". Tyto historky byly několikrát shrnuty (K. von Scherz: Magia posthumna, Olomouc 1706; A. Calmet: Gelehrte Ver-handlung voň denen sogenannten Vampiren oder zuruickkommenden Verstorbenen, Augsburg 1751; M. Summers The vampire in Europe 1928 a další). V období romantismu vzniká o upírech rozsáhlá beletrie (Goethe, Byron, později Baudelaire a jiní). Z této literatury vychází imago upíra, bytosti bledé tváře a zapadlých očí, s vyčnívajícími špičáky a dlouhými nehty, vylézající v noci z hrobu a hledající svou oběť, obvykle spící, jíž by se zakousl do hrdla a vysál z ní krev, jíž si udržuje svou záhrobní existenci. Historky o upírech byly obvykle situovány do rumunské Transylvánie, do Maďarska, Srbska a na Moravu, a to I u autorů anglických, německých a francouzských. Modelem nynějších románových a filmových postav upírů není klasický upír hrabě Dracula ze stejnojmenného Stokerova románu, ale upír lord Ruthven z povídky Upír W. Polidoriho, sekretáře lorda Byrona, který dokončil Byronem započatý rukopis a vydal tuto povídku r. 1819 pod Byronovým jménem. (Stokerův Dracula vyšel až r. 1897 a již předtím vyšel román Upír z Varney od Tri. Presta — 1847). V posledních létech se však k problému upírství obrátili i psychiatři, neboť byly objeveny případy hédonického sání krve, kombinované v několika případech s nekrofilní antropofagií. Zvláště pozoruhodný byl případ Johna Haigha, londýnského umělce, který si nejprve sál vlastní krev, později k sobě do ateliéru lákal muže i ženy, které vraždil, aby jim mohl z krční tepny lokat teplou krev. Byl odsouzen a popraven r. 1949. Jiným „živým upírem" byl „dusseldorfský běs" Peter Kúrten (1931). V nedávných létech byly v Německu uskutečněny dokonce i výzkumy, které přinesly zajímavé výsledky:osoby se znaky upírů reagovaly častěji negativně nadotek křížem v týle než osoby bez těchto znaků. V téže době jistý západoněmecký kriminalista identifikoval několik hrobů, z nichž vycházely záhadné mlaskavé zvuky. Nicméně český lékař-spisovatel L. Souček (1982) sice připouští, že víra v upíry je rozšířena i v Mexiku, Indii, Sýrii a jinde, ale její původ je prý nutno hledat v oblastech, kudy procházely kočovné kmeny Mongolů, Avarů a Hunů; jejich bojovníci pili krev svých koní — a odtud vznikla víra v upíry. Souček má pohotově i jiný „vědecký" výklad upírství, které se hromadně projevilo r. 1732 v srbské Medvědiji, kde byly exhumovány mrtvoly upírů, které — ačkoli byly pohřbeny léta — vypadaly, jako by byly pohřbeny nedávno. Vysvětluje to „přirozenou mumifikací" danou zvláštním složením hlíny hrobů, ale opomíjí fakt, že jiné mrtvoly, pohřbené v blízkosti upírů a později než upíři, byly již zachváceny rozkladem. Nález čerstvé krve v tělech exhumovaných upírů pak vysvětluje výskytem hemoragické purpury (těžké krvácivosti, která se vyznačuje tím, že se ani po smrti krev nesrazí). V uvedeném případě se jednalo o zemřelého hajduka Arnolda Paoleho, který údajně jako upír zahubil během tří týdnů čtrnáct osob, mezi nimi i svou manželku a své syny. Jeho mrtvola jevila po exhumaci upíří vzhled, stejně jako mrtvoly jeho obětí. Exhumace byla provedena za asistence vojenského lékaře a její výsledky byly protokolovány. Charakteristický připad upírství publikoval J. F. Weitenkampf (Gedanken uber wichtige Wahrheiten aus der Vernunft und Religion 1735, s. 108 násl.). Ve vesnici Kisolově v Maďarsku zemřel jakýsi Petr Plogojovič a byl obvyklým způsobem pohřben. Po několika dnech náhle ve vesnici onemocnělo několik osob a v osmi dnech po krátké nemoci devět osob zemřelo. Všechny tyto osoby na smrtelném loži vypověděly, že příčinou jejich smrti je Plogojovič, neboť se k nim v noci dostavil jako upír, položil se na ně a z hrdla jim sál krev. Bylo rozhodnuto otevřít jeho hrob a mrtvolu spálit. Představitelé obce se v této záležitosti obrátili nacísařského místodržitele a místního faráře, kteří jim tuto akcipovolili. Po otevření Plogojovičova hrobu bylo zjištěno, že jeho mrtvola, ačkoli ležela v hrobě již tři týdny, nejevila nejmenší známky rozkladu a její ústa byla naplněna čerstvou krví. Mrtvola bylaz hrobu vyzdvižena, její srdce bylo probito špičatým kůlem a potom bylo mrtvé tělo spáleno. Řádění tohoto upíra od té doby skončilo. O novověkém případu upírství referoval známý okultní spisovatel G. W. Surya, který jej pozoroval spolu se známým teosofem dr. F. Hartmannem (Eine authentische Vampyrgeschichte, in Neue Metapsysische Rundschau, čís. 6, ročn. 1910).Případ se odehrál na zámku poblíž Hermannstadtu v Německu. V jednom ze sálů visel obraz dámy v kožešinovém plášti a s velkým kloboukem. Portrétovaná dáma se vyznačovala zvláštním výrazem očí. Ve zmíněném zámku se odehrávala spiritistická seance, na níž se projevil duch s ženským jménem Elga a prohlásil se jako duch dámy ze zmíněného obrazu. Duch se nabídl jednomu členu kroužku, panu W., že jej téže noci navštíví a tělesně se mu zjeví. To se pak ve dvě hodiny v noci skutečné stalo. Zjevení setrvalo v přítomnosti pana W. asi dvě hodiny a později bylo pozorováno i jinými osobami. Poté byl zámek hlídán soukromým detektivem, který tohoto ducha sice nepozoroval, ale v jednom hlášení uvedl, že před zámkem spatřil staromódně oblečeného kočího se spřežením dvou černých koní. Tutéž noc pak pozoroval jiný muž, který se pozdě v noci vracel domů kolem místního hřbitova, povoz se zlatými ozdobami, z něhož vystoupily dvě elegantně oděné dámy a setkaly se před hřbitovem s mužem, který jednu z nich oslovil jako „Elgu". Někteří členové kroužku chtěli pak obraz zničit, ale výraz vzteku, který zrůznil tvář portrétované (dámy, jim to nedovolil učinit. Surya pak nad obrazem učinil znamení pentagramu a o „Elze" potom již více nebylo slyšet. Nicméně v místnosti, kde byl obraz „El-gy" umístěn, se dál čas od času ozýval silný hlomoz a jakási síla někdy bránila otevření jejích dveří. Jindy byl pozorován zjev, který se pohyboval k obrazu, v němž jako by se rozplynul. I dalšímu muži se později duch „Elgy" projevil výraznou materializací. V případě „Elgy" šlo patrně o arrivismus (vysávání životní síly), nikoli o upírství klasického typu. Známým se stal také polský „vampír z Galkoweku" (předměstí Lodže) St. Modzelewski, který zavraždil a pohlavně zneužil sedm žen, jimž ještě za živa vysával krev ze šíje. Byl popraven r. 1969. Psychiatři zjisti­li, že měl misogynský komplex, který se vyvinul z nenávistného vztahu k matce, jíž byl jako dítě často týrán. Patrně první případ psychiatrického vampyrismu popsal Kraft-Ebbing ve své známé knize Psychopatia sexualis (1892). R. 1897 vydal Stoker svůj známý román o hraběti Draculovi (druhé čes. vydání 1970), v němž zachytil historickou postavu krutého valašského knížete Vláda Tepese, jehož otec Vlád Dracula obýval zámek Bran v romantické oblasti rumunských Karpat a byl rovněž pokládán za sadistu. Část děje románu se odehrává v průsmyku Birgaului, kde nedávná bádání objevila i zbytky staré hospody Zlatá koruna, kde děj vlastně začíná (časové však je děj posunut asi o tři století dopředu) — autor se zřejmě inspiroval přímo na místě. Román je současně podrobnou fenomenologií upírství. Upír může být činný jen v době od západu do východu slunce, kdy má nesmírnou sílu a moc nad některými druhy zvířat (psy, vlky a jinými). Musí se vždy vrátit k hlíně svého hrobu. Obranou proti upířímu útoku je znamení kříže a květy česneku, které jsou pro upíra jakýmsi nepřekonatelným blokem. Je-li určitý nebožtík identifikován jako upír, má být zničen způsobem, který byl používán od nepaměti: po exhumaci (je-li upírem, je jeho mrtvola čerstvá a plná krve jeho obětí) má být jeho srdce probodeno kůlem, nejlépe z osikového dřeva, a pak spáleno spolu s předem uťatou hlavou. Tím je provždy zničen. Napadené osoby, kterým se upír zakusuje do krční tepny, vykazují charakteristické ranky po dvou upířích zubech-špičácích, které má upír mimořádně vyvinuty, tělesně chátrají a po třetím pokousáni se — po smrti, která vbrzku následuje — beznadějně samy mění v upíry. Upír nešetří ani nejbližší příbuzné, může pronikat i skulinami, létat v podobě netopýra a brát na sebe i ji­né zvířecí podoby, zejména podobu černé kočky a velkého netopýra. Na babylónských destičkách, kde je upír nazýván „utuku", je psáno: „utuku se přiblížil k hrdlu člověka". To znamená, že tento zásadní prvek v chování upíra byl znám již v prastaré kultuře. V Hájkové kronice je zmínka o víře v upíry v Čechách. Ostrov Trinidad u Jižní Ameriky byl zamořen zvláštní epidemií, při níž choroba končila po několika dnech smrtí postiženého. Dlouho se zkoumal původ, až se zjistilo, že původcem choroby je druh velkých netopýrů (vampyrus spectrum). Choroba měla symptomy vztekliny a objevila se také v Brazílii. V jistém institutu v Londýně byl pak objeven virus, který byl původcem této choroby, a usoudilo se, že nemocní byli ve spánku lehce pokousáni i netopýry druhu vesprugo nocturna. Je-li upír, chápaný jako astrální tělo, poraněn, vyléčí se ve světle měsíčních paprsků. Vzniká nyní otázka, co je pravdy na těchto pověstech a existuje-li skutečně jev upírství zhruba tak, jak zde byl popsán, zda se činnost upíra uskutečňuje fyzicky (tj. realiter et corporaliter) nebo jen v představách (in imaginatione et somno) nebo v nějaké jiné formě. Tak jako se účast čarodějnic a čarodějů na sabatu odehrávala ve formě astrálního těla, tak se i činnost upírů odehrává tímto způsobem, který ovšem v okultním smyslu není méně reálný než ona skutečnost, kterou pokládáme za jedinou. Zajímavý výklad podstaty upírství podal J. voň Goerres (Die christliche Mystik, díl III., s. 275 a násl.), který vyšel z vývojového pojetí vitální síly (v jeho době dosti módního pojmu). Příčinou upírství jsou podle tohoto autora vývojově nejnižší vitální síly imanentní animálnímu životu, které jsou vázány na krev a umožňují jakési životní vegetování i po smrti. Není to však již teplá animální krev, nýbrž chladná, jakoby rostlinná šťáva, přičemž život upíří mrtvoly lze srovnat s životem jakési jeskynní houby. Pokud se však tento nízký stupeň života udržuje příjmem krve, udržuje se i „duch kostí", což znamená, že k zániku individua nedošlo. Bledost a odulost upírů srovnává voň Goerres s rostlinami, které vegetují v hlubinách dolů. Upíří život je mu tedy nejnižším stupněm vegetativního života a chování upíra jen jakýmsi rigidním automatismem, nikoli vědomým jednáním — a proto si upír své oběti nevybírá. Z hermetiků se jen nemnozí zabývali choulostivým tématem upírství; např. S. de Guaita (Klíč k černé magii, část II., s. 90 a násl.) analyzuje otázku putování upírů z hrobů a dospívá k závěru, že se zde jedná o putování astrálního těla, které je poutáno k mrtvole upíra, nejde tedy o „cestování" mrtvoly samé. Upírství je tedy jev astrální. Vedle upírství (vampyrismu) zaměřeného na „sání krve z živých" — krev je získávána jako prostředek revitalizace, umožňující ovšem upírům jen jakousi strnu­lou záhrobní existenci (vegetování), existuje vampyrismus ektoplasmatický, zvaný též arrivismus, spočívající ve „vysávání životní síly". Arrivisté jsou živí lidé, kteří vědomě či nevědomě získávají vitální sílu druhých osob. Tu mohou tyto osoby ztrácet v přítomnosti lidí, kterých se bojí: indukce strachu vede k samovolné ztrátě vitální síly — ta pak přechází na osobu, která strach indukovala.

URIM A THUMIM Ve Starém zákoně je pasáž o vkládání „urim" a „thumim" do náprsníku Aronova (např. II. kn. Mojž. kap. 28, verš 30; III. kn. Mojž. 8,8; IV. kn. Mojž. 27,21; V. kn. Mojž. 33,8, ale také Ezdráš 2,63 a jinde). Pojmy „urim a thumim" vyjadřují nejstarší hebrejskou věšteckou metodu, jíž se velekněz — jen on — zejména v případech rozsudků dotazoval boha o radu. V hebrejštině znamenají slova urim a thumim nahoře a dole, východ a západ, ale také ano a ne. Odpovídají dvěma chrámovým sloupům, které se nazývaly Jakin a Boas a vyjadřovaly dvojnost všeho jsoucího. Když si velekněz přál boží odpověď, vytáhl zlaté destičky „terafim", na nichž byly znaky čtyř posvátných slov, a po třech je rozložil kolem velekněžského náprsníku (efodu) mezi urim a thumim, tj. mezi dva onyxy, které sloužily jako spony řetízku, efodu. Onyx vpravo znamenal „gedulah" (milosrdenství) a onyx vlevo „geburah" (spravedlnost, tj. hněv). V těchto sponách pak viděl boží odpověď. Urim a thumim byly tedy dva drahokamy upevněné na obřadním rouchu židovského velekněze (F. Pokorný 1925).

UROBOROS Řecký výraz pro obraz hada stočeného do kruhu a pohlcujícího vlastní ocas. Obraz je obvykle doprovázen větou „En to pan" (Vše je jediné). Jedná se o prastarý symbol, který se objevuje v řadě různých kultur, u starých Egypťanů stejně jako u Indiánů kmene Navajo a jinde, a který je určitou extrapolací symbolu kruhu. Symbol se objevuje i ve Zjevení sv. Jana a zvláště u gnostiků a ve starých alchymistických traktátech a je, jak již bylo naznačeno, rozvedením geometrického symbolu kruhu, který značí jednotu a věčnost. Někdy je obraz urobora doprovázen latinským textem: „Draco interfecit se ipsum, maritat se ipsum, impregnat se ipsum" (Drak se sám zabíjí, žení se sebou samým, oplodňuje sebe sama). Vyjadřuje se tím věčný koloběh všeho dění, v němž život a smrt, plození a zánik jsou jen stadia věčného pohybu, v němž se nic neztrácí a v němž se věčnost uskutečňu­je jako věčný návrat. Tak je uroboros i symbolem Velké Matky, tj. přírody, egyptské ísidy, která je věčnou dělohou, ale .i věčným hrobem všeho živého, a to, copohlcuje, znovu vydává životu. Uroboros je v tomto smyslu symbolem věčného života, který nemá počátek ani konec. V alchymii reprezentuje uroboros jednotu hmoty, v hermetismu univerzální fluidum oživující vše jsoucí, tedy astrál a neustálé obnovování přírody. Had v hermetické symbolice zastupuje mimo jiné astrál , a proto zde uroboros vyjadřuje, že tímto všeoživujícím univerzálním fluidem, touto životní substancí je astrál, resp. astrální světlo . Se symbolem urobora, z něhož vyplývá, žesvět je uzavřený kruh, do něhož nic nevstupuje a z něhož nic nevystupuje, úzce souvisí desáté arkánum tarotu „Kolo osudu" .

S.G.P. – stránky polské výzkumné skupiny "Sowiogórska Grupa Poszukiwawcza" provádějící výzkumy nacistických podzemních továren…

T
TROGLODYT - Antické prameny považují Troglodyty za etiopský kmen žijící v dírách vyhrabaných v zemi, ve skalních obydlích a v jeskyních. Staré české encyklopedie někdy používají místo výrazu "troglodyt" české slovo "jamník". Nyní za troglodyty považujeme lidi, kteří z různých důvodů žijí v podzemních skrýších. Dodnes se s nimi setkáváme na jihu Itálie, ve Španělsku, ale také na předměstích Paříže. Přirození troglodyté žijí už jen na Slovensku zvláště v pověstných skalních obydlích vykutaných v měkkém tufu v Brhlovcích (od slova "brloh") a Lišově v okresu Levice. Slovem "troglodyt" se ještě dnes někdy míní člověk jeskynní čili paleolitický lovec anebo se tohoto slova používá jako určitého druhu nadávky primitiv. Na mezinárodních sympoziích o historickém podzemí se pak pod pojmem "troglodyt" rozumí jakýkoliv člověk, který mívá trvalé bydliště v podzemí. Česká a moravská skalní obydlí vydlabaná ve spraši anebo v pískovci se přestala používat nejpozději koncem 2. světové války, v posledních letech Praha už zase má své troglodyty. Jedná se o bezdomovce, kteří chodí večer spát do prázdných hrobek na Olšanských hřbitovech a do jeskyněk na Petříně. (SPELEO)

TYPTOLOGIE - (česky, francouzsky), tiptologia (portugalsky), Typtology (anglicky), table tipping v americkém prostředí. Zapomenutý spiritistický termín pro klepání stolečku – údery na tento jedno či třínohý stoleček sděloval duch svou zprávu. Skvělý popis takovéto seance podává Agatha Christie ve svém díle Sittafordská záhada nebo Robert Charroux v knize Poklady světa v části věnované hledání templářského pokladu na hradě Arginy – respektive vyvolávání duchů templářů ve věži Osmera blaženství. Je třeba podotknout, že tam se údery neprojevoval stolek, ale kamenná skořepina věže Osmera Blaženství.


U
UPÍR

V
VLKODLAK

VORTEX je termín pro vzácnou gravitační anomálii. Ona místa byla většinou nalezena pozorováním účastníků silničního provozu- zpravidla se jedná o stoupání do kopce, které „porušuje“ přírodní zákony tím, že vozidla a jiné hmotné předměty se do kopce bez motoru rozjíždějí, cyklisté mohou vynaložit menší sílu apod. Rovněž je možno v těch místech pozorovat potoky tekoucí do kopce.
Takováto místa je možno nalézt například na území USA,Kanady, Velké Británie, Polska a Řecka. V zemích Koruny české se takováto místa vyskytují v Hodkovicích, Moravské Třebové, Kačerově, Liberku apod.

W
WEWELSBURG Hrad - mystické sídlo řádu SS. Heinrich Himmler zde plánoval obřady jeho rytířů. V hlavní věži je místnost s klenbou, kde se konaly obřady. Na hradě byla také kruhová místnost s kulatým stolem. V obřadní jámě se spalovala těla padlých hrdinů, popel se sypal do dvanácti schránek podél zdi okolo kruhové jámy, kde měl zůstat po věčnost. V kopuli stropu je velký hákový kříž, podlaha je vykládaná mramorovými dlaždicemi, každá s jiným symbolem. Nedaleko města Paderbornu se zvedaly zříceniny středověkého hradu Wewelsburgu. Tento hrad ležící v polovině cesty mezi Kolínem a Braunschweigem, se měl stát sídlem vedení SS. Himmler navazoval na tradici Jindřicha I. a markraběte braniborského Albrechta Medvěda. Nejvyšší hodnostáři SS měli na zámku k dispozici svá osobní apartmá. Ve stanovených dnech usedala elita SS ve velké hradní komnatě k poradám. Zde se konala také meditační duchovní cvičení. V podzemí hradu bylo sanktuárium řádu, místo kultu krve, kde se odbýval "křest krve" (Bluttaufe), rituál, který provázel přijetí nového adepta. Na rekonstrukci Wewelsburgu dostal Himmler od Drážďanské banky úvěr ve výši 3 miliónů marek. Vedle Wewelsburgu se vedení SS věnovalo obnově dalších paláců: Bayerish Zell, Eulenburg a tzv. Sippenhaus v Gdaňsku. Hitler souhlasil i s Himmlerovými plány, týkající se adaptace hradu řádu německých rytířů v Malborku.Pro nacistické vůdce měly tradice tohoto řádu představovat nejen zdůvodnění kolonizace zemí ležících na východě, ale i zavedení elitářské struktury rytířské vrstvy, podléhající komturům a žijící z exploatace porobeného obyvatelstva.

X


Y


Z
ZAKLÍNACÍ KNIHY

ŽITHOLA Polní bytosti patří do řady vegetačních démonů, známých slovanské démonologii, jeho popularita je nejspíše způsobena zástupy neukázněných dětí, které bylo nutno vyhnat z polí dozrávajícího obilí. Používal k tomu skutečně drastické metody – cvočků, natloukaných do zadečku. Polní bytosti mají na svědomí i ony známé kruhy v obilí, které vznikají při jejich tanci. Bytost zcela dobromyslná, hlídající dozrávající obilí.Pohybuje se velmi rychle, že takřka nemožné jej zahlédnout. Zajímavé naše pověrečné pověsti, evokující „ducha obilí“.

                                                                        Zpět