Jesen.cz

Recenze k právě čteným knihám...

REC…EXCERPTA (víc výtažek než kritika)

SEZNAM KNIH a článků:

Jacques Prévert - Jako zázrakem : básně

Ann Radcliffová - Sicilský román : úryvky

Lidé a Země 1989 - Co se stalo na jezeře Nyos

James Twining – Černé slunce – nakladatelství BB ART 2008

Petr Vokáč – Tajemství jantarové komnaty – nakladatelství AOS PUBLISHING 2000

Marcel Pok – Poklady třetí říše – nakladatelství AOS PUBLISHING 2000

Helmut Gaensel – Štěchovický poklad (Pražská spojka) I. Díl – nakladatelství HORIZONT 1992

Helmut Gaensel – Štěchovický poklad (Cesta do Ria) II. Díl – nakladatelství PETIT 1996

Josef Mužík – Štěchovický poklad - Mýtus nebo skutečnost – nakladatelství SCHWANK 1995

Roger de Lafforest Domy, které zabíjejí -.- analekta z knihy

ČPDN 10/1991 : Léčení kovem N. M. Safonová

PhDr. Luboš Antonín & PhDr. Petr Mašek - Novum Lumen Chymicum -alchymie, magie a tajné společnosti na severní Moravě a ve Slezsku 1998 /krátká ukázka/

D.Ž.Bor : Zlatý a železný věk aneb o vycházení světa z potopy, nebi, ráji a podsvětí

Lev Denis : V Neviditelnu Spiritism a mediumism

Jozef Karika : Slovanská magie

Gabriele Praschl-Bichler : Habsburkové a nadpřirozeno

René Alleau : Hermés a dějiny věd

Cesty psychotroniky 3/2011

Záhady a zajímavosti 3/2011

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Jacques Prévert - Jako zázrakem : básně - ukázka z díla

POSELSTVÍ

Dveře které někdo otevřel
Dveře které někdo zavřel
Židle kam se někdo posadil
Kočka kterou někdo pohladil
Hruška kterou někdo nakousl
Dopis který někdo přečetl
Židle kterou někdo převrhl
Dveře které někdo otevřel
Cesta kterou někdo utíká
Les kterým někdo kráčí
Řeka kam se někdo vrhá
Nemocnice kde někdo zemřel.

TAJEMSTVÍ NEJTAJEMNĚJŠÍ

Ta nikdy nehledaná

INVENTÁŘ

Jeden kámen
dva domy
tři zříceniny
čtyři hrobníci
jedna zahrada
květiny

jeden mýval

tucet ústřic jeden citrón jeden chléb
jeden sluneční paprsek
jedna vlna z hlubin
šest muzikantů
jedny dveře s rohožkou
jeden pán se stužkou Čestné legie

jiný mýval

jeden sochař jenž sochá Napoleony
květina které říkají slzička
dva milenci na jednom manželském loži
jeden důchodní jedna židle tři krocani
jeden duchovní jeden nežit
jedna vosa
jedna bludná ledvina
jedna závodní stáj
jeden nehodný syn dva bratři dominikáni tři kobylky
jedna sklápěcí židle dvě prostitutky jeden strýc Kryšpín
jedna sedmibolestná matka tři rozmazlující tatínkové čtyři Budulínkovy lištičky
jeden podpatek Ludvík XV.
jedno křeslo Ludvík XVI.
jeden příborník Jindřich II. dva příborníky Jindřich III. tři příborníky Jindřich IV.
jedna lichá zásuvka
jedno klubko nití dva zapínací špendlíky jeden starší pán
jedno samothrácké vítězství jeden účetní dva pomocní účetní
jeden světák dva chirurgové tři vegetariáni
jeden lidojed
jedna koloniální výprava jeden celý kůň jedna půlpinta dobré krve jedna moucha tse-tse
jeden humr po americku jedna francouzská zahrada
dvě jablka po anglicku
jeden lorňon jeden lokaj jeden sirotek jedny ocelové plíce
jeden den slávy
jeden týden dobročinnosti
jeden májový měsíc
jeden hrozný rok
jedna minuta ticha
jedna minuta nepozornosti

a...

pět nebo šest mývalů

jeden chlapeček který vchází do školy s pláčem
jeden chlapeček který vychází ze školy se smíchem
jeden mravenec
dva kamínky do zapalovače
sedmnáct slonů jeden vyšetřující soudce na dovolené sedící na jedné skládací sesli
jedna krajina a v ní mnoho zelené trávy
jedna kráva
jeden býk
dvě krásné lásky tři velké varhany jedna porce telecího marengo
jedno slavkovské slunce
jedna sifonová láhev
jeden paleček jedno veliké odpuštění jedna kamenná kalvárie jeden provazový žebřík
dvě latinské sestry tři rozměry dvanáct apoštolů tisíc a jedna noc dvaatřicet pozic šest světadílů
pět světových stran deset let řádných a věrných služeb
sedm smrtelných hříchů dva prsty ruky
deset kapek před každým jídlem třicet dní vězení
z toho patnáct samovazby a pět minut přestávka

a...

mnoho mývalů.

KONTROLOR

Dělejte dělejte
Spěchejte
Dělejte dělejte
Tak přece spěchejte
Je příliš mnoho cestujících
Mnoho cestujících
Spěchejte spěchejte
Už stojí ve frontě
A je jich všude
Přespříliš
Na nástupišti tam i zpátky
Stejně jak v chodbách útrob matky
Dělejte spěchejte
Stiskněte spoušť
Je třeba aby všichni žili
Trochu se tedy pozabíjejte
Dělejte delejte
Mějte přeci rozum
Prosím vás
A uvolněte místo
Dobře víte že tu nemůžete zůstat
Příliš dlouho
Vždyť místa je třeba poro všechny
Malá procházka bylo vám řečeno
Malá procházka kolem světa
Malá procházka po světě
Malá procházka a odejdete
Dělejte dělejte
Spěchejte spěchejte
Mějte ohledy
Nestrkejte

TO JÁ NEZPÍVÁM

To nezpívám já
ale květy které jsem spatřil
to se nesměju já

ale víno které jsem vypil
to nepláču já
ale láska kterou jsem ztratil

BůH STVOŘIL NAHĚHO ČLOVĚKA

k obrazu svému
Exhibicionista tedy vzdává poctu
především jemu.

KRAJINA SMĚNÁRNA

Pro jedno kvítí slunce svítí
pro druhé svítí měsíc
chudáci dělníci nevidí takové věci
jejich sluncem je žízeň prach pot asfalt
a když pracují na slunci tu jim jejich práce
zakrývá slunce
jejich sluncem je sluneční úpal
a svit měsíce pro ty kdo mají noční práci
znamená zánět průdušek lékárnu trápení mrzutost
a když dělník usíná kolébá ho nespavost
a když ho budík probudí z dřímoty
každý den u postele nalézá svinskou tlamu roboty
a ta se šklebí a má ho za blázna
tak tedy vstává
záda narovnává
a potom odchází napolo probuzený napolo spící
jde ulicí napolo probuzenou napolo spící
a nasedá
do dělnického autobusu
a autobus řidič průvodčí
a všichni dělníci napolo probuzení napolo spící
projíždějí krajinou která strnula mezi úsvitem a nocí
krajinou z cihel z oken pro průvan z chodeb
krajinou zatmění
krajinou vězení
krajinou bez vzduchu bez světla bez smíchu bez ročních dob
zmrzlou krajinou dělnických čtvrtí zmrzlých vpolou léta
jako vprostřed zimy
krajinou zničenou
krajinou zničehožnic
krajinou vymrskanou hladovou vyžranou za pět prstů koupenou
krajinou uhlím
krajinou prachem
krajinou kolomazí
krajinou struskou
do velkého stínu
do stínu kapitálu
do stínu zisku

Na tu krajinu zasvítí časem hvězda
samojediná
nepravé slunce
zsinalé slunce
zapadlé slunce
slunce pes kapitálu
staré slunce z mědi
staré slunce polnice
staré slunce ciborium
staré slunce píštěl
hnusné slunce krále slunce
slunce Slavkova
slunce Verdunu
slunce modla
slunce trojbarvé a bezbarvé
hvězda zkázy
hvězda k zeblití
hvězda krveprolití
hvězda blbosti
mrtvé slunce

A tady Jeseň Préverta přeruší, po apokalyptických vizích slunce Posledního soudu (básnicky skvělého), a slunce k zeblití - připomínajícího hvězdu Pelyněk...se nám tu objeví dělnické zástupy a vize vpravdě kremelské hvězdy - kdo chce, ať si to dočte v originále, já tu bolševikům propagandu dělat nebudu...zakončil bych po svém : pravé rudé slunce revoluce (Prév.) zbrocené krví národů a gulagů

ZÁPAS S ANDĚLEM

Nelez tam
všechno je předem domluveno
celý zápas je švindl
a když on se objeví v ringu
v magnéziových blescích
tu všichni spustí z plna hrdla Te Deum
a než se stačíš zvednout ze stoličky
všemi zvony tě odzvoní
hodí ti do tváře
svěcenou houbu
a nebudeš mít čas vletět mu do křídel
vrhnou se na tebe
a on ti dá ránu pod pás
a sesypeš se
s rukama pitomě zkříženýma
do pilin
a nikdy už nebudeš moci milovat se.

NENÍ SE ČEHO BÁT

Čeho byste se báli
Vzorní a počestní lidé
Nehrozí žádné nebezpečí
Vaši mrtví jsou načisto mrtví
Vaši mrtví jsou dobře hlídáni
Není se čeho bát
Nemohou vám je brát
Nemohou přece utéci
Hlídači jsou na hřbitovech
A pak
Na všech rovech
Je železné roubení
Jak kolem klícek
Postýlek pro malá stvoření
A je to moudré opatření
V posledním spánku
Nevíme co se může stát
Mrtvému by se mohlo
Zdát že je živý
Že není už mrtvý
Že jenom spal tak dlouhou dobu
Mohl by nadzvednout kamenné peřiny
Vyprostit se
Vyklonit se
A vypadnout z hrobu
Tak jako dítě z postýlky
Zpět do života by mohl vpadnout
Hrůzy a katakomby
Umíte si to představit
Všechno by začalo znovu
Náklonnost stejně jako zoufalost
Pozůstalost
Uklidněte se lidičky
Vzorní a počestní
Nebožtíci
Nevrátí se už vám
K pozemským zábavám
Slzy byly prolity jednou provždy
A nikdy víc
Už nikdy nebude třeba se tím zabývat
A na hřbitově nic
Nebude zpustošeno
Hrnce chryzantém své místo nezmění
A vám bude popřáno klidně se oddávat
S kropicí konví před honosnou hrobkou
Poklidným polním pracím věčného smutnění.

RÁNO

Kohoutí kokrhání
Zpěv noční labutě
Monotónní a nudné poselství
Křičí na mne ten hlas
Dneska to znovu začíná
Neposlouchám tvou písničku
A dělám, že jsem hluchý
Neposlouchám tvůj hlas
Přesto však časně vstávám
Tak jako téměř všechny dny
A v plném slunci rdousím
Své nejkrásnější noční sny.

ZRAZENÍ MILENCI

Já měl lampu
a ty světlo
Ale kdo prodal knot

TÍM HŮŘ

Pusťte dovnitř zabláceného psa
Tím hůř pro ty kdož nemají rádi ani psy ani bláto
Pusťte dovnitř psa vyváleného v blátě
Tím hůř pro ty kdož nemají rádi bláto
Kteří nechápou
Kteří nevědí co je pes
Kteří nevědí co je bláto
Pusťte dovnitř psa
Ať se jen otřepe

PĚT KRÁTKÝCH BÁSNÍ

Muž a žena
na sebe mlčky hledí
Ani jeden ani druhý
nemlčí
ale dohodnout se nemohou.

Snídejte na trávě
Pospěšte si
Dnes nebo zítra
Tráva posnídá na vás.

Mám raději
tvé rty
než své knihy.

V dírách paměti se schováváme
V jejích horách bloudíme

A Bůh
překvapiv Adama s Evou
ji pravil
Račte pokračovat
kvůli mě se nevyrušujte
dělejte jako bych nebyl.

PŘESYPY

Démony a divy
Vichry a přílivy
Do dálky mořské vlny ustoupily
A ty
Jak chaluha vánkem hebce laskaná
Na písečném loži se chvěješ zasněná
Démony a divy
Vichry a přílivy
Do dálky mořské vlny ustoupily
Ale v tvým přivřených očích
Dvě vlnky ještě zbyly
Démony a divy
Vichry a přílivy
Dvě vlnky aby mě utopily.

Ann Radcliffová - Sicilský román : úryvky

Zas nadešla noc a Ferdinand se vrátil do Juliina pokoje, aby pokračoval v pátrání. Dlouho tam nepobyl a divné, děsivé zvuky z předešlé noci se opakovaly. Emílii a Julii to nadobro poděsilo, ale u Ferdinanda jen ještě víc podnítilo zvědavost, popadl lampu, vyrazil nedávno objevenými dveřmi a vzápětí zmizel.

Sestoupil opět do pusté dvorany jako včera. Sotva došel po schodech dolů, dvoranou se rozlilo bledé světlo a zahlédl, jak někdo prochází klenutými dveřmi, vedoucími do jižní věže. Vytasil meč a hnal se za ním. V dlouhé chodbě tiché kročeje zmlkly a v zákrutech nebylo pronásledovaného vidět. Předtím ho zahlédl jen letmo, že ani nerozeznal, zda je to lidská bytost. Světlo rázem zmizelo, ale uslyšel, jak se dveře do věže najednou zavřely. Došel k nim, prudce je otevřel a vrhl se kupředu, ale bylo tam tma a pusto a nic nenasvědčovalo tomu, že tudy někdo šel. Pohlédl vzhůru do věže na jícen schodiště a bylo mu jasné, že žádná lidská bytost po něm nemohla vystoupit.

Lidé a Země 1989 - Co se stalo na jezeře Nyos

Nyos není typickým kalderovým jezerem v pravém slova smyslu. Z člunu můžeme dobře pozorovat vysokou žulovou stěnu ohraničující jezero v jeho severozápadní části. Její rozpukání z dálky připomíná známé rozpukání čedičů. Žulu zčásti překrývají nezpevněné vulkanické vyvrženiny, které tvoří zbývající břehy. Čerstvý vzhled těchto tufů je zatím jediným dokladem o jejich poměrně mladém věku, i když pro řadu geologů není dokladem přesvědčivým, zejména když v místech přepadu vod z jezera nacházíme výrazně vyvinuté evorzní tvary (obří hrnce). Laboratorní určení stáří však zatím není k dispozici. Jezero dosahuje největší hloubky 208 m. Jeho vody zadržuje přirozená hráz tvořená sopečnými tufy proti odtoku na jih do údolí, které ve vzdálenosti 3 km klesá až na 250 m pod úroveň jezerní hladiny. Jezero ani jeho okolí, s výjimkou opuštěných sídel, dnes nenesou žádné stopy katastrofy, ke které zde došlo v roce 1986.

Co se vlastně stalo na jezeře Nyos? V noci z 21. srpna 1986 zaslechli obyvatelé duté zvuky vycházející z jezera. Hladina jezera začala stoupat a bělavá clona, složená ze směsice vodních par a plynu, se dala do pohybu směrem k údolí přes vesnice Nyos, Subum, Cha a Fang, až do vzdálenosti 14 km. Smrtící vlna, tvořená převážně oxidem uhličitým a pravděpodobně i se stopami sirných plynů, zanechala po sobě 1700 lidských obětí, na pastvinách uhynulo 3000 kusů dobytka. V obci Nyos nepřežil katastrofu ani jediný obyvatel, ve vesnici Subum se zachránilo jen několik vesničanů. V nejvzdálenější obci Fang byly oběti na životech podstatně menší, ale přesto zahynulo asi 10% populace. Plyn zasáhl až 120 m nad úroveň jezera, jak o to svědčí nálezy obětí i uhynulých kusů dobytka v okolí. Předpokládá se, že se uvolnilo asi 6 tisíc tun plynu, které při dané teplotě a tlaku odpovídají asi 3 milionům kubických metrů. Asi 200 tisíc tun vody přeteklo hráz, omezující jezero na jihu, a odteklo do údolí. Lidské oběti katastrofy měly v mnoha případech zranění připomínající chemické spáleniny, naproti tomu vegetace, s výjimkou některých škod způsobených mechanickými vliy, nebyla poškozena. Nemocnice ve městě Wum byla přeplněna zraněnými obyvateli, kteří katastrofu přežili. Příčina neobvyklých zranění není dosud jednoznačně vyjasněna přes velké úsilí lékařů a patologů. Někteří je vysvětlují jako popáleniny horkým plynem, jiní je naopak považují za omrzliny způsobené studeným plynem, který se ochladil při náhlém zvětšení objemu při výronu z jezera. Třetí skupina lékařů přisuzuje zranění komatickému stavu obětí.

V krátké době současně se záchranářskými týmy, se sjíždějí do Kamerunu k jezeru Nyos vědecké expedice, které mají vysvětlit příčiny katastrofy. Přijela francouzská delegace v čele se známým vulkanologem Harounem Tazieffem, expedice americká,vedená J.P.Lockwoodem a tvořená specialisty zastupujícími různé obory, je zde lékařský tým z Japonska, odborníci z Velké Británie, skupina italských specialistů, vedená profesorem Marinellim z Pisy, i islandští vulkanologové s prof. Singvaldosonem. Expedice úzce spolupracovaly z místními badateli, mezi nimiž se stává vůdčí osobností prof. Tchoua z univerzity v Yaoundé. Přes obětavou práci týmů i jednotlivců se nepodařilo jednoznačně vysvětlit příčinu katastrofy a názory zůstávají diametrálně rozdílné. Není ani možné dát odpověď, která by byla podkladem pro rozhodnutí kamerunské vlády o návratu několika set obyvatelů do ohrožené oblasti. Stovky uprchlíků z oblasti žijí ve velmi obtížných podmínkách. Kamerunská vláda se proto obrací na pomoc k OSN. Žádá o svolání vědecké konference, která by měla na dané otázky odpovědět.

Během pozdější vědecké diskuze vykrystalizovaly názory dvou táborů. První skupina, vedená H. Tazieffem a podporovaná italskými vulkanology, zejména profesorem Marinellim, vysvětluje katastrofu sopečnou, freatickou erupcí, při které se uvolnil smrtící plyn. Profesor Tazieff se opírá hlavně o své celoživotní zkušenosti vulkanologa, na podporu svých teorií uvádí také podobnost s katastrofou, ke ketré došlo 20.ledna 1979 v Diengu na ostrově Jáva v Indonésii. Při sopečné erupci zde zahubil plyn, složený 98 % C02 142 vesničanů. Jiní delegáti však oponují, že v okolí jezera nebyly nalezeny sopečné vyvrženiny a ni jiné známky sopečnéčinnosti. To můžeme potvrdit i podle naší prohlídky okolí jezera. Protivníci teorie o sopečné erupci se také opírají o bathymerická měření, při kterých nebylo prokázáno porušení jezerního dna, toto porušení by sopečný výbuch potvrdilo. Druhý tábor zastává tzv. teorii limnologickou, která předpokládá postupné nasycení jezerní vody a to zejména jejich spodních vrstev, oxidem uhličitým a v pozdější době jejich náhlé uvolnění v jeden okamžik. Jaká byla příčina náhlého uvolnění plynů nebo tzv. převrácení jezerních vrstev se dosud nepodařilo vysvětlit. Mohlo to být slabé zemětřesení, sesuv, změna atmosférického tlaku. Američtí vědci na základě chemických rozborů a měření stáří plynů dokonce předpokládají, že plyn přichází z větších hlubin a nesouvisí přímo s mladou sopečnou činností.

Případ jezera Nyos není ojedinělý. Dva roky před katastrofou, 16. srpna 1984, došlo ve stejné oblasti k náhlému výronu z jezera Monoun, ležícího asi 100 km jjv. od Nyosu u města Foumbanu, ve kterém zahynulo 37 lidí. K podobným katastrofám jistě docházelo i v minulosti, ale pravděpodobně pro nedostatek písemných záznamů byly tyto události zapomenuty.K zajímavým závěrům došli angličtí badatelé Freeth a Coulson, kteří také přednášeli na konferenci. Vyhodnotili letecké snímky z okolí jezera Nyos z let 1958, 1963-4 a z roku 1984, ze kterých je patrné, že před 25 lety došlo k velkému pohybu obyvatelstva do ohrožené oblasti. Předtím bylo okolí jezera takřka liduprázdné, přestože sousední, ze zemědělského hlediska srovnatelné oblasti, byly poměrně hustě zalidněny. Vědci došli k závěru, že k osudným výronům plynů docházelo i v minulosti, a teprve když vymizely vzpomínky na tyto katastrofy, se lidé začali vracet do ohrožených míst. Na konferenci jsme také slyšeli zajímavý názor delegáta z Tanzanie, který vysvětlil hromadný úhyn slonů v souvislosti s tímto jevem.Někteří odborníci však varují před následky, které by podobná emise plynů mohla mít v hustě zalidněných oblastech, zejména v městských aglomeracích.

James Twining – Černé slunce – nakladatelství BB ART 2008

podívám se brzy na román tohoto anglofrancouze mísící v podivné motanici zlatý vlak & jantarovou komnatu, první stránky zatím nabídly pár citátů, několik mrtvol, spoustu akce a nic , co by středoevropana zajímajícího o tyto záhady opravdu uspokojilo - věšet hlídače v muzeu na ocelovou strunu je poněkud americky rozmáchlé a teatrálně nechutné...

Petr Vokáč – Tajemství jantarové komnaty – nakladatelství AOS PUBLISHING 2000

strana 27 - autor tvrdí, že Dr. Rohde je pohřben v Královci, ale v jeho hrobě nikdo není
strana 49 - řeší se smrt Georga Steina, autor nevylučuje vlastně nic až na šamanské rituály
Marcel Pok – Poklady třetí říše – nakladatelství AOS PUBLISHING 2000

V knize se dosti srandovně píše, že předstupněm diskoplánů byl projekt Natter. Letadlo z překližky v němž pilot většinu cesty nahoru byl v mdlobách a jež nebylo ani dokončeno. Hlavním příkazem doby u projektu bylo heslo – LEVNĚ. A tak se můžeme domnívat, že diskoplány V7, V8 a Haunebu létaly na silně stlačený dřevoplyn a přídavná spalovací kamínka na piliny po natlakování nádrže v Haunebu Dřev-LPG odhazovaly ve směru k nepříteli. Je známo několik případů, kdy kamínka nejdříve zničila činžovní dům a zanechala 4 metrovou faustovskou díru. Teprve poté přilétl pekelný zvuk neboť kamínka překonávala rychlost zvuku. Tlakové vlny při překonaní rychlosti zvuku se používalo u kamínek k zabíjení krav na alpských pastvinách, které už nedojily pro fuhrera, ale pro hochy z 3. americké pěší divize.

Paní Anna povídala, že mimozemská civilizace na Aldebaranu radila Hitlerovi…a to v duchovní , rasové a talířokonstrukční problematice…

A la infrazvuková zbraň. Mě pobavila věta, že výbuchem 20 metráků nitroglycerinu se dá na 40 metrů zvukem zabít pes. Větší mrhání energií si už na sklonku války neumím představit. Zvlášť když výbušniny byly na konci války tím, čeho se slábnoucí III. říši nedostávalo především.

Na podobném problému již od září roku 1939 pracoval Rudolf Vallauschek z Akustického výzkumného útvaru v Lőfel Tirol. Vallauschekův Schallkanon dostal krycí název V10. Informace k ověření – neznámý útvar , přidělení ve stylu V10 odpovídá nějakého S-Mannovi.

A v další kapitole už to není infrazvukové dělo, ale náhle ultrazvukové dělo. Do toho se píše, že bylo odzkoušeno v březnu 1945, podle Gersta Hollmana kdesi u Chlumu na vězních koncentračního tábora v Janovicích. Slibněji zní paralysující paprsky nazývané V17.

Dále tu máme carský poklad, který za pomocí Krasnovových kozáků vykopali v týlu sovětů nacisté, byl kdesi u Transibiřské magistrály a …“jeho stopy končí v Týnci nad Vltavou, kde byl na nádraží za pomoci vězňů z koncentračního tábora ve Vrchotových Janovicích naložen na transport 32 nákladních automobilů…

Majkopská operace
Adrien von Folkersam byl pověřen svým velitelem Skorzenym, aby připravil jednotku pro diverzní akci za frontou Rudé Armády. Vybral tedy německé vojáky mluvící rusky a několik Krasnovových kozáků jako průvodce. Při Krymské operaci pronikli Folkersamovi muži přes sovětskou frontu u Majkopu, oblečeni do uniforem Rudé armády, až k místu, které určil Šebestík na úřadovně SD v Italské ulici – tzv. třístovce. Jeho posluchačem byl Arvéd Smíchovský, který dokumentaci neprodleně předal do Berlína. Mimochodem –Smíchovské je jedna z nejzajímavějších postav, která spolupracovala s německými jednotkami. Polyglot, vzdělaný intelektuál, majitel z největších okultních knihoven, specialista na okultní společnosti a svobodné zednáře, muž, který prošel tajnou školou japonského zasvěcení budó a měl právo nosit bílou uniformu Japonské admirality. Jediný Čech, který byl přímým spolupracovníkem profesora Sieverse. Pro svou spolupráci s Němci byl shledán vinným retribučním soudem, ale nebyl odsouzen k smrti, neboť nezavinil smrt ani jednoho Čecha. Byl zavražděn ve vězení až po komunistickém puči. SD připravila ve spolupráci se speciální jednotkou v Bad Tőlzu operaci, která měla zajistit vyzvednutí carského pokladu. Podle dobových dokumentů se operace zdařila, poklad byl vyzvednut a v nákladních autech odvezen přes sovětskou frontu zpět k německým liniím. Odtud pokračoval po kolejích do Kőnigsbergu a dál přes fašistický Slovenský štát na území protektorátu. JAKÉ DOBOVÉ DOKUMENTY MÁ AUTOR NA MYSLI?

Na okupované československé území přijel po kolejích vlak (škoda, že nepřiletěl na magnetickém polštáři) s mimořádnou ochranou, který měl přednost i před lazaretními vlaky jedoucími z fronty. Jeho cesta skončila na nádraží v Týnci nad Vltavou, kde byl přeložen na nákladní vozy. Při hledání svědků v osmdesátých letech si již tak dlouho po válce nikdo příliš nepamatoval, kudy transport projel. Existují proto dvě možné trasy a jejich konce. Jedna cesta končí u statku Chvojen, kde u křížku mohl být maskovaný podzemní vstup a druhá mohla vést až na kopec Chlum.

Svědci se shodují a popisují noční cestu konvoje z nádraží. Chvojen mohl být místem střídání ostrahy a řidičů za kavkazskou jednotku SS, která byla pravděpodobně popravena. Stejně tak mohlo dojít ke střídání u kopce Chlum. Nikdo z tehdy žijících svědků nebyl schopen říci, zda transport na Chlumu nebo Chvojenu byl plný či prázdný. Na kopci Chlum stejně jako na Chvojenu je více míst, která by mohla být identifikována jako skryté vstupy.

Bezejovice
V podzemí okolo Bezejovic by se mělo podle archivů wehrmachtu nacházet šest štol, které (kdyby se použilo leteckého pohledu) by měly vytvářet tvar hvězdice a sahat ke Konopišti, Chvojenu, Nesvačilům, střelnici SS u Tvoršovic a jakémusi podzemnímu koridoru sahajícímu k Fuchsbergu, odkud by měl být nejsnazší vstup. Podzemní prostory jsou velmi silně zaminovány a jsou proto přístupné zezadu od starých zlatokopeckých štol, kde jsou zazděné malé průchody. Minování tvoří podle mapky šachovnici. V hlavních přístupových štolách se má nacházet kolem tří tun trhaviny na jednu štolu a přístup. V podzemí by měly být ukryty prototypy, plány a principy tzv. Braunovy baterie (pan Brown z Kalifornie si tuto baterii patentoval až v roce 1976, její hlavní ingredience- wolfram byl vždy ve válečném Německu zoufale nedostatkový- takže tuhle pohádku nebereme), keramického motoru, který měl být poháněn pouze vodou a pravděpodobně zlato, relikvie a staré tisky tajné společnosti Thule. (jaképak měla Thule staré tisky??? ) Při zkoumání na místě došlo k jedné více než podivné události. Za malým podzemním závalem byla nalezena hůlka špacírka. Podivné je, že skupina průzkumníků neobjevila v podzemí žádný vchod, kterým by hůlka a její majitel mohli do podzemní proniknout ani odejít. Majitel ovšem v podzemí nebyl a hůlka podle všech odhadů byla stará 25 až 30 let. Tuto záhadu by snad vysvětlovala teorie, že každé deponium má jeden velice rychlý přístup, ovšem dokonale maskovaný.

Ve štole by měl být archiv, dokumentace zdůvodnění smrti jednoho z německých vědců, který spáchal sebevraždu údajně na hoře Kufstein. (Autor zřejmě myslí Friedricha Lista – neplést si s ariosofistou Guido von Listem, tento ekonom a autor jednoho praarchetypu evropské unie a utečenec z Německa a pozdější konzul USA v Lipsku se nám do těchto teorií moc nehodí a hlavně onu sebevraždu spáchal kvůli špatnému zdravotnímu stavu a také kvůli tomu, že utrpěl velké ekonomické ztráty v americké ekonomické krizi těch let- i ekonom může zchudnout. Thule v tom byla nevinně J )

Jinak mě tady autor všude štve s tím, jak zaměňuje Němce a nacisty. Všichni Němci nebyli nacisté, všechny Němce Thule nevedla ani nezblbla. Němci nevedli válku, vedli ji nacisté. Byla spousta Němců. Kteří by raději během válečných let byli raději příslušníky jiného národa. Němci stáli za Hitlerem apod….

Z Bezejovic do Jánské
Jedno velmi zajímavé svědectví z Bezejovic hovoří o převozu tajné laboratoře z polsko-německého pomezí do Bezejovic a posléze do Jánské v Severních Čechách. Mělo se jednat o velmi ničivou, ale čistou jadernou zbraň, jejímž iniciátorem měla být tzv. červená rtuť, kterou se v devadesátých letech snažila pašovat ruská strana zájemcům přes naše území. (Ona laboratoř se nikam z Valbřichu nepřesouvala, jen prvotní pracovníci byli v listopadu 1944 odtransportováni přes Trutnov do rakouských koncentračních táborů. Nové osazenstvo nepřežilo. Nejednalo se o jadernou zbraň, ale tzv. Die Glocke, které pracovalo na principu rotace velkého množství rtuti a využité emitace zvláštního záření, který takový generátor emitoval.)

V Jánské by nesměla ovšem veškerá snaha směřovat k již stokrát prohledaným štolám po Sovětech a palivovém rezervoáru. Jeden z neodsunutých československých Němců po sobě zanechal svědectví, které se týká pěti tun zlata uloupených na konci války z Živnobanky. Ty by měly být uloženy na jednom hřbitově ve středních Čechách. Mapa by měla být uložena v jedné z chalup na Jánské. Na toto tajemství narazil i jeden z učitelů z okolí Chřibské, který se problematikou německých tajemství zabýval před listopadem 1989. Smutné je, že za záhadných okolností spáchal na půdě své chalupy sebevraždu. Druhým člověkem, který měl tato tajemství v popisu práce a který za nejasných okolností zemřel byl vysoce postavený policista Ripl. Říkalo se o něm, že byl onen hřbitov schopen přímo místně lokalizovat.

Strach
( tyhle povídačky o řídkém betonu mi přijdou jako inflační téma):
Zdá se, jakoby se historie II. světové války bály jak poválečné komunistické režimy, tak demokratické… Ještě v roce 1989 došlo k zastavení průzkumu u Štěchovic a Bezejovic. Tehdejší Omnipol byl snad nejblíže k rozluštění ….bla bla… Po ukončení průzkumů se odehrávaly podle výpovědí svědků další tajemné operace- ovšem pod kontrolou ČSLA. Do podzemí nad Hradištkem byla pod tlakem vtlačena obrovská kvanta řídkého betonu. Obavy z úniku bojových plynů nebo nebezpečí radioaktivního záření…podzemní sarkofág

Kdo hlídá tajuplné poklady ?
Po druhé světové válce byly vytvořeny dvě skupiny, které se měly zabývat ostrahou podzemních úložišť. Jednalo se tzv. Birkenkomandos a tajuplnou Spine. Organizace šesticípá hvězda zanikla okolo 1948, když splnila svůj úkol – tedy pomoc uprchlíkům z okupovaného Německa ??? (zvláštní terminologii tu používá autor – Německu bylo pomoženo od nacismu, to, co tam bylo po válce se stěží dá nazvat okupací) . Spine a Birkenkomandos měly pravděpodobně jednotné velení v Jižní Americe. Jedním z čelných představitelů byl bezpochyby Martin Bormann a Hans Kammler. Tito lidé jsou v dnešní době již několik let mrtví, ale na jejich místa nastoupili pravděpodobně noví lidé, protože některé události, které se odehrávají při pátrání po pokladech Třetí říše, nejsou vysvětlitelné pouze činností tajných služeb.

Věštba, kterou vedení nacistického Německa aplikovalo na rok 1945, pocházela z doby Jindřicha Ptáčníka a pravilo se v ní, že Německo bude schopné zastavit nápor z východu na posledním bojišti, a to Birkenwaldu. Ten ležel, jak známo, u českýchˇh hranic a měl zde sídlo Heinrich Himmler, který odtud velel záložním armádám.

Tokáň – místo hanby
Přišla válka a Tokáň byla v roce 1943 velmi frekventovaným místem na československo-saské hranici. Podle pamětníků se tam objevovali geometři, podivní civilové ve vojenských autech. V roce 1944 tento chaos ustal…V dubnu 1945 je díky pohybu front místo opět živé a dochází k události, která inspiruje hledače pokladů. Před postupujícími Poláky prchá německá kolona, která je zajišťována několika desítkami mužů SS a na lesní silničcepod Tokání najednou mizí. Tento transport měl vézt asi 2,5 tuny zlata z Polska. Muži, kteří jej zajišťovali se probili okolo Liberce mimo území Československa a padli do zajetí Spojenců. Deset lidí se dalo hned v roce 1945 naverbovat do Francouzské cizinecké legie. Většina jich padla v Indočíně, ale dva přežili a po třech kvartálech získali francouzské občanství. V legii se seznámili s jedním Čechem a podělili se o své vzpomínky. Jeden z nich se stal posléze osobou velmi slavnou, která se účastnila různých misí v Africe, získal si tam přezdívku Kongo-Műller a podílel se na odstranění Patrice Lumumby… Na Tokáni již v 50.letech probíhal velmi pečlivý průzkum vedený armádou a StB. Byly nalezeny spousty zbraní a munice, jeden sklad wehrvolfů, nějaké podzemní úložiště trhavin a to bylo prakticky vše. Po transportu jakoby se země slehla. Nikoho ale v té době nenapadlo prohledávat malé lomy poblíž silničky. Je možné, že pod nějakým kamenným svahem, který byl odstřelen může být transport ukryt. Druhá možnost hovoří o bazénku, pod kterým by mohlo být toto zlato ukryto. 2,5 tuny zlata není tak mnoho , aby se pod něj nevešlo. Podíváme-li se na onen tokáňský bazének, vidíme neporušený pískovec, v němž je vylámán. Ovšem při německých schopnostech kamufláže a výroby umělého kamene není vyloučeno, že jde skutečně o ono místo.

Jablonné a tři osudy
…podzemí není zmapováno a zda chodby vedou až na Lemberk… …Pražské gestapo mělo nejsilnější odbor, kterému se v hantýrce přezdívalo „kanálníci“ a věnovalo se výhradně pražskému podzemí. Stejně tak jako gestapo v Brně, Kladně a dalších městech…Reichenberg a Aussig měly stejné skupiny, které se ve svých spádových oblastech věnovaly průzkumu podzemí na severu Čech. Na konci roku 1944 byly svezeny do Jablonného 3 transporty o 12 nákladních vozech. Podle pamětníků byly složeny někde u náměstí, které bylo obklíčeno a vyklizeno. Totéž se opakovalo koncem dubna 1945. ..Ví se pouze, že v Jablonném byla dvě úložiště – jedno pod měšťanským domem a druhé pod klášterem. V roce 1961 proběhla jedna akce hledačů pokladů a druhá koncem 70. let. Koncem listopadu 89 v Jablonném probíhaly stavební rekonstrukce, opravuje se dlažba, domy jsou zahaleny stavebními textilními zástěnami….Jedno je jisté a existují na to svědci : V jednom z domů bylo otevřeno podzemní úložiště. Ona skupina měla přesné informace, šla najisto, a její organizace byla velmi profesionální. Pravděpodobně získala informace od přímého svědka ukládání. …občané Jablonného říkají, že se jednalo o domácí tajnou službu, protože účastníci oné akce se několikrát zastavili v místní hospůdce a mluvili perfektně česky…

Agenti chodci a turisté
Jediný, kdo měl šanci na území ČSR něco speciálního vykonat, byli agenti-chodci. Turisté se v rejstříku akcí objevují až v 60.letech. V našich archivech a vzpomínkách existují příběhy o posláních, při nichž měl agent chodec vybrat některá soukromá úložiště …

Vytvořili proto legendu o Alpské pevnosti…podíváme-li se na jednotky, které měly Alpefestung bránit, zjistíme, že šlo o vykrvácené síly zatímco v protektoráru BuM byla usídlena nedotčená elita říšských vojsk.

Jako strážce byl vybírán spolehlivý Němec, který měl příkaz ono tajemství nejvyšší důležitosti předat svému synovi, neměl-li syna, pak nejbližšímu mužskému příbuznému…jako indicie nám může posloužit nedávno nalezený úsek silnostěnného skleněného chemického potrubí s ocelovou přírubou nedaleko lokality, kde leží dodnes neobjevený chemický podzemní provoz…

Vědomosti německých inženýrů využili v USA k letům na Měsíc, stíhačky …a vzdušné houby k bombardování iráckých elitních jednotek…Náklady v rámci operace Alsos a Paperclip zaplatily USA 5x veškeré náklady na poslední válku…

Na jedno úložiště pravé, tedy naplněné bylo vybudováno sedm úložišť falešných a u všech musel být krajinný ráz uveden do původního stavu.

Štěchovický poklad přitahuje po generace
Na letišti v Hradištku přistály koncem dubna 1945 dva dopravní Junkersy, které podle svědků vyložily několik desítek beden. Tento náklad byl pod silnou eskortou odvezen. Letadla zůstala stát na okraji letiště a nemohla odlétnout pro nedostatek benzínu. … V dubnu 1945 se na řece Vltavě objevil říční monitor, který doprovázel obrovský transport uhlí a přistál ve Štěchovicích. Říční obrněná loď setrvala v kotvišti několik dní – v noci se z ní cosi vyložilo a odvezlo neznámo kam. Začátkem května se objevil automobilový transport, který vezl z Živnobanky pět tun zlata a kdesi mezi kostelem sv. Kiliána a Štěchovicemi zmizel. Veškeré tyto informace lze doložit výpověďmi ještě žijících svědků. …Od roku 1943 byly u Hradištka připravována podzemní továrna pro výrobu wundewaffen I v ní v pobočných prostorách může být něco uloženo. Hledač by ale narazil v podzemí na několik set povražděných vězňů a vězeňkyň.

Autorova teorie o vyzvednutí Štěchovického archivu Američany --- Za úvahu stojí porovnat fotografii právě Stephena Richardse (šéfa výpravy) a Emila Heinricha Kleina – pozornému pozorovateli by se mohlo zdát, že se jedná o jednu a tutéž osobu. Seděl Klein v té době ve vězení v Československu, nebo velel americkému transportu za slíbenou beztrestnost? Velel-li transportu, kdo byl oním martyrem v Československu v rukou OBZ?…

Otázky se vinou okolo Štěchovic, Hradištka, Medníku a Čertova vrchu…

Výcvikový prostor SS byl říšským územím
Ženijní škola SS z Hradištka provedla na tomto území množství prací, za což byla v lednu 1945 udělena řada vyznamenání za chrabrost. Od roku 1944 nebyl nikdo z této fronty nasazen na žádnou frontu, možná proto aby nedošlo k provalu informací…že na tomto území vyklizeném od českého obyvatelstva mohli nacisté naprosto volně provést množství zemních prací, využít podzemních prostor po dolování stříbra a zlata a možná snad podzemních prostor z doby předkeltské…pozornost by se měla zaměřit na lokality jako je : Konopiště, Chvojen, Chlum, Bezejovice, Tvoršovice , Nesvačily…Zajímavým objektem u SS-Űbungsplatz je nádraží v Bystřici. Nádraží je kousek od Benešova, je na samotě u silnice a je velikostí silně předimenzováno. Nájezdové rampy ale mají takové sjezdové a zatáčkové úhly, že tudy nesjede žádná obrněná technika, ale pouze nákladní automobily. Místní svědci hovoří o nočních příjezdech obrněných a transportních vlaků od roku 1943. Poslední vlakový transport přijel v noci z 24-25.dubna 1945. Měl mu velet Otto Skorzeny.

Benešovsko stále láká hledače i státní orgány
V bývalém výcvikovém prostoru SS u Benešova vládne od roku 1945 velmi čilý ruch. Státní orgány ČSSR provedly několik desítek průzkumů do konce roku 1989. Neméně velkou starost o tento prostor projevoval i Stalinův šéf Lavrentij Berija. Zdá se, že v 50. letech zaujala tato lokalita i známého lovce nacistů Simona Wiesenthala. Tento přísně střežený prostor měl všechna plus, která si němečtí specialisté mohli přát. Místní obyvatelstvo bylo vysídleno, prostor měl dvě samostatná letiště, která mohla přijímat i nákladní Junkersy, železniční síť a dokonce i vodní dopravní komunikaci použitelnou pro obzvlášť těžké náklady. Letiště s touto charakteristikou byla v Nesvačilech a v Hradištku. Z letiště v Nesvačilech je dochována fotografie trojice velmi výrazných osobností Hitlerova Německa a to Schelenberga, Skorzenyho a velitele Benešovského gestapa Karasche. Fotografie byla pořízena koncem dubna nebo začátkem května při kontrole uložených říšských materiálů pod zámečkem Tvoršovice, který byl tehdy lazaretem SS. …Hradištko, statek Bezejovice a Medník byla místa natolik podstatná, že v roce 1946 je osobně navštívil i Berija, když KGB prováděla na místě průzkum se souhlasem ČSSR.

Opravdu mimořádná ostraha
Celý tento prostor bezpečnostně zajišťovala divize Wallenstein, která nebyla vedena pod číslem ve svazcích SS. Odborníci na německé militarie tvrdí, že to nebylo proto, že nedosáhla plného stavu, ale z důvodu přísného utajení. Podklady pro zásobování divize uložené v Bundesarchivu uvádějí dodávky pohonných hmot, střeliva, potravin a lékařského materiálu v objemech pro plný frontový stav. Její velitel Franz Knebel pravděpodobně nepadl, ale podařilo se mu uprchnout – v roce 1951 byl viděn v Neue Hohenau v Jižní Americe. Podobný osud si pravděpodobně mohl připravit i Hans Kamler oproti uváděnému údaji, že spáchal sebevraždu u Konopiště. Ženijní práce zajišťoval 44. záložní výcvikový ženijní prapor SS vedený stubaf. Sallerem. Druhou jednotkou byl 13. Res. Fűhrer. Lehrgang Prapor Scheigert umístěný v Hradištku. Na poskytnutí zavádějících a krycích informací o Štěchovickém pokladu Američanům se podíleli kapitán-geometr SS Giess, stubaf. Willy Boden a Rodolf Yssar. Tato trojice patřila ke špičkám zákopnické školy SS v Hradištku. Čtvrtý ženijní prapor se specializoval na podzemní a podpovrchové práce s použitím speciálních podpovrchových betonů. Třináctý prapor byl vyškolen pro ženijní maskovací práce s umělým kamenem a povrchové zakrývací práce po uložení pokladů do podzemí – na tuto činnost byl odborník gen. Klein. Vnitřní ostrahu zajišťovaly dva útvary Waffen SS. Prvním z nich byl prapor kavkazských dobrovolníků, Waffen SS kav. Ausb. V Ers.Bat. 8 umístěný v prostoru Václavice. Maršovice a strážní prapor SS Steurich umístěný na Hůrce. Tento 8. prapor podléhal od roku 1944 inspektoru SS Jansenovi, který sídlil na statku v Bezejovicích. Jansen byl výraznou postavou v hierarchii NSDAP, protože měl stranickou legitimaci číslo 50.

Bezejovice, Tvoršovice, Chvojen a Chlum
Poklady a archívy, které byly koncem války do tohoto prostoru přiváženy, byly většinou deklarovány jako záložní munice, trhaviny, potraviny či lékařský materiál, který se musí ukrýt před postupující frontou. Nákladní transporty vzbudily pozornost nejen místních, ale i strážních jednotek. Některé transporty byly naprosto nelogicky předávány 8. jezd. bat. jednotkám praporu SS Steurich a to nejen v Nesvačilech u letiště, ale i na Medníku a pod Chvojenem. Prázdná auta byla shromažďována u Líšně.

Bezejovice jen tak mimochodem
V roce 1918 se majitelem velkostatku Bezejovice včetně honitby a rybníků stal generální ředitel Škody Plzeň Vilém Hromádko. Postava, která se jako blesk vyprofilovala okolo vzniku legií v Rusku. Z neznámého řadového Čecha na Rusi se stal exponent průmyslových kruhů a Masarykovy diplomacie. Někteří tvrdí, že V. Hromádko byl někdo jiný, kdo pouze získal Hromádkovy dokumenty – ale to je zcela odlišná historie. Tento muž již jako ředitel Škoda-Schneider Creussot spolu s prezidentem společnosti Lőwensteinem se stal prakticky zakladatelem moderních trendů 20. století v československém zbrojním průmyslu. Byl jeden z iniciátorů vývoje vícehlavňového raketometu, z něhož posléze Sovětský svaz vyvinul pověstné Kaťuše. Říká se, že na statku při přestavbě prováděné po koupi ukryl část carského pokladu, kterého se legie zmocnily v Rusku. Možnost to provést měl, neboť podnikal obchodní cesty s diplomatickým pasem po zbrojovkách v Rusku a Polsku. Na jeho velkostatek zajížděli mnozí představitelé československé prvorepublikové politické scény. Jeho hony byly v mondénních kruzích pověstné. Po nastolení protektorátního režimu mu byl statek konfiskován a v něm usídlen inspektor zbraní SS Jansen. Hromádko po okupaci Československa německou armádou prokazatelně spolupracoval s londýnskou exilovou vládou, československou rozvědkou plk. Moravce, pravděpodobně s britskou zpravodajskou službou a s přímým souhlasem presidenta Beneše i se sovětskou vojenskou zpravodajskou službou. I za protektorátu byl ředitelem Škodových závodů, které patřily do koncernu Hermann Gőring Werke. Na statek Bezejovice opět zajížděly významné návštěvy. Do roku 1942 za Hromádkem, po roce 1942 za Jansenem. Na statku se například objevuje Gőringův bratr, Eichmann, Kern a další. V roce 1945 je statek vrácen původnímu majiteli, který je nositelem mnoha ocenění za odbojovou činnost. Po roce 1945 vznikla organizace Šesticípá hvězda, která bděla nad nacisty ukradenými poklady na území Evropy a měla speciální oddíly přezdívané Birkenkomandos, jimž velel výše uvedený Kern, který byl Skorzenyho specialistou na protiteroristické operace. Statek dostává na starost jakýsi Karel Lukáš, zaměstnanec Ministerstva zemědělství. Pikantní na celé věci je, že tento muž svědčil v roce 1945 o Eichmannově smrti v Praze. Posléze se prokázalo, že tento Karel Lukáš se ve skutečnosti jmenoval Karl Lukas, byl manželem Veroniky Lieblové – sestry Eichmannovy manželky a osobním řidičem Himmlerovým. Posléze byl odhalen a propuštěn z ministerstva. Po něm se o statek zajímá Antonín Prchal, náměstek ministra vnitra Kopřivy. Prchal byl prokazatelně za války přítelem Willy Leimera, šéfa protiteroristického odboru pražského gestapa. Po dobu, kdy byly Bezejovice školním statkem, prošlo jeho branou mnoho zajímavých osobností od socialistických vládních kruhů po disidenty, které tam zval k literárním večerům pan Z. Po roce 1989 se začíná o Bezejovice starat UOÚD, posléze FBIS včetně nynější BIS. BIS zašla tak daleko, že na soukromých pozemcích provedla drobné kontrolní práce…

Ve středověku probíhala těžba stříbra nedaleko statku v blízkých vrších. (Jeden detail na okraj – okolí Bezejovic je bohaté na smolincovou rudu. Souvislost čistě náhodná…V lokalitách v Polsku, kde nacisté pod zemí něco ukrývali nebo kde byly podzemní laboratoře, je okolí často též bohaté na tuto uranovou rudu). Generál Klein, který byl po válce vydán Spojenci československým úřadům, ve své výpovědi identifikuje místo jednoho úložiště velice zvláštně. Volně přeloženo se dá říci, že hovoří o jakémsi zámečku s balkónem a rybníkem, u nehož by měla být jedna část říšských cenností měla být schována. StB prohledávala okolí Konopiště včetně dna rybníka. Bezejovice se daleko lépe podobají popisu generála Kleina. Tento objekt je bývalým zámečkem, dokonce historickým hrádkem Místní obyvatelé jednu louku pod statkem nazývají Zámeckou a jeden kopec nad lomem Zámečkem. Bezejovice mají jako průčelní dominantu balkón a u silničního příjezdu rybník. Podzemní prostory se objevují už v historických pramenech, zmiňujících se o podzemních chodbách propojujících Bezejovice, Tvoršovice, Chvojen a kostel v Nesvačilech. Bezejovice jsou pod trvalou kontrolou zahraničních zpravodajských služeb od roku 1945, jak se povedlo zjistit v zahraničí panu H. V roce 1989 zde dokonce ČSLA společně s Omnipolem prováděla průzkum a v lese nad statkem zůstaly zbytky betonových skruží. Ve sklepích statku je mnoho podivného. Rozměry na plánu, který byl vytvořen po rekonstrukci, neodpovídají současné realitě. Na některých místech jsou stěny dvojité, ale za nimi je rostlá zem. Pamětníci tvrdí, že majitel při rekonstrukci ve 30. letech zazdil pod kovárnou vchod do středověkého podzemí. Zajímavostí je ale dochovaný nápis tesařskou tužkou na omítce za dvojitou stěnou ve sklepě z roku 1945. Stojí na něm: „Kuchař ze Mlejna“. Tento Kuchař zazdíval v roce 1945 pod dozorem SS na neznámém místě jednu stěnu. Nebylo známo, kde vlastně zedničil pod namířenými samopaly, a to až do roku 1993, kdy tento nápis vystoupil na světlo Boží po sejmutí vnější steny. Nacisté ho totiž odvedli ze Mlýnů se zavázanýma očima ve skříňovém nákladním voze. Druhý nápis, který poničila vlhkost tak, že je v současnosti nečitelný, byl po nějaký čas čitelný po zbourání mezistěny v roce 1993. Psal ho někdo jiný a jeho volný překlad z angličtiny byl „Dejte pozor na to co čeká dole“. Podle typu písma se jednalo o vzdělaného člověka, pravděpodobně vězně z detašovaného koncentračního tábora v Bezejovicích. Všichni vězni byli 7. května 1945 do jednoho popraveni v místním hliništi za statkem. Pravděpodobně se jednalo o Angličana nebo o někoho, kdo nechtěl, aby někdo z přítomných rozuměl jeho vzkazu. Bezejovice jsou dodnes podivným místem. Lehnete-li si v noci v rytířském sále na zem a zaposloucháte se do ticha, začne se vám zdát, že kdesi v dáli slyšíte jakési podivné až infrazvukové hučení. Položíte-li ucho na zem, zjistíte, že se ozývá z podzemí. Podobný zvuk je možné slýchat v místech, kde teče množství podzemní vody, nebo kde pod zemí pracují nějaké stroje, vzduchotechnika, či podobné mechanické zařízení. Majitel Jan Michael Hromádko byl překvapen velikostí odběru jeho velkostatku a přilehlých budov. Když propočítal reálnou spotřebu a spotřebu vykazovanou elektroměrem dostal se na 60 000 Kč za měsíc.Jedno vysvětlení by bylo možné…vzduchotechnika pro obrazy…Linecký poklad…poklad organizace Thule…

Amerika je možná tím místem
Zlato pražské židovské obce…Na „čtyřstovce“, tedy na SD v Italské ulici se proslýchalo, že gruppenfűhrer Marten dělá vše pro to, aby splnil berlínský rozkaz. Na konci 1944 a začátkem 1945 odjelo z Prahy do velké Ameriky 7 transportů, které zmizely pod zemí. Úložiště se mělo nacházet cca 280 metrů na severozápad od hlavní štoly. Přístupová cesta by měla vést jak od původního lomového díla, tak přímo ze stěny lomu v Americe ve výši 3,5 metru nad hladinou jezera. Mělo se jednat o rychlou přístupovou cestu minimálně zajištěnou trhavinami, ale dokonale maskovanou umělým kamenem

Jantarová komnata by mohla být na Moravě
…nebo na Moravě u Blanska v hospodářském objektu s mimořádně velkými garážemi, kde byla koncem války uschována

Kdo stále ještě střeží tajemství?
Tato služba nebyla omezena časem. Pouze nastolením IV. Říše a přímým rozkazem, který musel obsahovat domluvené heslo, mohl být ochránce zproštěn mlčenlivosti a úložiště mohlo být otevřeno podle záměrných bodů v terénu, vědomostí ochránce a plánu zaminování, který musela přinést osoba s heslem. O každém úložišti věděli pouze tři lidé a seznam předmětů či archivní dokumentace měly být uloženy na bezpečném místě v Německu – jedno z takových míst je pravděpodobně pod zříceninou hradu Soden u Frankfurtu.

Helmut Gaensel – Štěchovický poklad (Pražská spojka) I. Díl – nakladatelství HORIZONT 1992

Jedna z prvních porevolučních nepřevzatých/originálních knížek k podobným tématům…

Kapitoly:

Smrtonosný poklad:
Popisován zánik Berlína a teorie o rozštěpení. Hitler skončí v Berlíně, ale jiní pohlaváři stěhují vše do Argentiny pro budoucí IV. Říši. V Berlíně jen dva černé Ju52, které mají přepravit „bedny“ do Madridu. Dále vlak, který veze další bedny do „Alpské pevnosti“ a odtamtud je Skorzeny vypraví přes Madrid do Argentiny. Mýtus o Alpské pevnosti mě u pana Gaensela zvlášť baví. Argentina je zcela reálná : Nacisté v jižní Americe od roku 1935
Dále odbočuje pan G. do klasiky cituje Goetha, který říkal, že z jeho krajanů – národa básníků a myslitelů se stal národ básníků a vojáků. Toho Goetha, který sám byl ministrem války a měl dosti špinavé ruce : ve Výmaru potlačoval liberály, vydíral Herdera a nutil vězně ke vstupu do hannoverské armády. Plukovníka Kleina se snaží vylíčit jako faustovskou bytost (údajně znal Fausta nazpaměť), miloval prý von Kleista (to byla taky složitá osobnost, která skončila sebevraždou), čtoucí Lessinga a Schillera… Klein prý rád četl životopisy svatých a zejména ostré mučednické konce a chtěl se stát mučedníkem… Vezměme, že ale to vše známe od konce, tedy z pohledu konce války, pro něj prohrané války a tento hranol mohl pohled na věci zcela „zlomit“. Kdo zná, jako já příběh esesmana Ericha Kocha, župního vedoucího z Královce (jantarová komnata) a jeho umírání v polské věznici, takové pohledy a náhledy dokáže pochopit…
Ve Štěchovicích byl pak zakopán poklad a všichni, co se podíleli na jeho ukrytí – zastřeleni. Rusové i strážní oddíl SS. Kleinův pobočník prý ale Kleina podrazil a nástražný systém u říšského pokladu propojil s destrukčními kesony na odstřelení štěchovické přehrady. Údajně se bál reakce českého obyvatelstva na zatopení Prahy a tak si plukovníka Kleina pojistil. Nakonec utekl. (jaký problém okruhy přerušit a podle vedení hledat – to jsou ale konstrukce :-) )
Jednou jsem měl krásný sen a Mučení: Poměrně nepodstatné kapitoly.
V pracovním táboře a Vysoká hra:
Snad jen zmínka o nasazení Gassnera na Kleina. Gassner pracoval v Jáchymově a popisuje, jak se zmařením sabotáží stává naddůlním, ale nikoho konkrétně neudal! Pak mu byla zázračně nabídnuta placená spolupráce s tajnými. Gassner je na Kleina nasazen do věznice a dostává jen nějaké údaje k místu ukrytí. Údajně by se s Čechy dalo bez Rusů na pokladu dohodnout ? . Dále je Gassner vyslán za západoněmeckými tajnými stále s teorií o dohodě bez Rusů. Dále teorie o prodeji nacistů z českých vězení do Německa.
Horká stopa:
Gassner ve Štěchovicích potkává kouzelného dědečka (Čecha!), který náhodou viděl ukrývání beden a dokonce to i vyfotil, pokud poklad nepadne do rukou Rusům a dostane od Gassnera zaplaceno- vše poví. :-)
Organizace:
Kouzelný dědeček vše pověděl a dostal peníze, o to, kdo to je, se Gassner nezajímal. I řídící tajný důstojník, který se na místě téměř v okamžiku předání dokumentů zcela náhodně vyskytl, si předání vůbec nevšiml. Pak Gassnera vyslal do jižní Ameriky za něčím jako ODESSou a ejhle šéfem místní pobočky byl Gassnerův otec. Půvabná sekretářka popisuje život esesáků v Americe a všichni se bojí Černých andělů pomsty- Totenkopfů . To jsou noví esesáci, kteří pojedou záškodničit do Československa, Polska a tak.
Mstitelé:
Propuštění plukovníka Kleina do Německa.
Karin, Pátá kolona: špionážní hry, láska, smrt a mix takových těch sarapatiček…
Soumrak bohů:
Objevuje se nová teorie, jak je propojen rozněcovací systém spojující štěchovickou přehradu a štěchovický poklad. Nikdo totiž nebyl schopen najít žádné drátové spojení – tedy hledejme to bezdrátové … Totiž pomocí rádiového signálu. Citujeme:
Přijímač byl nastaven na určitou vlnovou délku, rádiový povel musel mít stanovenou frekvenci. A sestával z určitého, konkrétního hesla, slova vyslaného v čárkách a tečkách… (vrahem je zahradník a heslem je: Gőtterdämmerung )
(mno podobným systémem zatopili již na začátku války běloruští partyzáni nacistům, když se ti stěhovali ve městech dům od domu a vždy ta budova podobným, ale jednodušším způsobem vylétla k nebesům)
„potřebnou energii jí dodají speciální baterie s dlouhou životností… zdroj je slabý, proto může být signál zachycen maximálně do vzdálenosti čtyř až pěti kilometrů.“
Mezitím záškodnická organizace Totenkopf proniká k destrukční vysílačce:
Pietsch přikývl. „Ano, pane generále. Odkrývají vstup k vysílačce,“ řekl.“Byl to váš nápad pane generále, ukrýt ji do betonového spodku stožáru vysokého napětí a použít stožáru jako vysílací antény.
Tady se tedy ale nabízí úvaha proč hledat starou vysílačku a obnovovat její slabý signál. Celá věc se dala replikovat novou vysílačkou a odpálit ji klidně třeba z penzionu Mandát :-) Další otázkou je výměna stožárů během let, životnost baterií 1945-1968 ? a také životnost anténního svodu a schopnost použití stožáru jako antény. Celé zařízení navíc celé roky minimálně na straně přijímačů neustále žralo proud, takže po 23 letech by bylo zcela bez šťávy, ledaže by tam odněkud z elektrárny vedl kabel, který mohl při revizích dřív nebo později zůstat odstřižen. Ovšem místo ukrytí pokladu v lese by bylo bez šťávy zcela určitě. To nemluvím o destrukci nástražných drátů a chemické degradaci pyrotechnických složí. Nic z toho by nemohlo fungovat na 100%. Ale dobře se to čte :-)
Neodpustím si patetickou část:
Sluneční koule klesala za obzor jako obrovský krvavě červený pomeranč… dál už to tak patetické není, kdo počte o dvě věty dál pochopí :-)
Strážce svatého grálu:
Neuvěřitelná peripetie se zlomí zrovna v okamžiku blízkosti vyzvednutí. Rusové vtrhli do země, specialisté CIA, kteří pomáhali dobré české tajné službě odjíždějí a šéf tajných se prohlašuje za „Strážce svatého grálu“ a bude hlídat štěchovický poklad až jednou… Gassner prchající ze země povídá svojí přítelkyni z nacistické organizace, kde poklad leží a říká, že se pro něj vrátí…
Tahle knížečka je zcela neuvěřitelná…zvlášť když ji člověk čte dnešním pohledem a ví, že vyšla 1992. Některé věci jsou podobné filmečku z roku 1999 Bomby pod Berlínem (Gőtterdämmerung – Morgen stirbt Berlin). Autor má skvělou vlastnost omlouvat českou StB, rozlišuje hodné esesáky a zlé esesáky v Jižní Americe. Ti hodní chtějí žít v podstatě v poklidu a ti zlí budou záškodničit ve střední Evropě jen, co se tam vrátí. Hodná CIA pomůže, kdy je třeba a spolupracuje s čechy a rusové naprosto nic netuší, vše se zhroutí, když zlí rusové vtrhnou do naší země… Knížka vyšla v angličtině jako The Prague Connection a byla do češtiny přeložena…

Helmut Gaensel – Štěchovický poklad (Cesta do Ria) II. Díl – nakladatelství PETIT 1996

Autorova "velká jízda" pokračuje. A protože po roce 1968 nemůže hledat v Československu, hledá jeho pan G. zlato ve světě, zkoumá kdo byl jeho otcem /naznačuje se, že nekdo významný v SS/, spolupracuje s jihoamerickými esesáky - ale jenom s těmi hodnými- s těmi zlými z Totenkopfu má lapálie. Nakonec ještě obchoduje s íránským uranem, k tomu se mu tam motá libyjská tajná služba /snad Kaddáfí nakonec žádný uran nezískal/, CIA slábne za Cartera apod. Ke všemu mu postelí projdou další krásné ženy. Hledání s Omnipolem paradoxně zastaví sametová revoluce /komunisté se totiž snaží po letech si narychlo přilepšit ze Štěchovického pokladu/ a... /seženeme třetí díl.../

Josef Mužík – Štěchovický poklad - Mýtus nebo skutečnost – nakladatelství SCHWANK 1995

Autor počíná svoji knihu doporučením, aby ji ti, co v ní čekají odpovědi na všechny otázky, raději využili k vypodložení viklající se skříně. Kniha je označována za nudný kompilát historických dokumentů, dobových článků a osobních svědectví a také je připojena omluva za obtěžování hlukem při hledacích pracích obyvatelům obcí Třebsín, Hradištko a Štěchovice.

Až někde do strany 67 /128 stránkové knížky/ se popisují široké souvislosti konce války, obligátní Toplitzsee,Ebensee a Skorzeny, ponorky odplouvají, poslední Hitlerovy dny, V1 a von Braun, akce Bernhard s falešnými penězi, tajná diplomacie a la hrabě Bernadotte apod. Krátce se tu zastavme jen u Štrasburského protokolu z 10. srpna 1944. Ten hovoří o tom, jak ukrýt všemožná dobra pro IV. Říši. ...že peněžité částky v hotovosti a dokumenty mají být ukládány ve vodotěsných, plechových, vhodně zajištěných obalech. Podrobně se šíří o tom, jak využít úkrytů pod vodní hladinou. ...Proto se k úkrytu hodily i odlehlé rybníky... Počítalo se i s využitím přírodních skrýší, např. skalních jeskyní, těžko přístupných roklí, opuštěných dolů. Zmínka o syntetickém kameni pro zamaskování. Dle autora kdyby všechny síly , co maskovaly v III. Říši majetky, byly nasazeny na frontu, skončila by válka o několik dní později. Jednak to prý bylo bezpečnější pro samotné ukrývatele a také jim to zajistilo jisté „věno“ třeba pro Američany.

Štěchovice : Autor tvrdí , že archiv K.H. Franka tu neleží, ten prý přivezl on sám Američanům. Bylo tu prý více skrýší s plány nedokončených německých tajných zbraní a esesák Achenbach dovodl Američany pouze k jedné z nich. Američané pak vraceli české vládě archiv namísto nečeho úpně jiného.

Krátká zastávka u Černého jezera na Šumavě bez jakéhokoli komentáře o povaze věci.Spekulace o nedojevších kolonách do Alpefestung končících v Boehmerwaldfestungu – rozkládajícím se v okresech Domažlice, Klatovy & Prachatice. ...Zástupce ředitele Národní banky pro Čechy a Moravu Strurm píše o radu, jak a kam odvézt zbytky zlatého pokladu o váze 1005 kg čistého zlata a dalších cenností. Navrhuje Řezno nebo Norimberk /dopis z 19. února/ a zmocněnec Dr. Bartsch na přípis poznamenává : Nechť vyčká mého pokynu!“ Pokračování dopisu nezvěstné...

Dále fotografie a popis z akce z 11. února 1946, kdy Američané cosi potajmu vyzvedávají ve Štěchovicích. Esesák vzomíbal na vytvoření zvláštního komanda lange, které mělo vykopat asi 12 metrů dlouhou štolu pro 30 beden plných papírů z Berlína. Bedny byly zajištěny trhavinami a benzinem, pak zamaskovány. Akce provedlo 32 kopáčů a 3 vedoucí směny – všichni byli podporučíci, z toho M. Usuzuje, že se jednalo o věc mimořádného významu, když jej ukrýval takovýto důstojnický kopáčský klub.

Popis štoly nedaleko místa zvaného „Závist“ v těžko přístupné rokli těsně nad hladinou potůčku. 175 cm výška, 130 cm šířka a 12 metrů délka. Američan odhaduje rozměry na 183x168x91440 cm. Byla zajiště na výdřevou a po uzavření dřevěnými deskami zamaskována asi dvoumetrovou vrstvou hlíny, do které byly zasazeny stromky. Dochovalo se také svědectví o popravě kolem 20.dubna 1945 – šlo o 45 vězňů.

Autor spekuluje proč by důstojnický sbor kopáčů složený ze stavebních inženýrů a zkušených stavitelů projektoval štolu nezajištěnou proti vnikání vody, kdyby v ní chtěl ukrývat písemnosti. To by dávalo smysl kdyby Američané nalezli vodotěsné bedny- ale Američané nalezli syrové bedny, nenatřené. Z toho se dá také vyvozovat, že v bednách bylo něco úplně jiného než papíry, které byly do Československa vráceny. Bylo dost času zalít bedny asfaltem, ale ani to nebylo učiněno.

Dále se řeší, co bylo v bednách. Kolega Mužík chytře počítá uvedené údaje. Češi při kontrole Američanů viděli bedny asi 100x50x30. Z amerických fotografií se rozměr zdá být potvrzen. Jenom hloubka beden se zdá být větší než 50 cm spíše 60 cm. Výpočtem se Mužík dostává k tomu že taková bedna by vážila 22 kg včetně kování, obsah bedny pak 180 dm krychlových. Experimentem Mužík zjistil, že takovýto objem papíru by vážil 104 kg, takže i s bednou 126 kg. Američané ale uváděli, že bedny vážily 270 až 360 kg. Takže papíry tam nebyly. A teď spekulace Jeseně, 1 dm krychlový zlata váží 19,3 kg . 180 decimetrů krychlových bedny pak představuje 3474 kg. Pan Mužík tu dělá bez měrné váhy zlata pokus s kubíkem ocelových klíčů , která mu vychází na 330 kg. 1 dm krychlový oceli, železa či něčeho podobného váží ale jen 7,2 kg ale i tak jeho úvaha vypadá logičtěji než papír, který je 10 x lehčí. V další kapitole se spekuluje , že by mohlo jít o poklad Adolfa Eichmanna. (opraveno s pomocí čtenáře R.W.)

Další řádky pojednávají o životě v obsazeném prostoru a o strádání zejména francouzským vězňů a profily esesáků Kleina a Langeho. Už od února 1945 pozorovali obyvatelé Štechovic na protějším, zabraném břehu Vltavy, v údolí zvaném Dušno neobvyklý ruch. Bylo slyšet detonace, pronikavý zvuk automatické vrtačky, v blízkosti se pohybovali lidé v pruhovaných trestaneckých šatech, střežených ozbrojenými esesmany. Dále Mužík opravuje, že pokud byla věc tady- tak se archiv nemá jmenovat štěchovický, ale hradištský.

Kniha je zajímavým všeobecným přehledem dění na konci války. Nedělá si nárok a ani zřejmě nechce na odhalení nějakého skutečného vodítka k tomuto válečnému tajemství. Člověku, který se teprve začal zajímat o tuto problematiku ji doporučuji k přečtení. Čte se lehce.

jiné čtení o stejné knize zde: http://natura.baf.cz/natura/2004/2/20040203.html

Roger de Lafforest Domy, ktoré zabíjajú / Domy, které zabíjejí / Houses that kill / Domy, które zabijają -Paříž 1970

Člověk je nejzranitelnější ze všech stvoření. Nemá ochranný krunýř, kožešinu ani není tlustokožec. Je nahý a křehký jako červík.V očích Velkého organizátora katastrof představuje ideální oběť,protože on jako jediný mezi všemi má vědomí. Je rozumný a důmyslný a vynakládá dojemně směšné usilí, aby unikl osudu pronásledované zvěře, čímž se neustálý otevřený hon Přírody na člověka stává ještě přitažlivějším. Paradoxně má člověk největší šance na přežití právě jako účastník těch katastrof, které si sám způsobil a na sebe vymyslel : máme na mysli válku a dopravní nehody.Dokazují to statistiky.Řidiči, zavření ve svých vaječných skořápkách – automobilech,spolu závodí, tlačí se jedni na druhé, přičemž se bezpěčná vzdálenost mezi nimi zmenšuje na pár centimetrů. Když k tomu dodáme,že nikdo z účastníků téhle nebezpečné hry důsledně nedodržuje pravidla, oprávněně můžeme předpokládat, že ten závrať působící a nebezpečný balet nikdo nepřežije. Kolem strany 16 slovenského vydání se dočteme o velmi silné aversi La Forresta k, ale coby ..citujme Dům je nevyhnutelným doplňkem člověka. Není to jenom záležitost pohodlí jako spíš morální bezpečnosti. Jednotlivec může dosáhnout svého společenského cíle jen tak, že se stane obyvatelem, jeho osobnost se může rozvíjet jenom tehdy, když má střechu nad hlavou. Kočovníci mají jen jakousi náhradu domu : stan či maringotku. Zároveň se dá říci, že jsou jen zdánlivě civilizovaní. Jsou to jakési nedokončené bytosti, nestabilní ve štěstí i v otázkách zločinu. Nemají budoucnost, nezanechávají za sebou stopy či nějaké výtvory. Mezi kočovníky a usedlíky bude vždy existovat napětí. Ať by měl tulák jakkoli dobrosrdečnou povahu nakonec u něj stejně převáží zvířecí instinkty. Tuláctví je asociální, anormální a nebezpečné. Měšťácká nedůvěra vůči všem, kteří nemají střechu nad hlavou, je opodstatněná, až ji populističtí levičáci od časů romantismu neustále zesměšňují.

Na úvod kapitoly SEDM DOMOVNÍCH RAN se rozvíjí apoteóza architektury: „Krása je jen příslibem Štěstí, „ říkal Stendhal. Příslibem, který však výrobcové Krásy nedodržují, s výjimkou Architektury. A bezpečnost může poskytnout jenom Architektura. Malířství je jenom dekorační umění a burza barev. Sochařství zalidňuje parky a náměstí bustami a pomníky. Hudba vzrušuje citlivé stránky duše. Tanec je neplodná rozkoš a nevyslyšená modlitba. Divadlo je společenské umění s omezenou zodpovědností. Řečnictví je umění klamu a zrady. Vražda je umění miniaturní války. Poesie s jejím zlatým klíčem otevírá jen prázdné kufry…Ale Achitektura je silná a smysluplná. Má estetické i společenské poslání Kapitola s příznačným názvem v pasti: …Na místech, kde člověk žije, spí, kde se začleňuje do určitého lidského společenství a místopisného prostředí, se vystavuje bombardování, pronikaní a působení sil, co vyvěrají ze země, zaplavují jej z kosmu, vyzařují z materiálů, ze kterých je dům postavený, z linií, co vymyslel nezodpovědný architekt, z nábytku a doplňků, jejichž geometrické tvary vyzařují rozličně silné vlnění, anebo z tajemných symbolů s nevysvětlitelnými okultními vlivy, z paměti zdí, které během dlouhých let uchovaly dramatické a nepříjemné události, a které vysílají něštěstí a otravují ovzduší toho místa… Kap. Příčiny zlého působení Jak píše T. E. Lawrence v Sedmi pilířích Moudrosti, „ o názorech se dá diskutovat, ale přesvědčení se mění jenom násilím“. Sedm základních příčin způsobujících nepříjemnosti, choroby a neštěstí:
1/ Umístění : Dům je postavený na nepropustném podloží, nad podzemním vodním tokem nebo rudným ložiskem, nad geologickým zlomem nebo uzavřenou dutinou, na místě kde prosakuje elektřina přenášející škodlivé vlnění
2/ Tvarové zářiče
3/ Možná ionizace vzduchu.
4/ Materiál ze kterého je dům postavený (anebo nábytek či jiné věci) působí zhoubně
5/ Dům – celý anebo jistá část – je postihnutý nějakou kletbou nebo zákazem. V druhém případě jde o zvláštní „ tajemství svatyň“.
6/ Paměť zdí,špatné působení z minulosti…
7/ Nepříjemnosti, neštěstí , zlověstný vliv u jednoho nebo vícerých obyvatel nakonec prosákne do celého prostředí, mezi obyvateli a domem se rozehraje hrozivý ping-pong, navzájem se vysílají vlnění a hrozivý vliv neustále roste…

Rakovinové domy: Nejméně škodlivé jsou terény složené z naplavených písků,vápence, sádrovce, pískovce, z prvotních krystalických hornin a mladších naplavenin, bohatých na písek a štěrk. Naopak je třeba se vyhnout nepropustným terénům, vodičům škodlivých vlnění. Jsou to: jíl a modelářská hlína, sádrovcový slín, fosfátová křída, pyrit a půdy s obsahem uhlí a břidlice obsahující železo. V prvním případě (propustný terén) se povrchové pole nemění, ale v tom druhém již (nepropustný terén) se „odražená, lomená a rozptýlená záření slučují s těmi prvními a vytvářejí stojaté interferenční pole a stacionární vlnění.

Svatyně : kap. Zákaz vstupu:

Doznívání abstraktních vln najdeme jen ve starých bytech (a někdy velmi nepříjemné). Setkáme se s ním daleko od domů, v zákoutích parků, na trávnících, lesních mýtinách, křížových cestách, nádvořích, kalváriích, v jeskyních, u dolmenů, v kryptách, na návrších, na všech místech, kde se projevuje silný závan ducha, kde ještě účinkuje dech onoho světa a kde se může nezúčastněný chodec ocitnout v neviditelných drápech. V chrámech a zámcích jsou skrýše, kouty, náhrobní kameny, tajné schodiště a místnosti, které mohou být „zakázané“ a ohrazené nějakou nebezpečnou sítí myšlenkových vln. Dokonce jsou ulice, které chrání jejich cedule, a když je přejmenují, začnou upadat. Prokletá a šťastná místa. Kdysi byli naši předkové citliví na nehmotné vlivy, které poznačily určitá místa. Na vesnici se z generace na generaci přenášely pověsti a legendy, jejich jádro si mohl každý za svého života ověřit. Důsledky byly známé, příčiny nikoliv. Lidé si vystačili s konstatováním, že ta a ta bažina je prokletá a dobytek , co se tam napil, se nadul. Anebo přejít o půlnoci jisté místo, kde se křížily cesty nebo při jistém pahorku,přinášelo bolesti v kostech. Vzpomínaná místa byla všeříkající už podle svého jména: pekelné údolí,prokletá pláň, smrtící kámen, čertovo kopyto… A naopak šťastná místa se jmenovala: práh dobrého začátku, smějící se naděl, zpívající skála… Jak jdeme dále do hlubin věků, zjistíme, že svatyně a místa zasvěcená jistému božstvu se během dlouhých století nacházejí na jednom místě, jedno náboženství vyhání druhé, soustřeďují a prolínají se tam mystické nánosy. Takováto příznivá místa, určená pro modlitbu a víru najdeme všude. Hluboko pod zdmi Notre-Dame začínají nekonečné schody, které vedou člověka k výšinám. Na prokletých místech se zase odehrávahí: zločiny, nehody, choroby, neštěstí, zklamání, opakují se podle jistých frekvencí, podle požadavků osudu, až se uvolní ten neuralgický bod zlověstnosti,kterým se místo pronikne.

Kap. : Prokleté mezníky Když jde o jedno z těch pověstných černých míst na cestách, kde svoje oběti ve větším či menším počtu požírá nenasytný Baal automobilismu, někdy stačí zdvihnout vozovku v zatáčce, změnit křižovatku, zpevnit krajnici, vyrovnat hrbol, přidat ceduli a nehody se víckrát neopakují. Jindy jsou ale pracovníci silnic bezmocní a nedokáží zastavit sérii tragických nehod, ty se stávají například na stále stejném místě dobré rovné cesty, jakoby nějaký silný magnet přitahoval předurčená auta k určitému sloupu nebo stromu u cesty. Takové prokleté mezníky prostě existují : auta se na ně lepí jako mouchy….. zjevně jde o prokleté místa nebo o taková, která byla kdysi zasvěcena nějakému účelu a byl tam vytvořen zákaz vstupu.

Kap. : Zázrak nehradí zdravotní pojišťovna

Ne všechny svatyně jsou ohrazené zákazy a hrozbami. Jako například zázračná a poutní místa, studánky vil, prameny síly a zdraví, o jakých se ví od pradávných dob. Takováto místa kdysi zasvětili světci a géniové… …,nadpřirozená přízeň nějaké svatyně se často rozplyne v čase jako vůně, zázrak se opotřebuje. Možná účinek mizí s vírou poutníků. Před katedrálou v Puy-en-Velay je plochá skála nazývaná Kámen horeček, když je člověk nemocný, lehne si na něj, usne, a je uzdravený. Je to už zestárlý zázrak, nehradí ho národní pojišťovna. Nikoho takové léčení neláká. Kámen nemá zákazníky. Skoro nikdo se už nevzpomene, že svatý Meriadec léčí hluchotu zvuky zvonů, a to v neděli, která následuje po 7. červenci.

(Magická ochrana místa – pozn. Jeseně) Takovéto stopy neviditelných tabu nacházíme především na místech tradičně spojených s náboženstvím a magií. Jsou to pyramidy, chrámy, dolmeny aj. Najdeme je ale i na těch nejneočekávanějších místech, kde nic nenaznačuje jejich přítomnost, kde žádný nápis nevaruje náhodného okolojdoucího. V Anglii se je možné setkat před vstupem na zakázané místo s korektním upozorněním : Any trespasser will be prosecuted (Kdokoliv vstoupí bude potrestán). Posvátná místa, která byla vytyčena venku ve volné přírodě a nejsou ohrazena zdmi, se dají těžko rozeznat a představují nejvyšší nebezpečí pro náhodné chodce. Když se někde stane vícero nevysvětlitelných nešťastných příhod, vynoří se pověrčivost a strach a místo se proslaví. Je ale pravda, že někdy takové obavy zvědavce spíš přitahují, než aby odpuzovaly. V té drsné a půvabné krajině (Turecko) čekají na nic netušící turisty mnohá překvapení. Skutečně, mnoho britských turistů strašího věku, svobodných mužů a žen, se o nich dozví hned, jak přiletí do Ankary. Po všech hotelích se nesou zprávy typu: „Můj milý, za nic na světě se nechoďte procházet do lesíka…!“ (Neuvedu přesné místo abych mu zbytečně nedělal reklamu.) Jsou tam vysocí, silní muži, navenek klidní, ale hrozní: zneuctí každého, kdo tam vejde, muže i ženy… Přes zlou pověst je lesík velmi hojně navštěvovaný. Jeho „zasvěcení“ sahá do časů, když Římská říše pronikla do řeckých kolonií v Malé Asii. Kněžky bohyně Afrodité volaly návštěvníky do posvátného lesa a oddávaly se jim na počest své bohyně. A nedaleko odsud, u Efesu, v jiné svatyni Panna Marie zázračně uzdravovala nemocné.

Tu jsou tedy úkony, které je třeba vykonat, když chceme stvořit „útulek“. V čase rostoucího měsíce, v určitém dni a čase (podle příslušného astrologického aspektu, nejvhodnějšího pro takovou operaci), sedmkrát obejít vybrané místo, začínajíc od severu a po směru hodinových ručiček. Délka kroku musí být stejná a musí se držet „zlatého řezu“ (poměr výšky postavy a kroku by teda měl být asi 1,6). Povrch svatyně – ať už je velká nebo malá – musí vždy představovat dokonalou šifru :

znamená to, že ať ji vynásobíme kteroukoli jinou a sečteme jednotlivé číslice výsledku, dostane vždy 9.

Příklady:

9 x 3 = 27 (2 + 7 = 9)

9 x 9 = 81 (8 + 1 = 9)

9 x 100 = 900 (9 + 0 + 0 = 9)

Během tohoto obcházení je třeba vyslovovat náležitá zaklínání a modlitbu podle magického rituálu…

(svatyně nehmotné- zákazy spojené např. s knihami) : Parsifalova kletba – takováto překážka se nachází v románech Chretiena de Troyes - Románech okrouhlého stolu. Když se profesor Jean-Pierre Foucher řekl, že když se pokusil přeložit Parsifala, narazil na dílo, které se bránilo. „Nejdřív zlobily oči a když se dostal k pasáži o sedmi kapkách krve pozoroval jsem zvláštní jev. Několik jiter jsem pozoroval na svém pyžamu na prsou sedm kapek krve. Nakonec mi lékaři objevili cystu. Nakonec jsem překlad dokončil, ale rukopis záhadně zmizel. Podobné problémy měli s překladem Gustave Cohen a Albert Pauphilet.“ Prokletí vatikánskéhého archivu. Podobné se vypráví o jistých registrech „zakázaných“ vatikánských knih. Na katalozích je rukopisně vyznačen trest duchovní nebo tělesný, který přijde po porušení zákazu šíření . Vypráví se také o trestu pro Fabra d´Oliveta za jeho esoterický překlad Geneze. A také o sedmi verších z Ovidiova umění milovat. Autor je nepřeložil, tak jako jeho mnozí předchůdci a nelituje toho, byť je význam těch veršů banální.

Pamět zdí Každá věc může přechovávat svoji historii, neviditelně zapsanou v jejím okolí. Papus Když si tak pomyslíme, že stěny jsou jako houba ! Nasaakují, vpíjejí do sebe všechny projevy života, kterých jsou zdánlivě lhostejnými svědky. Neunikne jim jediný projev lidského tepla, hluk, řeč, nový tvar či barva, jediná slza, pot či vůně (ať už jde o odér kuchyně anebo parfém), jediný šepot lásky či výkřik nenávisti. Zachytávají stopy všech událostí, všech scén a představení, co se mezi nimi odehrála. Utrpení, radosti, city, ba i lidské myšlenky vytváří ve vnitřku domu nebo bytu vibrační prostředí, složené s nesčetných mikrovlnění (z konkrétních i abstraktních vln), které provrtávají naše nehybné okolí jako síto a zanechávají v něm tím hlubší rány, čím byl náraz prudší a čím častěji se opakoval. Paměť zdí se neomezuje jen na zachovávání a registrování dojmů a obrazů. Po jisté velmi zvláštní fázi zpracování je schopná obnovit nashromážděné vzpomínky v podobě vyzařování, které mohou blahodárně nebo zhoubně ovlivnit následné obyvatele domu. Asi v tomto smyslu je třeba chápat výrazy jako šťastný a nešťastný dům. … Kdyby tak zdi uměly ztrácet paměť… Zdi tak do jisté míry připomínají nabíjecí baterie, shromažďující vlnění přenášené okolními mikrovibracemi. Tyto bizarní baterie (snad lépe by se hodilo spíše přirovnání ke kondenzátoru pozn. Jeseně) se neustálými oscilacemi nabíjejí a vybíjejí a způsobují nekonečné změny.

Bytosti a nemovitosti : Jisté domy a byty se někdy chovají k jistému obyvateli nesnášenlivě, škodí mu všemi způsoby, až u něho vyvolají chorobu nebo smrt. Platí to i opačně. Znám lidi, kteří bez zjevné příčiny nenávidí svůj byt : chovají se k němu útočně, špiní jej a ničí, až ohrožují svoje pohodlí a bezpečnost.

Dům odmítal vetřelce : …majitelka větší usedlosti v Burgundsku. Oznámila mi, že od jisté doby se na jejích majetcích, v domě a ve sklepích, dějí divné věci: víno nenormálně pracuje, množí se poruchy elektřiny, zadírají se motory, tašky padají ze střech, žlaby se převracejí a sýpky jsou zaplavovány…

Staré nekrangelium: 14. června 1610, přesně v okamžiku, když v Paříži zavraždili Jindřicha IV. , zámek v Pau se mocně zachvěl, z průčelí se odtrhl královský štít, spadl na zem a rozbil se.

Hledači pramenů : I klášter svatého Jana z Lespinassu patří mezi dobré domy : obdarovává svoje nájemníky zvláštní schopností objevovat prameny. Tamější farář nepotřebuje proutek ani kyvadlo, aby našel podzemní vody. A všechno tohle způsobil abbé Faramelle. Ten ctihodný kněz během svého pětadvacetiletého působení na faře v předminulém století nechal vyvřít 10 275 pramenů s pitnou vodou,, které na centimetr přesně označil okovaným koncem svého deštníku. Stějně přesně odhadl, v jaké hloubce se nacházejí.. Od té doby obdarovává dům stejnou schopností všechny následující kněze. Po tomto příkladě se omezím jen na diskrétní narážku na Justiční palác v Aurillacu, kde podle dávné tradice jeho správce dostává zvláštní dar připravovat zázračné likéry. Neupřesním o jaké kouzlo jde a jestli se někdy použilo.

Povolení na stavbu : v Číně před tím, než tam přišel Mao Ce-Tung bývalo zvykem se před započetím stavby radit se mistrem, který byl něco mezi geofysikem a státním úředníkem, který se přesvědčil jestli ze země nebo z podzemí na místě stavby nevystupuje zhoubné záření. A povolení na stavbu dostali jen tehdy, když geofysikální prověrka neodhalila žádné nebezpečí. Bylo doslov zkázané stavět dům na dračích žilách, tedy například nad vodním tokem, ať už by byl jakkoli hluboko. Domy s historií: Při čtení rozličných zpráv v novinách často nacházíme důkazy, že domy zločinu často mívají svou temnou minulost. Odvážil bych se říci, že jejich trestní rejstřík není čistý. Jejich paměť a vědomí jsou poznamenané. Vyzařování vzpomínek, odrážené stěnami, vyvolává nový zločin, atd. … Ty rozličné příhody mají stejnou osnovu a stejné poučení jako řecké tragédie. Když slyším Hippolyta, jak zvolá v paláci, kde ze stěn vane dech vražd a incestu : „Velkým zločinům vždy předchází několik malých! … …možná proto, že jejich dům – dříve nebo nedávno – se stal místem prvního zločinu, krev se mu zalíbila a vyseděl v sobě další zločin. Stěny mají stejnou smyslovou paměť jako tygři : když ti jednou ochutnají lidské maso, jsou navždy nebezpeční. Pokud jde o nebezpečné domy, kde se odehrály velké násilnosti, nejlepší řešení je srovnat je se zemí a místo posypat solí. Prý se to stalo se smutně proslavenou farmou, kde jistý šílenec nejprve zabil svoje dvě děti a potom sám sebe, když farmu obléhali četníci. Je ale pravda, že dům nebyl srovnán ani tak ze zdravotních důvodů, aby se vyhnuli dalšímu dramatu, ale aby zabránili početným houfům zvědavců prohlížet si strašidelné zdi.

Někdy se stává, při náhodné návštěvě nějakého domu na vlastní kůži pocítíme podobnou zkušenost. Trápení bývalých obyvatelů jako kdyby se uložila ve stěnách. V místnosti cítíme takovou atmosféru, že by se dala přímo krájet nožem. V ložnici či salónku je i po století cítit dávné zklamání v lásce. Navršené uhlíky rodinné nenávisti žhnou a pálí ještě dnes. Loňské sněhy a ohně se symbolicky ztratily jen v básni, u obyvatelů domu přežívají, vytvářejí ovzduší, budují štěstí nebo neštěstí žijících spolu se sentimentálními zbytky po mrtvých.

Kap. Ochrana a léky Sídlo templářů v Monfort-sur-Argens, je to budova plná vzpomínek, dobrých i zlých. Je tam cítit jejich tajemný dech. Před rekonstrukcí se ve vežích děly divné věci : v nejvýše položených místnostech, tam kde byla vytrhaná podlaha, proděravělá střecha a okna beze skel, volně sídlili ptáci. V západní věži pokojně hnízdili rorýsi. No ale pokud vlětěli náhodou do východní věže, nedostali se odtur živí. V důsledku silného vyzařování ztratili orientační smysl a poděšeně naráželi hlavičkami o stěny. Na podlaze jich leželo plno mrtvých těl, všechna na zádech a s překříženými nohami.To je další záhada- monfortské okultum.

Úhelné kameny a měsíční dřevo: těžba některého kamene a poražení určitého stromu se někdy vykonávaly pod magickým dohledem. Právě úhelné kameny…opracovávali zasvěcenci pověření církví, strážkyní autority a tajemství. Vyzařování z úhelných kamenů se týká celé budovy a ještě dnes vyvolává udivující vliv v duši těch, kteří se ocitnou v jeho dosahu. Figury na přídích jistých lodí, rozličné postavy a zvěř, byly vytesány magickým dlátem v lese, kde sťali stromy podle tajemných obřadů a v čase,co určili mistři. Takto opracované předměty hrály svoji úlohu bez přerušení až do té doby než je oheň přemění na popel. Georges Blond ve svých Dějinách pirátství píše, že po požáru v New Orleans v roce 1794 španělská vláda vydala nařízení, aby se nové domy stavěly výlučně ze sádrových cihel (tehdy nejlepší materiál proti vlhkosti) a aby se na tesařské práce používalo jakékoli dřevo, ale pouze cypřiše „poražené během novu měsíce“. A ty domy stojí až dodnes, v teplém a vlhkém subtropickém podnebí, navíc s častými uragány.

Kap. Nevinný fantóm …nový majitel v boji s časem a ruinami (týká se templářského hradu Monfortu) ..objevil tlustých zdech záhadné místnosti, maskovaná schodiště, tajné chodby, které vybudovali bojovní mniši. Jedna tajná chodba ústila do malé místnosti s klenbou, bez dveří a bez oken, obložené tmavě červenou keramikou. Dnes se tam dá vejít otvorem, který prorazil Gérard Couette, když objevil toto okultum, nepoužívané několik století. …Normální člověk tam rychle ztratí nejprve smysl pro orientaci, pak rovnováhu, potom pro čas a nakonec psychickou soudržnost. …ve všech doteď známých projevech, odehrávajících se v pevnosti, jsem zatím nenašel nic, co by protřečilo mojí teorii o strašidelných domech. Je přeci možné, že stíny, které v noci kráčí po sálech ve zbroji, vystupují po schodištích, procházejí ložnicemi, otvírají zamknuté dveře, posouvají nábytek, jsou jen „fotografické fantómy“, vyvolané prostředím. Skoro důkazem toho je, že jeden fantom, který pravidelně navštěvuje ložnici, odchází vždycky zdí přesně v tom místě, kde byly kdysi dveře.Jestli je toto „strašení“ jenom promítáním filmu z minulosti, jak se domnívám, je přeci jen překvapující, že ten film je zvukový : jasně jde slyšet skřípat imaginární dveře, když se otvírají, aby propustily nehmotnou figuru. Na stěně jiné místnosti, vpravo od monumentálního krbu, se zjevuje bledá ruka, i to by mohl být fotografický odraz minulosti – například viditelná vzpomínka vězně, který tam dlouho trpěl, přikovaný řetězem na zápěstí. Stopa a symbol jeho muk přetrvávají v podobě psktrálního zjevení. Teď však přicházím k bodu, kde moje teorie nevystačí na další pozorované projevy v komturství. Následující projev nemůže být přehráváním filmu z minulosti: fantomy totiž vstupují do přímého vztahu s událostmi současného života – a ty je vlastně vyvolávají. Vždy, když v Monfort-sur-Argens někdo zemře, na hradě nastane zvláštní ruch, hlučné chození sem a tam, vzdychání stínů, které vystupují z nejtajemnější místnosti skrytou chodbou na vrchol východní věže. Jakoby se mrtví rytíři probouzeli, aby přijali mezi sebe nebožtíka-farníka a ulehčili mu přechod na onen svět. ..na zámku v okolí Valenciennes. Jedna z místností v prvních poschodí byla neobyvatelná pro hnilobný mrtvolný zápach, který v nepravidelných intervalech proudil od jedné nohy postele. Strašný, nesnesitelný smrad se tedy projevoval jen někdy a časový harmonogram zřejmě ovládal jen jeho původce.

-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.

Léčení kovem N. M. Safonová

Poslední léta 20. století jsou charakterizována hledáním nespecifických způsobů léčení, protože medikamentózní léčení, zvláště sedativní hormony a antibiotika, přispělo k výskytu alergie. Vznik alergie donutil mediky-lékaře k léčení bylinami, akupunkturou, akupresurou a jinými způsoby, které zvyšují odolnost organismu.
Již Aristoteles a Galen znali léčení kovem. Aristoteles napsal, že přikládání mědi na místo úrazu zamezuje vzniku modřin a že zde "něco" působí kromě chladu mědi, že měď léčí otoky a také se kladou měděné destičky na vředy.
Ve starověkém Řecku používali měď při ztrátě sluchu a při zapálení mandlí. Ve Francii nyní léčí poruchy sluchu. Od roku 1958 jsme začali používat měděné kulaté destičky u kožního onemocnění. Aplikovali jsme měď v těch případech, kdy měděné destičky se přisály na kůži. Zjistili jsme, že organismus v místě onemocnění přitahuje kov - měď a drží tuto měděnou destičku. Když je toto místo uzdraveno (vyléčeno), destička sama od něho odpadne. Léčení kovem pak neprovádíme, když se kov z místa sám odlepí. Kov přikládáme nejdřív na jeden, dva dny, nebo ráno, nebo večer přiložíme přes noc a tak léčíme až do uzdravení. Přitom se řídíme i tím, jestli se měď drží na kůži sama, vtom případě ji přikládáme, když nedrží, neaplikujeme toto léčení.
Přikládání mědi snižuje teplotu, snižuje bolest, zastavuje krvácení. Měď je silný bakteriocidní prostředek, aktivizuje vodní a minerální výměnu, zlepšuje spánek, uklidňuje centrální nervový systém, aktivizuje činnost insulinu v krvi, zvyšuje funkci leukocytů. Měď jsme aplikovali při otocích, zatvrdlinách prsních žláz, u fibrinů dělohy, mastitidy. Podařilo se nám vyléčit tímto způsobem zánět ucha, apendixu a zánětlivé procesy v organismu, infekční artritidu, ledvinové kameny a písek, cukrovku, kožní nemoci, zánět kořene nervů, úrazy různého druhu, tromboflebitis, nemoci cévního systému, gastritis, poinfarktové stavy, nemoci žaludečního a střevního traktu, žaludeční vředy, vředy na dvanácterníku, kolitis.
Aplikace mědi obnovuje sluch, snižuje šum v uších, snižuje škodlivý účinek radiace - ozáření (také léčí popáleniny po ozáření), léčí pooperační kýly, hemeroidy, abscesy, pooperační stavy v chirurgii, reumatickou artritidu. Pozitivní výsledky jsou prokázány při léčení mědí v otorhinolaringologii, pediatrii, částečně na interně. U kojenců se přikládá měď na mulovou podložku.
Účinné léčení mědí.je oficiálně prokázáno dokladem sportovní organizace Spartak v Kyjevě, kde lékaři tímto způsobem léčí úrazy, těžší zranění a záněty nervů.
V doněckém lékařském ústavu zkoumali bakteriocidnost mědi a bylo zjištěno, že měď působí přes kůži, desinfikuje, stahuje toxiny a váže bakterie...
Vyléčené případy nemocí, např.:
Zánět močového měchýre - na močový měchýr přiložit 20 mincí. Zánět a tuberkulóza ledvin, zápal plic, polyartritida, zatvrdlina prsní žlázy. U srdečních nevolností - měděné destičky, lépe však minci - do klíčové jamky - zkusit, zda mince drží, jestliže drží, pak připevnit leukoplastí a nosit stále - až 10 dnů.
Někdy měď může sloužit jako indikátor. Konkrétní případ: po operaci apendixu se těžko hojil šev, bolel dlouho. Když na šev přiložili měděné mince, šev začal hnisat a s hnisem vyšla zapomenutá nitka při zašívání rány.
Nebo další konkrétní případ: infekční artritida - nemohli vyléčit podáváním léků, přiložili mince, ruka otekla až k prstům, bolela, ale za čtyři dny po přiložení mědi se nemocná uzdravila.
V důsledku úrazu nohou vzniká často tromboza. Předcházíme ji tak, že do boty, pod ponožku, položíme měděnou minci.
Při zánětu čelistní dutiny přikládáme na noc pod oči na tvář.
Při tracheobronchitidě přikládat na krk (šíji).
Měď nepřikládáme dokud lékař neurčí diagnózu !!
Při hluchotě přiložit jednu dvoukopějku na vypouklé místo za uchem a jednu minci k uchu ze strany tváře.
Jestliže přiložíme měď na místo, které bylo dříve zlomeno a pak zhojeno, toto místo nebude reagovat na změny počasí.
Měď likviduje nespavost, uklidňuje centrální nervový systém, odstraňuje bolest hlavy. Mince přiložit k ohnisku bolesti.
Při přiložení měděných mincí (6-ti), např. ku kolenu je možné použít k upevnění obvazu, aby se mince samy přilepily. Když mince samy odpadnou, léčení je skončeno. Při úrazech rukou a nohou dochází po přiložení mědi někdy ke zhoršení, k otokům, k bolesti, ale velmi brzo všechno přejde. Při bolestech hlavy odstraňuje bolest za 15-20 minut po přiložení mědi (na čelo, spánky, na zátylek -podle toho, kde hlava nejvíce bolí). Při léčení mědí se používají mince, které byly vyrobeny do roku 1961 (určitý poměr mědi ve slitině) nebo měděné destičky o šířce 30, 60 mm a tloušťce 1:16 z plechu. Rozměr mince nebo destičky se používá tak, aby došlo k plnému přitisknutí (přisetí) ke kůži, aby se např. destičky neprohýbaly, nebo aby kůže nevisela nad destičkou nebo mincí. Jestliže získáme kopejky do roku 1961 nebo měděné destičky, musíme je řádně vydrhnout, očistit a jestliže je používáme, pravidelně je musíme promývat ve slaném roztoku nebo žíhat plamenem.

Pokud by někdo znal více knih nebo cokoliv kolem jména Safonová, případně ve spojení hraběnka Safonová, kontaktujte mne prosím na jesen@jesen.cz . Děkuji předem

-------------------------------------------------------------

PhDr. Luboš Antonín & PhDr. Petr Mašek - Novum Lumen Chymicum -alchymie, magie a tajné společnosti na severní Moravě a ve Slezsku 1998 /krátká ukázka/

Zámecká knihovna Potštát

Zajímavou skupinou knih v zámecké knihovně Potštát jsou teosofická díla Jacoba Bohmeho a Johanna Georga Gichtela. V zámecké knihovně Potštát jsou uloženy čtyři svazky z prvního souborného vydání děl Jacoba Bohmeho, kterého na základě nalezených Bohmových rukopisů v Amsterodamu publikoval J. G. Gichtel. Všechny svazky jsou označeny rukopisnými vpisky „Claes Fr: Kiisel" a „Jac. Trodius". Ve spisech Jacoba Bohmeho není člověk jen „malý svět", ale též „malý Bůh". Pro Bohmovu snahu o obnovení křesťanského hermetismu je charakteristický už sám název jednoho z jeho spisů: „Aurora, čili Východ červánků, to jest kořen neboli matka filosofie, astrologie a theologie z pravého základu, čili z poznání přírody".

Johann Georg Gichtel (1638-1710), narozený v Řezně, se po svém příchodu do Holandska seznámil s mysticky založenými emigranty z Německa, pronásledovanými ve vlasti ortodoxními luterány. V Amsterodamu ho upoutala díla Jacoba Böhmeho natolik, že vydal prvou kritickou edici Böhmových děl. Vlastní Gichtelovo dílo nese stopy Bohmova vlivu, jak tomu nasvědčuje Eine kurtze Eroffnung und Anweisung der dreyen Principien und Welten im Menschen In unterschiedlichen Figuren vorgestellet... Abgemahlet und vorgestellet durch Johan Georg Grabern von Ringenhausen / Johan Georg Gichteln von Regensburg. Im Jak Christi 1696. (s. 1.), Zum Druck befordert im Jahr 1723. Gichtelův spis pojednává o tzv. planetárních centrech v lidském těle, jejichž aktivací je možno dosáhnout proměny člověka a připomíná učení o čakrách, známé z některých systémů indické jógy. Gichtelova filosofie patří k základní výbavě moderního rozekruciánství a jako taková je studována dodnes, a to i v duchovně orientovaných společenstvích působících na území České republiky. S prvním, nám známým pokusem o překlad jeho díla, se setkáváme ve strojopisné verzi, pořízené ve slovenštině patrně ve 30tých letech našeho století. m Teosofickou literaturu doplňují novější tisky, které pojednávají o Jacobu Böhmovi. V zámecké knihovně Potštát se nachází silně poškozený starý tisk, na přední desce označený tuží „Theophrastus Paracelsus Sein (Natürliches) ZAUBER -MAGAZIEN..." se vpiskem „Eigenthum Josef Kühnel (Těhobitz, snad Těchobuz ?") a s vročením 1863. Auffschlusse zur Magie, Zweiter Theil, Briinn, Joh. Sylv. Siedler 1792, od dvorního rady Karla von Eckartshausen obsahují rytiny signované „Joh. Pechan", ilustrující evokační praktiky, ale i optické triky. Myšlenkově spřízněni jsou s výše zmiňovanými autory švédský přírodovědec a vizionář Swedenborg a zakladatelka Teosofické společnosti Madam Blavatská, s jejichž díly se v potštátské zámecké knihovně také setkáváme.

Zámecká knihovna Lipník nad Bečvou

... Zámecká knihovna v Lipníku nad Bečvou měla ve srovnání s knihovnou mikulovskou význam vedlejší, nachází v ní však vzácné vydání knihy Libellus de Magia - Ordinis, vznikem datované k roku 1515 v amsterdamském vydání z roku 1652 připraveném Johannem Kornreutherem, augustiniánským mnichem. Kniha obsahuje vyobrazení magických pečetí doprovázených magickými formulemi. Kniha měla sloužit k evokačním praktikám. Nezbytnou pomůckou při magických operacích totiž byly tzv. magické knihy. Každá taková kniha byla opatřena pečetěmi duchů, s nimiž magik usiloval vstoupit do dočasného spojení. Sloužily výlučně potřebám praktikujícího magika a pouze jím mohly být psány a používány. Nesměly být ukazovány ani věnovány jiným osobám a je proto s podivem, setkáváme-li se s takovou knihou vydanou tiskem, jako je tomu v případě Konreutherovy knihy z lipnické knihovny.

K nejznámějším magickým rukopisům patřily tzv. Šalamounovy klíčky, jejichž název zřejmě pochází od antického židovského historika Josepha Flavia, který se zmiňuje o magické knížce krále Šalamouna. Existuje řada versí Šalamounových klíčků, z nichž naprostá většina je považována za podvrh. Šalamounovy klíčky (Claviculis Salomonis) jsou příručkou pro provádění magických operací. Tvoří je formule a zaklínadla adresovaná Satanovi, Luciferovi, Astarothovi, Belzebubovi a dalším, méně významným vládcům temnot. Objevují se v ní i formule vypočítávající formy jména Pána: Jahve, Jessemon, Jevigion, Isaach, Tetragrammaton, Emmanuel. Jejich součástí bývají soustředné kruhy s latinskými nápisy a čarodějnickými znaky rozvrženými podle planetárních hodin a dnů. V oblasti zámeckých knihoven severní Moravy a Slezska se nám dosud žádný rukopisný exemplář Šalamounových klíčků nalézt nepodařilo, vynikající ukázkou je však jejich rukopis z poloviny 17. století ze zámecké knihovny Litenčice na jižní Moravě nadepsaný „Salomonis Clavicula. Ein Zauberbuch. AD 1657." Zámek Litenčice patřil v 18. století svobodným pánům z Thornsernu. František Josef Filip Antonín Felix svobodný pán z Thornsernu (1701 - 1778) byl technicky založený podivín, který experimentoval s elektřinou. V zámecké knihovně Litenčice však vedle množství starých tisků s technickou tématikou nalezneme i tento exemplář knihy určené k čarování. Jeden z majitelů panství Lipník nad Bečvou, Jan Křtitel Karel, šestý kníže a držitel majorátu Mikulov (1728 - 1808) působil v diplomatických službách jako rakouský vyslanec v Dánsku. Již za svého pobytu v Dánsku byl Jan Karel Křtitel přijat do zednářské lóže a po návratu do Vídně se stal velmistrem všech zednářských lóží v Rakousku. V zámecké knihovně v Lipníku nad Bečvou nacházíme kompletní řadu hlavního tiskového orgánu zednářů v rakouských zemích nazývaného Journal für Freymaurer, s razítkem vídeňské lóže „Zur wahren Einheit". Jejím velmistrem byl Ignác šlechtic Born, který měl o vydávání čtvrtletníku Journal für Freymaurer rozhodující zásluhu...

D.Ž.Bor : Zlatý a železný věk aneb o vycházení světa z potopy, nebi, ráji a podsvětí

Čtyři věky lidstva :

Minulý organický "svět" zahynul ohněm, zmizel pod nesmírnými záplavami vod a pod deštěm živičného bahna, proměnil se v ústrojné látky a minerály. Od chvíle, kdy jsme zkonstruovali spalovací motor, rejdíme po světě v pojízdných krematoriích, poháněni pozůstatky svých prapředků.

Civilizace Titánů:

Tak proč s ním vlastně Eva v ráji mluvila? Steucho Eugubino odpovídá: protože ve chvíli, kdy rozmlouval s Evou, měl podobu Anděla Světla. Vyhlížel snad jako Lucifer před pádem? Podle Tertulliana přijal Had podobu zářícíhop a lesknoucího se Hada. /Tertullianus, De Praescript, haeret, str. 220/. To samé čteme v Životě Adama a Evy. Jindy autoři potvrzují, že vypadal jakjo Ben Elohim, Syn Boží. Shrnujeme : Had v ráji měl podobu Syna Božího, Anděla Světla, totiž zářivého, lesknoucího se Hada. Podle mojžíšského podání střežil bránu ráje Cherubín (z hebr. Kerubim) s planoucím mečem v ruce. Prapůvodně byli Kerubim zobrazováni jako komparované bytosti, napůl muži, napůl okřídlení býci, připomínající tetramorfní postavy "strážných duchů" z brány paláce v Chorsábádu. Tyto bytosti spojuje rabínská tradice s Božím vozem z vidění Ezechielova, alchymisté se čtyřmi elementy. Naproto tomu Maimonides tvrdil, že ráj střežila bytost od Kerubim odlišná, totiž planoucí meč, ohnivý anděl v podobě jiskřícího, planoucího, létajícího okřídleného Hada.Takovéto zvláštní bytosti zná i předislámská Arabie. Jejich popis bývá podivný. Prý byly ohnivé, měly křídla a létaly vzduchem za velikého blýskání, protože měly zlaté, kovu podobné tělo a "pohyb jejich křídel a ocasu vyvolávaly ve vzduchu oslnivé záblesky." Zdá se tedy. že když Had vstupoval do ráje, byl ještě okřídlený, a právě takto jej často zpodobují středověcí umělci.
Mojžíšská tradice nechává Hospodina říkat, že napříště se bude had plazit po zemi a "žráti prach cest": rozumíme dobře tomu, co nám vypráví:? "Budete jako bhové," slibuje prvním lidem Had, a my předpokládáme" obsadíte místa po svržených andělích Strážcích! Podle angeologické části Henochoivy knihy si andělé Strážci brali za manželky lidské dcery a plodili s nimi syny-obry. Za svůj přestupek pak byli zbaveni schopnosti vystupovat k nebi. Podle některých jiných mytologií však tuto schopnost ztratili lidé! Mmongolové vzpomínají, že při prvním věku světa byli lidé ctnostní a dobří. "Trvalo to 80 000 let. Tisíc světců vystoupilo do nebe. Po pádu však ztratili spolu se svou obří postavou i svatost a moc vystupovat k nebi." Také starověký Egypt uchoval vzpomínku na zářící "zlaté hady". V povídce o ztroskotanci čteme o "zlatě se lesknoucím hadu s vousy na dva lokte dlouhými", který jediný unikl z ostrova, na nějž padla /hořící/ hvězda. Tento obří had připomíná draky z Číny: i ti měli dlouhé visací vousy. Snášeli se z nebe na odlité, v horách připravené bronzové trojnožky. S takovýmto drakem prý vystoupil na nebe Žlutý císař, spolu se všemi svými ministry a ženami zadního paláce, v počtu více než sedmdesáti osob.
Starověk je hady přímo posedlý! Vládce Zlatého věku Krónos musil o panství nad světem bojovat s mocným Ofionem ("Hadem"), kterého v boji přemohl a svrhl ho do Ogenu (starší forma slova Okeán). Tuto báji zaznamenal Ferekydes. /zlomek z Origena/. Mytlogičtí Giganti jsou obři, mající shora dolů po pás tělo lidské, od pasu dolů hadí. Takto je líčí Apollodor, který jim dává namísto nohou dva spletené hadí ocasy a Ovidius přídomek Serpentipedes. Těmto Gigantům se zjevem podobají staroindičtí Nágové a některá čínská božstva, např. první ze vznešených císařů Fu-si a jeho sestra či manželka Nu-kua. protějškem Gigantů jsou na druhé polokouli Chic-chani (Čik-šani), mající shora po pás podobu hadí, kdežto dolní část těla lidskou. Staroindičtí Nágové jsou zvláštní bytosti, obývající pobřeží Indického oceánu. V rozsáhlém povídkovém cyklu Džátakam, v němž se líčí plynutí Buddhových životů, se dočteme, že Nágové se ženili s lidskými ženami, ženy z rodu Nágů se vdávaly za lidské muže a obývajíce přímořská města "prokazovali svému okolí mnoho dobrého". Jejich pravou domovinou však bylo sedm podsvětí, kde se nacházel také ráj. Podsvětí je podle staroindických představ ploché místo pod světem, oddělené od našeho světa velikou vodou.

Mojžíšské stvoření světa: Jak se píše v Zoharu: "Předtím, než Svatý, budiž pochválen, stvořil tento svět, vytvořil a zničil vícero světů jiných. Dříve, bež bylo vytvořeno toto poslední dílo, všechny věci byly už před svým vstupem do světa přítomny ve své pravé podobě v Bohu, neboť se praví: To, co zde bylo, znovu bude, to co se stalo, znovu se stane."(Zohar III, list 61 B.)

Lev Denis : V Neviditelnu Spiritism a mediumism

Otisky a odlitky rukou, nohou, obličejů, jež byly zanechány v měkkých a sypkých látkách zhmotněnými postavami, byly dosaženy německým astronomem Zoelnerem...

Perisprit čili průhledné tělo bylo známo již ve starověku. Většina církevních otců potvrzuje jeho existenci.

...se především uctívání předků, úcty prokazované stínům zemřelých hrdinů a domácím bůžkům, duchům ochraňujícím krb. Byly jim také stavěny oltáře a vzývali je...

Pythagoras vyučuje zasvěcence božským tajemstvím, a ústy spící Theokley hovoří s neviditelnými duchy. V Endoru v Palestině stín Samuelův odpovídá na vzývání Saulovo. Jakýsi duch varuje Caesara den před jeho smrtí, aby nechodil do Senátu, a později, když Domicianus padá pod dýkami spiklenců..., Apollonius z Tyany zřel ve vidění toto krvavé drama.

V Číně, v Indii, v zemích keltických shromažďovali se lidé v určitý den v "pokoji předků".

zajímavé zdroje takovýchto jevů ve staré literatuře: Tacitus, "Hist.", Suetonius, "Augustus", Plinius Mladší, "Dopisů kniha" VIII., Cicera, "De Divinatione", Apuleus, "De Gen. Socrat.", A. Marcellius, "Hist", I., str. 267.

Duch, aby mohl obcovati s námi, musí zmenšiti intenzitu svých záchvěvů a současně i urychliti intensitu záchvěvů našich... že normální c¨záchvěvy našeho mozku dosahují 1000 záchvěvů za vteřinu. V transu nebo při vybavení fluidický obal media zachvívá se větší silou a jeho vyzařování dostupuje 1500 záchvěvů za vteřinu. A jestliže duch, volný v prostoru, zachvívá se v téže době pod vlivem 2000 záchvěvů, pak bude mu možno částečným zhmotněním snížiti tuto číslici na 1500. Tím okamžikem zachvívají se oba ty organismy sympaticky a mohou navázati se styky : poselství ducha bude přijato a mediem v transu se nálezajícím přeneseno. Právě tato harmonizace chvějných vln skýtá někdy zjevu vtělení tolik přesnosti a jemnosti.

Medium v magnetickém spánku nalézá se ve třech rozdílných stavech, jež v něm mohou následovati a z nichž každý souvisí s úplně jiným druhem zjevů, stavy ty jsou následující:
1. Lehký stav hypnosy, jenž jest příznivý telepathii a přenosu mylšnek, nicméně však jevy, jež se dějí v tomto stavu, jsou všeobecně málo přesvědčující, vybavení se fluidického těla jest neúplné a jeho osobní činnost může se smísiti se suggescí Ducha.
2. Skutečný magnetický spánek, jenž dovoluje fluidickému tělu media vybaviti se a působiti na vzdálenost.
3. Hluboký spánek, pod jehož záštitou dějí se zjevení, zhmotnění, levitace media a vtělení.

Fakta spiritistická mouhou být rozdělena ve čtyři třídy.

1.Typtologie a pohybování se stolku.
2.Písmo automatické.
3.Vtělování se.
4.Materialisace /zhmotnění/. Zjevy tyto dějí se v úplné tmě a podmiňují proto přísnou kontrolu. Za tímto účelem můžeme užíti zvláštních vah, opatřených zaznamenávacími přístroji, jimiž jest možno zjistiti úbytek váhy media, jak tomu bylp při pokusech Amstrongových a Reimersových nebo užijme po příkladu W. Crookesa a inženýra Varleye elektrických baterií, jimiž jest medium spoutáno proudem, jenž zabrání každému podezřelému pohybu z jeho strany.

Existují různé způsoby, jimiž si můžeme usnadniti alfabetické spojení. Písmeny napíšeme na způsob ciferníku, na jehož povrchu se pohybuje trojúhelník. Stačí dotyk prstů media, aby se na tento nástroj přenesla potřebná fluidická síla. Pod jejím vlivem trojúhelník se rychle pohybuje a okazuje písmeny duchem zvolené. V některých kroužcích písmeny jsou určovány údery ozývajícími se ve stolu. V jiných zase používali s úspěchem americké planšety.

...váleční mrtví /z I. svět. války/ projevili se ve velikém počtu a jejich projevy přinesly tam, kde byla jen naděje a víra, i jistotu.

"Daily Express" ze září 1907 přinesl článek o několika pokusech přenášení myšlenek před králem Edvardem VII. a několika osobami jeho dvora dvěma medii, p. a pí. Zanzigovými. Král sám sdělil výsledky těchto pokusů.

Tacitus vypravuje (Hist.,kniha IV.,kap.81,82), že Basileus zjevil se Vespasianovi v chrámě alexandrijském, když byl nemocí zdržen na několik dní cesty.
Křesťanská mystika zaznamenává jako zázračná fakta případy, kdy byli svatí viděni současně na dvou rozdílných místech.
Svatý Alfons z Liguori byl svatořečen proto, že se ukázal současně na dvou různýchz místech. Usnulť v Acienzo a mohl být zároveň přítomen smrti papeže Klimenta XIV. v Říme, a při svém probuzení oznámil, že právě byl svědkem této události.
Případ svatého Antonína Paduanského jest proslulý. Byl ve Španělsku a při kázání svém náhle se zarazil uprostřed řeči a usnul. V tomtéž okamžiku v Padově jeho otec, křivě obviněný z vraždy, byl veden na popraviště. Svatý Antonín se zjevil, prokázal nevinu svého otce a ukázal na pravého viníka.
Nalézáme množství obdobných faktů v životě svatých a zvláště v životě sv. Ambrože, sv. Františka Xaverského, sv. Josefa z Cupertino, sv. MArie z Agredy, sv. Lydviny (Lidvína) atd.

Plutarch (Život Julia Caesara) zmiňuje se o předzvěstném snu Calpurnie, ženy Caesarovy. Ta v noci zřela spiknutí Bruta a Casia, zavraždění Caesarovo a podnikla vše možné, aby přiměla chotě k tomu, aby nešel do Senátu.
Také v Ciceronovi (De Divinatione čes. Předtuchy a výstrahy, I., 27) můžeme nalézti sen Simonidův, ve Valeriovi Maximovi (VII.,1,8.) předzvěstný sen Ateria Rufa a (VII.,II,4.) sen krále Kroesa, oznamující mu smrt jeho syna Athyse.

Historie hemží se zjevy vidění i zjevení. V Judei stín Samuelův napomíná Saula. Ve světě latinském zjevily se fantomy Numovi, Bruttovi, Pompejovi.

Dr. Baraduc sestavil sestavil zvláštní přístroj, nazvaný biometr, pomocí jehož je možné měřit psychickou sílu.
Tento přístroj skládá se z měděné, na hedvábné niti visící jehly, zavěšené nad očíslovaným ciferníkem, celek jest uložen pod skleněnou kouli, aby byl chráněn před vzduchem a vnějšími vlivy. Za těchto podmínek může býti na jehlu působeno bez dotyku skrze skleněnou stěnu, zářením řinoucím se z ruky experimentátorovy, jenž jest od přístroje vzdálen. Tímto způsobem bylo docíleno úchylky jehly od 40 do 75 stupňů v obou směrech, jehla byla přitahována či odmítána dle stavu zdraví nebo duševních dispozic osob. Pravidelně pravá ruka jehlu přitahuje a levá zapuzuje.
Neviditelná síla může působiti na jehlu skrze skleněnou stěnu, tlustou deset centimetrů, skrze pancéř ze slídy, ledku, skrze izolující kolodium atd.

"Populární již slovo vyklepávání /rapy/ ..."

...že my sami sebe málo známe. Jsou v nás hloubky plné tajemství, jež občas se rozevírají a do nichž pohled nás znepokojuje. Celý svět v nich spočívá, svět nazírání, svět tužeb, dojmů, jichž původ jest nám neznám, a jež zdají se pocházeti z neznámé minulosti, jakási to směs osobních poznatků, psychické dědičnosti a pohanského atavismu, stopy to životů prožitých postupem věků, a vše to jest vryto do tajných záhybů našeho já.

Ve většině seancí rozeznáváme předně mlhovitá skupenství ve formě vajec, pak zářivé fluidické úponky, jež se pnou buď od zdí a podlahy, nebo i od osob, úponky ty znenáhla rostou a stávají se vidmovými útvary.

...dále pak alexandrijská Hypatie /filosofka školy novoplatonské, čelila křesťanství výkladem pohanské filosofie. Roku 415 byla ukamenována poštvanou chátrou křesťanskou/a druidská Velleda /prorokyně germánská, žijící za císaře vespasiana, pocházela z kmene Brukterů. Zemřela v zajetí v Říme, dříve však byla vezena jako zajatkyně ve vítězném průvodu Domicianově/.
A právě v posvátném tichu lesů a hor, odpoutáním se od věcí smyslových, v rozjímání as modlitbách věštci, proroci a muži inspirovaní připravovali se k svému poslání. Neviditelný druží se jen k člověku osamělému a v sebe soustředěnému. Platon dostával své inspirace na hoře Hymetos, Mohamed na hoře Hira, Mojžíš na hoře Sinai a Ježíš...na hoře Olivetské
... A přece katolický výklad měl správnější slovo, nazývaje proroky "živoucími harfami Ducha svatého."

...V prorockém zření následují za sebou zřené pláně jdou často v obráceném postupu podle zákona o zvrácené perspektivě. A tím stávají se prorocké věštby všech časů tak temné, zvláště pak věštby biblické.

Job měl vidění, které jest dokonalým typem spiritistického zhmotnění. Celá kniha Jobova jest plna mediumistických zjevení a vnuknutí. Ba i život jeho, v němž trápen byl zlými duchy...

Jozef Karika : Slovanská magie

kap. SYSTEMIZACE Autor se vymezuje proto křesťanství, s tím, že škatulkuje na dobré a zlé. Naproti k tomu v slovanslé magii, která není na rozdíl od křesťanského pohledu mrtvá by chtěl varovat všechny budoucí praktiky, že se slovanská magie nehodí pro úplné začátečníky. Může být totiž nebezpečná pro svou přírodnost a divikost. Slovanská božstva byla uctívána i lidskými oběťmi a sexem a slovanská božstva nejsou po 1500 letech vysílená...spíše naopak. Spíše naopak, často dochází k jejich manifestacím už při meditativním vyslovování jejich jmen. Údajně jejich panten vůbec nepočítá s arktickou zimou a zimními bytostmi jelikož vznikal v našich podmínkách /mírných/. Slovanská magie pracuje s bytostmi, jejichž označení "démonické" nebo "běsi" je skutečně na místě.

kap. ZALTYS K. Grant píše : "Crantz, citovaný Masseyem, zmiňuje skupinu duchů, jichž se obyvatelé Grónska převelice obávají. Jsou to strašidla těch, kteří zemřeli, když se svět převrátil vzhůru nohama při veliké potopě... Grant,K. Nightside of Eden. Skoob books, London 1994

kap. Obrazy Živy Ruevit Démon /božstvo/ podzimu a západu. Imaginovat ho můžeš jako statného lesníka v zeleném. Má mohutnou bradu a dlouhé vlasy. Dýchá z něho vůně lesa a provází ho zvuk lesního rohu. Vyzařuje klid, vyrovnanost vládnoucí v lese. Vytvářený by měl být za večerů a taktéž zážitkem západu.

Vzdušní běsi Víly, jako představitelky vzdušných živlových bytostí, splývají v mnoha ohledech s rusalkami. Obývají pustiny a někdy také oblaka. Zjevovaly se většinou jako překrásné panny s dlouhými vlajícími vlasy. Přetrhnutí jediného vlasu mohlo vílu zabít, případně ji proměnit v lidskou bytost. Kromě této podoby se víly mohly zjevovat i jako labutě, hadi, orli, vlci nebo koně. Jejich hlasy mají hypnotickou moc a ten, kdo je uslyšel, zpravidla upadl do zvláštního transu, ve kterém mohl také umřít. Víly taktéž strhávaly mládence do tance a unášely je do svého království. Po jejich tancích, stejně jako u rusalek, zůstávaly na polích a lukách vyšlapané kruhy. Do těchto kruhů by se podle tradice nikdy nemělo vstupovat, protože to přináší neštěstí. V této souvislosti je zajímavé připomenout, že v obilných kruzích objevujících se v současnosti výzkumníci zachytávají zvláštní druhy záření. Stejně tak se mluví o změnách buněčné struktury obilí uvnitř kruhů. Bytosti při svých manifestacích skutečně různě vyzařují. Vzývající se někdy i několik dní po evokaci nedokáže zbavit pocitu intenzivního ozáření a jakéhosi astrálního opálení. Vibrace aury může být vibrací záření bytosti vážně narušená, proto bez silné magické ochrany do takovýchto kruhů, obzvlášť magickým začátečníkům, nedoporučujeme vstupovat. Platí též, že vkročit do kruhu cizího může znamenat vykročit z kruhu vlastního. Odborníci na tuto problematiku kroutí nad kruhy či symboly v obilí hlavami a dlouhé roky usilují o dešifrování jejich odkazu a významu. G. Knight v jedné ze svých knih o rituální magii napsal, že mág sice nemůže přímo ovlivnit celéuniversum, ale vymezí si malý rituální prostor, který astrálně pozmění. Tím analogicky ovlivní celou astrální pláň a následně i fyzický svět. Kruhy a symboly v obilí jsou zřejmě projevy magie přicházející z druhé strany, magie astrálních bytostí. Pracují na tom stejném principu, jaký jsme popsali výše, ale opačným způsobem. Astrální bytosti si určí malý kousek světa fyzického, který svým působením dokáží modi?kovat. Ten změní, projektujíce do něho svoji vůli vyjádřenou sigilou, čímž analogicky ovlivní hmotný svět. (Při pohledu z astrálního světa se například projekce symbolu pentagramu lidským mágem velmi podobá projekci symbolů ze světa astrálního do našeho, jaké vidíme v obrazcích v obilí.) Z toho vyplývá několik důležitých poznatků. Například ten, že dnes tak populární ufologie či „záhadologie“ mohou být nebezpečnými koníčky, protože jejich přívrženci se často usilují zkoumat současné magické fenomény bez přiměřených magických znalostí. Jaká vůle je zakódována v symbolech v obilí? Jaká přání? Může někdo cizí dekódovat vaše individuální sigilum? Je to téměř nemožné. Kdo určí, jak mohou být ovlivnění lidé, kteří do kruhů vstoupili, nebo je možná jen uviděli? Je téměř nemožné to zjistit. Kteří z nás mají brány svého nevědomí chráněné například dlouholetým cvičením vynikající metody Crowleyho Liber III vel Jugorum? Ti, kteří takovýmto výcvikem neprošli, nikdy nerozliší, která jejich myšlenka, čin, pohyb nebo slovo povstaly jako následek magického ovlivnění astrálními bytostmi, či jinými faktory, a které ne. Může se to odehrát sekundu nebo dlouhé roky po vstupu do obilného kruhu, a nemusí se to odehrát vůbec. Do konce života mohou být tito lidé ovlivňování a nevědět o tom. Týká se to jejich denní poloviny, o noční už ani nemluvě. Kdo z nás dokáže být v čase spánku bdělým a pamatovat si vše, co se tehdy dělo? Svým nočním Já můžete sloužit vílám přesně tak, jako živlové bytosti slouží mágovi, pokud je dostane pod svou moc symbolem a vůlí, a nevědět o tom. Snové Já drtivé většiny lidí je úrovní sebe-uvědomování se přibližně na úrovni zvířat a živlových bytostí, pokud ne ještě níže, na úrovni „sebe-uvědomování se“ rostlin. Méně známým aspektem víl je jejich bojovná stránka. Často jezdily na koních nebo jelenech a svými šípy zabily každého, kdo se jim postavil do cesty. Zde nacházíme podobnost se západními elfy, o kterých taktéž kolovaly podobné pověsti. V některých oblastech lidé dosud nazývají kamínky ve tvaru hrotu šípu „elfí střela“. Vzdušné bytosti mohou být velmi nebezpečné, proto je staří Slované používali v bojové magii. Říkalo se, že když víly táhnou do boje, země se otřásá. Za praotce větru byl považován Stribog, který taktéž vládl nad bouřemi a přinášel mráz. Duchem jemného západního větru byl Dogoda.

Duchové ohně Ospalost a malátnost nepřicházejí na evokatéra při žádné jiné z ostatních elementárních bytostí takovou měrou jako u evokace salamandrů. Stejně tak hypnotický vliv těchto bytostí je nejintenzivnější ze všech elementárních duchů. Jejich známým projevem je kulový blesk. Mnoho pozorovatelů se shoduje v tom, že v jeho pohybu jako by se odrážela inteligence. Běžná vysvětlení případů, kdy kulový blesk vletěl do místnosti oknem, pokroužil v ní a následně stejným oknem vyletěl, jsou poměrně chabá. Při pozorování a prociťování způsobu pohybu kulového blesku může mág postřehnout podobnost s dojmem plynoucím z bytostí ohně. Je to určitá horečnatost pohybu, zvláštní způsob vybíjení energie a pocit napětí. Zdá se, že brána mezi světy se někdy sama pootevírá a klimatické podmínky občas umožní transempirické entitě vtělit se do vesmíru našich fyzikálních zákonů. Podobným fenoménem je tzv. ohnivý muž. Ještě i dnes se hlavně na venkově stává, že okolo pocestného nebo skupiny svědků proběhne neuvěřitelnou rychlostí silueta hořícího muže a během okamžiku zmizí v dálce. Vyvstává tak před námi další zajímavý magický fenomén dneška. Co ovlivňuje průniky světů a jak je správně využít? To jsou otázky a výzvy pro současné mágy.

Noční démoni lesa O těchto bytostech se mnoho neví, i když jejich existence je evidentní asi pro každého, kdo v lesích přebýval delší dobu. Přicházejí zásadně v noci, přičemž jejich podstata je odlišná od ostatních přírodních bytostí, které nejsou tak výrazně vázány jen na noční čas. Noční démoni lesa nemívají konkrétní tvar a většinou jsou úplně neviditelní. Jedním z jejich poznávacích znamení jsou speci?cké vlny děsu, které okolo sebe šíří. Při nočním pobytu v horách se často stává, že taková paralyzující vlna děsu zasáhne najednou několik lidí. Analýza tohoto fenoménu ukázala, že podobně jako přicházející SMS zpráva naruší díky elektromagnetické inkompabilitě chod okolních elektrospotřebičů, blízkost nočních démonů a jiných bytostí narušuje strukturu magnetických siločar a u člověka tak vyvolává náhlý iracionální děs a bytostnou úzkost. Dalším projevem nočních lesních démonů jsou praskavé zvuky ozývající se najednou z několika směrů nebo systematizované do kruhů či spirály okolo pozorovatele. Tyto bytosti jsou jedny z nejnebezpečnějších. Zkoumání jejich vyzařování nasvědčuje tomu, že jistým způsobem souvisejí se smrtí, člověku jsou většinou nepřátelské a zřejmě pocházejí z jiných dimenzí být o mnoho starší) než ostatní přírodní bytosti. Je velmi pravděpodobné, že dokáží ovlivňovat psychiku lesní zvěře, případně je v noci i posednout. Tomu by odpovídal fakt, že ta stejná zvířata mívají někdy úplně odlišné vyzařování, přičemž vnímavý pozorovatel občas pocítí za pohledem zvířete o mnoho vyšší inteligenci, než by očekával, a to ne vždy inteligenci přátelskou. Noční démoni přebývají hlavně v lesích. Zajímavé je, že do lidských příbytků zpravidla nepronikají, ale mohou je obcházet a zřejmě určitým způsobem pozorovat. Zdá se, že mají respekt, strach nebo odpor z lidské inteligence a jejích výtvorů.

Zažehnávání nepřátelských entit Při praktických experimentech se vyskytnou i situace, kdy se znalost zažehnávacích metod stává nevyhnutelnou. Obzvlášť první kontakty a volání astrálně-mentálních entit se často nevydaří přesně podle mágových představ. Každá chyba u těchto operací se může vymstít. Nejobvyklejším případem je, že místo volané bytosti zareaguje bytost démonická, která se následně vzpírá pokusům o odvolání. Podobné nehody úzce souvisí se stavem mágovy psychiky a vztahem jeho vědomí–nevědomí. V tomto smyslu se naskýtá otázka, jestli jakékoliv násilné zažehnání bytosti může být skutečným řešením. Bytost, jako součást naší psychiky, vlastně není kam zažehnat, nemůžeme ji vytlačit mimo vlastní psychický okruh. Zažehnávací rituál je proto vždy jen dočasným řešením, dočasným vytěsněním entity ze sféry vědomé do sféry nevědomé. Pokud tedy mág není schopen integrace (projeví se to neharmonickým průběhem kontaktu), nesmí pro něho záležitost končit vykonáním zažehnávání, i kdyby bylo úspěšné.38 Nepřátelská bytost je stále přítomná, rituálem ji jenom přemístil z jeviště psychiky do jejího zákulisí. Znakem, že se kontakt s bytostí vymyká kontrole, může být neurčitý pocit, že „něco není v pořádku“. I dlouhodobý pozitivní kontakt se někdy rychle změní na negativní. Stává se tak hlavně s uměle vytvořenými astrálními bytostmi nebo s bytostmi rituálně přivolanými, jako je například domovik. Udržet v pozitivním naladění jednoho domovika po dlouhou dobu je náročné, protože tato bytost reaguje velmi citlivě na každé opomenutí a rychle se může z energetického správce změnit v energetického vampíra. Obdobně je tomu s elementály. V průběhu zažehnávání nebo rozkladu těchto bytostí je potřebná silná koncentrace. Bytost bude zpravidla usilovat o proniknutí do mágovy mysli a jeho ovlivnění pomocí zastrašujících anebo pokušitelských myšlenek a obrazů. Vůči těmto vlivům se musí praktik dokonale obrnit koncentrací na svůj cíl. Před rituálem je vhodné vytvořit kolem své aury energetický štít z čistého lunárního nebo venušinského ?uida.39 Staroaeonské zažehnávací postupy využívají cudnost, novoaeonský mág by měl být schopný zažehnávat, očišťovat a posvěcovat extází. Nejvíce efektivní se u zažehnávání ukazují energie Peruna a Velese.

Gabriele Praschl-Bichler : Habsburkové a nadpřirozeno

autorka se snaží o křehkou konstrukci, která má vzbudit zdání, že má výjimečné styky s členy tohoto panovnického domu a že se ve zdech jejich sídel děly mnohé paranormální věci. A tak vznikla několikrát nastavovaná kaše, která nudí a nedají se příliš dohledat oni urození svědci. Stejně tak se v obsahu často odbíhá od tématu a vede se řeč hodně zeširoka až člověk přemýšlí, jestli je to kniha o habsburských poltergeistech a spol. nebo mělká esoterická samomluva autorky. To vše je pak korunováno "příspěvkem parapsychologa" v samostané kapitole...

jediné smysluplné informace zde vypisuji:

Příběh o Bílé paní sahá daleko do minulosti, kdy po dobu panování Habsburků prý tajně navštívila dokonce několik regentů. „V noci před hrozící katastrofou se pokaždé zjevila současnému císaři nějaká žena… Počínaje Josefem II. Navštívila všechny panovníky až po císaře Františka Josefa I.“ (Berger/Holler, str. 146). Podle průzkumů Lerneta-Holenii byla prý Bílá paní „viděna několikrát, zvláště v dřívější době. Tato žena, která je ostatně naše vzdálená příbuzná, prý přecházela z tzv. Amaliina křídla do Křídla říšských kancléřů. Amaliino křídlo bylo původně městským hradem hrabat z Cilli. Sma Bílá paní byla hraběnkou z Cilli, a jako taková příbuznou Habsburků. Pokud mělo zjevení na rukou bílé rukavičky, oznamovalo příchod nového potomka, pokud byly rukavičky černé, bylo to zanemní nadcházející smrti ženy nebo muže habsburského rodu…(Naposledy byla viděna za monarchie nikoli na Hofburgu, nábrž na Schönbrunnu, a to noc před tím, než byla císařovna Alžběta probodnuta v Ženevě anarchistou Lucchenim. Jeden můj vzdálený příbuzný, Boyxneburg, který byl kvůli (…) poranění hlavy přeložen ke gardě, byl ve službě právě tu noc. Přiběhl za ním službu konající strážmistr a ohlásil, že se po chodbách prochází podivná postava, která nereaguje na žádné výzvy a odmítá se prokázat. Jakmile Richard Boyneburg přijal toto hlášení následoval svého strážmistra na dotyčné místo, kde skutečně uviděl záhadnou postavu, která nereagovala na jeho výzvy a všem dalším pokusům o zjištění své identity se vyhnula tím, že záhy definitivně zmizela. (Lernet-Holenia, strana 268)

Jako nájemník Hofburgu a zároveň logicky myslící člověk měl Lernet-Holenia pro vznik hofburských zvláštností logické vysvětlení. „Například ve Vídni, v Hofburgu, prý straší napořád (…) Akustické jevy, které domněle vyvolávají duchové, se dají většinou vysvětlit také jako přirozené úkazy. Jedná se například o kroky, které však mohou být ozvěnou kročejů živých osob na tolika schodištích a dlouhých chodbách Hofburgu, nebo také o šustění krys, které čas od času zabloudí ze sklepů nahoru do obytných prostor, a nakonec také o nějaké praskání zdí.“(Lernet-Holenia, strana 264). Jedná se skutečně o efekt, který znají lidé žijící v rozlehlých starých místnostech se stěnami obloženými dřevem. Vlivem teplotních rozdílů mezi dnem a nocí může docházet v trámoví k velmi hlasitému skřípání a praskání. Podobně je tomu u dřevených podlah. Často máme dojem, že slyšíme ze sousedních pokojů kroky, ačkoli víme, že tam nikdo není. Tyto akustické jevy mohou mít původ v napětí materiálu. Když se po určité době uvolňuje dřevo stlačené lidskými kroky, činí tak ve sledu odpovídajícím krokům původního chodce a vzniká tak dojem, jako by tudy někdo šel. Pokud tedy ponecháme stranou tyto jevy, založené na logickém vysvětlení, vypráví Lernet-Holenia podstatně častěji o skutečných paranormálních zážitcích. Nejoblíbenějším dějištěm jeho vyprávění je vídeňský Hofburg; zúčastněné osoby však zůstávají nadále neznámé a beze jména. „Ovšem na pováženou je následující jev…Obyvatelé Hofburgu mívají často dojem, jako by se kdosi vracel domů, aniž potom někdo skutečně přijde (…) je slyšet, jak dotyčný otevírá dveře bytu, jak vchází, jak za sebou dveře opět zavře nebo zabouchne, jak se jeho kroky rozléhají předsíní. Když už potom očekáváte, že vstoupí do pokoje, nevejde, a všechny ty zvuky se opakují, aniž by se kdokoli objevil. Teprve když se to všechno třikrát zopakuje, je to skutečně on a vejde. Z toho lze usuzovat, že strašit nemusejí pouze mrtví. Můžeme alespoň předpokládat, že akustické strašení není jen pro mrtvé a mohou ho produkovat i živí. V každém případě se ozývají strašidelné zvuky, na jejichž vzniku se nemusí podílet žádný jedinec. „Něco tedy straší a nám se zdá, že právě toto je to opravdové, nepochopitelné strašení,… Ve své knize Geheimnisse des Hauses Ősterreich (Tajemství Rakouského domu) hovoří Lernet-Holenia pochopitelně rovněž o jevu, který byl v Hofburgu pozorován nejčastěji, totiž o postavě zjevující se v šatech různých barev. „Vždycky se totiž mluvilo o tom, že se tu a tam na hradě opravdu zjevují duchové, ale navzdory všem těmto řečem o nich nikdo nepodal jednoznačné svědectví. Zaměstnán takovými myšlenkami zahlédl jednoho dne kdosi, o němž není konkrétně nic známo, cestou ze Švýcarského křídla na tzv. sloupovém schodišti před sebou černě oděnou postavu, ja jde nahoru po schodech. Podle celkového vzhledu se zdálo, že se jedná o nějakého úředníka, o čemž svědčil i skřipec, který nesl tento člověk či zjevení v ruce, kromě toho byl skřipec upevněn na černé stužce kolem krku. Pozorovatel nabyl okamžitě dojmu, že se jedná o zjevení, sebral veškerou odvahu a vrhl se za ním.Zjevení prošlo jedněmi ze skleněných dveří, které oddělují schodiště a chodby Švýcarského křídla, a potom- navzdory průhledným sklům- opět zmizelo.“ Patrně se nezmýlíme, vytušíme-li v pronásledovateli černě oděné postavy samotného Lerneta-Holeniu. Musel zjevení potkat relativně nedávno, před čtyřiceti či padesáti lety. … …Tak prý byla viděna Bílá paní v místnostech Spolkového úřadu. V jednom soukromém bytě v Hofburgu se prý v noci zjevoval císař Maxmilián, není však jisté, zda první, či druhý toho jména. Pravděpodobně se jednalo o Maxmiliána II., neboť ten žil déle, a kromě toho bydlel mnohem raději na hradě ve Vídni.

Německý výzkumný tým z roku 1996 byl svědkem toho, jak se pod obrazem císařovny Alžběty denně objevovala skvrna. Ve dne zmizela, večer tu byla znovu. Z univerzitního divadelního ústavu v Hofburgu zase přišla stížnost, že nad nimi někdo pozdě v noci stěhuje nábytek. Nepodařilo se vypátrat toho autora hluku.

V únoru 1987 po zážitku z noční obchůzky vzdal svoji práci v Hofburgu zdejší hlídač, bez uvedení podrobností o svém zážitku. Kromě toho se o Švýcarském křídle povídalo toto: Noční vyrušování. Kroky, klepání, vzdychání a sténání, klapot bot s vysokými podpatky, věci měnící své místo, drobnosti jako cigarety a tužky posunované po stole z jedné strany na druhou. Jeden badatel ze Spolkového památkového úřadu slyšel, jak kdosi s povzdechem usedl na pohovku, ale nikoho přitom neviděl. V jednom ze zámeckých sálů byla opakovaně slyšet změť hlasů, která patřila členům císařské rodiny, tak i dvořanům, tedy lidem žijícím za monarchie.

K zámečku v Mayerlingu, kde se zastřelil korunní princ Rudolf byla provedena přestavba na klášter karmelitek. Úmrtní pokoj byl přestavěn na kapli. Již devět měsíců po tragédii, o Dušičkách 1889, byla slavena za přítomnosti Františka Josefa I. Zasvěcující mše. Karmelitky si pak jako obyvatelky všimly prvním projevů neklidu. Staré a těžké dubové dveře v refektáři se v noci, kdy tam nikdo nechodil, zavíraly s hlasitým boucháním. Rychlé kroky a dupání probouzely vyděšené sestry z jejich již tak krátkého spánku. Sestry požádaly o zákrok exorcisty, po němž skutečně nastal klid. Zůstalo jen tiché, skromné ťukání, které sestrám připomínalo modlitby za korunního prince. Často se stávalo, že některá ze sester vykonala zvláštní křížovou cestu, protože se u jejích dveří ozývalo tiché a prosebné ťukání.

René Alleau : Hermés a dějiny věd

esoterické eseje archeologie slova, hlavní myšlenkou této knihy je odmítnutí akademické vědy jako pokračovatelky esoterických a alchymistických bádání neboť nelze zaměňovat Vědy Slova s vědami Čísel (všimněte si použití velkých písmen v předchozích slovech) nebo jinak nelze směšovat vědění založené na principu analogie s věděním založeným na principu identity. Alchymie má blíže k umění a určitě nebyla předchůdkyní chemie či jakousi nukleární protofysikou (často na tuto strunu brnkali Bergier, Pauwels, nověji Jesenský)... kapitoly knihy hovoří dostatečně o jejím obsahu a povaze:
PŘEDMLUVA

ALCHYMIE

1. Syntéza esoterického vědění

Uzavřený svět
Obyvatelé vesmíru

2. Čínská alchymie

Orba ohněm
Urozené kovářské umění
Počátky alchymistických teorií
Čínské alchymistické techniky

3. Indická alchymie

4. Alexandrijští alchymisté

5. Arabská alchymie

Islámská alchymistická gnose
Věda džábirské Rovnováhy

6. Západní alchymie

Kořeny
Struktury alchymie
Techniky alchymie
Vývoj alchymie

7. Alchymistická literatura

Rozličnost děl
Alchymistický jazyk
Hledání nemožného

8. Symbolický svět Velkého díla

Království člověka

POJEM TRADICE

Tradice a kultura
Tradice a zkušenost Posvátna
Tradice a křesťanské učení

ALCHYMISTICKÁ CITADELA

SPLENDOR SOLIS

Umělecké prostředí města Norimberku
Durer a astrologická tradice
Alchymistické a astrologické symboly
Přechod německého umění k baroku

ALCHYMISTICKÝ SYMBOLISMUS SMRTI

NA CESTY ARCHEOLOGIE VĚDĚNÍ

Cesty psychotroniky 3/2011

Podivné zvuky v domech.

První zprávu o podivných zvucích v jednom minském paneláku přinesl „Minský kurýr“. V bytě se začal ozývat podivný šumivý hluk. Ten zaregistrovali i přivolaní pracovníci z městského centra hygieny a epidemiologie, kteří provedli několik měření. Zvuk sice nepřevyšuje 27 dB (norma roku 2005 30 dB, 2006 25 dB ), ale jeho příčinu se nepodařilo odhalit. O řešení byli požádáni kolegové z UFOKOM. Ti zjistili, že nejde o poltergeist, ale o technické příčiny. Obyvatelé bytu, kteří zde žijí už 26 let, zachytili tyto zvuky poprvé na podzim roku 2005. Zvuk byl od jakési vibrace, neboť se začaly chvět různé předměty a začaly drnčet skla v oknech. Domnívali se, že zdroj vibrací je venku, ale příčinu nenašli. „Neznámý přírodní jev“, tak zněl závěr komise správce domu. Jiná hypotéza byla, že hluk způsobuje podzemní řeka. Je však otázka, proč začala způsobovat hluk až nyní. Oficiální závěr ministra obytného hospodářství zněl, že jde o vibrace z teplovodního potrubí, neboť hluk začal v říjnu 2005 po zapnutí vytápění a snížil se poté, co byl přísun tepla regulován. Ovšem pravda je, že s regulací se hluk zvýšil. Další možností je, že hluk působí cosi jiného. V sousedství jsou vojenská kasárna a asi 150-200 m severozápadně chladírna a dále 500-600 m pila, která pracuje jen občas. Badatele však zaujalo to, žr dům, jako jediný v okolí- postaven podle československého projektu. Během stavby došlo k požáru a shořela hluková izolace několika spodních pater. A právě tady dochází k hluku a příčina je stále neznámá.

O hodinu delší den

Jenže z důvodů, které vědci zatím nedovedou vysvětlit, by přirozený cyklus lidského těla potřeboval den o pětadvaceti hodinách. Při výzkumu prováděném v západoněmeckém Institutu Maxe Plancka byli dobrovolníci izolováni od všech časových údajů, jaké mohou poskytnout hodiny či sluneční světlo, a byly jim tak vytvořeny podmínky, aby si upravili vlastní režim spánku a bdění. Měli pak tendenci chodit spát později, podle pětadvacetihodinového cyklu. Podle závěru badatelů se lidé v pracovních dnech řídí mechanickými hodinami, a chodí tak většinou denně spát o hodinu dřív, než jak by jim to odměřily hodiny v jejich těle. O víkendech pak obvykle poslechnou své tělesné hodiny a jdou v pátek spát o hodinu a v sobotu o dvě později. V něděli se zase vracejí ke konvenčnímu cyklu vymezenému nutností vstávat v pondělí brzy ráno do práce, a není proto divu, že se v pondělí necítí dobře. Tato záhada vyvolává nejrůznější dohady. Někteří odborníci soudí,že pomáhá přizpůsobovat se střídání ročních období. Autoři sci-fi v něm vidí důkaz, že lidstvo pochází z jiné planety. Dlouhodobé výzkumy přinesly ještě podivnější výsledky. Po dvou měsících izolace žijí dobrovolníci ještě v delších dnech. Cyklus bdění a spánku se u nich prodlužuje na 36 nebo dokonce na 50 hodin, stále přitom ovšem prospí 1/3 svého cyklu. Vždy asi po pěti dnech se na jeden den vracejí ke pětadvacetihodinovému cyklu. V nových výzkumech přišli Czeisler, Weitzman a Moore-Ede z Harvardské univerzity na to, že se u dobrovolníků i při zachovávání delších dnů horní a dolní bod tělesné teploty střídají v pětadvacetihodinovém cyklu.Zjistili, že délka spánku pak nezávisela na tom, jak dlouho byl dobrovolník předtím vzhůru, ale na jeho momentální tělesné teplotě. Usnul-li při nízké tělesné teplotě, spal jen asi sedm hodin, pokud usnul při vyšší teplotě, pak spal obvykle asi aspoň dvakrát tak dlouho. Tento objev potvrdil, že spánek neslouží jen k odpočinku…

Odborníci předpokládají, že 60 až 80% z 30 000 000 případů nespavosti v USA má psychologické příčiny. Na mnoho lidí dolehne nespavost třeba při úmrtí v rodině nebo po ztrátě zaměstnání, ale jen u některých vydrží dlouho po nešťastné události. Dr. Anthony Kales z Pensylvánské univerzity zkoumal 124 lidí trpících nespavostí a zjistil u nich sklony k úzkosti, depresím a utkvělým představám. Během dne dokážou takoví lidé své sužující pocity potlačovat. „Ale když se snaží usnout,“ říká Kales, „uvolňují se a nejsou už pak schopni vyhnout se těžkým myšlenkám.“ Nespavost může mít i tělesné příčiny. Může ji způsobit chronická bolest, právě tak jako poruchy metabolismu, zvýšená činnost štítné žlázy nebo cukrovka. Podle Demetera trpí poruchami spánku 99% starých lidí. Značné potíže vyvolává také kofein a alkoholické nápoje – v malých dávkách působí alkohol jako sedativum, ale jeho nadměrná spotřeba zkracuje REM, a tím i celou dobu spánku. Skoro všechny dospělé osoby postihuje nespavost příležitostně: prostě někdy v noci neusnou, ať se snaží, jak chtějí. Ovšemkdo je postižen skutečnou nespavostí, má potíže po celý život. Někteří nespavci si musejí přes den apoň trochu zdřímnout,což zase zpětně zhoršuje jejich situaci. Když se nespavost stane neúnosnou, vyhledá časem většina z nich lékařskou pomoc.

Odborníci se shodují v tom, že barbituráty a jiné prášky pro spaní ztrácejí při dlouhodobém užívání svůj účinek. Postižený tak neustále zvyšuje své dávkování, velmi často ovšem naprosto bezvýsledně, až se z něj stane narkoman. „Ve skutečnosti neexistuje žádný prášek na spaní.“ Říká Pollak. „Vše, co můžeme udělat, je zeslabit v člověku schopnost setrvat v bdělém stavu. Nikde však není prokázáno, že by se lidé v denním životě cítili lépe, protože po lécích spali.“ Léky navíc přinášejí značné riziko. Barbituráty mohou způsobit třeba smrt, jsou-li použity spolu s alkoholem. Léčení nespavosti je úkolem převážně pro psychology. Kales své pacienty ujišťuje, že nespavost neohrožuje jejich zdraví. „Je třeba jim zabránit, aby se soustřeďovali na své problémy,“ říká. Instruuje pacienty, jak se uvolnit, jakmile si jdou lehnout. Je to stará metoda „počítání oveček“. Psycholog Rrichard Bootzin zase radí pacientům nespat ve dne a v noci vstát z postele pokaždé, jakmile do 10 minut neusnou.

Někteří lidé například neustále vybočují ze svého biologického rytmu a trpí zvláštními formami nespavosti. Jedna pacientka, letuška, obvykle probděla celou noc a potom až do odpoledne dřímala. Podrobila se tzv. chronoterapii. Po tři týdny žila v malé místnosti bez oken a bez hodin, bez televize a bez novin, zkrátka beze všeho, co by jí mohlo udávat čas. Zdravotní personál ji nikdy nesměl zdravit „dobré ráno“ nebo „dobrý večer“, jen jí přinášel jídlo a říkal jí, kdy má jít spát. Lékařům se nakonec podařilo „naprogramovat“ ji tak, že pravidelně uléhala e spánku o půlnoci a osm ráno vstávala svěží. Tento rytmus jí za pomoci budíku vydržel i po návratu domů.

------------------------------------------------------------------------------------------

Záhady a zajímavosti 3/2011

Tajemství prokletých knih

Knihovna v Alexandrii byla založena v roce 300 před Kristem Demetriem Falerským, vládcem Athén. Shromáždila na 7000 rukopisů. Demetrio sám napsal velký počet děl, včetně jednoho z podivným názvem „O světelném nosníku do nebe“, snad první dílo o létajících talířích. Podle některých zpráv byly v knihovně všechny svazky knihy „Světové dějiny“ od babylónského kněze, historika a astronoma Berosa (356 –261 př.Kr.). Ten v nich popsal svůj první kontakt s mimozemšťany – Apkallusami- tajemnými tvory, připomínající ryby. Ti prý předali lidem první vědecké poznání. Byly tam i spisy fénického historika Mokuse, kterému se připisuje vytvoření atomové teorie vedle Démokrita.

V roce 1897 dědicové spisovatele Stanislase de Guaity obdrželi příkaz, za jehož nesplnění se hrozilo rovněž smrtí. Měly být zničeny čtyři z nepublikovaných rukopisů zamařené na černou magii, stejně jako celý jeho archiv.

V roce 1933 v Německu nacisté spálili všechny exempláře knihy Rosenkruciáni. O dějinách reformace. Na příkaz italského diktátora Mussoliniho v roce 1944 spálili 80 000 knih a rukopisů Královské učené společnosti v Neapoli. Cílem této operace mělo být zabránění tomu, aby se důležité magické nástroje dostaly do rukou Spojenců.

Shangri-la – ráj, který nikdy neexistoval

Film Franka Capry (1) Lost Horizon (1937), (2) natočený podle románu Jamese Hiltona, (3) vypráví o tajemném ráji Shangri-la, skrytém himálájském údolí, kde vládne osvícená teokracie, klid a harmonie. Idylická Shangri-la ovlivnila pohled na Tibet mnoha lidí. Nic nemůže být dále od pravdy. Tato idylická společnost, kterou předvádí Dalajláma a jeho následovníci, v Tibetu nikdy neexistovala. Tibet byl do příchodu Číňanů v roce 1949 krutá teokracie, stejně jako Vatikán před dobou osvícení a renesance. Většina obyvatel byli otroci a nevolníci, sloužící mnichům. Některé ze zvěrstev režimu byly posbírány Michaelem Parenti z různých zdrojů (4), a zahrnují otroctví, sexuální zneužívání, kláštery se dopouštěly lichvy, běžné byly brutální a tajné popravy.

Přesto, že buddhistické principy zakazují zabíjet živé bytosti, byli lidé často za nejrůznější přestupky často umučeni téměř až k smrti a pak ponecháni svému osudu, Pokud zemřeli v důsledku mučení, bylo konstatováno, že to bylo způsobeno jeho karmou, „ říká Colin Goldner, ve svém článku „Mýtus Tibetu“. (5) Dalai Lama má důvod cítit náklonnost k minulosti. : jeho předci si užívali pobytu v paláci v Potale z jeho tisícem pokojů, plných sluhů a otroků.

Vzpomeňte si na to, až zase při nějakém vyhlášení tento držitel Nobelovy ceny bude tvrdit, že Tibet před čínskou invazí byl téměř dokonalý svět, vzpomeňte si na to, až uvidíte show filmové hvězdy Richarda Gere na obranu tibetského lidu, o jeho údajném utlačování. I k tomuto přispěl na Západě mýtus o Sshangri-La. Shangri-La neexistuje, byla vymyšlena Jamesem Hiltonem, kterého uchvátil román a tak o tom natočil film. Franklin Delano Roosevelt podle něj pokřtil prezidentskou rezidenci, dnes nazývanou jako Camp David. Mýtus o ráji v Himaláji stále žije.

(1) www.classicmovies.org
(2) http://en.wikipedia.org/wiki/Lost_Horizon__%28film%29
(3) www.fantasticfiction.co.uk/h/james-hilton
(4) www.michaelparenti.org/Tibet.html
(5) www.eunacom.net//DalaiLama_E.htm

na dalších textech se pracuje....

© Milan Zacha Kučera

Související články:
Jiný hledač štěchovického pokladu a jihoamerická stopa

Zpět

Spřátelené stránky

Jazyky

Recenze k právě čteným knihám...