Záhady Poklady Literatura Zajímavosti Království Slovník Hudba Kdo jsem


Jiří Karásek ze Lvovic - Zlověstná Madona

(Staroměstské romaneto)

Scházeli jsme se občas pozváni k večeři v domácnosti lékaře bydlícího v úzké uličce v stínu Týnského chrámu. Byli jsme všichni buď sběratelé obrazů, neb umělečtí historikové, diletanti neb odborníci, ředitelé muzejních sbírek. Spojoval nás společný zájem o umění uplynulých dob. Sám hostitel byl obklopen v domácnosti i v ordinaci vybranou sbírkou starých mistrů. S pýchou ukazoval žánr od Ostada, jejž koupil v šťastné hodině v Amsterodamu. Mne zajímala nejvíce kolekce žánrů a zátiší od Josefa Navrátila, jenž byl nejbližší současnosti. Vše ostatní bylo odrazem uplynulých dob a mrtvých epoch. Navrátil jediný byl umělec, jemuž bylo určeno, aby také mluvil ke generacím budoucím. Hostitel objevil jeho obrazy a skici v blízkosti svého domova, v průchodu z Celetné ulice k chrámu sv. Jakuba, v nepatrném krámku Salvatora Kominíka, plném všelikých levných věci, nejvíce žákovských prací z akademie.
Majitel krámku se vyznal v uměni, ač prodával méně hodnotné věci. Za laciný peníz skoupil z půdy kdysi celou pozůstalost Navrátilovu a vecpanou v několika pytlích ji odnesl do svého krámku. Odtud si vybíral náš hostitel vzácnou kořist, hlavně figurální skici Navrátilovy, v dobách, kdy si cenili ostatní sběratelé jen krajinek, stereotypních alpských kvašů. Mimoto si vybíral náš hostitel hlavně zátiší, ovoce malované tak skvěle, že se nemohl zrak nasytit svítivého zlata hroznů a modře nadýchaných švestek.
Řekl jsem hostiteli, že si cením nad jeho Ostada, zaplaceného štědře holandskými zlatými hrmě Mullerově v Amsterodamu, více jeho Navrátila, zaplaceného skrovně rakouskými zlatkami nuznému krámku na Starém Městě. Hostitel se jen smál a jeho zčervenalý apoplektický obličej se šířil odleskem spokojenosti šťastného sběratele, jenž se vyzná a ví, co koupit za nejlevnější peníz. Byl tu však pokušitel, ředitel soukromé galérie, jenž se rád sarkasticky vysmíval úlovkům jiných. Nepodceňoval, ale dráždil. I prohodil jako mimochodem:
„Jistě náš hostitel, jehož vínu a obrazům budiž vzdána svrchovaná pocta, má v rukou pevně dva Navrátily nejkrásnější: dívku v růžovém a bílém a potom jeho báječně malované zlaté a hnědé koblihy na bílém podnose. Ale divím se, že si nechal ujíti Navrátila nejtajemnějšího a nejzáhadnějšího. . .«
Hostitel zrudl trochu dotčen žertem ředitele soukromé galérie.
„Nevím, pane řediteli, kterého ‚nejtajemnějšího‘ Navrátila míníte. Mám je všechny v evidenci, i ty obrazy, které přešly do jiného majetku. . .“
„Nepochybuji o tom, neboť jste dovedl vždy se zmocnit z Navrátilových obrazů těch, které opravdu tvoří dnešní slávu malíře kdysi potulujícího se od sklenice piva u Knoblocha na. Betlémském plácku ke sklence vina v sklepě Chlumeckého v Železné ulici. Znáte však jeho poslední obrázek, malovaný před tím, než mu smrt na věky vyrvala štětec z chvějící se ruky... „Myslíte Páva v houštinách ?“ „Ano, toho myslím.. .“
„Mohl jsem jej mít, ale zúmysla jsem o něj nestál,“ odpověděl hostitel hrdě, až samolibě.
„Opravdu? Je přece umělecky tak krásný! Páv jako živý smaragd svítí na zeleném pozadí houštin. Je to smělá, geniální odvaha malovat zeleně v zeleném. .
„Je to správné, co pravíte, příteli, ale obrázek byl prokletý: každému, kdo byl jeho vlastníkem, do týdne přinesl pohromu. Zvědavost společnosti byla vzbuzena. Ozvaly se hlasy žádající vysvětlení.
„Snad nevěříte legendě o tom, že mrtvá věc může způsobit neštěstí svému majiteli ?“ zapochyboval umělecký historik, velmi exaktní stejně jako učený, kritický stejně jako chladný.
Hostitel pokračoval: „Nechtěl jsem vyzývat osud a obrázek přinést do své domácnosti. Bylo to opravdu záhadné. Jsem lékař, člověk tedy pozitivní, nevěřím v přízraky. Ale uvažujte: obrázek získal kolega lékař, záviděl jsem mu ho, že jej ulovil přede mnou, ale za týden byl raněn mrtvicí na schodech, když vystupoval k pacientce. Mně něco říkalo: páv je symbol neštěstí, dopřej, ať z pozůstalosti jej koupí někdo jiný, vyhni se zlověstnosti, jež číhá na té malé ploše mistrného Páva v houštinách. Odolal jsem. Obrázek koupil mlynář z Mělnicka, do týdne vyhořel mu mlýn, pak Páva koupil lékárník v pražském předměstí, do týdne se mu otrávila žena, obrázek putoval do sbírky finančního rady, do týdne vykradli zloději jeho vilu. Finanční rada prodal Páva archeologovi a ten prohrál na burze do týdne celé jmění, obrázek přešel s jinými věcmi k obchodníku obrazy a ten pospíchal zbavit se v aukci Páva, o jehož zlověstnosti už věděl, neboť obchodník měl takový nezdar ve všech svých obchodech, že to přičítal pouze přítomnosti nešťastného Navrátilova obrázku v svém závodě.“
Ředitel soukromé galérie se usmíval. „Všechno je správné, doktore, až na to, že zlověstný obrázek, jejž jsem získal za levný peníz v aukci, když se ho báli všichni sběratelé a nikdo jej nedražil, nyní visí v naší galérii jako odkouzlen a poutá návštěvníky ne zlověstností, ale opravdu vrcholným uměním Navrátilovým: směle malovati zelené v zeleném. . .“
Mezi námi seděl dosud mlčky starý pán, literát, jenž byl znám nejen magickými romány, ale také jako dávný kultivovaný sběratel starých obrazů. Pozoroval jsem, že byl čím dále tím vzrušenější, až se konečně také ozval, když domluvil ředitel soukromé galérie.
„Odpusťte; že se mísím do hovoru. Souhlasím s našim hostitelem, že věří v tajemný osud nejen lidí, ale i věcí. Obraz přece není lhostejný výrobek neúčastných nikou. Je to projev duše. Umělec vtěluje kus sebe sama do uměleckého díla, a tedy vysílá do budoucích věků jakási poselství o sobě samém. Může vysílat lásku, ale i nenávist, radost, ale i klatbu. Dovolíte, abych vám vyprávěl něco ze své zkušenosti? Vynasnažím se, abych byl prostý — a třeba jsem byl literát, zapřu imaginaci, ale nepotlačím cit, jenž mne celého vždy rozechvívá, když se ocitám před záhadou, před děsem z oněch hlubin, kde číhá Tajemné a Neznámé. . .“ Musím pověděti, že se odehrála tato historie v dobách, kdy jsem byl životně nejnešťastnější. Nechci však mluvit o sobě, vykládat, jak jsem prchal z domova, jako by už praskal krov, jenž se měl zřítit na můj osud, a jak zase mezi lidmi jsem bloudil, neblahý cizinec tisknoucí úzkostné srdce, aby jeho tlukot mne neprozradil.
Tehdy mne bolela i modř nebe, bolely mne i hučící vody, bolely mne i šumějící lesy. Vracel jsem se zase domů, do komnat zalehlých mlčícím prázdnem. Chápal jsem se knih a zase je odhazoval, neboť skutečnost mého neštěstí přebíjela obraznost, nemohl jsem číst mysticky nadmutá slova, jež se mi zdála hluchá, i když slibovala dotknout se ohvězděného nebe. Svěšel jsem hlavu a zase jsem prchal do ulic Starého Města a oživoval jsem si je lidmi dávno zemřelými a hovořil jsem s přízraky. Ale nač to všechno povídám? Chci jen vysvětlit, jak jsem se setkal s tajemným obrazem Madony a v jakém duševním naladění se uskutečnilo toto setkání...
Procházíte-li na Starém Městě průchody z Karlovy ulice do Melantrichovy, plnými krámků a bud často velmi primitivních, jistě se upamatujete, že tm někde uprostřed je vetešnictví. Nemůže zaujmout ničím ducha kultivovaného: jsou tam vyloženy barvotisky svatých, ubohé sklenice a šálky z domácnosti nejchudších, zkrátka brak, v němž vás snad upoutají psané modlicí knížky neb i rytinky, žel však více než pošpiněné. Ale když jsem bloudil v tehdejší náladě Prahou odumřelou a tesklivou jako opuštěná rakev, Prahou přízračnou a zbavenou lidí, v níž hovořily stěny domů a prázdné pavlače, snesly se mé zraky i k tomu ubohému krámku vetešnickému, jenž mne upoutal zájmem, pro nějž byste se mi vysmáli dnes jistě všichni. A když mne vetešník pozval i dovnitř, do miniaturního krámku ověšeného po stěnách stejným brakem, jaký byl ve výkladní skříni, najednou jsem užasl.
V koutě, v šeru, visel obraz. Co pravím, obraz! Visel tam osud, viselo tam celé lidské neštěstí. Madona, nejpodivnější madona, již jsem kdy spatřil. Jako by mne již očekávala, jako by již přišla určitá její hodina, jako by se plnil osud. Šlehlo cosi jako blesk, zákmit zlověstného světla odkudsi mimo tento svět, a spatřil jsem obličej ženy, jež žila před dvěma stoletími. Odpoutaný pramen vlasů, jež už dávno zetlely, šlehal obličej pobledlý děsem, jenž dodnes nemá jméno — dva otvory, jež bývaly zraky a teď se choulily do stínu odpoutaných, čelo šlehajících vlasů, zíraly na mne s celým černým peklem své zlověstnosti. A ústa, jež oněměla před dvěma věky, chvěla se teď oživlým purpurem, na nějž padal prach dávno zapadlého hrobu.
V náruči tiskla děcko, ale to se vzpouzelo, chtělo prchnout z matčiných rukou, jež je držely pevně. Podivný obraz! Byl jsem jím upoután, že jsem až oněměl. Ta zobrazená matka se dívala na dítě tak zlověstně, jako by zamýšlela s ním něco zlého. Děsivá madona! Jaký podivný malíř namaloval tento obraz! Sňal jsem jej ze stěny plné pavučin, abych podle plátna mohl určit stáří obrazu — a vzadu na slepém rámu jsem četl označení: „HOLBWOX pinsit Pragae“. Zavěsil jsem obraz zase na stěnu, zatímco pozoroval vetešník lačně můj zájem.
Prohodil jsem lhostejně: »To je divný obraz... Odpuzuje až hrůza... Holbwox, nějaký německý malíř, neznám jej. . .« Vetešník byl zklamán. Čekal, že obraz koupím. Líčil jsem lhostejnost a vyšel jsem z krámku, aniž jsem se ptal po ceně obrazu. Ostatně dosti času, obraz nikdo nekoupí, zeptám se na cenu po časďa snad obraz koupím... Ne, ne, jistě jej koupím, vždyť je to tak podivný obraz, že jej musím mít stůj co stůj...
Zajímala mne díla Michala Václava Halbaxe, jenž se psal také „Holbwox“, spolupracovníka Brandlova a učitele Václava Reinera. Ale tento náhodou objevený obraz byl geniální. Odpuzoval a přitahoval, bylo v něm cosi odporného a zase okouzlujícího. Budil hrůzu a poutal. Byla to spíše záhada než obraz, bylo to neproniknutelné tajemství a zase propast ozářená zarudlým svitem zločinu.
Dráždivé a nebezpečné kouzlo této madony zasvěcovalo do něčeho děsícího, čeho se dopustila žena na obraze zvěčněná před dvěma stoletími...
Myslil jsem stále na madonu a celou noc jsem probděl, umiňuje si, že obraz zakoupím a že se vynasnažím vniknout do jeho záhady... do záhady toho propastného Halbaxe, jenž se mi vždy jevil geniálnějším než sám Brandl. V Halbaxovi bylo cosi neurovnaného, cosi schváceného vírcm, ale Halbax byl také schopen, jak svědčila jeho náhodně objevená madona, vyrvat ze smrti a ze zániku disonanční akord jedinečné fosforové hrůzy...
Několik dní jsem odolal touze spatřit zase tajemný obraz a poptat se po jeho ceně. Chvíle za chvílí míjela, jako se zmítají na břehu Věčna ve větru zrnka písku. Spal jsem ve dne, a v noci se rozvíjely v bdělosti mé sny, jako rozkvétají v tmách noci květy silenky a cerea lákající lišaje a můry. A takovým lišajem byla má touha po tajemné, zlověstné madoně Halbaxově, byl jsem až nemocný tou žádostností...
Přepadl jsem tedy vetešnický krámek v průchodu z Karlovy ulice do Melantrichovy, abych obraz za každou cenu koupil. Ale obraz již v krámku nebyl. Vetešník mi sdělil, že obraz před dvěma dny koupil nějaký starší pán. Neznal jeho jméno, kupec nesmlouval, zaplatil a obraz odnesl. Byl jsem zuřivý. Snad jsem i vybuchl hněvem. Nevím. Měl jsem zlost na sebe, že jsem hned nekoupil madonu a neodnesl. Měl jsem zlost na vetešníka, že mi obraz nevnucoval a že jej lhostejně prodal náhodnému chodci. Obraz mi zmizel do zrádné temnoty. Objevím jej zase? Najdu obraz ještě v životě?
Vyběhl jsem z Melantrichovy ulice, přeběhl jsem Můstek a octl jsem se v proudu lidí. V toku lhostejného houfu... Do očí mi třískala červeně, zeleně a modře světla z výkladů, do uší mi vřískaly křiky a volání chodců. Svět řval a hučel, ale já jsem jej nevnímal. Stále jsem myslil na záhadnou madonu Halbaxovu. Kráčel jsem mrtvý mezi živými, němý mezi Mučícími...
Navštívil jsem přítele konzervátora, jenž měl na Jist- cidi rozepsány všechny obrazy, jichž se dopídil ve veřejných galériích i v soukromých sbírkách. Měl úžasnou paměť, znal všechno, co mělo vztah k starému barokovému výtvarnictví.
Řekl jsem mu, že se zajímám o Halbaxe, že bych rád věděl, jaké jsou jeho obrazy a v kterých jsou sbírkách. Přítel konzervátor vzal svazeček, na němž byl nápis „Halbax“. Předčítal zvolna: „Poslední večeře Páně v kapli v Rosicích u Chrudimi, Svatá Barbora u svatého Mikuláše na Starém Městě... Vlastni podobizna… Přerušil jsem přítele:
„Obraz Madony — je někde nějaký ?“
„Ježíš s matkou a svatým Josefem, malován pro kostel kajetánský.. .“
„Ne, ten ne, Madona v náručí s Ježíškem.“
„Počkej, příteli, zde na konci jsou ztracené, nezvěstné obrazy... Madona s dítětem, naposled v kostele sv. Jana na Zábradlí, in ecclesia sancti Johannis in Vado, v inventáři prodaných obrazů z tohoto zrušeného chrámu, od té doby nezvěstná.“
„Objevil jsem ji a zase mi zmizela. . .“ vzkřikl jsem. Přítel se podivil a vyptával se mne, kde jsem viděl obraz, a hned si poznamenával data na lístek.
A náhle řekl: „Víš, koho obraz představoval? Modelem k němu byla matka, vražednice svého dítěte. Před popravou si vyžádal Halbax, aby mohl portrétovat matku vražednici. Dostal svolení a vytvořil z ní Madonu, v jejíž náruči se vzpouzí dítě, jako by chtělo uniknout osudu. K obrazu se vázala legenda, že je prokletý, žádný kostel ani soukromník jej nekoupil. Zůstal v rodině. Měl jej syn Halbaxův Arnošt. Oslepl. Měl jej Adam. Byl ukopán splašeným koněm. V generaci syna Josefa Řehoře se dědil, a každý, kdo jej měl, stihán byl neštěstím. Vnukové Halbaxovi hynuli sebevraždami, a poslední z toho rodu, Petr Halbax, pravnuk Michala Václava, zbavil se obrazu, že jej daroval kostelu sv. Jana na Zábradlí. Ale ani kostelu nepřinesl obraz štěstí:
rok po darování madony byl zrušen kostel, inventář prodán, a madona nastoupila záhadnou pouť s neznámým dosud osudem. Buď rád, že jsi byl ušetřen. Ale zajímal by mne její nynější majetník, abych jeho jméno mohl zapsat na lístek ztracené a nalezené a dnes zase nezvěstné madony. . .«
Tedy v kostele sv. Jana na Zábradlí byla madona na konci osmnáctého století! Kde asi byla v století dalším, když byla prodána s inventářem někomu neznámému?
Přitahoval mne poslední zbytek tohoto kostela, apsida, zazděná k domu postavenému později na jeho místě. Také dům, obyčejný činžák, byl zbudován na místě svrchovaného děsu. Na jeho staveništi byl kdysi dvůr pražského inkvizitora, v jehož sousedství byl starodávný kostelník Sv. Jana na Zábradlí nebo také na Smetišti.
Kostelík zůstal stát až do konce osmnáctého století, kdy byl prodán a zbořen. Pouze jeho apsida zbyla.

Ale dnes ani ta už není: byla zbořena roku 1896 a na jejím místě je nový nevkusný dům. V době mého vypravování ještě stála apsida spolu se starším domem ke zbytku kostela přistavěným.
Něco mne stále táhlo ke zbytku kostelíka mezi Anenským náměstím a ulicí Poštovskou. Záhadná madona tu kdysi měla sídlo. Pochmurnost její zaplavovala apsidu děsem, jenž nikdy neodchází z takových míst, i když byla změněna. Obrazotvornost kouzlila infernální zásvity, v nichž byl nejtragičtější záblesk sekery
‚ kmitnuvši se v tmách minulosti, aby ukončil život mladé matky, vražednice svého dítěte.
k půlnoci před zbytkem kostelíka, původu jistě románského. Z ulice je vidět v měsíční záři polokruhovou apsidu a rotundu. Ale tam, kde přiléhá apsida k rotundě, stojí zdi pravoúhlé, tak jako by přiléhala apsida k obdélníkové lodi. Ze starého zdiva opadala omítka, a je vidět, že byla apsida stavěna z bělohorské opuky, přitesané do malých kvádříků.
Dívám se na jediné úzké románské okno v apsidě silně vyšpaletované. V měsíční záři rozeznávám ladné obloučkové podřímsí. Najednou se osvětlilo okénko. Někdo tam bydlící asi se probudil a snad se dívá na hodiny, snad sahá po léku, je-li nemocný. Světlo zhaslo, ale za chvíli zase zaplápolalo. Mám dojem, že někdo rozsvítil svíci a něco bledá. Vystupuji na hromadu dlažebního kamene poblízku složeného a dívám se k okénku.
Náhle svíce se rozhořela jasněji — a já žasnu: vidím na stěně apsidy zavěšenou madonu, madonu Halbaxovu, svou madonu...
Podruhé se s ní setkávám. Svíce zhasla, zrádné temnoty mně ji odnímají, ale madona je nalezena. Její majitel bydlí v apsidě4je možné, že získám obraz, neboť v zrušeném kostelíku mezi chudinou jistě nebydlí boháč, leda svrchovaný podivín.
Časně zrána pospíchám do uličky s kostelíkem na Zábradlí. Vstupuji do domu plného bídy těch, kdo tu bydli, přetvořeného z lidského bydliště jako v doupě vášní a zločinů.
Prošlapané schody vedou k apsidě, kde jest dílna pozlacovače a hotovitele rámů. Otvírám nezavřené dveře, a ovzduší klihu a páchnoucího dřeva mne obklopuje. Mistr pozlacovač mne vitá. Předstírám zájem o rámy a dívám se neklidně po madoně. Nevidím ji. Neklamal mne za noci přelud?
Přemáhám neklid a ptám se: „Nevisela zde u okna madona? Madona s dítětem ?“ Pozlacovač přisvědčuje:
„Visela ještě včera. Opravoval jsem poškozený rám.“ »Kde je teď?“ „Vlastník si ji asi před půlhodinou odnesl.“
„Komu patřila ?“ „Nevím, obraz přinesl starší pán, jenž dosud u mne neobjednal žádnou opravu. Musil jsem rám dát za den do pořádku a časně ráno pán přišel, zaplatil opravu a chvatně obraz odnesl.“ „Nenechal u vás adresu ?“ ptám se již beznadějně, zbytečně, sklesle... „Nenechal, opakuji: zákazník byl mi neznámý, nikdy jsem ho neviděl. Ostatně zaplatil bez smlouvání, a to je pro mne hlavní. . .“
Přiznám se: pojal jsem nenávist k tornu, jehož majetkem byla Halbaxova madona. Nenávist přímo živelnou.
Madona měla pro mne osudový význam. Prahl jsem zmocnit se jí. Nemilosrdná krutost mne ovládala, tygří chtíč ve mně vzplál. Za každou cenu musím obraz mít, za cenu třebas krve a smrti... Vidíte, obraz, ač jsem jej dosud neměl, už počal na mne působit neblaze, osudně. Šinul mne skoro na dráhu zločinu.
Procházel jsem večer a za noci Prahou, pátraje po S1ých oknech a po obrazu Madony. Ani stopa nezbyla. Zmizela zase z dohledu, její nebezpečná je1 tváře rozkvetlé v zločinné růže, celá její prokletá, tragická existence se propadla v neznámé temno...
Dostal jsem dopis od přítele, který byl primářem v Bohnicích. Zval mne k sobě. Koupil starý obraz, rád by znal můj úsudek o něm. Dopis mne vzrušil. Nevím proč, ale začal jsem tušit, že přítelem získaný obraz může být Halbaxova madona, moje madona. Okamžitě jsem vyhledal přítele v Bohnicích. Ale zklamal jsem se. Obraz byl prostřední dílo nějakého barokového malíře, mně úplně lhostejná stařecká hlava.
Přítel naléhal, nezdá-li se mi ta hlava malována od Brandla. Byl jsem skoro nevrlý. Odmítal jsem domněnku. Ale pak, abych se zbavil naléháni, přisvědčil jsem: „Ano, může to být Brandl!“ A dodal jsem: „Kdo ví, není-li to Halbax!“ A vypukl jsem v ironický smích. „Halbax! Halbax!“ opakoval po mně přítel lékař. „To je slovo, které stále opakuje náš nejnovější pacient. Tak se jmenoval nějaký malíř ?“ „Ovšem,“ poučuji přítele. „Michal Václav Halbax byl druhem Brandlovým, dokonce maloval několik obrazů společně s Brandlem. Ale pacient vykřikující jméno Halbaxovo mne zajímá, kdo to jest?“ „Podivínský samotář, jenž náhle zešílel a v návalu zuřivosti rozřezal a zničil obraz Madony s dítětem za křiku slova: Halbax, Halbax! Ježto nožem ohrožoval své okolí, byl v svěrací kazajce dopraven sem do Bohnic. Je nyní klidnější, ale šílenství jeho jest nevyléčitelné. Zůstane tu až do smrti, bohdá brzké. . Vypotácel jsem se z ústavu. Tragédie byla dovršena. Poslední oběť záhadné madony zešílela. Madona je zničena. Běží o to, abych nezešílel já. Snažil jsem se uklidnit. Odjel jsem na venek. Chvíli bylo v mém nitru klidno, ale pak znova začal vnitřní boj. Kolem hlavy mi kroužilo šílenství, ovíjelo ji šarlatovými pentlemi. Nic mne netěšilo, byl jsem stále pod vlivem záhadného zlověstného obrazu.
V každém z nás jest kus šílenství, v samotě vzrůstá a mohutni. Prchal jsem mezi lidi, snažil jsem se zapomenout. Smál jsem se bez příčiny, mluvil jsem beze smyslu, prázdně jsem vtipkoval... Ale v noci, přišed domů do bytu jako věčně neobydleného, nebo lépe jako obydleného jen přízraky, viděl jsem sebe v podobě smrti, viděl jsem místo stolu katafalk, místo zrcadla zívající kostru, místo obrazů pochmurné, šklebící se masky.
Za dne jsem unikal sám sobě, v noci mé já se stávalo kořistí strašidel. Rozsvítil jsem náhle světlo, abych zaplašil přízraky. Ale viděl jsem před sebou v plachém přívalu světla sťatou hlavu pokrytou barvou zsinalosti jako líčidlem smrti.
Madona, zlověstná madona z kostelíka svatého Jana na Zábradlí, stále na mne působila.
Slyším zvuk varhan. Vidím osvětlený vchod do kostelíka. Vstupuji. V kostelíku je plno lidí. Zpívají vánoční píseň... „Narodil se Kristus Pán. . .“ Kněz slouží půlnoční mši, zlato jeho ornátu svítí jako rozsvíceně. Teď je pozdvihování. Kněz kleká, zvonek zní. Všichni jsou hluboce skloněni, někteří mají hlavy až u dlaždic podlahy... Dívám se na oltářní obraz. Je na něm, ač pod ním hoří voskovice, úplná tma. Jen zlatý rám svítí. Ale v obraze je tma, tma... Pojednou se cosi noří z tmy. Podoba, neznámá tvářnost, mrtvá vzpomínka, chiméra...Ne, je tam žena. Zena dosud v tmách. Ale už z nich vychází, jako by rozkvétala růže, jako by pučel žhavý květ z černé hlíny. Je to ona, sťatá před dvěma stoletími, nebezpečná krásou a neštěstím... Proč vraždila své dítě? ... Proč vraždila jeho dítě? Dítě nesmělo žíti, musilo býti odklizeno. Z jakého poměru vzešlo? Jací milenci byli jeho rodiči? Jakou láskou se milovali tragičtí milenci, že osud uchystal jim hrob místo svatebního lože, že při jejich polibcích se smál v koutě ďábel vida kořist, vida hlavu odskakující z popravního špalku přímo do hlubin pekla... Krásná byla ta žena, jež se převtělila před smrtí v Halbaxovu madonu a jež ještě po dvou stoletích vydechovala ze své podoby přitažlivou hrůzu a ze svých očí sugerovala jako na hladině černého zrcadla strhující úděs...
To je můj smutný a krutý příběh, drazí přátelé, probudil jsem se ze sna... a příteli konzervátorovi jsem napsal, aby do seznamu nezvěstných obrazů Michala Václava Halbaxe připsal k jeho madoně:
„Rozřezána šílencem a zničena.“
Jen ztěžka jsem se pak odlučoval po dlouhá léta od kouzla obrazu, jenž každému svému majiteli přinášel neštěstí a hrůzu. A kdykoliv ještě dnes jdu místy, kde stával kostelík sv. Jana na Zábradlí, vidím jeho apsidu, úzké okénko v ní a za okénkem ozářenou jakoby pruhem šarlatového světla tryskajícího přímo z hlubin pekla — Halbaxovu zlověstnou madonu...

Poskriptum: V roce 2001 v domě Na Zábradlí čp.205/I probíhaly stavební úpravy, archeologové zachytili nečekaně dobře zachovalé zbytky raně středověké sakrální stavby kostela sv. Jana na Zábradlí . Mohli bychom tady řešit, že v onom kostele se našly základy ještě staršího kostela a v něm ještě starší objekt železářské pece v půdním horizontu nejnižší vltavské terasy. Nás ale udivuje jiná skutečnost- činžovní dům postavený uprostřed pohřebiště. Pouhých 20 centimetrů pod podlahou domu bylo zachyceno 25 hrobů s celkem 27 kostrami. Na jednu stranu je od stavebníků hezké, že hroby nerušili a s mrtvými nehýbali- na druhou stranu- jak se asi projevuje činžák postavený v takovém místě.
Pohřebiště pod činžákem
S tímto také souvisí: Archeologie kontra etika

Přečtete si ještě:
Qui custodiet ipsos custodes?

Zpět