Záhady Poklady Literatura Zajímavosti Království Slovník Hudba Kdo jsem


Gustav Meyrink recenze a povídky I.část

Gustav Meyrink v článku Petry Smítalové

Přejít na druhou stranu, ještě zaživa Rozhovor B. S. s D. Ž. Borem

Gustav Meyrink:
- povídka Hodinář
- Obrazy vepsané do vzduchu
- Automobil


 Milovník magie, Prahy, okultismu, ale taky bankéř, šermíř, veslař a spisovatel. Pro někoho podivín s obskurními zájmy, pro jiného schopný prozaik, pro dalšího prorok podávající svědectví o duchovní cestě. Letos to bude 75 let, co zemřel autor slavného románu Golem.

Jeho život byl stejně bizarní jako jeho knihy. „V Meyrinkově díle se realita mísí s neskutečnem, senzační příšernost s mystikou, židovská mytologie s kabalou, okultismus s jógou,“ píše literární historik Pravoslav Kneidl a možná nevědomky tak popisuje i skutečný spisovatelův osud.
Byl zvláštní už na první pohled. Jeho přítel a také spisovatel a filozof Max Brod jej ve popsal takto: „Vypadal jako velice elegantní, štíhlý, trochu neduživý důstojník ve výslužbě. Bylo ho možno najít neděli co neděli dopoledne na promenádě na Příkopech. Chodil vždycky sám, jednu nohu lehce vláčel za sebou, jako to sám popisuje v novele Rostliny dr. Cinderelly. Měl ji snad chromou? Výraz v jeho tváři byl hrdý, uzavřený. Velké modré oči občas posměšně zaplanuly. Přitom chodil vždycky u samého vnějšího okraje chodníku, jako by chtěl přehlídnout celý ten houf promenujících se lidí a nikoho nesměl vynechat. A najednou, jako by ho přemohla únava, šel dál, ale nikoho si už nevšímal, vůbec nezvedl oči. Já ho zdálky pozoroval a chvěl jsem se úctou. Říkalo se o něm, že se mu v jakési životně důležité věci stala velká křivda.“
Stejně jako ostatní německé umělce pohybující se v Praze i Meyrinka bylo možné potkat zejména v kavárně Continental, která se nacházela v jednom z bývalých kolovratských paláců. Ve svých vzpomínkách Život plný bojů o tom opět píše Max Brod: „V jednom koutě místnosti vyhrazené šachistům byl rezervován stůl pro Meyrinka a jeho družinu. Mluvilo se tiše, všichni se přizpůsobovali mistrovu takřka neslyšnému hlasu. Meyrink vzbuzoval po všech stránkách větší úctu než my, jednak už svým věkem, jednak svou spisovatelskou slávou... Někdy Meyrink šeptem recitoval i nějakou pasáž z právě se rodící novely. Přijímal i námitky, vždycky krajně zdvořile, vděčně, uznale.“

Čarovné město

Dá se říct, že existovalo-li pro Meyrinka místo milované i prokleté, byla jím Praha. Starobylé město mu totiž nabídlo ty nejosudovější okamžiky: pády až na dno i počátek duchovní renesance. Právě tady se ve dvaceti čtyřech letech pokusil o sebevraždu, potkal se tu s okultismem, teosofi í a jógou, tady ho roku 1902 obvinili z bankovního podvodu a právě do Prahy, do židovského ghetta, zasadil i děj svého prvního románu Golem, který ho učinil slavným. „Neznám jiné město, které by člověka – bydlí-li v něm a zvětrá-li s ním duchovně – k sobě tak podivuhodně kouzelně vábilo a jež by tak neodolatelně vybízelo k návštěvě míst jeho pohnuté minulosti – jako Praha,“ píše Meyrink v povídce Neviditelná Praha. Právě zde se scházel s mladou generací umělců – novoromantiků, které mimo jiné spojovala láska ke staré Praze. Roku 1891 tady spoluzaložil a předsedal lóži teosofi cké společnosti U Modré hvězdy, jejímiž členy byli například spisovatel Julius Zeyer či Emanuel z Lešehradu. A i když Meyrinkova největší díla vyšla až v Německu, Praha pro něj navždy zůstala mocným inspiračním zdrojem – na rozdíl od Vídně, která ho více méně nechávala chladným, ačkoli byla jeho rodným městem.

Nelegitimní dětství

Jednoho mrazivého lednového dne v půl druhé odpoledne se ve vídeňském hotelu Blauer Bock narodil chlapec, kterému dali jméno Gustav. Jeho mladičká matka Maria pocházela ze Slezska a byla dvorní herečkou. Svého syna měla s o dost starším württemberským státním ministrem a moc dobře si uvědomovala, že tohle „malé společenské faux pas“ znamená pro malého Gustava jediné – zůstane navždy nemanželským potomkem. Aristokratický otec, baron Karl z Varnbühleru, byl ovšem muž, který se nezříkal odpovědnosti za své hříchy, a tak alespoň později financoval Gustavovo vzdělání a pomohl mu nastartovat kariéru bankéře. (Ačkoli Meyrink nikdy nebyl ofi ciálně uznán jako Karlův syn, v roce 1919, kdy už byl považován za renomovaného spisovatele, mu rodina Varnbühlerů „velkoryse“ nabídla, že může používat jejich příjmení. Meyrink tuto nabídku zdvořile odmítl.) Až do svých třinácti let žil Gustav v Mnichově, kde také dokončil základní školu. Následně krátký čas studoval gymnázium v Hamburku a v roce 1884 se i s matkou přestěhoval do Prahy, kde také složil maturitu. Absolvoval obchodní akademii a roku 1888 nastoupil jako bankovní úředník. Bylo mu dvacet a začal se stavět na vlastní nohy. Jeho matka tehdy odešla do Berlína za svým dalším angažmá a Gustav se rok na to s finančním přispěním svého otce stal spolumajitelem menší banky. Jak už sám její název Meyer & Morgenstern napovídá, bankovní ústav založil společně se synovcem básníka Christiana Morgensterna, Janem.

Sebevražda odložena

Přestože by se mohlo zdát, že Meyrinkův život plynul celkem pokojně, on sám neprožíval začátkem devadesátých let 19. století příliš radostné období. Byl čerstvě ženatý, ale nikoli šťastně. „Z milostného hoře a jiných sentimentálních důvodů rozhodl jsem se svoji mladost korunovat výstřelem z revolveru značky Bulldog,“ vzpomíná Meyrink na osudný den 14. srpna 1892, kdy vstal od svého stolu a přiložil si k hlavě zbraň, pevně rozhodnut vzít si život. V tu chvíli však prý zaslechl podivné zvuky a všiml si, jak mu čísi ruka pode dveřmi podsunula tenkou brožurku. Spisek se jmenoval Posmrtný život. Meyrink byl šokován dramatickou shodou okolností, odložil pistoli a pustil se do čtení. Ukázalo se, že jde o publikaci věnovanou okultistické literatuře – její obsah ho natolik zaujal, že zcela propadl tajným vědám a mysticismu. Studoval také historii tajných spolků, řádů a společenství. Začal si obstarávat velké množství knih, které se věnovaly tomuto tématu, a neváhal je objednávat až z Německa či Anglie. Navázal kontakt s mnoha tehdejšími okultisty, posléze se stal i členem bratrstva Sad Bayů, které údajně založilo Prahu a bývá nazýváno Asijští bratři. Stejně jako byl členem slavného hermetického Řádu Zlatého úsvitu v Londýně. Studoval teosofi i, židovskou kabalu i východní nauky, které se rovněž pokoušel praktikovat. Až do své smrti se zdokonaloval ve cvičení hatha-jógy, která mu mimo jiné pomáhala potlačit těžké bolesti zad způsobené cukrovkou.

S cejchem podvodníka

Gustav Meyrink byl v roce 1902 obviněn z bankovního podvodu. Obžaloba se vyjádřila v tom smyslu, že při provádění bankovních operací zneužíval své spiritualistické znalosti k vlastnímu nezákonnému obohacení. Jedna z verzí také praví, že za celým „spiknutím“ stáli jeho nepřátelé v čele s vlivným policejním radou Oličem. Údajně Meyrinka udali dva důstojníci, kteří ho ze žárlivosti nazvali nemanželským potomkem a odmítli mu satisfakci v podobě souboje (Meyrink vynikal ve střelbě a šermu). Jisté ale je, že Meyrink se ve svých povídkách dosti nevybíravě vyjadřoval k měšťáckým manýrám vyšších společenských vrstev, což zřejmě také bylo důvodem k pokusu o jeho „likvidaci“. Obvinění se nakonec ukázalo jako falešné (jeho účetní knihy byly zcela v pořádku – to potvrzuje i již citovaný Max Brod, jehož otec byl jedním ze soudních znalců, kteří Meyrinkovo účetnictví prověřovali). Přesto mladý bankéř strávil několik týdnů ve vazbě. Po dvou měsících byl sice pro nedostatek důkazů propuštěn, ale jeho kariéra byla i s dobrým jménem bankovního domu nenávratně pohřbena. Finančník s cejchem šarlatána už nedostal šanci. Zkušenosti z vězeňského prostředí však alespoň zúročil ve svém románu Golem. A nejen tam se odrazila jeho neblahá zkušenost s justicí – bezmoc z křivého nařčení přetavil do svých sarkastických povídek, které si velmi často braly na mušku advokáty a soudce. Ironie a tajuplnost těchto textů, které vycházely zejména v časopise Simplicissimus, nejen dráždily, ale zároveň i poutaly pozornost. Tehdy už začal zkrachovalý majitel banky tušit, kam povedou jeho další kroky. Po nedobrovolném ukončení svého podnikání se z Meyera-finančníka stal Meyrink-spisovatel. Neúspěch a zklamání paradoxně umožnily čtyřiatřicetiletému muži realizovat se v oboru, který mu byl svou podstatou daleko bližší.

Svatba, děti a Golem

Necelé dva roky po justiční aférce odjíždí Meyrink z Prahy jako „nemocný a chudý“ a píše: „Není na světě žádné město, jemuž bychom tak rádi ukázali záda, když v něm žijeme, jako Praha, ale také žádné, po němž bychom tak toužili, sotva jsme je opustili.“ Přiznává, že ho cosi nutilo, aby se k tajemnému městu na Vltavě opakovaně vracel, i když jen ve své tvorbě. Ve skutečnosti Prahu navštívil už pouze dvakrát. Na jaře roku 1903 vyšla Meyrinkovi první povídková kniha. Tehdy odjel do Vídně a cestoval také po Evropě. Po svém návratu roku 1905 se podruhé oženil s Filoménou Berntovou (neteří básníka Rainera Marii Rilkeho), s níž se znal už téměř deset let. Usadili se v Mnichově a 16. července 1906 se jim narodila dcera Sybille Felizitas. V lednu roku 1908 – pouhý den před Meyrinkovými čtyřicátinami – přišel na svět syn Harro Fortunat. V roce 1911 se i s rodinou přestěhoval do malého bavorského města Starnberg. Čtyři roky na to vydal svou románovou prvotinu s názvem Golem a nutno říct, že legendární hliněné monstrum z židovské legendy, které stvořil rabi Löw, tu stojí pouze v pozadí tajemného příběhu. Meyrinkův Golem je především přízrak a autor nechává na čtenáři, zda se rozhodne zážitky hlavního hrdiny považovat za pouhou halucinaci nebo za skutečný prožitek. Román měl ohromující úspěch: vyšel v obrovském nákladu, počet prodaných výtisků dosáhl 100 tisíc a brzy se dočkal i filmového zpracování. Meyrink se stal slavným a od spisovatelské dráhy už ho nic nemohlo odradit.

Pod gilotinou kritiků

Meyrinkův neúnavný zájem o všechny druhy esoterismu se pochopitelně silně odrážel i v jeho literární tvorbě. Ale kritici označovali „magičnost“ jeho děl a různé druhy okultní tradice, s nimiž pracuje snad ve všech svých románech, za výhodný obchodní artikl, pouhou čtenářsky vděčnou atrakci. Například Gershom Sholem, expert na židovský mysticismus, prohlásil, že Meyrinkova díla jsou založena na znalosti povrchních zdrojů a nemají spojitost s žádnou autentickou tradicí. S přibývající mírou parapsychologie v jeho díle mu bylo často vytýkáno, že odbývá literární stránku. Ovšem příznivci mystiky oceňovali stále hlubší výpověď o duchovní cestě, kterou autor popisoval. S nástupem Hitlera k moci se jeho knihy ocitly na listině zakázaných autorů a jejich znovuobjevení přišlo až po válce, v českých zemích pak až po nových překladech jeho díla v šedesátých letech.

Nečekaná nouze

Během první světové války čekala na Meyrinka další životní zkouška. Jako nepřítel šovinismu a militarismu upadl v nemilost a stal se obětí rozsáhlé kampaně. Tehdy sice ještě stihly vyjít další dva jeho romány: Zelená tvář (1916) a Valpuržina noc (1917), ale záhy byly zkonfiskovány německými úřady. Spisovatel se postupně dostal do velké finanční tísně, a tak byl nucen začít pracovat jako překladatel. Během pěti let dokázal přeložit do němčiny patnáct děl Charlese Dickense. Jeho překladatelskou rukou prošla i různá okultní díla a také Kniha smrti. V roce 1920 už byla jeho finanční situace zase natolik dobrá, že si mohl dovolit koupit vilu u Starnberského jezera. Všichni ji znali jako „Dům u poslední lucerny“ – ten se objevuje nejen v románu Golem, ale údajně i ve skutečnosti: v pražské Zlaté uličce, kde je podle legendy vestavěn do hradební zdi a má se zjevovat jen jednu noc v roce. Podle esoterních teorií tudy lze vstoupit do astrálu, slouží jako brána do jiné dimenze.

Dobrovolná smrt u jezera

Meyrinkův přítel Max Brod, který spisovatele v jeho německém domově navštívil, vnímal tohle místo veskrze pozitivně: „Všechno u něho bylo jasné a pohodlné. V nádherném domě vládla mladá paní. Jestliže se nemýlím, měli Meyrinkovi jedno nebo dvě děti. Všude bylo cítit štěstí. Meyrink, zdravý a opálený, vypadal mnohem mladší než v Praze, jejíž obyvatelé odedávna rozuměli umění jak si vzájemně ztrpčovat život. Celé hodiny prý vesluje, vyprávěl Meyrink, jezero je ideálním revírem pro tento sport. Jenom jedna věc připomínala jeho staré podivné zvyklosti: studio, které si vybudoval pro práci. Bylo odděleno od vily celou zahradou, skládalo se z jednoho jediného pokoje, ale ten pokoj stál jako kolová stavba na opěrných pilířích nad zemí. Nevím už, zda se tam muselo šplhat po provazovém žebříku, nebo po úzkých točitých schodech. Meyrink vyprávěl, že nahoře nejenom píše, nýbrž i krmí všelijaké hady a ještěrky a pěstuje nádherné kaktusy.“ Právě v tomhle prostředí Meyrink napsal dva své největší romány – Bílý dominikán a Anděl západního okna – odehrávající se z velké části opět v Praze. A stejně jako v Praze i tady ve Starnbergu prožil vedle naprostého štěstí také chvíle totální beznaděje. V roce 1932 totiž spáchal sebevraždu jeho syn Fortunat. Po těžkém úrazu páteře na lyžích to vypadalo, že bude po zbytek života upoután na kolečkové křeslo, a tak se 12. července rozhodl skončit se životem. Bylo mu 24 let, přesně tolik, kolik bylo jeho otci, když se pokusil o totéž. Gustav přežil svého syna jen o pouhý půlrok. I jeho smrt, podobně jako celý život, je zahalena mystikou: 3. prosince 1932 se prý rozloučil se svými nejbližšími, zaujal jogínskou pozici a s východem slunce příštího dne si vědomě zastavil srdce. Pohřben byl na starnbergském hřbitově.

Instinkt č.11 - 15.03.2007


Přejít na druhou stranu, ještě zaživa Rozhovor B. S. s D. Ž. Borem

D. Ž. Bor, vyučený zahradník, potom „synek“ u vysoké pece, strojník na čistírně plynu, kulisák v divadle, zaučený svářeč, pracovník v reklamě, výtvarník, muž v domácnosti, restaurátor, knihvazač, nakladatel. Publikuje v Logosu, Analogonu a Tvaru, vydal sbírku básní Zadrhlo za hrdlo (Trigon, 1996), dále knihy Abeceda stvoření, (Trigon, 1993) , Na prahu vznešena – pokus o poctu císařu Rudolfu II. (Trigon , 1996), Obrazový atlas hermetismu (Trigon, 1992), Napříč říší královského umění (Trigon 1992), Zlatý a železný věk (1992), Dítě andělů; Otokar Březina – život jako dílo (Trigon, 2000), František Antonín hrabě Špork, významný mecenáš barokní kultury v Čechách (Trigon 1999), nyní vydává v nakladatelství Trigon knihu o Gustavu Meyrinkovi pod názvem Bdělost, toť vše!
Tvá kniha o Meyrinkovi opět leží někde na pomezí několika žánrů. Je pro tebe více monografií, beletrií, nebo čím vlastně?

Já bych ji nijak nezařazoval, ona organicky vyrostla do tvaru, v kterém je. Nesnažil jsem se o životopisnou knihu, ani o výklad Meyrinkových povídek a románů z pozic literární kritiky, nic takového. Spíš mě na jeho románech a povídkách zajímá to, co je skryto, nedořečeno. Za ty dva roky, kdy jsem tím žil, jsem toho moc neobjevil, ale to, co jsem našel, bylo pro mě tak závažné, že jsem se rozhodl sdělit to i někomu dalšímu. Čtenářských příznivců (v češtině) má Meyrink už zase dost. V knize Bdělost, toť vše! se pokouším osvětlit některá temná místa v jeho románech a povídkách - to, co tam není jasně řečeno, - i když Meyrink mluví dosti jasně. Dole na dně jsou ale věci, o nichž se nezmiňuje, jen je naznačuje. Takže: nevím, jak nazvat to, co jsem napsal, je to prostě knížka o Gustavu Meyrinkovi a o jeho putování k nadsmyslnu (což je terminus technicus, který se objevuje nejméně od 18. století). Je to pokus zachytit něco, co on prožíval jako román. Jeho život je román, myslím si.

Čili Meyrinkův život pomůže vysvětlit jeho dílo?

Určitě. V jeho životě je stále dosti záhadných míst – například důvody, proč se chtěl zastřelit, se nikdy neobjevily v jeho románech, ba ani v autobiografických textech se k nim nevrací. Pro mě bylo velmi důležité projít vším tím, co o něm víme a co sám napsal nebo řekl – třeba ústy některých svých románových postav. On si moc nevymýšlel. Pokud se tedy nemýlím a jsou to skutečně jeho zážitky, mohly by nám napovědět, čím vším žil, když byl v Praze (což byla pro něj životně nejdůležitější doba), jaké měl problémy sám se sebou i s jinými Objevují se tam také jeho vize (on sám jim říká „magie sugesce“), a ty jsou možná mnohem důležitější než jeho tzv. skutečné zážitky, protože vize byly zápalníčkem, který nakonec přivodil výbuch. Čímž myslím třeba napsání Golema. Mimochodem zejména u Golema mám dojem, že Meyrink tápe a neví, jak pospojovat své vize tak, aby mu z nich vznikl román, neví, co si s nimi počít, neví, jak by je vysvětlil - a zaplaťpánbůh, díky tomu má ten román v sobě tajemství, i pro autora. V dalších románech už ví, a je mu také (neprávem, řekl bych) vyčítáno, že by se mnohá místa dala z textu vytrhnout a sestavit z nich přednášku o okultismu nebo o józe - napětí už není takové. Jeho nejkrásnějším a formálně nejčistším románem je však podle mého názoru Bílý dominikán, (nikoli Anděl západního okna, jak se někdy tvrdí). Tam myslím dosáhl vrcholu, stejně jako v povídce Mistr Leonhard.

Jedni zkoumají dílo jako cosi samostatného, s autorem nesouvisejícího, druzí si při výkladu díla autorovou biografií vydatně vypomáhají. Ty však jako bys nejprve za pomoci všech dostupných materiálů (tj. i díla) zkoumal Meyrinkův život, a zároveň s upřesňující se představou, kdo Meyrink byl a co věděl, obhlédáš, co to vlastně napsal…

Spisovatelé většinou píšou něco ze života. Já vím, je hloupé říkat ze života, protože ze života jsou i ty vize. Ale většina spisovatelů – i významných a věhlasných – nezapojuje své vize do literárního textu takovým způsobem jako Meyrink – pěkně celé, od začátku do konce; u nich to někde jen bleskne a šup! všechno se vrácí zpátky do „reality“; u Meyrinka jsou vizi s „realitou“ propojeny tak mocně, že jedno bez druhého nemůže být. Meyrink jako by balancoval na ostří nadbdělosti mezi tzv. realitou a tzv. fantastikou, což jsou beztak jen zástupná jména pro něco hlubšího. Hraniční most ostrý jako břitva, po kterém se musí přejít na druhou stranu, to je přesně ono - zření, vize - najednou vidí věci tak jako nikdy nikdo předtím, najednou se tam prostě dostane, na druhou stranu. Proto Meyrink neustále mluví o té a oné straně, o tom a onom světě. Teprve ke konci života se mu podařilo na druhou stranu přejít - ještě zaživa. Prošel zdí, jak píše v povídce Brána u Fénixe, dostal se na druhou stranu jako celá osobnost, nejen jako myšlenka. Nebyl tam příliš dlouho, ale později, po smrti svého syna Harra, už na druhé straně zůstal.

Důležité je, že Meyrink nepsal žádné fantazie, všechno musel vyzkoušet. Když zjistil, že nějaká věc nefunguje, že je to pomysl, hned ji zavrhl. Byl to člověk, který vyzkoušel všechno. A navíc - jaký autor! Spousta ezoteriků podniká stejnou cestu, ale nepopíše ji, anebo ji popíše, ale ne jako román či povídku. U Meyrinka se ty dvě věci sloučily, myslím, že je to výjimečný zjev v literatuře vůbec. William Blake, Gérard Nerval možná měli také silné vize. Ale zůstávali na vizionářko-básnické pozici, zatímco Meyrink se skutečně snažil zanechat po sobě i stopu ezoterika, který dokáže popsat to, co podniká – podniká pro to, aby mohl napsat román. Dvě vrstvy, o nichž mluvím, v jeho díle neustále fungují a jsou těsně propojeny, což je jev, který jsem zatím u jiného autora neshledal. Tím nechci říct, že Meyrink je lepší nebo horší než ostatní. Je jiný.

Teď jsme se letmo dotkli jiné hranice – hranice možnosti slov. Popsat mystický zážitek určitě není tak složité jako ho přiblížit, předvést, zprostředkovat někomu druhému. To první umožňuje libovolný slohový útvar – esej třeba, to druhé asi jen krásná literatura (resp. umění vůbec) ve vzácných chvílích. Existuje román zasvěcení v tomto smyslu, anebo tímto románem (hybatelem) může být cokoliv, neboť záleží na připravenosti „čtenáře“?

U Meyrinka dochází k zvláštnímu jevu: on dokáže popsat svou vnitřní zkušenost básnicky. Max Brod ho považoval za básníka, který vnesl do literatury své doby něco naprosto nového, za předchůdce expresionistů. Básník – to mi připadá jako příliš silné slovo - ale on ho používá.

Byla literatura Meyrinkovi cílem nebo prostředkem (dopravním - na jeho cestě)?

Neumím u Meyrinka tyto dvě složky oddělit, splývají dohromady. V jeho díle najdeš mnoho fantastických obrazů, které jsou vyloženě básnické. Způsob, jakým uvádí čtenáře do děje, naráz, bez přípravy, je strhující. Nebo jak stupňuje naléhavost sdělení, aniž by je vysvětloval ezotericky. Kdo k nim klíč najde, ten je má. Kdo nenajde, čte text jen jako literaturu… to je, znovu říkám, ojedinělé. Meyrink je nejen předchůdce expresionistů, ale daleko předchází i dnešní autory, pohybující se v podobném území jako on.

Co má Gustav Meyrink společného s dalšími osobnostmi, kterým jsi věnoval pozornost, se Šporkem, s Březinou, Rudolfem II.?

Meyrink se v několika povídkách zmiňuje o Šporkovi. Mluví o něm jako o heretikovi, který byl v jakési tajné společnosti Sat Bhaiů, o nichž jsem se v knížce pokusil podat bližší informace. Hraběte Šporka jsem objevil už v mládí, v čase, kdy jsem bydlel ve Šporkově domě v Choustníkově Hradišti; pak se mi některé věci začaly spojovat. Mnohé podobnosti propojily v mé mysli Meyrinka s Březinou. Magický kruh rukou, který obepíná svět a silným poutem sdružuje určité osobnosti, aniž by se musely znát (to připomíná ideu rosenkruciánství), najdeme jak u Meyrinka, tak u Březiny (ve sbírce Ruce je onen magický kruh přesně popsán). Rudolf II., to je další případ neobyčejné osobnosti, pobývající v Čechách. Rudolfinská Praha a židovské ghetto–jsou dvě velká Meyrinkova témata: na jedné straně paláce, portály, zašlá sláva Prahy a znepokojivé vření, vyvrhující na povrch vzpoury a války ve Valpuržině noci, a na druhé straně tajuplný prostor židovského ghetta, bída a zločiny v temně vykresleném Golemovi. V Andělu západního okna se dokonce hlavní postava – John Dee - objevuje na dvoře Rudolfa II. Meyrink byl pevně spojený se starou Prahou a s jejím neviditelným dědictvím. Dokonce, jak sám prozrazuje, se pokoušel pracovat na alchymickém díle. Rudolf II., Spork, Meyrink, Březina – myslím, že víc už tak silných témat nemám.

A co ten čínský císař, o kterém jsi jednou mluvil?

Ano, ten mě zaujal velmi. Čchin Š´chuang Ti patří k mimořádným osobnostem, sdílejícím zvláštní způsob, jak projevovat svou vůli a zároveň ji, protože ve státě vykonával nejvyšší úřad, neomezeně prosazovat. Stejně tak Rudolf II. a v hierarchii o stupeň níže stojící Špork. S Meyrinkem se to mělo jinak. On nemusel nic realizovat „ve skutečnosti“ - kdyby chtěl, mohl by. „Nevědět nic – moci vše!“ „Nic nechtít a moci vše!“ – jak často se k těmto dvěma devízám vracel! U Březiny nacházím něco podobného, také on by býval mohl ještě ledacos jiného, ale jeho založení mu napovídalo, že to dělat nemá. Protože tím by se dostal do sféry doslovnosti, a tajemství by zmizelo. Totéž u Meyrinka. I když se snaží být hodně doslovný, myslím, že ve všech jeho literárních dílech zbývá nejméně ještě jedna vrstva, ke které se moc nemůže, a možná se k ní vůbec nemůže. Tajemství na druhou, na třetí. Už to, jak třeba pracuje s vlastními jmény, mě přesvědčilo, že ví víc, než říká. Stačí mu použít nějaké mluvící nebo zvlášť vybrané jméno, a aniž by řekl, proč je vybral - ačkoli příběh „nahoře“ plyne docela strhujícně - člověk se o ně zadrhne, příběh zůstane stranou a my se dostaneme kamsi dovnitř a s údivem staneme před něčím, co jsme nečekali. Člověk si potom říká: opravdu to všechno bylo nebo je to jen náhoda a moje fantazie? A potom čte nějakoku jinou povídku a v ní najde doklad, že Meyrink byl vědoucí, že s oním spodním proudem pracoval jako s něčím, co není určeno pro každého, zcela podle hesla Kam až došel, to tam našel, ano, to je asi nejlepší způsob, jak se k Meyrinkovi vyjadřovat: Každý si v jeho spisech najde to, co hledá, co je ochoten a schopen najít. Řekl bych ale, že nikdo nenajde všechno. Zní to jako velký paján na Meyrinka, ale skutečně nevím o jiném takovém autorovi. Ano, možná snad Apuleius ve Zlatém oslu, musel bych opravdu jít až do antiky, kde – jak se mi zdá – lze najít něco podobného. Zkrátka, pokud jde o literauturu tohoto druhu - Zlatý osel aneb Metamorfózy a Meyrink mají něco společného. Oba dva autoři hledali mysterium, oba dva autoři byli do mystérií zasvěceni. Nesmějí však o nich psát způsobem otevřeným, ale vždycky jen jinotajně, v obrazech. Vize, které jsou doložitelné u obou, jsou si v něčem strašně podobné.

Mně u některých autorů občas napadá, že oni nemusejí vědět, co píšou, tj. proč a jak se jim určité obrazy nebo symboly dostanou do textů. Oni jsou prostě napojeni na nějaký hlubší zdroj, který máme asi někde všichni společný, a stačí jen nechat ho promlouvat, nezahlušit nějakým svým plácáním…

To je právě ten rozdíl mezi těmito autory a Meyrinkem. Samozřejmě, že se jedná o stejný zdroj, ale Meyrink o něm dobře ví a zná ho. Proto jsem také v souvislosti s Meyrinkem jmenoval Blakea, který tvrdil,že jeho knihy píše „To“, on že je jenom ruka, která všechno zaznamenává. Totéž o sobě prohlašoval Meyrink. Mezi pisateli fantaskních románů a Meyrinkem vidím podobný rozdíl jako mezi spiritistou, který dostává informace, často popletené, mylné, jimž sám příliš nerozumí, a mezi člověkem se změněným stavem vědomí, jenž je absolutně bdělý a ví, co píše; ví, že je napojený dejme tomu na nějaké informační pole, na akašu, na zdroj, odkud věci přicházejí. Někdo zkrátka má jakousi anténku a dokáže ty věci buď nevědomě, anebo naprosto nadvědomě popsat. U Meyrinka jde jasně o ten druhý případ, je v nadsmyslnu skoro doma, ke konci života úplně. Srovnatelný případ je třeba Ladislav Klíma. Ti dva se od sebe liší pouze způsobem, jakým se do stavu změněného vědomí dostávají. Zatímco Meyrink tohoto stavu dosahuje koncentrací, jógou a různými magickými technikami, Klíma napíná, ne, přepíná! svůj „myslící sval“ a ve velkých dávkách konzumuje alkohol. Různými cestami se oba dva dostávají k témuž. Oba mají vize. Oba píší romány a povídky. Jeden je filozof, druhý takzvaný okultista.

Významný český hermetik Pierre Lasenic těsně před smrtí prohlásil, že Ladislav Klíma byl v desátém stupni zasvěcení, aniž by o tom věděl. Napsal Klímovi dlouhý dopis, ale bohužel Klíma zemřel asi týden předtím, než se dopis do nemocnice dostal. Jak vidíš, cesty k nadvědomí mohou být velice různé. Na začátku je však vždy magický přístup. Z něho pak lze přejít do černé či bílé magie. Pokud člověk nemá spojení – „psychickou telefonní linku“ - k svému nejvnitřnějšímu Já, dělá černou magii. Teprve když se spojí s nejvnitřnějším Já, jež je společné všem bytostem, lidem, zvířatům, broukům, rostlinám, krystalům či kovům (ať už tomu JÁ říká Praduch nebo Protoplastus, Puruša, to je jedno), ocitne se v oblasti bílé magie. Domnívám se, že tento rozdíl nikdo nepopsal přesněji. Kdo v literatuře nepracuje magicky, je mimo umění. Tak pravil Gustav Meyrink.

Mne docela překvapila věta, kterou napsal Meyrink někomu v dopise, a která praví, že k magii není zapotřebí vysoké morálky, alespoň prý zpočátku.

Ano, to píše v dopise o Crowleym. Píše, že na počátku je startovací dráha jen jedna a přístup k ní je univerzální jak pro černou, tak i bílou magii, znovu to opakuji.

Co si mám představit pod tou „morálkou“?

To jsou jen slova. Když řekneš nemorálnost a morálka, tak morálka tam v obou případech někde je, pouze s opačným znaménkem. Morálka, to jsou móresy, zvyky. Je to vnitřní ustrojení, které si člověk buduje sám v sobě. A jakmile se odchýlí k těm „z levé ruky“, hned je v očích všech zhýralec, nemrava, nemorální bestie. Pokaždé je však přítomná magie, pořád jde o magický přístup. Člověka od zvířete odděluje uzoučká hranice, která probíhá středem lidstva. Hodně hlubocí autoři říkají, že naprosto nemorální člověk je stejně vzácný jako světec, jedněch i druhých je za tisíc let jen pár, a obojí jsou mimo konvenční morálku. Samozřejmě že existuje morálka, která nemusí být jen konvenční, křesťan v době baroka byl určitě hluboce přesvědčený, že má smysl dodržovat katolické zásady; později křesťanskou morálkou různé proudy všelijak otřásaly, ale to je případ zcela běžný u všech velkých náboženství. Meyrink se trvale přiklonit k nějakému náboženství nedokázal; z evangelické církve, přisouzené mu křtem, později vystoupil. Považoval se za buddhistu severního směru – a buddhismus žádné náboženství nevyznává. Každé náboženské hnutí předpokládá dobře fungující církev, propracovanou církevní hierarchie, úzus, jak žít, jak ho porušovat a jak být zase omilostněn. Einstein v pozdním věku prohlašoval, že jestli něco na světě odpovídá jeho založení, je buddhismus. Všechno ostatní jsou kluby, které mají svá pravidla a jsou nesmiřitelné k jiným klubům. Přitom nejde o nic jiného, než být v míru se svým Já, což je ale nepředstavitelně těžké. Tam už totiž neexistuje ani tolerance, která je svou podstatou výměnný obchod: ty mi dáš něco a já ti dám za to něco jiného, tam, v naprostém míru, existuje cosi daleko hlubšího: vědomí, že všechny bytosti jsou Jedno. Jedno v mnoha různých podobách. Krásně o tom píše Meyrink svému pražskému příteli, nakladateli Oldřichu Neubertovi. Za nečekanou možnost prostudovat Meyrinkovy dosud nikdy nepublikované dopisy a zveřejnit je vděčím příteli Milanu Calábkovi. Do značné míry mi umožnily doplnit a opravit mnohé biografické údaje a dotvořit Meyrinkův myšlenkový profil z jeho posledních let.

Když Meyrink umíral, možná ještě nedosáhl vytčeného cíle, ale byl mu velmi blízko. Smrt ho, možná, do cíle postrčila a on se ocitl „u Světla“; zažil něco nepředstavitelně krásného, co už nám nemohl popsat. Cestu k Světlu však popsal velice přesně.

V pozůstalosti, která je uložena v Bavorské státní knihovně v oddělení rukopisů a vzácných tisků, se nacházejí náčrty k dvěma knihám, v nichž chtěl Meyrink podat klíč k svému dílu i k sobě samému. Rozhodl se nerozporně vysvětlit, co je to já – a co JÁ, společné všem stvořením. První, pravděpodovně nedokončený utobiografický text dostal jmémo Proměna krve, druhý (nedopsaný román, podle rozvrhu kapitol připomínající Komenského Labyrint světa a ráj srdce, ovšem v Meyrinkově pojetí) se měl jmenovat Dům alchymistův. Je dobře, že obě knihy způstaly torzem, že zbylo něco nedořečeného. Aspoň máme o čem přemýšlet.

Tvar 2/2003


Hodinář Gustav Meyrink

„Cože? Opravit? Aby znovu šly?“ ptal se udiveně starožitník, vysunul brýle na čelo a zaraženě se na mne podíval; „Proč vlastně chcete, aby znovu šly? Mají přece jen jednu rafiji – a žádná čísla na ciferníku,“ dodal, pozoruje zamyšleně v ostrém světle lampy, „jenom květinové obličeje, hlavy zvířat a démonů místo hodin.“ Počal počítat a tázavě se na mne podíval: „Čtrnáct? Vždyť dělíme den na dvanáct dílů. Nikdy jsem ještě neviděl tak podivnou věc. Radím vám, nechte je jak jsou. Již dvanáct hodin v jediném dnu je dost těžko ke snesení. Z tohoto ciferníku lze vyčíst správný čas? Kdo by se namáhal? Jen blázen.“

Nechtěl jsem mu říci, že celý život jsem byl takovým bláznem; že nikdy jsem neměl jiné hodinky a snad proto jsem přišel brzy tam, kde bych měl vyčkat – a mlčel jsem.

Antikvář z toho usoudil, že trvám na svém přání, aby hodiny opět šly. Potřásl hlavou a nožíkem ze slonoviny opatrně otevřel skříňku vykládanou drahokamy, na které byla v emailu namalována postava z bájesloví, stojící na kvadrize: muž s ženskými prsy a kohoutí hlavou, místo nohou dva hadi, v pravé ruce držící slunce a v levé bič.

„Pravděpodobně stará rodinná památka,“ dohadoval se starožitník. „Neříkal jste před chvílí, že zůstaly stát dnes v noci? Na druhé hodině? Ona malá buvolí hlava se dvěma rohy představuje druhou hodinu, že?“

Nebyl jsem si vědom, že bych byl něco podobného říkal. Avšak hodiny se v minulé noci opravdu zastavily o druhé hodině. Možná, že jsem o tom mluvil. Nemohl jsem si vzpomenout, cítil jsem se ještě příliš malátným. V onu dobu jsem měl těžkou srdeční křeč a již jsem věřil, že musím zemřít. Když mne opouštělo vědomí, přisál jsem se ještě k myšlence, aby se hodiny nezastavily. V soumraku blížící se mdloby musil jsem zaměnit pojmy hodiny a srdce. Možná, že umírající myslí podobně. Zastavují se snad hodiny tak často v poslední hodince jejich pánů? Neznáme ještě oněch magických sil, které jsou někdy v nějaké myšlence obsaženy.

„To je zajímavé,“ prohodil po chvíli starožitník a držel zvětšovací sklo v blízkosti lampy tak, že oslepující ohnisko dopadlo ostře na hodiny, a ukázal na slova, vyrytá na vnitřním zlatém víčku. Četl jsem: Summa Scientia Nihil Scire.

„Zajímavé,“ opakoval antikvář, „hodiny jsou zhotoveny BLÁZNIVÝM. Byly vyrobeny v našem městě. Věřím, že se nemýlím. Těchto exemplářů je velmi málo. Nikdy bych nevěřil, že mohou opravdu jít. Pokládal jsem je za hračky. Jeho koníčkem bylo napsat na všechny hodiny, které zhotovil heslo: „Nejvyšším věděním je nic nevědět.““

Nepochopil jsem, co mínil. Kdo mohl být oním bláznem, o němž mluvil? Hodiny byly velmi staré – pocházely od mého dědečka – avšak to, co nyní řekl starožitník, znělo, jakoby onen BLÁZNIVÝ, z jehož rukou hodiny vyšly, ještě dnes žil! Dříve, než jsem se mohl otázat, viděl jsem v duchu – jasněji a ostřeji, jakoby procházel právě pokojem – muže, jdoucího zimní krajinou, vysokého, štíhlého starce bez klobouku s plným, větrem vlajícím sněhobílým vlasem. Hlavu měl podivně malou proti vysokému tělu a ostře řezný bezvousý obličej s černýma fanaticky hledícíma očima, ležícíma tak blízko sebe, jako oči dravého ptáka, Kráčel v dlouhém ošumělém a uzavřeném plášti ze sametu, podobném těm, jež nosili kdysi norimberští patriciové.

„Zcela správně,“ mručel antikvář a roztržitě přikývl „zcela správně. Bláznivý.“

Proč řekl „zcela správně“, myslil jsem si. „Náhoda,“ věděl jsem ihned; „prázdná slova, nic víc.“ Přece jsem nic neřekl. On „zcela správně“ použil jen proto, jak se tak často stává, chceme-li právě vyslovenou větu zdůraznit. Nemá to žádný vztah k onomu starému muži, kterého jsem uviděl jako vzpomínkový obraz, žádný vztah k Bláznivému!

Když jsem jako mladý chlapec chodil do školy, musel jsem pokaždé jíž kolem dlouhé, holé, jako dospělý muž vysoké zdi, obepínající jilmový park. Po léta se den co den změnila má chůze v běh, když mne cesta vedla kolem této zdi, protože se mne pokaždé zmocnil nejasný strach. Možná, dnes to již nevím, možná proto, že jsem si představoval anebo někde slyšel, že za starou zdí bydlí blázen – hodinář, který tvrdí, že hodiny jsou živé bytosti…

Nebo jsem se mýlil? Kdyby to byla vzpomínka na zážitek z let, kdy jsem ještě chodil do školy, jak se mohlo stát, že něco, co jsem tisíckrát cítil, dřímalo v mé paměti až do dnešního dne a až dnes se to s takovou živostí probudilo? Opravdu, uplynulo již na čtyřicet let. Bylo to však vysvětlení?“

„Časem jsem asi zažil, že mé hodiny ukazují více, než obyčejný stroj,“ řekl jsem vesele.

Antikvář se na mne zahleděl cize a s nepochopením. Přemýšlel jsem dále a došel k jistotě: zeď, uzavírající park, stojí ještě dnes. Komu mohlo záležet na jejím stržení? Tehdy se přeci říkalo, že jsou to základy kostela, který měl být později dostavěn. Něco takového se přece neničí! Snad žije i onen starý hodinář? Jistě by mé hodiny, které tolik miluji, dal zase do pořádku. Kdybych jen věděl, kdy a kde jsem ho potkal! Nemohlo se to stát před krátkou dobou, protože nyní bylo léto a ve vzpomínce – právě nyní – jsem v duchu viděl jeho obrat v zimní krajině.

Příliš ponořen v myšlenkách, než abych mohl sledovat dlouhé vyprávění, do něhož se dal antikvář, stavší se najednou povídavým, vnímal jsem v přestávkách jen úryvky vět. Šuměly, oněměly a přišly znovu jako dmoucí se vlny. V to se mísilo hučení v uších, šumění krve, jež vnímá stárnoucí, naslouchá-li a zapomíná na ně jen v hlomozu dne – nepřestávající, hrozící, vzdálené hučení pomalu se z propastí času blížícího supa „smrti“…

Sotva jsem věděl, zda ke mně mluví tento muž přede mnou, držící v ruce hodiny, anebo byla-li to ústa bytosti ve mně, která se chvílemi probouzí v osamělém srdci, když se dotkneme osamělých schránek uzavírajících a tajemně strážících zapomenuté vzpomínky, aby nezpráchnivěly.

Občas jsem se přistihl, že antikváři přikyvuji a pak jsem věděl, že řekl něco mně kdysi známého, ale chtěl-li jsem jeho slova promyslet, nedařilo se mi to; ona neprchala – jak činí promluvené slovo – v blízkou minulost, z níž bych je mohl vyjmout a osahat porozuměním – ne. Ona ztuhla, sotva dozněla, v neživé nepochopitelné a cizí postavy. Nechápal jsem jejich smysl. Zabloudila z říše času v oblast prostoru a stála kolem mne jako živé masky.

„Jen kdyby ty hodiny chtěly znovu jít!“ řekl jsem ve svém utrpení nahlas do obchodníkovy řeči. Myslel jsem tím své srdce, protože jsem cítil, že chtělo zapomenout tlouci a zděsil jsem se myšlenky, že by rafie mého žití mohla zůstat náhle stát před fantastickou květinou, obličejem zvířete či démona, jako ručička na onom ciferníku se čtrnácti hodinami. Tím bych byl v uprchlém čase věčně zaklet. Starožitník mi vrátil hodiny – myslel, že mluvím o nich.

Jak jsem šel opuštěnými nočními ulicemi přímo, pak křížem krážem přes spící náměstí a kolem snících domů, provázen blikajícími lucernami a přece vědom si své cesty, musel jsem se domnívat, že mi antikvář svěřil, kde bydlí onen bezejmenný hodinář, kde bych ho nalezl, a kde by stála ona zeď, obepínající park s jilmy. Neřekl mi přece, že jen onen stařec by mohl moje hodiny uzdravit? Jak by to jinak mohl vědět? I cestu k němu mi musel popsat a když jsem si ji sám nezapamatoval, zdálo se, že mé nohy ji zcela přesně znají. Vedly mne ven z města na bílou cestu běžící do nekonečna mezi lukami dýchajícími létem. V patách se mi plazili černí hadi vylákaní ostrým měsíčním světlem ze země. Byli to oni, kteří mi poslali otrávené myšlenky: již nikdy jej nenajdeš, zemřel před sto lety?“ Abych jim unikl, zahnul jsem ostře vlevo na postranní pěšinu a vtom se vynořil ze země můj stín a spolkl je. Pochopil jsem, že přišel, aby mne vedl, a bylo pro mne velkým uklidněním vidět jej před sebou, kráčejícího neomylně a bez váhání. Neustále jsem naň hleděl a byl jsem rád, že nemusím dávat pozor na cestu.

Znenáhla se mě opět zmocňoval onen nepopsatelně podivný pocit, který jsem míval jako dítě, když jsem si hrál sám pro sebe: pevným krokem jít se zavřenýma očima bez obav před upadnutím: je to vytržení těla z každého pozemského strachu, jako jásání v nitru, znovunalezení svého nesmrtelného Já, jež ví: mně se nemůže nic stát!

Tak mne opustil úhlavní nepřítel, jehož člověk v sobě nosí; střízlivý, studený rozum a sním poslední pochybnost o marném hledání toho, jehož hledám. Po dlouhé chůzi spěchal můj stín na široký a hluboký příkop, táhnoucí se podél cesty, zmizel v něm a nechal mne samotného. Věděl jsem, že jsem u cíle. Proč by mne byl jinak opustil?

S hodinami jsem stál ve světnici toho, o němž jsem věděl, že jen on jediný je může znovu uvést do chodu. Seděl před malým javorovým stolem a nehybně se díval lupou připevněnou páskem k oku na drobný třpytivý předmět na světle žilkovaném dřevě. Za ním byla na bílé stěně ozdobným písmem vypsána věta v kruhu, podobném velkému ciferníku: Summa Scientia Nihil Scire.

Hluboce jsem vydechl. Zde jsem v bezpečí! Tato formule udržuje ode mne daleko vše nenáviděné, vynucené myšlení, všechno skládání účtů jako jak jsi se přišel – zda skrze zeď či parkem.

Na poličce potažené červeným sametem leží asi sto hodin; některé z modrého, jiné ze žlutého či zeleného emailu, zdobené drahokamy, ryté, rýhované, hladké a vyřezávané, některé ploché, jiné břichaté jako vejce. Neslyším je. Cvrlikají tak tiše či vzduch, který kolem nich vane, musí být oživen nepatrným šumem, který vydávají. Možná, že tam zuří vichr z říše trpaslíků.

Na podstavci stojí malá skalka z masově zbarveného žilkovaného živce, na níž rostou pestré květy z polodrahokamů. Mezi květinami čeká, jakoby bez zlého úmyslu, kostlivec s kosou, aby požal: „hodiny – smrtky“ z romantického středověku. Když kostra seče, udeří držadlem kosy na jemný skleněný zvonek vedle ní, podobný zčásti mýdlové bublině, částečně kloboučku velké pohádkové houby. Ciferník pod ním je vchodem do jeskyně, v níž trčí ozubená kolečka. Vpravo i vlevo jsou stěny až ke stropu ověšeny hodinami. Jsou zde staré hodiny pohybujíce svými kyvadly přednášejí hlubokým basem své kliduplné tik - tak.

V rohu, ve skleněné rakvi je vzpřímená Sněhurka, předstírající spánek. Avšak tichý rytmický pohyb minutové ručičky prozrazuje, že nespouští čas z oka. Jiné hodiny – nervózní, rokokové dámy s okrasnou náplastí, tvořící otvor pro klíček, jsou přeplněny ozdobami a bez dechu, jak rychle cupají, aby sebe vzájemně předčily a předběhly vteřiny. Vedle nich jsou drobná pážata, která se tomu spěchu posmívají a dráždí je svým cik, cik, cik.

Potom dlouhá řada, oplývající ocelí, stříbrem a zlatem jako rytíři s těžkým brněním. Zdá se, že jsou opilí a dřímají, vždyť chvílemi hlasitě chrápou nebo chrastí svými řetězy, jakoby pomýšleli na probuzení z opojení na vybojování vítězného souboje se samým bohem Chronem.

Na římse rozřezává dřevař v mahagonových kalhotách a s lesklým měděným nosem čas na piliny…

Starcova slova mne vytrhla z rozjímání: „Všechny byly nemocné, uzdravil jsem je.“ Úplně jsem na něho zapomněl, takže jsem zpočátku věřil, že to byl tlukot hodin.

Lupa na pásce byla nyní posunuta na střed jeho čela – jako třetí oko Šivy – a hořela v ní jiskra, odraz stropní lampy. Přikývl mi a pevně držel mé oči svým pohledem: „No, byly nemocné; myslely, že mohou svůj osud změnit, půjdou-li rychleji či pomaleji. Ztratily své štěstí v domýšlivosti, že nejsou pány času. Osvobodil jsem je z tohoto blouznění a vrátil jim klid jejich života. Mnohý najde jako ty ve spánku, za měsíčních nocí, cestu z města ven ke mně; přinese mi jeho nemocné hodiny, naříká a prosí, abych je vyléčil, ale příštího jitra znovu vše zapomněl – i můj lék. Jen ti, kteří pochopí smysl mého hesla,“ ukázal nazad na větu na stěně – „jen ti ponechají hodiny v mém opatrování.“

Temně jsem tušil, že v zaklínací formuli bylo ukryto tajemství. Chtěl jsem se optat, stařec však zvedl hrozivě ruku: „Nechtěj věděti! Živé vědění přijde samo od sebe! Věta má třiadvacet písmen; tato jsou na ciferníku velkých neviditelných hodin, ukazujících o hodinu méně než hodiny smrtelníků, z jejichž kruhu není uniknutí. Proto vtipkovali „rozumějící“: podívej se, šílenství! Posmívají se, ale nevidí výstrahu: Nenech se zajmout v kruhovou smyčku času! Nechají se vést zákeřnou rafijí „rozumem“, která věčně slibuje nové hodiny a vždy přináší jen stará zklamání.“

Stařec umlkl. Podal jsem mu své hodiny s němou prosbou. Přijal je krásnou, úzkou, bílou rukou a neznatelně se usmíval, když je otevřel a pohlédl dovnitř. Opatrně ohledával jehlou kolečka a vzal si opět lupu. Cítil jsem, že jeho dobrotivé oko hledělo do nitra mého srdce.

Přemýšleje, pozoroval jsem jeho obličej naplněný klidem. Ptal jsem se sama sebe: Jak jsem se jej jen mohl jako dítě bát? Pak se mne zmocnil úlek. On, v něhož nyní tolik doufám a důvěřuji, ve skutečnosti není teď – teď zmizí! Naštěstí tomu tak nebylo; jen světlo lampy zablikalo a chtělo oklamat mé oči. Znovu jsem na něho upřeně hleděl a hloubal jsem: uviděl jsem jej dnes prvně? To ne! My se přece již známe od…? Vtom jako blesk mnou projela vzpomínka: Nikdy jsem jako školák neběžel kolem bílé zdi, nikdy jsem se nebál nějakého bláznivého hodináře, který měl za ní bydlet. Prázdné, mně nesrozumitelné slovo „šílený“ to bylo, které mne lekalo v nejčasnějším mládí, když mi bylo hrozeno, že bych se „jím“ stal, nepřišel-li bych brzy k rozumu. Ale ten stařec zde – přede mnou – kým býval?

Věřil jsem, že i to vím: obraz – obraz – žádný člověk! Co mohl být jiného! Obraz, který – jako stínové poupě mé duše – ve mně tajně vyrostl. Sémě, jež začalo vyhánět kořínky, když jsem na počátku života ležel v bílé postýlce, byl držen starou chůvou za ruku a přijímal její dobrotivá slova ve spánku – ano, ale jak jen zněla? Jak zněla?

Hořkost mi naplnila hrdlo, pálivý smutek: tak přece jen bylo toto vše kolem mne jen zdáním? Možná, že ještě minuta a pak stojím – probuzený náměsíčník – venku v měsíčním světle a musím jít domů k oněm rozumem posedlým čilým živým –mrtvým ve městě!

„Hned, hned to přejde!“ slyšel jsem hodinářův uklidňující hlas, který mi však nedal útěchy. Víra byla z mých prsou vzata. Jak zněla chůvina slova? Chtěl, chtěl, chtěl jsem je vědět. Pomalu, pomalu se mi vnořovala slabika za slabikou:

„Zůstane-li ti srdce v prsou stát,

přines mu je;

každé hodiny přiměje v chod.“

„To měla pravdu,“ řekl klidně hodinář, odložil jehlu a v mžiku se rozprchly mé temné myšlenky. Vstal a pevně přidržel hodiny u mého ucha. Slyšel jsem – ony šly – pravidelně a přesně dle úderů krve v mé tepně.

Chtěl jsem mu poděkovat. Nenašel jsem slov, dušen radostí a studem nad nedůvěřivostí k němu.

„Netrap se,“ těšil mne, „nebylo to tvou vinou. Vyjmul jsem malé kolečko a znovu zasadil. Takovéto hodiny jsou velmi citlivé. Nesnesou mnohdy druhou hodinu. Zde! Vezmi si je zpět, ale nikomu neprozrazuje, že jdou! Byl bys jen vysmíván a působena ti škoda. Patřily ti již od mládí a tys věřil na hodiny, které ukazují čtrnáct místo jedno do – půlnoci, sedm místo šesti, neděli místo pracovního dne, obrazy místo mrtvých čísel. Zůstaň jim dále věrný, ale neříkej to nikomu! Není nic hloupějšího, než být ješitným mučedníkem! Nos je ukryté v srdci a v kapse měj obyčejné hodinky, státem puncované, se solidním černobílým ciferníkem, abys se mohl vždy podívat, kolik je hodin pro ty druhé. A nenech se nikdy otrávit morovým dechem „druhé hodiny“. Přináší smrt jako jejich jedenáct sester! Červeně začíná, slibně jako ranní červánky, rychle však rudne jako požár a krev. Staré národy východu nazývají ji hodinou vola. Staletí zmizí a klidně proběhne: vůl oře. Ale náhle – přes noc – stanou se z volů řvoucí buvoli, štvaní démonem s býčí hlavou a rozdupou v slepém dobytčím vzteku nivy. Potom se učí opět orat. – Obyčejné hodinky jdou svým starým chodem, avšak Cestu ze začarovaného kruhu Času lidského zvířete neukáží ani jejich rafije. Těhotné jsou všechny jejich hodiny – každá jiným ideálem – avšak co přijde na svět, je pouhým zmetkem.

Tvoje hodiny se zastavily na druhé – no hodině zničení. Přešly ji z milosti. Jiní na to zemřou a zabloudí do říše smrti. Tyto zde našly cestu ke mně – k tomu, z jehož rukou vyšly. Za to děkují tobě. Mohly přijít pouze proto, že jsi je celý život ochraňoval a nikdy se na ně nezlobil proto, že jejich čas není čase země.“

Doprovodil mne ke dveřím, podal ruku na rozloučenou a řekl: „Před chvílí jsi pochyboval o tom, zda žiji. Věř mi: jsem živějším než ty! Nyní znáš přesně cestu ke mně. Brzy se znovu uvidíme; možná, že tě naučím, jak lze nemocné hodiny uzdravit „Potom“ – ukázal na heslo na stěně – „potom se může ona věta pro tebe uzavřít dovršením:

„Nihil Scire – Omnia Posse.

Nic více vědět – všechno moci.“


OBRAZY VEPSANÉ DO VZDUCHU
(ze spisovatelovy pozůstalosti)

Často mi byla kladena otázka, jak jsem se ze dne na den stal z obchodníka spisovatelem. Vnější popud tu byl následující: jednou jsem se seznámil v Lehmanově sanatoriu se spisovatelem O. A. H. Schmitzem. Když jsem mu vylíčil několik podivuhodných zážitků, které se mi přihodily, řekl mi: “Proč to nenapíšete?” “Jak se to dělá?”, zeptal jsem se. “Pište prostě tak, jak mluvíte!”, poradil mi. Sedl jsem a napsal novelu Rozpálený voják, zaslal ji do Simplicissima a byla ihned přijata. Od té doby všechno, co jsem napsal bylo okamžitě vydáváno, ať již redakcemi nebo nakladateli. Jedině s románem Golem se dostavily zpočátku menší potíže. Dotázán na radu, k dlouhému vousu přirostlý “znalec” bouřil: “Skandál, dát vůbec do tisku takovou hovadinu!” Naštěstí se Georg Heinrich Mayer, známý ředitel nakladatelství Kurta Wolfa, tehdy nenechal zmást a knihu přesto vydal.

Vnitřní popud, který ve mně vyvolal básnický talent, je podstatně závažnějšího rázu. Chci jej popsat zevrubněji, protože na jeho základě jsem dospěl k následujícímu přesvědčení. V každém člověku dříme talent všeho druhu, ale musíme se naučit methodě, jak ho vzbudit. Pokud se ale touto methodou nepostupuje vědomě, může se rozvinout jen to nadání, které nějakým způsobem rozkvetlo už v mládí. Já sám jsem v mládí neměl nejmenší sklon k literatuře nebo básnictví, četl jsem bez výběru všechno, co mi právě přišlo do ruky: Dickense, Petera, Nansena, Prévosta, Koženou punčochu, Eugena Suea, Armanda, Pitavala, Karla Temmeho a podobná díla. Pro klasiky jsem neměl sebemenší pochopení. Později má čtenářská horlivost zcela vyhasla a smyslem života se mi staly hry lásky, šachy a veslování. Protože ten, kdo rozhodoval o mém osudu, zřejmě kvůli mně upadl do velikých starostí, uštědřil mi jednoho dne tak prudkou ránu bičem, že jsem se rozhodl z milostného hoře a jiných sentimentálních důvodů korunovat svoji mladost výstřelem z revolveru značky Bulldog (bylo mi tehdy 23 let). Vyrušil mne šelest u dveří mého mládeneckého pokoje: fatum, převlečené za nakladatelského poslíčka, mi podstrčilo pod práh publikaci. Kdyby tehdy bývala visela zvenčí schránka, nebyl bych nejspíše mezi živými. Znovu se ukazuje, že k záchraně může člověku postačit dokonce nedostatek předmětů denního použití.

Vzal jsem sešit a listoval v něm. Obsah: spiritismus, příběhy o strašidlech a čarodějnicích. tato oblast, kterou jsem dosud znal jen z doslechu, ihned zaujala mou pozornost do té míry, že jsem schoval revolver do zásuvky, kde měl čekat na další, příznivější příležitost. Pokud jde o mé staré tři oblíbené zábavy, nerozhodl jsem se sice zapudit je zcela z dohledu, jak jsem to učinil se střelnou zbraní, zato jsem si však předsevzal vyslat loďku mého žití za objevy směrem k oné neznámé zemi, o níž mi toho sešitek tolik našeptal. Pustil jsem se na moře, na bezbřehé moře knih o okultismu. Na počátku plavby se vlny vzdouvaly do hrozivé výšky, knihkupec jménem Fatum mne doslova zaplavil odbornou literaturou. Co se zpočátku jevilo jako zvědavost nebo povrchní zájem, přeměnilo se v průběhu několika málo let v planoucí touhu po vědění a neukojitelnou, spalující žízeň! I já jsem dlouho podléhal osudovému pudu, vlastnímu lidskému rodu: pudu tázat se ostatních na radu, v bludném domnění, že se lze obohatit jejich věděním. Pokud jde o vnějškové znalosti je tato věta asi platná, co se však týče vývoje vnitřního člověka, je vždy k ničemu. Když jsem pochopil, že z mrtvých knih nelze nabýt živé zkušenosti, vydal jsem se za lidmi, u nichž bych mohl dosíci rady. Maskou zakrytý tvůrce mého osudu převzal úlohu tvůrce příležitostí: podařilo se mu, že jsem se nejzvláštnějším způsobem dostal do styku s nejzajímavějšími lidmi, povětšinou (neboť kdo vůbec má v Německu znalosti v oblasti okultismu!) cizinci, Asiaty, jasnovidci, pravými i falešnými proroky, extatiky a medii. Otevřely se mi tajemné a tajemnost předstírající staré i nové “okultistické lóže”. A znovu to trvalo léta, než jsem je bez úhony znovu opustil s následující zkušeností: Také zde nic! Jenom sláma! Přežvýkávání nepřesných vědomostí – povrchnost – theistický fanatismus – ve zvlášť nepříznivých případech: cukrová vodička kvietistického pobožnůstkářství!

Konečně se mi zdálo, že jsem našel to, co jsem tak dlouho hledal: bylo to sdružení lidí (Evropanů i Orientálců) ve Střední Indii, kteří tvrdili, že znají skutečná tajemství jógy, onoho prastarého asijského systému, který nám ukazuje jedinou cestu a přivádí nás ke stupním, vedoucím daleko nad vše slabé, nedokonalé, nad bezmocné lidství.

Byl jsem přijat po zdánlivě správném zodpovězení nanejvýš svérázných otázek metafysického rázu, jejichž řešení bylo třeba hledat spíše intuitivně, než na základě rozmyslu. V mém osvědčení stálo: “You have the True Spirit of a Mystic in you”. Nato jsem dostal řadu rad, jak mám dospět k poznání vnitřního obličeje. Od té chvíle jsem vedl téměř tři měsíce život polovičního blázna, jedl jenom zeleninu, nespal v noci déle než tři hodiny, “užíval” dvakrát denně lžíci arabí gumy, rozpuštěné ve vodové polévce (to mělo zvlášť účinně napomáhat rozvoji jasnovidecké schopnosti), o půlnoci jsem zaujímal bolestivé asány se skříženýma nohama a přitom zadržoval dech, dokud se mé tělo nepokrylo pěnivým potem a neotřásaly mnou předsmrtné křeče jako při téměř udušení.

Jedné noci, v zimě, kdy jsem si pro hluboký sníh nemohl vyjet na oblíbené cesty po kopcích, seděl jsem na lavičce u Vltavy. Za mnou čněla stará mostecká věž s velikými hodinami. Již po několik hodin jsem tam seděl, chvěje se chladem, přestože jsem byl zachumlán do kožichu, a zíral do černošedého nebe, usiluje o to, dosáhnout jakýmkoliv způsobem toho, co mi bratří žijící v Indii v náznaku popsali jako vnitřní zření. Zase vše nadarmo! Až do té chvíle, a to už od dětství, se u mne projevoval překvapivý nedostatek jinak mnohým lidem propůjčené schopnosti představit si se zavřenýma očima portrét či tvář nějakého člověka. Pro mne bylo zhola nemožné například říci, zda ten či onen můj známý má modré, hnědé nebo šedé oči, rovný nebo zahnutý nos. Vyjádřeno jinak: byl jsem navyklý slovnímu, ne obraznému myšlení. Předsevzal jsem si podle vznešeného vzoru Guotamy Buddhy, že pokud to bude v mých silách, nevstanu z lavičky dříve, dokud se mi nezdaří dosáhnout alespoň malého pokroku. Uběhlo asi pět hodin, a tu se náhle vnutila pohříchu lidská otázka: Kolik je asi hodin? A hle! Právě v tom okamžiku, kdy jsem se vytrhl ze svého ponoření, zřel jsem kupodivu s jasností větší než bylo mé předchozí vnímání nějakého skutečného předmětu, ohromně jasně zářící ciferník hodin, vznášející se na obloze. Ručičky ukazovaly za dvanáct minut dvě. Jasně jsem cítil, jak s mi zastavuje srdce, což jsem přikládal za následek tomuto mohutnému dojmu. Jak jsem si brzy poté všiml, šlo o omyl, protože zpomalení tepu nebylo následkem, ale příčinou té vize. Měl jsem přitom zvláštní pocit, že mi nějaká ruka svírá srdce. Otočil jsem se a pohlédl na hodiny: i ony ukazovaly za dvanáct minut dvě! Je vyloučeno, že bych se tím směrem otočil už dříve a měl takto do jisté míry vodítko k určení času, protože jsem po celých pět hodin seděl zcela nehybně, jak to vyžaduje přísný předpis při podobných koncentračních cvičeních. Nacházel jsem se ve stavu blaženosti, jen do mého srdce se vkradla tichá obava: Zůstane vnitřní oko otevřeno? Znovu jsem se pustil do svých cvičení. Po nějakou dobu bylo nebe černošedé a uzavřené jako dříve. Náhle mou myslí kmitl nápad, zda by se nezdařil pokus o nové zkrocení tepu mého srdce, jak se to přihodilo během vize, nebo s největší pravděpodobností dokonce před tím, než k ní došlo. Neměl bych tolik mluvit o nápadu, jako spíše o napůl instinktem daném závěru, odvozeném ze smyslu jedné věty Guotamy Buddhy, který se mi vnutil, jakoby pocházel z úst rodícího se hlasu v mém vlastním těle. Ta věta zněla: “Ze srdce vycházejí věci tohoto světa, rodí se v něm a v něm se spojují.” Měl jsem na základě dříve provozovaných jógických praktik představu o tom, jak bych měl postupovat, abych do jisté míry ovlivnil srdeční tep. Pokus se zdařil. Poprvé v mém životě. Ihned se dostavil mně dosud neznámý stav. Zachytil mne intensivní pocit nenormální bdělosti. Současně s tímto pocitem ustoupil před mým zrakem kus nočního nebe. Podobalo se to počátku hry laterny magiky, jakoby se ten kousek nebe odděloval od atmosféry a posunoval se do dalších nezměřitelných hlubin prostoru, náhle to už nebylo žádné pozadí, a přitom jsem si s údivem uvědomil, že jsme během života, a dokonce i ve snu – vždy stále obklopeni pozadími – azurově modrým vzduchem nebo ovzduším, plným výparů – zdmi libovolné formy – a nikdy si to neuvědomujeme. V té kulaté díře ve vzduchu stál geometrický znak: neviděl jsem jej tak, jak zříme věci v běžném životě, to je z dálky nebo ze strany, ať už to zní sebepodivněji, mohl jsem na něj pohlížet současně ze všech stran, jakoby mé vnitřní oko nepředstavovalo čočku, ale do jisté míry kruh, opsaný kolem tohoto vizionářského obrazu. Odtud též ten nový dojem, že zde chybí jakékoliv pozadí. Geometrický znak představoval tzv. “In hoc signo vinces” (V tomto znamení zvítězíš), totiž kříž, stojící na velkém latinském písmeni H. Zíral jsem na to znamení s chladným a jakoby nevzrušitelným srdcem: nebylo ve mně ani stopy po sebepřeceňování nebo po něčem podobném. To bylo ostatně velmi přirozené, neboť již tehdy jsem měl málo pochopení pro extatické stavy. Po chvíli se mi zjevily ještě další geometrické znaky. Chápal jsem je jako první stránky slabikáře zření. Domů jsem si přinesl jako trvalý zisk přesné vědění o tom, jak napříště zařídit, abych znovu dosáhl vnitřního zření: ovlivnit srdeční tep, přimět se k větší bdělosti, zaměřit paralelně osy očí tím, že se budu soustředěně dívat do největší dálky atd. Ale podobných receptů by ani nebylo třeba, postačilo by toliko znovu myslet na onu událost na lavičce u Vltavy a před mým zrakem by se nanovo vykouzlily vzdušné obrazy. Netrvalo to též dlouho, než se dostavily pestré a barvami hýřící vize, nadané nepopsatelně krásnou září a nevýslovnou živostí. Byly mi útěchou v mnoha těžkých chvilkách. Nikdy jsem přitom neupadl do blouznění nebo podobných stavů vědomí, jež leží pod prahem normálního bdělého stavu. Vize, které mám na mysli, nepodléhají naší libovůli. Vznikají podle úradku vůle, kterou nesmíme pokoušet, ačkoliv tu jde jistě o naši vůli a ne o zjevení cizí moci, “Boha”, nebo jak bychom to mohli nazývat. Tato schopnost vidění je první příčinou toho, že jsem se stal spisovatelem. Vnějškový popud, o němž jsem hovořil na počátku, toliko uvedl hodinový stroj do pohybu. Nápady, které mne vedly k tomu, abych psal fantastické historky, byly zpočátku vyvolány obrazy, situacemi nebo postavami, které jsem stále zřel v podobě vize; to vše vytvářelo jádra, na něž jsem navíjel své novely. Abych to řekl krátce: naučil jsem se obraznému myšlení. O tom, že jsem měl často vidění, udílející mi symbolicky nebo zjevně varování, rady či poučení, se zmiňuji jen mimochodem.

Zcela pozoruhodnou vizi jsem měl jednoho dne na podzim roku 1915. Na ni navazuje událost, která – pokud za ní není jedna z nejneslýchanějších náhod, ke kterým kdy došlo – stejně otevírá perspektivy nejneobvyklejšího rázu. Právě jsem hloubal nad tím, co je asi nejhlubší příčinou ohavné světové války, když tu náhle jsem pocítil příchod osvěžujícího stavu nadbdělosti, který se u mne dostavuje sám od sebe pokaždé, kdykoliv mám zažít něco mimořádného. Hned nato jsem zřel zjevení muže mně neznámé rasy: byl velmi veliký a štíhlý. Následujícím způsobem jsem ho popsal v novele “Cvrččí hra”, kterou jsem později zveřejnil v Simplicissimu a ve svazku novel “Netopýři”: šest stop vysoký, nápadně štíhlý, bezvousý, třpytil se olivově zeleným zbarvením; oči seděly zešikma a nepřirozeně daleko od sebe. Rty, podobně jako kůže obličeje, byly zcela hladké, jakoby z porculánu, ostré jako nůž, pronikavě rudé a tak silně zahnuté, zvláště u koutků, jakoby je zkřivil nelítostný strnulý úsměšek, takže vyhlížely jako namalované. Na hlavě zvláštní červená čepice. Než došlo k vizi, kladl jsem si v nitru otázku, co je asi nejhlubší příčinou války. Zdálo se mi, že vize představuje symbolickou odpověď: asijští okultisté totiž předpokládají existenci tibetsko-čínské sekty, jejíž jméno je Dugpas, kterou nutně musíme pokládat za přímý nástroj ničivých ďábelských sil ve vesmíru. Usedl jsem tedy a napsal novelu “Cvrččí hra”, v níž jsem vylíčil okultní příčinu války. Vedlejší scénické proměny, které jsou v ní obsaženy, jsem rovněž zbudoval na vizích, které následovaly ihned za viděním onoho muže. Rámec vyprávění jsem vykonstruoval na základě volné fantasie. Novela vyšla v Simplicissimu; za několik týdnů poté jsem dostal dopis od mně neznámého malíře z Vratislavy, myslím, že se jmenoval Höcker. Ten pán mi napsal zhruba toto: “Musím předeslat, že jsem zcela zdravý člověk, který nikdy netrpěl halucinacemi nebo jinými nenormálními stavy. Včera jsem seděl ve svém ateliéru u stolu a pracoval. Náhle jsem zaslechl hřmot, jakoby zpíval kus kovu. Otočil jsem se a spatřil stát v místnosti vysokého člověka mně neznámé rasy, s červenou čepicí na hlavě. Ten muž držel jakousi ze dvou ramen sestávající ladičku, kterou vyluzoval zmíněný hřmot. Ve středu ladičky se nacházela palička! Hned nato se ze země vyrojilo nesmírné množství vzájemně se drásajícího velikého hmyzu, jehož svištící křídla stupňovala hluk až k nesnesitelnosti. Ihned, jakmile halucinace přestala, vzal jsem rudku a nakreslil viděné. Hned potom jsem vyšel na čerstvý vzduch.

Procházel jsem právě kolem novinového stánku a nevysvětlitelně k tomu puzen (nemám totiž ten list rád), požádal jsem o Simplicissima. Když mi ho prodavačka podala, řekl jsem pod vlivem stejně nepochopitelného rozhodnutí: “Toto číslo ne, prosím si předcházející!” Po návratu domů jsem v něm listoval a ke svému nekonečnému údivu jsem četl ve Vaší povídce “Cvrččí hra” téměř navlas to samé, co jsem sám před hodinou zažil, totiž o muži s červenou čepicí, navzájem se drásajícím hmyzu atd. Poraďte mi, prosím, jak tuto věc vyložit. Podepsán: Höcker.

Znovu jsem přečetl dopis, pak jsem ho odložil a rozzlobeně jsem si řekl: Zase jeden z těch, co se chtějí dělat zajímavými. Ten člověk to přirozeně dříve četl v Simplicissimu a teď mi chce vyprávět, že všechno, co zřel ve své vizi, byla předtucha. Abych to mohl porovnat, vzal jsem k ruce sešit Simplicissima a četl paralelní místo. Prudce jsem se ulekl, když jsem četl: Dugba (totiž muž s červenou čepicí) držel proti slunci skleněný hranol (tedy žádnou ladičku!) atd. Popadl jsem se za hlavu: vždyť já sám jsem přece dříve, než jsem napsal tuto povídku, viděl ve své vizi, že Dugba držel v ruce ladičku, přesně tak, jak to stojí v Höckerově dopisu. Jak to, že tu v Simplicissimu se jedná o hranolu? Hned na to jsem si vzpomněl, že jsem první rukopis vypiloval a ještě jednou načisto opsal, než jsem jej odeslal redakci. Tak jsem totiž zvyklý; a při té příležitosti jsem zaměnil ladičku za hranol. Celý vzrušený jsem hrabal v zásuvce, až jsem konečně našel první náčrt vyprávění. Správně tam stálo: ladička! Kromě mne nikdo ten hrubý náčrt nikdy neviděl! Též by jej nedokázal rozluštit, protože byl napsán ve zkratkách a číst jsem jej mohl jen já.

Nebylo tedy důvodu pochybovat o tom, že jistý pan Höcker měl stejnou vizi jako já, i když o několik týdnů později. Leda, že by se jednalo o zásah přímo neslýchané náhody! Podobné vysvětlení by však bylo tím nejkřečovitějším, jaké by kdo mohl vykonstruovat. Co říci na vysvětlenou tohoto příběhu? Tápu v temnotách. Působení na dálku po několika týdnech? Jež by vycházelo ze mne? Nesmysl!

Vím, že někteří okultisté by řekli, že jsem v důsledku sepsání zmíněné novely vryl do kroniky Akašy (mozek vesmíru) obraz, který se náhle zjevil panu Höckerovi. podobný výklad však trpí velkými mezerami. Neodůvodňuje nám, proč pan Höcker proti své vůli zakoupil sešit Simplicissima. Spiritisté by řekli, že byl ovlivněn duchy – ! A vlastně ano! Theosofové by tvrdili: Dugpa, kterého jsem viděl, prý skutečně existuje jako samostatná bytost a je prý jedním z těch, kdo způsobili válku. Dobrá, dostavil se jako odpověď na moji vnitřní otázku. Proč se ale pak zjevil také panu Höckerovi, který se přece po ničem neptal? Toto vše je nevysvětlitelné.

(přeložil Dr. Vladimír Cinke; otištěno ve sborníku LOGOS – Alef 1992)


AUTOMOBIL

„Vy si na mne zřejmě už nepamatujete, pane profesore?! Zimt jméno mé, Tarquinius Zimt. Není to ještě tak dávno, co jsem byl vaším žákem ve fyzice a matematice – –“

Učenec nerozhodně obracel v rukou vizitku a rozpačitě předstíral, že se rozpomíná.

„– – a protože právě projíždím Greifswaldem, nechtěl jsem si nechat ujít tu příležitost a dovolil jsem si vás vyhledat – –“

(Následovalo několik minut trapného mlčení.)

„– – ehm – – vás vyhledat – –“

Profesor si s nevolí obhlížel kožený oblek mladého muže. „Vy lovíte velryby?“ zeptal se s tichým výsměchem a zaklepal návštěvníkovi na rukáv.

„Nikoliv, jsem automobilista. Jsem vlastníkem známé automobilové značky ,Zimt‘– –“

„Takže herec!“ přerušil ho netrpělivě učenec, „ale proč jste tedy předtím studoval fyziku a matematiku? Zřejmě jste přesedlal, mladý muži, přesedlal?! To se podívejme!“

„Ale kdepak, pane profesore, kdepak. Naopak. Dalo by se říci, že právě naopak! Jsem konstruktér automobilů – – motorů – – benzínových motorů – – jsem inženýr!“

„Ach, vy sestavujete ty fantastické obrázky pro kinematograf, rozumím. Ale to si snad nemůžete říkat ,inženýr‘!“

„Ne, ne, já stavím automobily. Nebo motorová vozidla, jestli je vám toto slovo milejší. Ročně už prodáváme – –“

„Neuznávám, milý pane Zimte, žádný z těch názvů; ani automobil, ani motorové vozidlo, neboť takový stroj se jak známo nemůže hnout z místa – a takový význam je přece obsažen ve slově automobil – a z téhož důvodu je nepřípustný i výraz motorové vozidlo,“ prohlásil vědec.

„Jak to myslíte: ,nemůže se hnout z místa‘? Nebude to trvat ani deset let a my už nebudeme používat žádný jiný dopravní prostředek. Továrna za továrnou rostou jak houby po dešti, a i když v Greifswaldu možná zatím není žádný automobil, tak přesto – – –“

„Mladý muži, vy jste snílek a ztrácíte půdu pod nohama! Neoddáváte se náhodou spiritismu? Vskutku, je to jeden z nejpolitováníhodnějších jevů naší doby, že musíme být svědky, jak strašidlo perpetua mobile znovu a znovu zdvihá svou ohavnou hlavu. Jako by neexistovaly zákony fyziky. Smutné, opravdu smutné! A i vy, ještě před několika málo lety můj žák, jste zapřel jasnou, rozvážnou cestu naší vědy a honíte se za horečnými vidinami hrubé, bezmyšlenkovité empirie! Nu ano, dnešní shon a chvat velkoměsta zřejmě oslabuje myšlenkovou sílu naší mládeže, ale dojít až k pustým pověrám, k utkvělým představám, že pomocí benzínového motoru je možno uvést do chodu nějaké vozidlo, to je přece jen velký skok! Aspoň to člověku tak připadá!“ A učenec si začal rozčileně čistit skla brýlí.

Tarquinius Zimt byl bez sebe.

„Ale proboha, pana profesore! Přece snad nebudete popírat existenci motorových vozidel. Dnes, kdy už jich jezdí několik tisíc! Kdy každý měsíc přináší nějakou novinku. Já sám jsem přece přijel z Florencie až sem ve svém automobilu ,Zimt‘ o síle padesáti koní! Sám jsem ho zkonstruoval a postavil! – Kdybyste ráčil pohledět z okna, můžete ho vidět, jak stojí před domovními vraty. Proboha! Mohu jen opakovat: Proboha!“

„Mladý muži, omnia mea mecum porto, jak výstižně praví latiníci. Nevidím žádný pádný důvod, abych se díval z okna; – proč bych to také dělal – nosím přece svůj všeobsahující matematický rozum všude s sebou. – Proč bych se měl svěřit nejisté půdě smyslového vnímání? Což mi neřekne víc – víc, než kdy dokáží vyjádřit smysly – prostá formulka, kterou pochopí i nezletilý školák – a zajisté si ji ze svých školních let pamatujete i vy:


a tak dále. Tak vidíte!“

„To všechno ale není nic platné,“ odpověděl podrážděně inženýr, „protože já jsem ve svém automobilu dojel z Florencie až do Greifswaldu – až před vaše dveře!“

„– – a kdyby neexistoval výše zmíněný vzorec,“ nedal se učenec vyvést z rovnováhy, „jehož výsledek je ještě velice příznivý vzhledem k takzvanému válcovitému čepu, neboť zesílení měrného tlaku, spojené se zmenšením úhlu opásání ložiskové pánve řemenicí, nezpůsobí zvýšení µ, a snižuje – pokud to je vůbec přípustné – vynaložení energie nutné k překonání tření u , pak by stejně zůstala řada závažných námitek, z nichž každá by musela vyloučit – –“

„Ale proboha svatého, pane profesore…“

„Pardon!… i jen teoretickou možnost případného zdaru onoho záměru. Jak by se mohlo, abychom mluvili jen laicky, například převést do oblasti mechanických možností to, že bychom mohli zabránit stále rostoucímu značnému zahřátí, způsobenému explozemi ve válcích a, b, c, d, které v těchto válcích následují velice rychle za sebou, z čehož rezultuje roztažení a tudíž následně přitlačení na stěny válců, což by posléze vedlo až k nehybnosti kovového pístového materiálu, pokud by tento nebyl neustále dostatečně chlazen prostřednictvím stále znovu dodávaného množství vody, z čehož znovu jasně vyplývá výsledek pokusu v negativním smyslu s ohledem na obrácený poměr váhy k výkonnostnímu efektu motoru? A když dále uvážíme – – – –“

„Jel jsem z Florencie až sem,“ přerušil profesora zarputile mladý muž.

„– – – – když dále uvážíme při použití vzorce:



tu skutečnost, že otřásáním a dalšími kmity, jež negativně ovlivňují klid celku, jakožto nemilý důsledek svérázných pohybů v jednotlivých částech stroje, v nichž – ať by byly sebepružnější – nutně tudíž dochází k trvalým deformacím, jednoznačně z toho vyplývá, že – –“

„Ale já jsem přesto dojel z Florencie až do Greifswaldu!“

„– – – k trvalým deformacím, jednoznačně z toho vyplývá…“

„Ale–já–jsem–přesto–z Florencie až do Greifswaldu do-jel!“

Učenec vrhl přes brýle káravý pohled na mladého muže. „Nic by mi nebránilo, abych – opíraje se o přesvědčivé matematické vzorce – bez obalu vyjádřil své pochybnosti o vašich tvrzeních, nicméně dávám přednost tomu, abych se po způsobu starých Řeků raději vyhnul všemu zraňujícímu, a pouze chci – jako už Parmenides – zdůraznit, že moudrému člověku nepřísluší, aby přikládal váhy svým smyslovým vjemům a už vůbec ne vjemům někoho cizího.“

Tarquinius Zimt chvíli přemýšlel, pak sáhl do kapsy a mlčky podal profesorovi několik fotografií.

Ten se na ně podíval jen zběžně a prohlásil: „Nuže, mladý muži, vy si myslíte, že těmito obrázky zdánlivě se pohybujících automobilů můžete zpochybnit zákony mechaniky?! – Jen pro podobnost takových případů připomínám zobrazení animistických fenoménů, jak je vytvořili Crookes, Lombroso, Ochorowicz, Mendělejev! Dneska už je možné upravovat takové fotografie pomocí různých triků, že je málokdo rozezná od skutečnosti. Ostatně, nebylo známo již Herakleitovi, že podle zákonů logiky se vystřelený šíp nalézá na každém matematickém bodě své dráhy v absolutním klidu? Nuže, vidíte! A více než to – v přeneseném smyslu – nemohou ani v nejlepším případě vaše obrázky dokázat.“

V inženýrových očích zaplála potměšilá radost. „Ale doufám, vážený pane profesore, že mi – jakožto svému žáku, který vás tolik obdivuje – neodmítnete prosbu,“ pronesl s pokryteckou pokorou, „abyste se alespoň podíval na můj automobil, stojící před domem?“

Učenec dobrotivě přikývl a oba se odebrali na ulici.

Kolem vozu už postával dav lidí.

Tarquinius Zimt zamrkal na šoféra. „Ignáci! Pan profesor by si chtěl prohlédnout náš automobil, ukažte mu prosím ten stroj.“

Mechanik se domníval, že se jedná o prodej vozu, a zanotoval chvalozpěv:

„S naším ,Zimtem‘ uděláme klidně sto padesát kilometrů a z Florencie až sem jsme neměli jediný defekt. Jedeme – –“

„Ustaňte, dobrý muži,“ mávl profesor rukou a shovívavě se usmál.

Řidič otevřel kapotu, aby byl vidět motor, a vysvětloval jednotlivé části.

„Jak se vyrovnáváte, pane profesore,“ zeptal se Tarquinius Zimt se skrytým posměškem, „se skutečností, že navzdory vašemu tvrzení, že je vyloučeno, aby tyto stroje fungovaly, vyrábějí dnes takové továrny jako Daimler, Benz, Dürkopp, Opel, Brasier, Panhard, Fiat a další tisíce takovýchto vozidel?“

„Vyrovnáváte? Mladý muži, já jsem prostý učenec v oboru technických věd, a jakkoliv by mohla vaše otázka připadat zajímavá například psychologovi, tak mně – to přiznávám – pramálo záleží na tom, abych se dozvěděl, z jakých asi důvodů se tyto továrny oddávají takovýmto zjevně zbytečným činnostem.“

Profesorova slova přerušilo bzučení naprázdno běžícího motoru. Dav ustoupil o krok.

Tarquinius Zimt se zašklebil. „Takže vy ještě pořád nevěříte, že tenhle vůz pojede, pane profesore? Stačí, abych přitáhl tuto páku, tím zařadím pomocí spojky rychlost a automobil se bude řítit rychlostí sto padesát kilometrů za hodinu.“

Na učencových rtech se objevil mírný úsměv. „Ach, vy mladický blouznivče! Nic takového se nemůže přihodit. Pod tlakem exploze – předpokládáme-li u spojky dostatečnou pevnost – se pravděpodobně vzápětí rozletí válce a, b a d. Válec c naproti tomu asi zůstane nepoškozený podle vzorce – podle vzorce – jak jenom honem zní! – podle vzorce – – –“

„Vpřed,“ zajásal Zimt, „vpřed! Ignáci, jeďte!“

Šofér přitáhl páku.

Teď! – Hlasitá trojnásobná rána – a stroj stojí!

Zmatek!

Ignác vyskočí z vozu. Dlouhé pátrání. Tady! První, druhý a čtvrtý válec jsou prasklé! Prasklé způsobem, jakým válce nikdy prasknout nemůžou, i kdyby v nich byl třeba nitroglycerin.

Strnulým pohledem upírá profesor oči do dálky, jeho rty se pohybují a mumlají: „Počkejte: podle vzorce – – podle vzorce – –“

Zimt ho popadne za rukáv a třese jím – skoro pláče zlostí. „To je neslýchané, neuvěřitelné; od doby, co existuje automobil, se něco takového nestalo. Je to šílenost. Je to naprosté bláznovství. Okamžitě zatelegrafuji, aby poslali náhradní válce. – To takhle nejde, musíte se na vlastní oči přesvědčit, musíte!“

Učenec se mu rozzlobeně vytrhne: „Mladý muži, zacházíte příliš daleko, zapomínáte se. – Opravdu si myslíte, že mám času nazbyt, abych ještě jednou přihlížel vašim dětinským pokusům? Ještě stále jste se nepoučil? Raději děkujte svému stvořiteli, že to nedopadlo hůř, se stroji nejsou žádné žerty. Teď to vidíte! –“

A učenec spěchá do svého domu.

Ve vratech se ještě jednou otočí, káravě zdvihne prst a rozhněvaně zvolá:

„Sunt pueri pueri, pueri puerelia tractant.“

(vybráno ze sbírky MISTR LEONHARD, vydané nakladatelstvím Aurora, Praha 1996. Přeložila Eva Pátková.)


Bylo to dlouhé?: Tady: krátké : meyrinkovské : yeaah

Zpět