Záhady Poklady Literatura Zajímavosti Království Slovník Hudba Kdo jsem


Leopold rytíř von Sacher-Masoch   Mrtví jsou nenasytní

Z temna hrobu mě probudila
vůle tvá čarovná mocí svou,
plameny ve mně roznítila,
ty tvojí vůlí už nezhasnou.
Svá ústa přimkni nyní na má,
lidský dech má mízu nebeskou.
Tvou du‘i vysaji až do dna,
vždyť ví‘: Mrtví nenasytní jsou.
Heine

U nás se lidé seznamují velmi snadno, sedláci nemají ve dveřích zámky, mnohé chalupy jsou vůbec bez dveří a vrata statků jsou otevřena pro každého. Přijde-li k večeru nějaký náv‘těvník, nevyvolá to zkormoucené nebo vydě‘ené tváře jako v bodrém Německu a členům rodiny ani nenapadne, aby se po jednom plížili do kuchyně a tam si dopřávali potajmu večeři. O svátcích, kdy se shromáždí příbuzní a přátelé zdaleka, poráží se hovězí, telata, zařezávají se husy a kachny a víno teče proudem jako za Homérových časů.
Já při‘el do rodiny Bardossoských, jako chodívá na náv‘těvu ‘lechtic, bez zbytečných okolků a brzo jsem byl u nich každý večer. Jejich sídlo leželo na malém návr‘í, za nímž se začínalo zdvíhat zelené předhůří Karpat. Mnoho příjemností patřilo k této rodině, vůbec nejlep‘í v‘ak bylo, že obě dcery měly již ctitele a mlad‘í byla dokonce zasnoubena podle v‘ech pravidel. Mohl jsem se tedy docela nenuceně bavit a dokonce se jim i trochu dvořit, což si jinak nelze vůči Polkám dovolit, aniž je člověk hned považován za nápadníka.
Pan Bardossoski byl pravý venkovský ‘lechtic; prostý, zbožný a pohostinný, stále veselý, ale s onou ‘petkou důstojnosti, která nevyžaduje žádný vněj‘í prostředek, aby se prosadila. Jeho paní, stále je‘tě půvabná malá brunetka, trochu při těle, jej ovládala stejně dokonale jako královna Marie Kazimírovna velikého Sobieského. Bylo zde ov‘em několik věcí, v nichž starý pán nestrpěl žerty. Pak mu stačilo jen trochu pohnout dlouhým knírem či rázně vyfouknout modravý obláček z dýmky, aby se rychle rozrostl v respekt vzbuzující mračno, halící ho jako Otce bohů Dia, a nikdo se už neodvážil odporovat. Nikdy jsem ho také neviděl bez dlouhé turecké dýmky s hlavičkou z červené hlíny a náustkem z jantaru, která jako by každému nově příchozímu napovídala: »Už nejsi v Evropě, milý příteli. Tady je ona východní země, z níž pochází ve‘kerá tvá moudrost a z jejíchž nevysychajících pramenů se napájeli v‘ichni tví básníci a filozofové.« V roce 1837 bojoval Bardossoski pod Chlopickim a v roce 1848 pod Bernem byl u Schässburku zraněn. Svého jediného syna poslal v roce 1863 k povstalcům a vražedná rána kozáckého kopí jej o něho připravila. Nikdy se o něm nemluvilo, ale jeho podobizna lemovaná zaprá‘enou smuteční látkou s uvadlým věncem visela mezi dvěma zkříženými ‘avlemi nad starcovou postelí.
Z obou slečen se o Kordule dalo říci, že je zajímavá. Byla vysoká, urostlá, s nádhernými tmavými vlasy, krásnými zuby, ‘edýma očima, z nichž vyzařovala pronikavá chytrost, a obličejem, kolem jehož tupého nosíku stejně jako kolem na‘pulených rtíků byla vepsána jakási neústupnost. Proti ní byla mlad‘í Aniela jednou z oněch neskutečně bílých, růžolících světlovlasých krasavic, které ustavičně vypadají stra‘ně unaveně, jejichž modré oči sní i při bdění a hluboké nadechování zní jako vzdech. Ta už nosila na prstu zásnubní prsten. ‘
Seznámil jsem se také s oběma mladíky, kteří dobyli srdce tak rozdílných sester. Ctitelem té star‘í byl jistý pan Husecki, který zastával v nedalekém městečku úřad pomocného soudního úředníka. Byla na něm patrná ona rozvážnost a vědecký zápal, kterými se na‘e mladá generace vyznačuje. Oblékal se podle francouzské módy, nosil brýle a ustavičně si popotahoval sněhobílé manžety.
Ženichem krásné Aniely byl statkář ze sousedství. Jmenoval se Manwed Weroski, pohledný mladík s blýskavými zuby pod malým knírkem, krátkými, kadeřavými tmavými vlasy, zvídavýma očima, oblečený vždy do bílých volných kalhot vězících ve vysokých holínkách a do hazuky černé barvy. Kouřil doutníky a s oblibou zaváděl řeč na literaturu. Byl také schopen zpaměti odříkat sto ver‘ů z Mickiewiczova Pana Tadeá‘e nebo Konráda Wallenroda. Jeho oblíbeným kouskem byl příběh o Domejkovi a Dowejkovi a jejich souboj dokázal předvést v medvědí kůži tak drasticky, že pokaždé vyloudil na starém pánovi úsměv, dětsky dojímavě se vkrádající do bílého kníru.
Ke společnosti náležel je‘tě třetí pán, k jehož zvyklostem patřilo vždy chodit pozdě, a tento ‘patný návyk se mu stal osudným, neboť se opozdil i u slečny Aniely, a tak se nyní musil spokojit jen s tím, že ji ustavičně pozoroval, a jakmile udělala sebemen‘í pohyb, vyskočil a přiná‘el jí v‘emožné předměty. Namlouval si totiž, že je schopen každé její přání uhodnout, a tak se stávalo, že přinesl stoličku, když ona chtěla nůžky, a vyzdvihl malého křepeláka za kůži do vzduchu, když její vlahý pohled platil kapesníku. Jmenoval se Mauric Konopka a měl pronajatý sousední statek, kde využíval k hospodaření strojů a vůbec si k velkému úžasu sedláků ve v‘em počínal přesně podle knížek a chodil vždy jen ve fraku, bílé vestě a glazé rukavičkách, krajkových punčochách a lakýrkách. Protože pokaždé při‘el, když celá společnost byla už pohromadě, dal si nesmírně záležet, aby ve‘el nesly‘ně jako duch. Obyčejně jej zpozorovali, až když do‘el na slabounkých podrážkách doprostřed místnosti, a protože považoval za nevhodné upozornit na sebe hlasitým pozdravem či zaka‘láním, byla jeho přítomnost pro ostatní tak nečekaná, že se obvykle v‘ichni vyděsili,s výjimkou starého hrdiny, který tak nanejvý‘ vyndal na chvíli dýmku z úst, což u něho ale už leccos znamenalo.
Mauric měl výjimečně krásný obličej, bílý jako mléko, který tak obdivují zralé krásky, jenž je ale dokonale nezpůsobilý představovat ideál dívčích snů, a tak mu byl přisouzen trpký osud, aby každého večera hrál s panem Bardossoským a adjunktem postrádajícím humor taroky — a zimní večery v Haliči bývají dlouhé—, zatímco my ostatní jsme se bavili s děvčaty.
Angelin snoubenec si získal hned zpočátku mé sympatie; skvěle vyprávěl, což mu u mnoha lidí vyneslo pověst mluvky, přestože vlastně sám udržoval zábavu, aniž se při tom kdy zpronevěřil své zdvořilosti, která Polákům v dámské společnosti tak slu‘í. Brzo jsme se spřátelili, nav‘těvovali se a společně jezdívali na lov. Když jsme se vraceli k němu s nějakým tím zajícem jako kořistí, vyhladovělí a unavení jako sedm Švábů, přinesl nám spolehlivý Valenta samovar a stáhl zablácené holínky. Pak nepomohly žádné vytáčky, musel jsem si natáhnout jedny z Manwedových safiánových střevíců a jeden z jeho nádherných županů, on sám mi napěchoval dlouhou dýmku a mně nezbylo nic jiného než strávit noc pod jeho pohostinnou střechou.
Při tom si vymý‘lel v‘elijaké kratochvíle, stáhl prostěradla s postelí, zahalil se do nich a potuloval se po domě jako stra‘idlo, vzdychal a naříkal, až konečně vytáhl starého Valentu, který se vroucně modlil, za nohy zpod velké vlněné přikrývky a děvečkám namaloval vousy korkem začerněným nad svíčkou.
Nedaleko Manwedova ‘lechtického sídla, na ‘iroké a ploché skále, ležel starý, polorozpadlý zámek Tartakow, o němž si prostí lidé v‘elicos podivného vyprávěli.
Jednoho po‘mourného zimního večera, kdy sníh ťukal svými neskutečnými prsty tichounce na okna, v narudlém ohni krbu vyluzoval vítr podivuhodné melodie a v dálce zabědoval vlk, stočila Aniela hovor na zámek a na pověsti o něm.
„Jestlipak jste sly‘eli, že zříceniny jsou prý obydlené?“
„Kdo by v těch pustých a rozpadlých zdech mohl bydlet? Leda tak sovy nebo havrani,“ poznamenal velice rozumně pan Husecki, jak se na vzdělaného a s vědami obeznámeného muže slu‘elo.
„Může-li člověk věřit sedlákům, jsou tam v‘elijací obyvatelé,“ prohlásila paní Bardossoská.
„Jisté je, že se tam zjevuje jakýsi starý ‘edivý mužíček, něco jako kastelán,“ řekla Aniela. „Nosí ‘aty, jaké se nosily před mnoha staletími, a na‘i sedláci tvrdí, že je mu tisíc roků. A v jednom zachovalém velkém sále stojí čarokrásná žena z mramoru s mrtvýma bílýma očima, za jistých nocí ožívá a prochází se temnými chodbami doprovázena v‘emožnými stra‘idly, a také je tam sly‘et podivné hlasy, zběsilé úpění, bolestné sténání a sladké laskání ..
„Pch,“ u‘klíbl se adjunkt, „to je asi přírodní úkaz, už jsem o něm také sly‘el.“
„Kdoví, zdej‘í kraj je plný démonů,“ promluvil Manwed. „V selských chatrčích pobývá Did, tajně pomáhá dojit krávy, zametá světnice, myje nádobí, hřebelcuje koně, a tenhle mužíček s dlouhým ‘edivým vousem, vysoký jednu stopu, se ukáže jenom tehdy, má-li zemřít hospodář; na březích rybníků a řek se v hustém mlází houpají na tenounkých haluzích rusalky, zpívají a ze svých zlatých vlasů snují pouta a zlatá osidla, aby do nich chytily obluzeného člověka, který se k nim přiblíží, a pak jej v nich u‘krtí; v horských jeskyních ukrytých za zeleným mřížovím bydlí rozpustilé a zamilované májky, které vysoko na zelených horských loukách mají své kouzelné zahrádky obehnané zlatými plůtky, staví si můstky z perel přes ‘umící říčky a potůčky, tančí na lesních pasekách plných květů, uná‘ejí mladíčky, kteří se jim líbí, a očarovávají je voňavými, ověnčenými kadeřemi a křehkými údy, av‘ak na jejich nádherných líčkách a v jiskrných očích nepřebývá du‘e. Jak smečky vlků se lesy a horami prohánějí divoženky, které lid nazývá bohyněmi. Je to odporný pronárod, jenž uná‘í lidské děti a zanechává v kolébkách svá hnusná podvržená mláďata, starce ulechtá až k smrti a mládence po svatební noci u‘krtí. Mezi lidmi žijí také vědmy, které ovládají tajemné přírodní síly, znají devětsil a léčí jedovatá hadí u‘tknutí. Dokáží zbavit hvězdy jejich svitu a lidi připravit o zdraví, a když jejich tělo spí, jejich du‘e vylétá jako pták a ve stanovený čas jezdí na černém kocouru do Kyjeva, kde se konají jejich shromáždění vysoko nad svatým městem. U nás na sebe berou lidskou podobu dokonce i hvězdy spadlé z nebe a stávají se z nich vampíři; chodí tu lidé s uhrančivým pohledem a dětské du‘e bloudí za nocí a dožadují se křtu. Proč by tu také nemohla být i jiná stra‘idla a krásná žena z mramoru, jejímiž ledovými pažemi pulsuje o půlnoci vroucí krev života?“
„Jaký vy jste ale fantasta!“ zvolal pan Husecki. „Teď bych ale sám rád věděl, jak to s tím starým zámkem doopravdy je.“
„Já vám mohu říci pravdu, přátelé,« začal starý pán, slečna Kordula naplnila samovar žhavými uhlíky a Anieliny lehce narůžovělé paže vyloudily z piána několik akordů melancholické lidové písně. Starý pán se zahalil do oblaku modravého dýmu a pustil se do vyprávění.
„Pravdivé na celé věci je to, že ve velkém zámeckém sále lze skutečně spatřit nádhernou mramorovou sochu, představující spanilou ženu, dokonalý ženský zázrak. Mnozí lidé tvrdí, že jeden z předků rodiny Tartakowských vytáhl do Palestiny s rudým křížem na prsou, aby osvobodil Svatý hrob, a přivezl si z Byzance sochu Venu‘e zhotovenou rukou řeckého umělce. Jiní v‘ak vyprávějí, že jedna dáma z této rodiny, známá předev‘ím svou krásou a hří‘ným životem, se takto dala vytesat jakýmsi italským mistrem, v oblečení nepodléhajícím módě, které nosila Eva v ráji je‘tě před příběhem s jablkem. Snad se to stalo za časů Benvenuta Celliniho a onou kráskou byla kněžna Marina Tartakowská.“
„Je to tak,“ ozval se náhle měkký, hluboký hlas, který jako by vycházel z podsvětí.
V‘ichni naráz vyskočili ze svých míst, Aniela pronikavě vykřikla a přitiskla si dlaně na obličej, slečna Kordula upustila Šálek, až se na podlaze roztří‘til jako granát, a křepelák, zasažený jako střepem, začal zběsile ‘těkat.
„Prosím za prominuti a hluboce se panstvu klaním,“ za‘evelil Mauric Konopka, který se zas jednou nesly‘ně přikradl v plesových střevících a stál uprostřed místnosti. „Portrét v životní velikosti,“ pokračoval ti‘e starý pán, „visí v zámeckém pokoji obloženém tmavým dřevem, na jehož stropě je velká malba představující Dianu v lázni, kterak proměňuje Akteona, jenž ji zde překvapil, v jelena. Kněžna je oblečena do tmavého sametu a na hlavě má polskou Čapku s volavčím peřím. Viděl jsem ten obraz a zdálo se mi, že mne kněžna neustále sleduje, a cítil jsem se při tom, jako když mi napínají po tatarském způsobu kůži na buben.“
„To je možné,“ vpadl mu do řeči adjunkt. „V Krakově je mnoho pozoruhodných starých soudních spisů, mezi nimi také několik z doby kněžny Mariny, které vypovídají o svévoli krásné vdovy žijící a vládnoucí na Tartakowě jako neomezená panovnice. Jednou byla obžalována z vraždy svého sloužícího, a protože ten byl ‘lechtického původu, nav‘tívila ji královská komise, ale již pouhý pohled této krásné ženy stačil soudce odzbrojit a spravedlnost se vrátila, odkud při‘la, aniž záležitost vyřídila, zapla‘ena amorem s růžovou snítkou. Ostatně je teď zámek bez pána.“
„Tak,“ ozval se pan Bardossoski vyndávaje si překvapeně z úst jantarový náustek. „Copak se asi stalo s vdovou posledního majitele zámku, krásnou Zojou Tartakowskou?“
„Naposledy žila v Paříži,“ odpověděl adjunkt, „ale nedávno jsem se dozvěděl, že zemřela.“
„Škoda,“ zamumlal starý pán. „Byla to žena stejného ražení jako kněžna Marina, jenom podléhala víc módě, ale jinak nádherná bytost.“
„No no, ty jsi jí nějak nad‘en,“ řekla paní Bardossoská.
Chvíli panovalo ticho a pak najednou vyskočil Manwed a zvolal: „Já tam musím!“
„Kam?“
„Do zakletého zámku.“
„Co vás to napadá?“ zeptala se paní Bardossoská. „Vždyť tam přece stra‘í, copak jste to nesly‘el?“
„Já si myslím, že na co si troufl tady pan Konopka, k tornu nechybí odvaha ani mně,“ prohlásil Manwed a zakroutil si knírek.
„Ale vždyť on jen žertuje,“ ‘eptla Aniela.
„To ne, slečno.“
„Manwede, vy nepůjdete za tou ženskou z mramoru!“ vykřikla Aniela tak vá‘nivě, jak toho byla jenom schopna.
„Ale půjdu, a to v noci. Chci vidět, zda ta chladná krasavice ožije.“
„Manwede,“ pronesla Aniela slabým, ale důrazným hlasem. „Já vám zakazuji tam jít.“
„Pak mi promiňte,“ zamumlal paličák, „ale tentokrát musím být negalantní a neuposlechnu vás.“
Aniela se na něho dlouze zadívala, spí‘ užasle než rozzlobeně, pak se odvrátila, hruď se jí zdvíhala, dech zadrhával a po tvářích jí tekly slzy.
Manwed si vzal čepici a rychle se odporoučel. Netrvalo dlouho a zaslechli jsme, jak jeho kočí práskl bičem a zvonky se rozcinkaly. Vzlykající Aniela opustila pokoj.
Následujícího jitra jsem nav‘tívil Manweda s úmyslem oba je usmířit, ale byl je‘tě tvrdohlavěj‘í než přede‘lého večera.
„Všechny na‘e ženy jsou tyranky,“ volal pobouřeně, „a to pouze s tím rozdílem, že jedny po nás dupou a druhé nás mučí slzami. Jestli se tomu podvolím jen jedinkrát, budu ztracen. Tím spí‘ chci teď nav‘tívit tajemný zámek, a to hned.“ Spě‘ně se oblékl, dal si osedlat koně a venku před schodi‘těm se se mnou rozloučil.

„Opravdu jede‘?“
„Vidí‘ přece.“
„To jsem tedy zvědav, co z toho vzejde.“
„Já taky.“
Je‘tě jsme si kývli na rozloučenou, pak zasadil koni ostruhy, a již zaskřípěl sníh pod kopyty a do vý‘e odletovaly kousky ledu. Díval jsem se za ním, dokud nezmizel v bílé mlze.
Po dva večery se Manwed neobjevil. Třetího večera přišel a byl přijat dost chladně. Aniela se na něho ani nepodívala, přehnaně nahlas si hrála s malým křepelákem a ‘kádlila ho, třebaže to nebylo jejím zvykem. Psík, který tím byl velice nadšen, střídavě vrčel, kňučel a ‘těkal, pobíhal, nebo se stavěl na zadní a ustavičně vrtěl oháňkou. Proti svému zvyku tu Manwed seděl mlčky s bledým, zamy‘leným obličejem, z něhož plály jen jeho tmavé oči, a nad nimi se jako temný stín nebo jizva po ráně ‘avlí rýsovala temná vráska.
Konečně se chopil slova starý pán: „Tak co je? Byl jste vůbec tam nahoře, pane Weroski?“ a silně zdůraznil slovo pane.
Manwed se omezil na němé přikývnutí.
„Tak vyprávějte!“ zvolal adjunkt a chvatně si povytáhl bílé manžety z rukávů černého kabátu.
„Já nejsem zvědavá,“ prohodila Aniela.
„Ale může to být zajímavé,“ pronesla důstojně paní domu. „Vezměte si ‘álek teplého čaje a pak povídejte.“
Manwed si posloužil ‘álkem teplého čaje, povolil si velký uzel hedvábného ‘átku na krku, promnul si oční víčka a začal vyprávět.
„Kdybych neseděl tady mezi vámi, nesly‘el zpívat samovar, praskat oheň a pukat dýmku ctihodného pana Bardossoského, věřil bych tomu, že jsem spal dva dny, dvě noci a je‘tě jeden den trýzněn nejpodivněj‘ími hrůznými sny, a dokonce bych věřil i tornu, že stále je‘tě sním, neboť mne od vás dělí jakási mlha, jemná a průhledná jako majčin závoj utkaný z bledého měsíčního svitu, a daleko odtud že stojí nějaká postava, ukazuje mi a kyne na mne.
Bylo nádherné zimní jitro, slunce se bly‘tělo a svými zlatými paprsky si hrálo na bílém sněhu měkce halícím zemi, na urostlých smrcích a jedlích, jejichž větve vyčnívaly jako černé paže z bílých plá‘ťů, na rampou‘ích, zdobících do‘kové střechy selských stavení ze západní strany, na zamrzlém rybníku změněném ve stříbrnou louku a na černých kovových perech vran, které si ztuhle vykračovaly po cestě a s jakousi vážností pokyvovaly hlavami a pak se, jakoby proti své vůli, těžce vznesly, aby znovu dosedly na cestu či na nějaký strom obalený blýskavými jehlicemi. Z propastí a rozsedlin v horách se pomalu a krouživě zvedala popelavě ‘edá pára jako kouř sfouklé svíce a zahalujíc slunce se mi rychle blížila v ústrety.Jako byv tom vlhkém proudícím mlhavém přílivu můj kůň ani ne‘el, nýbrž plul, a v křovinách na mezích mezi poli se co chvíli sneslo k zemi mystické zjevení zahalené v neprůhledném závoji nebo s nakadeřenou bílou bradou.
Netrvalo v‘ak dlouho a obloha se stala průsvitným alabastrem, jenž se stále více vybarvoval, až se objevil žhnoucí kruh, z něhož vystoupilo vítězné slunce. Šedavé cáry se přelily do mračen se slabě narůžovělými okraji, která se valila za les. Najednou byly stromy a keře ově‘eny zářícími perlami a sníh se proměnil v bílý atlas. Ve skalách mezi tmavými lesy se objevila místa oslnivě bílá jako křída a každičký vrcholek kopce byl ověnčen třpytivou svatozáří. Bledě zelená barva nebe se pozvolna měnila v modrou, až se nade mnou klenul ten nejčist‘í azur, po němž jak odlétající labutě pluly jen malé bílé obláčky.
Přede mnou ležela ‘edivá rozpadlá skála s temným zámkem. Objel jsem ji a narazil na mírný svah, porostlý zanedbaným parkem, ale ani tady jsem neobjevil cestu či nějakou pě‘inu, a tak si můj supící kůň musel razit cestu sám. Konečně jsem dojel k veliké bráně se zrezivělým kováním a marně se ohlížel po nějakém táhlu ke zvonku či klepadlu. Po obou stranách strměla vysoká ‘edá zeď, na jejímž ‘irokém cimbuří vyrostla za staletí malá zahrada. Jednotlivé kořeny běžely po zdi dolů a proplétaly se nad zemí v podivuhodných útvarech. Nad bránou byl za‘edlý, de‘těm setřený znak.
Postavil jsem se v třmenech a vyrazil hlasité »Huráá!«, ale je‘tě než se mohla jeho ozvěna vůbec odrazit od blízké skály, otevřela se s hrozivým zaúpěním malá branka vjednom křídle velkých vrat a v ní se ukázal stařík s čepicí v ruce a přeuctivě mne přivítal. Nikdy jsem nespatřil někoho jemu podobného, leda snad na prastarých podobiznách, nebo na divadle, když dávali něco z polských dějin. Působil dojmem, jako by ožila jedna z těch šedých, zvětralých kamenných postav, ležících se sepjatýma rukama na náhrobcích na‘ich ‘lechticů zemřelých před staletími. Starcova postava byla tak zchátralá a roztřesená, jako by se měla v nejbliž‘ím okamžiku rozpadnout v prach, svra‘tělý obličej se zažloutlými tvářemi se podobal úctyhodnému pergamenu, jehož písmo se pro samé vrásky stalo nečitelným. Šaty měl z dob starého Polska, asi tak z doby Jana Kazimíra, kdy tatarský střih už úplně vytlačil slovanský. Obut byl do vysokých shrnovacích holínek ze safiánu, kdysi možná zeleného, a nad ‘irokými nohavicemi měl kabátec, jehož rozstřižené rukávce byly na zádech sepnuty; měl ‘iroký, kovem pobitý opasek a na silné ‘ňůře kolem ramen měl zavě‘enu křivou ‘avli; barvy byly vybledlé až do šeda a bez lesku. Na holé hlavě mu trčel chomáč vlasů, který se lehounce zachvíval ve větru. Jako by byl je‘tě podle módy oněch časů dohladka vystříhán a měl vlasy spletené do tatarských copánků. Šedý vous mu splýval až na kabátec. Je‘tě jednou se velmi zdvořile a obřadně uklonil.
»Žasne‘, že máš hosta, co, starče?« řekl jsem tak bezstarostně, jak jsem toho byl jenom schopen.
Zavrtěl hlavou: »Očekával jsem vás,« pravil a na jeho kamenné tváři se rozlil přívětivý úsměv.
»Tak si přece nasaď čepici,« zvolal jsem.
Kývl, nasadil si ‘edou čepici k levé straně, otevřel vrata, a když jsem vjel dovnitř, opět je za mnou zavřel a zajistil. Velký klíč plačtivě zazpíval ve zrezivělém zámku.
»Teď mi snad ukáže‘ v‘echny své poklady, starče,« začal jsem, sotva jsem sesedl z koně a on se chopil jeho uzdy.
»To bude pro mne velká čest,« odpověděl hlasem, který skřípal jak zrezivělá vrata, »mně říkají Jakub, nemáte-li nic proti tomu, můj dobrodinče.«
Než zavedl koně do stáje, měl jsem čas se porozhlédnout po zámeckém dvoře. Přede mnou bylo něco jako palác s olověně zbarvenou střechou, zpod níž vyčnívala dračí hlava, připravená plivat dé‘ť v dlouhých obloucích; s balkónem, který nesli na ramenou obnažení Turci, a s nádherným vněj‘ím schodi‘těm. V hlubokém výklenku ve zdi jsem spatřil vytesaného mongolského knížete s odporným obličejem a rukama spoutanýma řetězy. Uprostřed dlážděného dvora, nyní pokrytého slabým sněhovým popra‘kem, byla zděná nádrž na vodu, nad níž rozprostírala větve veliká lípa a na té seděly dvě vrány a vyrážely chvílemi pronikavé výkřiky radosti, jako by se slu‘elo takto uctivě přivítat cizince. V‘ude kolem ležely trosky zdiva, úlomky cihel a hromady kamení bez ladu a skladu.
Stařec se vrátil, pokynul mi a chystal se otevřít mříž, která uzavírala schodi‘tě. Jeho chůze a pohyby měly v sobě něco neskutečného, myslím, že kdyby svítilo slunce, musel bych skrz něho vidět. Až nyní jsem si v‘iml obrovského krkavce, který jej ti‘e a vážně sledoval.
Pomalu jsme kráčeli po schodech nahoru, až stařec otevřel bohatě zdobené dveře a já překročil práh pověstné budovy, v níž mělo stra‘it. Procházeli jsme po ‘irokých mramorových schodi‘tích a uzounkých točitých schodech, chodbami tak ‘irokými a kouzelnými jako stromořadí a hned zase úzkými a temnými jako ‘achty někde v dolech. Můj průvodce otevíral velké zahnědlé, železem pobité dveře a zase je zamykal, často stačil pouhý dotek prstu, aby se stěna otevřela a pustila nás dál, a spolu s námi procházely řadami pokojů i stíny minulých staletí. V komnatách, kde tapety zobrazovaly výjevy ze Starého zákona a byly vybledlé a rozežrané moly, kteří se i při sebelehčím dotyku zvedali a v rojích vířili kolem nás, visela Černá brnění s bílými andělskými perutěmi, ukořistěné turecké vlajky, vojenské bubny a tatarské toulce s otrávenými Šípy. O chodbu dál trůnila v celé své měnivé nádheře rokoková kráska. Byly tu útulné budoáry vytapetované vybledlým atlasem nebo zažloutlým mu‘elínem s velikými krby, na nichž jsem viděl břichaté porcelánové Číňany, s toaletními stolky se zrcadly ve stříbrných rámech a se v‘emi tretkami oněch Časů.
Z majestátních sálů s důmyslnou ‘tukatérskou výzdobou a obrovskými freskami jsme se dostali do ložnic s nádhernými postelemi s nebesy. Viděl jsem vázu na mramorovém podstavci, kterou mohl stvořit pouze smysl pro krásu nějakého Heléna Či Itala. U dal‘ích dveří zabírala celou ‘ířku stěny velká vyřezávaná skříň, zaplněná oním podivuhodným skleněným a hliněným nádobím, pestře malovaným a opatřeným jadrnými výroky, jak je produkoval poněkud bizarní německý vkus patnáctého a ‘estnáctého století. V drahocenném, Stářím zčernalém ostění tikal červotoč, vět‘ina oken byla slepá a na starých obrazech, rozvě‘ených v‘ude po stěnách, ztmavly za staletí barvy tak silně, že stateční rytíři, vzne‘ená knížata a bohatě oděné dámy vypadali, jako když stojí v hlubokém stínu, a jen tu a tam se zablýskl krásný obličej z Šera noci. V‘echno bylo zpustlé, za‘lé a pokryté popelavě ‘edým prachem, potažené pavučinami, ve vzduchu bylo cítit hnilobu, a starý mužíček mi náhle připadal, jako by sám byl celý zplesnivělý.
Konečně jsme při‘ly do prostředně velké místnosti vystavěné do čtverce a obložené tmavým dřevem, kde nebylo žádné zařízení. Na prostřední zdi visel v zahnědlém zlatém rámu obraz zakrytý zeleným závěsem.
Stařec mi pokynul, abych zůstal stát, nepromluvil vlastně celou cestu a i teď udělal jen gesto a pohnul očima. Po ‘pičkách se přiblížil k zelenému závěsu a zatáhl za skrytou ‘ňůru.
Vznesl se prach a z ‘edivého oblaku, který se rychle rozptýlil, vystoupila ženská postava ojedinělého půvabu, urostlá, jako had ‘tíhlá, oblečená do tmavého sametu, obrácená ke mně obličejem, jehož kontury měly v sobě něco démonického a o němž se jen stěží dalo říci, že je krásný, přesto v‘ak byl ve své tlumené nespoutanosti
a zádumčivém úsměvu okouzlující. Lemovaly ho tmavé kadeře, na nichž lehce a koketně spočívala polská Čapka. Velké tmavé a palčivé oči jako by fosforeskovaly, a když jsem se odvrátil, sledovaly mne. Nevím, co bylo v jejím pohledu, něco nepochopitelného, co mi bralo dech, rozbu‘ilo srdce v prsou a rozechvělo kolena.
»Podoba je věrná,« za‘eptal stařec.
Vydě‘eně jsem se na něho podíval, asi jako na člověka, u kterého náhle propukne du‘evní choroba. Zdálo se, že si toho v‘iml, pokrčil rameny a zakryl obraz. Vtom jsem ucítil palčivou bolest v ukazováčku. Byl to můj zásnubní prsten, který se mi poprvé od doby, kdy jsem ho začal nosit, zařízl do masa.
»Tak co, pane Jakube,« řekl jsem. »Ukážete mi také mramorovou ženu?« Vysunul svou vyschlou ruku, svra‘tělou jak uvadlý list, z rukávu kabátce a zakýval jí sem a tam. »Vím,« odpověděl skřípavým hlasem, »že pán při‘el jen kvůli tornu, ale teď není příhodná chvíle. Kdyby můj dobrodinec při‘el zítra v noci, o úplňku, tu mrtví ožijí.« »Jsi při smyslech?« vyhrkl jsem napůl bezděčně.
»Jistě, vážený pane,« odpověděl se smíchem, který se v jeho vousech rozplynul jak sluneční paprsek, »a také vím, co mluvím. Ten obraz je věrný a také mrtvý kámen má správnou podobu, já ji znám, kdo by ji měl znát, když ne já? Vždyť jsem ji houpával na kolenou, jako je Bůh nade mnou.« Hluboké přesvědčení; s jakým stařec vyslovoval nemožné, mi nahánělo strach. Rychle jsem mu dal zlaťák, který si uctivě vzal, pospí‘il jsem na dvůr, dal vyvést koně a sjel dolů po svahu s předsevzetím už nikdy se nepřiblížit k tajemnému zámku a jeho obyvatelům. Bylo to předsevzetí jako každé jiné. Už následujícího jitra jsem se sám nazval zbabělcem, v poledne jsem měl k sobě vzne‘enou řeč proti pověrám, a jakmile se snesla noc, seděl jsem v sedle a jel nav‘tívit bezcitnou mramorovou sochu. Bylo chladno, ale vzduch se ani nehnul. Velký čistý kotouč měsíce stál vysoko na nebi a ze zlatavého světla hvězd a jejich blýskání zbyl jen bledý, mizející lesk. Vidět bylo skoro jako ve dne, jako za po‘mourného dne plného olovnatě ‘edého světla, ale přece jen za dne; tak silný byl stříbrný svit měsíce zaplavující blízkou i vzdáleněj‘í krajinu, který ostře odrážel sníh, zahalující svou třpytivou bělobou v‘echno kolem. Rozeznával jsem i ten nejmen‘í předmět, jen v dálce se tetelil vzduch jako nádech kouře a za ním ležely hory zahalené do diamantového závoje. Za takových jasných, klidných nocí se stávají sníh a měsíc podivuhodnými umělci, předev‘ím staviteli a sochaři. Soupeří spolu o to, jak nám nastavět do cesty postavy a vybudovat pohádkové stavby. Kde jindy stojí osamělé, začouzené venkovské stavení s pokřivenou ‘indelovou střechou, vykouzlí skvostný ledový palác S blýskavými okny, stejný, jaký stál za vlády carevny Anny na něvském ledu. Tmavé sloupy s třpytivými hlavicemi kynou ze ‘irokého pahorku a strmí do vý‘e podobné troskám nějakého řeckého chrámu. Na břehu rybníka stojí tatarská žena, od hlavy k patě zahalená do bílého závoje, a zhlíží se v zelenavě lesklé plo‘e jako v zrcadle. V dálce vystupují obrazy bohů stvořené z oslepujícího mramoru a na blýskavé pláni louky se proplétají spanilé vily v nadzemském tanečním reji. I kdejaký z chudých hrobů na hřbitově je ozdoben vysokým náhrobkem, nad nímž plane bílý kříž, a mezi nimi se výhružně komíhají mrtví neznajíce klidu a vláčejí za sebou své rubá‘e. Stojí tu zkamenělé mlýnské kolo a obří ledové sloupy podpírají náhon, stříbrný vodopád potoka strnul a uvnitř něho žhnou snítky a stébla v‘emožných barev jako květy z drahokamů z Tisíce a jedné noci. Široko daleko nebylo vidět střechu, strom ani sebemen‘í keř, jen mlčenlivou, třpytící se záplavu měsíce na bílých sněhových vlnách, a já‘si připadal, jako bych klouzal v povětří na kouzelném koni, nad hlavou hvězdy a pod sebou lesklá, třpytivá mračna. Netrvalo dlouho a zem opět připomněla svou blízkost, ze stříbrného polo‘era vyhlédla světla nějaké vesničky, z kovárny zasr‘ely jiskry a z komína jí vylétl ohnivý sloup až k nebi, nočním tichem duněly těžké údery kladiv v zádumčivém rytmu a pramen u pě‘iny, jehož zmrzlý proud vytvářel podivuhodné arabesky, byl přikryt sněhovou duchnou. Za staveními se zdvíhal horský sráz porostlý jedlovým lesem se zasněženými korunami jako kozácké vojsko na černých koních s vysokými čepicemi z jehněčí kože‘iny a lesklými kopími. Zbylé žluté kukuřičné stvoly na zasněženém poli se třpytily, jako když měsíc ozáří rákosí v jasném zrcadle rybníka. O kousek dál byl u cesty kříž, na němž byl Spasitel přibit diamantovými hřeby a místo tmavých trnů nesl zářící korunu ze samých paprsků.
A jestliže jsem dosud nespatřil živého tvora, teď se objevila na zasněžených ozimech veselá společnost polních zajíců. Dováděli a ‘kádlili se v slavnostním světle měsíce; pár jich odhrabávalo čile sníh, aby nalezli potravu, jiní si hráli a křičeli jako malé děti a dor4želi na sebe předními tlapkami, několik jich zlehka přiskákalo blíž, nečekaně se posadili a se slechy přitisknutými na hřbetě si mne prohlíželi. Když mne spatřili jet dál, svižně se vypjali a zvesela vyskočili. V dálce za‘těkal chraptivě a mrzoutsky starý li‘ák. Dojel jsem na Tartakow. Před bránou se můj kůň roztřásl, a když podivný stařec> nevolán a bez pro‘ení, otevřel těžká křídla vrat, postavil se na zadní a nechtěl na dvůr plný magického světla. Konečně ostruhy poslechl, ale chvěl se a smutně ržál. Když mne stařec vedl nahoru po ‘irokém schodi‘ti, zvedl se ledový závan větru, stará lípa bolestně za‘uměla a hluboko pod námi zpíval svou výhružnou píseň horský proud, jejž ani zima se svými ledovými řetězy nedokázala opanovat, a nad mou hlavou se chvěly úžasné, srdceryvně sladké a zároveň smutné tóny. »Co je to?« zeptal jsem se. -
»To je aiolská harfa,« odpověděl stařec. »Pokud si pamatuji, stojí na věži dobrých sto let.« Ve‘li jsme do útulného, příjemně vytopeného pokoje se zelenými závěsy. V krbu hořelo čerstvé smrkové dřevo a ‘ířilo kolem libou omamující vůni. Před květovanou pohovkou stál prostřený stůl. V‘iml jsem si drahocenného porcelánu a prastarého stříbra s vyrytým znakem rodiny Tartakowských. Podivný stařec mne pozval ke stolu, přistavil samovar a obsluhoval mne s dokonalou důstojností pro‘edivělého správce domu. Jedl jsem jen málo, byl jsem příli‘ rozru‘en. Zdálo se mi, že ručičky starobylých nástěnných hodin se zastavily. Konečně se přiblížila dvanáctá.
»Je čas,« řekl jsem.
»Ano, je čas,« souhlasil stařec, odepnul z opasku svazek klíčů a začal odemykat jedny dveře za druhými. Znovu jsme procházeli dlouhými chodbami a nekonečnými řadami pokojů, jenomže tentokrát vše nabylo jakéhosi přízračného života. Z černých hledí brnění po mně blýskaly oči plné zá‘ti, tajemné postavy ve zlatých rámech hrozily, že vystoupí na za‘lé koberce, a dokonce i staré prapory a závěsy jako by se vlnily a ‘eptaly. Když stařec otevřel stříbrem zdobené černé dveře velkého sálu, do něhož jsem při své prvé náv‘těvě nevstoupil, prohlásil: »Tady vás musím nechat samotného, můj dobrodinče, jen statečně kupředu, na konci sálu uvidíte dvoje schody. Levé vedou k ženě z mramoru, dejte se tedy po nich.«
Překročil jsem práh a stál v nádherném sále s vysokými okny, kterými vnikalo světlo úplňku a kouzelně osvětlovalo celý prostor. Sly‘el jsem, jak za mnou zapadly dveře a vzduch se chvěl sladkými a bolestnými tóny aiolské harfy, které mi padaly do cesty jak chladné kameny, av‘ak ovládl jsem se a kráčel vpřed. Mé kroky duněly na mramorových deskách, a jak jsem se pomalu blížil k oběma schodi‘tím na konci sálu, vystupovaly v měsíčním světle z podlahy dvě postavy.
Po pravici stál Vykupitel v bílém splývavém rouchu, nádhernou hlavu ověnčenu trnovou korunou, na ramenou těžký kříž, pohled plný trpělivé bolesti upřený na mne, a kynul mi rukou. Po levici se ukázala žena, jejíž mramorové údy ve svitu měsíce jako by světélkovaly a protahovaly se. Žena, v jejíž kráse je cosi ďábelského, žena, jež se nás zmocňuje líbeznou trýzní a naučí nás i v bolesti jásat a v rozko‘í plakat. Její chladná bílá dlaň jako by se napřahovala k mému horoucímu tepoucímu srdci, její mrtvé bílé oči měly zastřený sametový lesk a její pohled mi pronikal du‘í jako závan jara. »Musí‘ nést svůj lidský křiž,« jako by ke mně ti‘e promlouval Ježí‘, ona v‘ak pozdvihla své sladké mrtvé rty k polibku.
Jakási záhadná moc mne přitahovala k ní nahoru po schodech, do něžného přítmí, které se vlnilo kolem ní, a když jsem před ní klečel na kolenou, stáhl jsem si prsten položil ho na její bílé prsty. Přijala ho klidně a chladně, jako mramorová socha, jako bohyně, jako mrtvá, a já sklonil rty k jejím nádherným nohám a políbil je. Potom jsem se zvedl a natáhl ruku po prstenu, ale stalo se něco neuvěřitelného, až se mi skoro zastavilo srdce a málem jsem při‘el o rozum. Sevřela dlaň a prsten mi nevrátila. Zachvátila mne hrůza, uskočil jsem a málem bych se byl zřítil pozadu se schodů, je‘tě jednou jsem se v‘ak vzchopil a nahlas řekl: »To je jen hra fantazie, kejklířská hra měsíce, nic jiného.« Klenba mi vrátila má slova, ale zdálo se mi, že se mi vysmívá, a hlas také nepatřil mně. Znovu jsem tedy přistoupil ke krásné ženě a ona opravdu svou bílou dlaň otevřenou s božským půvabem natahovala ke mně jako dřív a já spatřil na jejích prstech ležet zlatý prsten. Je‘tě jednou jsem se pokusil jí ho vytrhnout, ale znovu sevřela dlaň, a když jsem chtěl použít násilí, ucítil jsem, jak se mramorové prsty pod mýma rukama svírají v pěst. Zamrazilo mne. Nevím, jak jsem se dostal ze sálu, a nevím, jak ze zámku. Vědomí se mi znovu vrátilo, až když mne ledový vítr řezal do tváří, ale ona přízračná žena jako by mne stále sledovala, viděl jsem ji stát něžně ozářenou červánky v oblaku, který plynul nad rybníkem, a pak jsem znovu spatřil její krásné bílé tělo prosvítat mezi černými jedlemi nedaleko mého sídla. Od té doby ji vidím, ať bdím či spím, vidím ji, když mám otevřené oči, ladně vcházet do pokoje podobnou měsíčnímu paprsku a usmívat se na mne mrtvýma očima.“
Během Manwedova vyprávění vstoupil pan Konopka, ne sice jako měsíční paprsek, ale v každém případě dostatečně potichu, a upřeně sledoval rozko‘nou Anielu, která najednou pronikavě vykřikla, a my ostatní jsme v té chvíli už také zpozorovali hodného mládence a nebyl mezi námi nikdo, kdo by sebou alespoň malinko ne‘kubl. „Co to máte za zvyky, že nás pokaždé musíte tak vyděsit?“ zeptala se pohněvaně paní Bardossoská. „Nevím,“ odpověděl pan Konopka chvěje se taky jako osika. „Jisté je, že se pří‘erně bojím.“ „Vy se bojíte?“ vysmívala se Kordula. „A čeho?“ „Po tom příběhu pana Weroského se mi hrůzou zježily vlasy na hlavě,“ koktal Mauric. Starý pán vyfoukl stranou oblak modravého dýmu, prsty upěchoval tabák a po- tom prohlásil: „To byla výborná báchorka.“ Aniela se zvedla a uchopila Manwedovu ruku. „Kde máte prsten, který jsem vám dala?“ zeptala se a po jejím obvykle jasném čele přelétl hluboký stín. „Nemám ho.“
„Věru umíte žertovat!“ ozvala se Kordula. „Na mou du‘i,“ připojil se její ctitel. „To není vtip,“ řekl Manwed. „Prsten má mrtvá z mramoru.“ Nikdo už neřekl k celé věci ani slovo, ale v‘ichni byli viditelně rozladěni, a tak si Manwed pospíšil s návratem domů. Doprovodil jsem ho k saním. „Nemyslí‘, že je na čase, abys změnil své chování?“ zeptal jsem se ho. „Ty si tedy také myslí‘, že jenom žertuji,“ odpověděl vzru‘eně. „No dobře, tak ti tedy říkám, že už nemám vůli, má du‘e propadla démonu ve Venu‘ině podobě a já miluji tuto chladnou, mrtvou krásku bez srdce, jazyka a očí jako ‘ílený.“ A odjel.
Když jsem se vrátil do domu, nalezl jsem v‘echny přítomné nepopsatelně vzru‘ené. Mauric přísahal, že on domů sám nepojede, adjunkt poučně hovořil o moci, jakou má obrazotvornost na Člověka, pocity pan Bardossoského nám tlumočila výhradně jeho dýmka, která kňourala a vrněla jako malé dítě. Nikdo neměl chuť sokoli požít a tarokové karty zůstaly ležet nedotčeny. Najednou paní domu svra‘tila obočí a podívala se na okno. „Kdo to tam stojí?“ zeptala se nezvučně. A už jsme v‘ichni viděli bílou postavu, tajuplně osvětlenou bledým měsíčním světlem. „To je ona,“ mumlal Mauric, „hledá jej.“ „Kdo?“ zeptala se žárlivě Aniela chvějícím se hlasem.
„Žena z mramoru, kdo jiný,“ odpověděl Mauric a pokynul rukou, jako by chtěl říci: Ten, kterého hledá‘, je pryč, daleko odtud. Ale bílá postava se nepohnula z místa. „Moje pistole,“ zasupěl pan Bardossoski, „nabiju svěcenou kulku a uvidíme. . Nedokončil, strhl ze stěny zbraň a zacvakal kohoutkem. „Tak s ní přece promluvte,“ žadonila Aniela.
„Madam,“ začal Mauric zoufale zbědovaným hlasem, „on tu není, odjel domů, když si trochu pospí‘íte, můžete ho je‘tě dohonit, pro vás je to přece hračka.“ Zuby mu zacvakaly. „Podívejte,“ pokračoval svíraje mi paži, ‚jaký má ta pří‘erná ženská ohnivý dech. Není to podivné?“ „Je‘tě podivněj‘í je,“ řekl starý pán a úlevně se zasmál, „že to stra‘idlo má v ústech dýmku a kouří.“ Pře‘el pomalu k oknu, otevřel je a my viděli stát celý ten přízrak zřetelně v měsíčním svitu. Ze dvora, kde stál po námořnicku rozkročený sněhulák s obrovskou hlavou, nesmírně hloupým obličejem a tlustýma nohama, zazněl rozpustilý smích. Bylo to dílo kočího a jednoho ze sloužících, kteří dělali, co uměli, a kozák postavě vsunul do úst svou zapálenou krátkou dýmku. V‘ichni v pokoji se s úlevou rozesmáli a ro‘ťáci schovaní na dvoře za žebřiňákem také. Hned byl připraven samovar, ke cti při‘ly i taroky a skvěle jsme se bavili až do půlnoci.
Následujícího večera při‘el Manwed k Bardossoským s pevným předsevzetím usmířit se s Anielou. Už to vypadalo, jako by se ze snu hraničícího s du‘evní pomateností vzpamatoval; byl vážný, rozhodný a kajícný. Se svým prohlá‘ením dlouho neváhal. Když bledá Aniela s polozavřenýma očima vstoupila do místnosti, přistoupil k ní a hluboce se uklonil. „Slečno,“ začal prostým hlasem, který v‘ak pronikal až k srdci. „Svým podivným chováním, které jste si v žádném případě nezasloužila, jsem vás ranil. Jsem si své viny plně vědom a prosím za prominutí.“ „Bravo!“ zvolal starý pán a hlasitě zatleskal, jako by odměňoval milovníka na jevi‘ti po zdařilé scéně. Aniela chtěla je‘tě něco namítnout, zmohla se v‘ak jen na bezhlesý pohyb bledých rtů. „Podej mu ruku,“ řekla matka.
Ubohé děvče napřáhlo okamžitě obě ruce a Manwed se jich chopil se v‘ím nad‘ením zamilovaného a udělal dokonce pohyb, jako by chtěl svou nevěstu políbit. V té chvíli v‘ak zbledl a strnul jako mrtvý, v hrůze vytře‘til oči do prázdna, pak pozpátku zavrávoral a vykřikl: „Co chce‘? Proč mi hrozí‘?“ „Co se děje?“ vydě‘eně se ptala Aniela.
„Tam stojí,“ pokračoval Manwed, „mezi mnou a vámi, ta mrtvá kamenná žena, má navlečený můj prsten a varuje mne. Teď se vzná‘í ke dveřím, tam, tam, a kyne mi.“ V pravý okamžik tu stál opět Mauric v bílém plá‘ti jako komtur z Dona Juana. Výkřik zdě‘ení prolétl místností, Aniela ukryla obličej do dlaní a Manwed klesl na pohovku. „Jsem pří‘erně vylekán,“ začal Mauric, který se třásl na celém těle. „Nemůžete vejít jako ostatní lidé!“ rozzlobil se starý pán. „Vy jste nemocen,“ řekl adjunkt Manwedovi. „Je to zřejmě počátek nějaké nervové choroby, zkuste se vypotit. Lehněte si do postele a pijte čaj z černého bezu.“ „Začínám se ho bát,“ mumlala Aniela. ‘
Manwed se kolem rozhlédl skelným pohledem, pak se zvedl, přejel si dlaní čelo a opustil místnost. Uběhl týden, aniž jsme jej spatřili. Pan Bardossoski k němu jel, ale doma ho nezastihl. Mně se nevedlo lépe, Manwed v‘ak je‘tě týž večer mou náv‘těvu opětoval. Při‘el jako člověk, který právě opustil vlastní hrob: se strhaným obličejem, bledý, chvějící se. Podal mi ruku a seděl u mne déle jak hodinu, aniž promluvil, aniž naslouchal, co mu říkám. „Pojď!“ zvolal náhle. „Musím na vzduch, doprovoď mne.“
Nechal jsem osedlat dva koně a pomalu jsme klusali cestou mezi zasněženými poli a zakuklenými stromy k jeho statku. Najednou povytáhl obočí a ukázal před sebe. „Vidí‘,“ za‘eptal vyprahlým hlasem jako nemocný horečkou. „Vidí‘ ji?“ „Nikoho nevidím.“ „Tam, ta bílá paní, co cválá na černém koni.“
Zrovna se stmívalo, a to je doba, kdy je tma vět‘í než v noci. Namáhal jsem si oči, ale nic jsem nebyl s to rozpoznat. Konečně se upokojil. Dorazili jsme na jeho statek, seskočili z koní a potom seděli v malé útulné kuřárně u velkého krbu, jehož oheň zároveň osvětloval místnost. Starý sloužící naplnil samovar řeřavým uhlím. Ani jednomu z nás nebylo do řeči. Pod pohovkou zasténal žlutý lovecký pes, asi se mu něco zdálo, masívní hodiny, jejichž vyřezávaná dřevěná skříň se zdvíhala od podlahy skoro až ke stropu, začaly se svým monotónním kázáním. Z chatrného čalounění pohovky, na níž jsem seděl, se vznesl mol a nehlučně zakroužil kolem samovaru. „Co to bylo?“ zeptal se najednou Manwed. „Já nic nesly‘el.“ „Ale teď. .
Něco opravdu ti‘e zaťukalo na okenní tabulky potažené ledovými květy, tak podobnými velkým bruselským krajkám. „Ani teď nic nevidí‘?“ s úsměvem se zeptal Manwed. Zvedl se a přistoupil k oknu. Dlouho jsem se tam díval, než jsem konečně v měsíčním světle spatřil ženu stojící za oknem, která si vyměňovala s mým přítelem znamení. Nakonec kývla hlavou a ustoupila. „Co to má znamenat?“ zeptal jsem se. „Jsem už také blázen, nebo trpíme oba ‘4lením zraku?“ Manwed pokrčil rameny: „Já jsem, jak tu stojím před tebou, úplně v satanových spárech,“ za‘eptal. „Je to historie, jaká se nestává každý den, a proto bych ti ji rád vyprávěl, ale nesmí‘ si myslet, že jsem ‘ílený, a je‘tě méně, že ti vykládám nějakou bajku. Já nejsem naladěn na žerty. Chudák Aniela.“ Nalili jsme si čaj, on mi zapálil dýmku, chytl mola kroužícího kolem samovaru a hodil jej do rudého ohně krbu, který ho mžiku strávil, a potom začal vyprávět. „Když jsem jel na zámek Tartakow potřetí, byla nádherná, skoro nadzemská noc s měsícem v úplňku. Chtěl jsem získat svůj prsten zpět za každou cenu. Starý se‘lý mužíček na mne tentokrát čekal už na cestě před bránou, pokynul mi přátelsky, vzal koně a vybídl mne, abych si něčím posloužil. Vypil jsem sklenku starého burgundského, které mi projelo žilami jako oheň, a to bylo v‘echno. Hlavu jsem měl jasnou a srdce mi nebu‘ilo ani v nejmen‘ím. Byl jsem odhodlaný a strach jsem necítil. Když odbila půlnoc, otevřel mi stařec dveře velkého sálu a zas je za mnou zavřel. Nevěnoval jsem tornu pozornost, ale vy‘el jsem rychle po schodech nahoru a uchopil dlaň mramorové krásky s úmyslem vzít jí svůj prsten, ona v‘ak přitiskla prst k tělu a já se marně namáhal, abych jí ho vytrhl. Byl to pří‘erný zápas s chladnou kamennou mrtvou v bledém měsíčním svitu a v tichu, které panovalo. Konečně mi klesly paže a já lapal po dechu, když tu vy‘el z její nádherné hrudi vzdech a její bílé oči na mne pohlédly s nadzemskou bolestí, která mne zahanbila a zbavovala vědomí. Aniž bych uvažoval, co dělám, obtočil jsem své paže kolem jejího chladného nádherného těla a přitiskl své horké rty na její ledová ústa. Byl to polibek bez konce, ne v‘ak, jako když dvě du‘e splývají, ale jako kdyby mi jakási démonická síla pomalu vysávala krev z těla. Zachvátil mne strach, pro který jsem neměl jméno, ale nebyl jsem schopen se od mrtvých rtů odtrhnout, od rtů, které se již začaly ohřívat od mých, a už také něžný vzdech pohnul její slonovinově bílou hrudí a pak se mi náhle ovinuly její mramorové paže kolem ‘íje jako těžký řetěz. To sladké břímě mne tisklo na kolena a současně z jejích bílých očí vytryskl vzru‘ující smích jako měsíční paprsek. Její postava se začala ponenáhlu pohybovat, asi jako strom, který se protahuje a vydechuje s prvním jarním vánkem po přestálém tvrdém spánku, nohy se pokou‘ely udělat první krůček a ona pomalu, jako k smrti zemdlená, sestoupila z podstavce. Byl jsem uchvácen její krásou a objal tu napolo procitlou a znovu ji políbil se v‘ím ohněm života a mládí, které mi pulsovalo v žilách. Znavenými rty, jakoby ve spánku, polibek opětovala, s olympskou nedbalostí protáhla kvetoucí údy a pomalu, jako náměsíčná, se vzná‘ela ke dveřím, kterých jsem si dosud nev‘iml, a kynula mi rukou, abych ji následoval. Dveře se samy od sebe rozlétly a my ve‘li do komnaty s vykládaným stropem, prastarými tapetami a neobvykle tvarovaným nábytkem se zlacenými opěradly a nohami, jejíž podlahu pokrýval perský koberec. Blízko krbu stálo lehátko s krvavě červenými hedvábnými čalouny, jaké lze vidět v tureckých harémech, a před ním byla rozprostřena lví kože‘ina. Těžký vzduch byl cítit hnilobou a kadidlem jako hrobce. Ani jeden z velkých svícnů před zrcadlem nevydával světlo, zato venku na tmavém nebi visel měsíc jako stříbrná lucerna a dokonale osvětloval celou místnost. Kráska ulehla na lehátko a pohybem ruky mne zvala k sobě. Klečel jsem před ní na kolenou a dýchal na její chodidla a líbal je a líbal její ruce, ‘íji a ramena, až mne s cudným půvabem přivinula k sobě a znovu se přisála k mým rtům. Nedá se vylíčil, co jsem zakou‘el, když jsem cítil, jak se mi na prsou rozehřívá. Chvílemi jí projel od obratlů až k chodidlům záchvěv života jak elektrický proud — a jak teprve mi bylo, když nepatrně nadzvedla víčka a ze strany na mne zamžikala, když se její rty pohnuly a začaly hovořit nezvykle hebkým hlasem, a když mi na srdce nečekaně dopadl pohled jejích velkých očí jako obrovská sněhová vločka! Bylo to zvlá‘tní, ale promluvila francouzsky. »Je mi zima, rozdělej přece v krbu oheň.«
Poslechl jsem a brzo už ze suchého dřeva vy‘lehl jasný oheň a vytvářel v pokoji podivuhodnou hru plamenů na vybledlých so‘kách, starých tapetách, na žluti nábytku a na dojímavě krásném těle bílé ženy ležící jako odlitá na rudých hedvábných Čalounech, kolem níž se vlnily bujné prstence kadeři. Měsíc vplétal bílé růže do krvavě rudého ohně a ověnčil tu mlčenlivou modlu. V komíně zpíval vítr, na okenní tabulky bubnoval bílými prsty sníh, v obložení stropu tikal červotoč, dole na chodbě hlodala my‘ka a my jsme se líbali. Můj žár a posedlost rozehřály a dokonale uvolnily její strnulé bílé božské údy, které pálily jako oheň Či řezavý zimní mráz, ztěžka oddychovala, rty sejí zachvívaly v obluzujícím zajíkání vá‘ně, které se oddávala, a spalovaly mne ledovými polibky. Cítil jsem trýzeň hořící hranice a vnímal utrpení mrznoucího. Bylo mi, jako když mne olizují běsnící plameny a hned zas jako když přese mne někdo položí ledové prostěradlo sněhové pokrývky. »Dej mi napít,« náhle řekla. »Co poroučí‘?« zeptal jsem se. »Víno,« odpověděla a ukázala na táhlo zvonku nedaleko dveří. Zatáhl jsem za ně. Rozlehlou pustou budovou se rozeznělo zvonění, a netrvalo dlouho a jakýsi hlas, který jako by vycházel z hrobu, se ptal na na‘e rozkazy. »Víno, starče!« řekl jsem.
Po chvíli někdo zaklepal na dveře, a když jsem vy‘el ven, stál tam kastelán s lahví vína, na níž ležel je‘tě prach sklepa, v ruce se mu chvěl stříbrný podnos a na něm o sebe zlehka narážely dva skleněné pohárky. Naplnil jsem jeden až po okraj ohnivě rudým burgundským a podal jí ho. Přiložila pohár k ústům a srkala krev révy stejně lačně jako mé polibky, a když jsem n, její pokyn pohár vrátil zpět, položila mi paži kolem ‘íje a pevně se mi přisála ke rtům. Přepadla mne podivná slabost, jako by mne zbavovala života i du‘e, myslel jsem, že snad zemřu, a projela mnou představa, že jsem možná v krvežíznivých rukou ženy vampíra, ale už bylo příli‘ pozdě, už jsem se zapletl do jejích loken, dlaněmi cuchal démonické vlasy a nakonec ztratil vědomí. Když jsem při‘el k sobě, spatřil jsem k bezmeznému úžasu, že neležím v náručí ani nějakému vampíru, ani soše či mrtvému démonu. Vlhkýma uhrančivýma očima na mne zvědavě shlížela živoucí nádherná žena dokonalých tvarů, jejíž plasticky utvářený mramor proteplovala pulsující krev. Jemně řezaný ovál bledého obličeje zářil cudným půvabem, její skvostné vlasy, napůl ohnivé zlato a napůl hebké hedvábí, se kolem ní třpytily jako svatozář nebo plamenný ohon komety. Obklopovala ji atmosféra plná vůně. Na sobě neměla žádný ‘perk, ani obyčejný náramek, jaký zdobívá paže vytesané bohyně, zato v‘ak se její zuby v rubínových ústech leskly jako dvě řady perel a z očí jí vy‘lehovalo zelené světlo podobné smaragdům. »Jsem hezká?« zeptala se konečně svým unaveným chraptivým hlasem. Nedokázal jsem promluvit. Nezřetelný, zvlá‘tní lesk jejích číhajících očí mne zbavoval dechu. Její žádostivý pohled mi tiskl srdce panteřími spáry, cítil jsem, jak se mi pomalu řine krev jak smrtelně raněnému, v jejích očích chvílemi zaplál jakýsi výhružný oheň, chvílemi se pak na ně jako tajemný závoj rozprostřel svit, jakým dokáže jen měsíc zahalit krajinu. »Jsem hezká?« zeptala se znovu. »Je‘tě jsem neviděl ženu, jako jsi ty, « odpověděl jsem. »Podej mi zrcadlo!« požádala.
Sundal jsem ze zdi těžké zrcadlo a postavil je před ní tak, aby mohla pozorovat celé své půvabné a svůdné tělo. Počínala si přitom s neskonalým nad‘ením a začala si pročesávat a upravovat zlatorudé vlasy slonovinovým hřebenem svých prstů. Konečně se svou krásou nasytila a poručila mi, abych dal zrcadlo na své místo. Když jsem znovu pln pokory ležel u jejích nohou a díval se do její tváře, zamumlala: »Vidím se ve tvých očích,« a její rty se la‘kovně dotýkaly mých víček. »Pojď!« poručila, »zahrajme si zas tu krutě sladkou hru lásky.« »Bojím se tě a bojím se tvých rudých úst,« zaváhal jsem. Zasmála se. Byl to svádivý smích, plný milostné bujnosti. »Oh, ty mi neunikne‘!« zvolala a už mne prudkým pohybem spoutala do svých vlasů, rychle stočila jejich pramen do smyčky, položila mi ji kolem krku a pomalu zadrhávala. »Co kdybych tě teď u‘krtila a zároveň udusila polibky, jak to dělají rusalky se svými oběťmi?« »Byla by to sladká smrt.«
»Myslí‘? Ale já tě nechám žít pro své potě‘ení a tvá muka.« Skláněla se ke mně blíž a blíž, až mnou její dech pro‘lehl jako pekelná výheň. Sledoval jsem svými rty jemné žilky prosvítající alabastrem její pokožky a pak jsem ukryl obličej na jejích kyprých sametových prsou, jemných jak prachový sníh. Nechal jsem se kolébat vlnkami něžného oddechování a ona si se mnou hrála jako s loutkou. Zakrývala mi dlaněmi oči, pohrávala si s mými lalůčky, aby mi pak na rty a do úst vložila své, jako by chtěla, abych je ochutnal — a vskutku: byly žhavé a sladké jako ‘erbet. Hned nato si ovinula mé vlasy kolem dlaní a pak do nich oběma rukama zajela, něžně a přitom s jistou zlobou, strhla mne na sebe jako bakchantka, ke rtům, které vyprahle žíznily jako v horečnatém žáru. Vlnky, které si se mnou jemně pohrávaly, se změnily v bouři, jež mne ohrožovala, s níž jsem zápasil podoben trosečníkovi, a když mne konečně ta čarodějná žena políbila na ucho, rozezněl se v něm zpěv, vyzvánění a hukot jako tonoucímu. Opředen jejími ohnivými vrkoči jako bych plaval v oceánu lávy, který mne nakonec pohltil do víru nadpozemské milostné slasti. Její ďábelské polibky mi naráz odhalily celou mystiku rozko‘e a trýzně, požitku i mučení, sténání, smíchu i pláče, až jsem v závrati opojení znovu klesl tváří k zemi. »Jsi mrtev?« zeptala se po nějaké chvíli, a když jsem .se nehýbal, stoupla mi malým bosým chodidlem na tvář a hned nato si mi rozpustile lehla na záda jako krotitelka lvů na zvíře, které zkrotila a ochočila. Nepohnul jsem se, ani když se zvedla a začala procházet pokojem. Když jsem konečně otevřel oči, spatřil jsem měsíc, který potichounku vstoupil do pokoje a teď líbal její nohy, potom se ponenáhlu ‘plhal vý‘ a vý‘ a obejmul ji svými bílými pažemi a ona mu koketně nastavila rty. Zachvátil mne vztek a žárlivost. »Co tu chce ten bledý zpustlík?« vykřikl jsem. »Ty jsi má!«
»Ty jsi můj,« zasmála se a klesla do pol‘táře, až jí vlasy vy‘lehly jako plameny a já, opět zachvácen ‘ílenstvím lásky, jsem tiskl rty na její kolena, oddychující prsa a pak si opřel hlavu o její paže. »Co je to?« zeptal jsem se po chvíli. »Nesly‘ím bít tvé srdce.« »Nemám srdce,« řekla chladně a mrzutě a její nádherné údy se zachvěly jako v závanu větru. »Ale tobě,« pokračovala výsmě‘ně, »tobě bu‘í jako pominuté, tady za žebry ... a ... a taky ty mne miluje‘ jako ‘ílený.« »Jako ‘ílený,« opakoval jsem mechanicky.
Dlouho jsme odpočívali přitisknuti k sobě a naslouchali větru, víření bílých vloček, hlodání my‘ky na chodbě a tikání červotoče ve starém ostění. Dávno odplul kulatý měsíc, jen hvězdy problikávaly bílým sněhovým závojem a bylo vidět první odlesk bledého jitřního svitu, když jsem podruhé padl k zemi jako mrtvý. Velice pomalu mne ta krásná žena zvedla, ale jen aby si ze mne udělala stoličku, a její unavený, chraptivý hlas zněl místností jako akord harfy. »Dal jsi, mi život ze svého života, du‘i ze své du‘e a krev ze své krve, probudil jsi sladkou rozko‘ v mých prsou, teď ukoj i moji něhu.« »Ty mne zabije‘,« vzdychl jsem.
Zavrtěla hlavou. »Smrt je studená a život horoucí. Láska zabíjí, ale probouzí k novému životu.« Spletla si vlasy a ‘kádlivě mne jimi ‘lehala; Chodidlo, které mi před chvílí vložila do dlaně, mi spočívalo nyní na ‘íji, a když jsem zůstal ležet obličejem k zemi, přejížděla mi jím jemně po zádech, až jsem se zachvěl jako zasažený elektrickým proudem. Znovu ji zachvátil boží běs, rychle mne obrátila, klekla mi na hruď a poutala mi ruce svými zlatými kadeřemi. »Teď patří‘ mně a nikdo tě neuchrání před mou láskou,« vydechla přerývaně, v očích jí divoce plálo, její rty uchopily mé jako žhavé kle‘tě a pak už jen polibek za polibkem, rozko‘ za rozko‘í, dokud nám nedopadl k nohám první jasný zlatý paprsek jitra. »Teď chci odpočívat,« řekla. »Jdi a nevracej se dřív než večer.«
Opustil jsem pokoj. Koně jsem nalezl na dvoře, brána byla otevřená a starce jsem nikde nezahlédl. Vy‘vihl jsem se do sedla a ujížděl pryč. Když se v‘ak snesla noc, při‘el jsem znovu a pak dal‘í a dal‘í noc. Ta žena je jako bludi‘tě: kdo jednou do něho vkročí, je očarován, ztracen a proklet!“
Několik dnů po tomto podivném vyprávění Manwed zmizel. Nikdo nevěděl jistě, co se s ním stalo. Pan Bardossoski byl přesvědčen, že ho odnesl ďábel, Aniela se mi svěřila, že se jí ve snu zjevila mramorová dáma v krinolíně s dlouhým příčeskem a se samolibým úsměvem jí Čistou francouz‘tinou řekla: »Je mrtev, vysála jsem mu du‘i z těla a teď se mohu zas nějakou dobu bavit na tomto nádherném světě.« Jeho kozák nás uji‘ťoval, že pán chrlil krev, a proto odejel na radu oblastního lékaře do Itálie. Aniela si vyplakala oči doruda a potom si vzala jiného. Jednoho dne, když seděla smutkem strnulá jako Niobé ve své malé ložnici s květovanými závěsy, stál před ní najednou pan Konopka a kupodivu ji tentokrát ani v nejmen‘ím nevyděsil. Koktal něco, nejspí‘ nabídku k sňatku, která se jen nepatrně li‘ila od lyrické básně, a o čtyři týdny později stáli již u oltáře. Byla to náramně veselá svatba, také jsem si na ní zatancoval.
Svého přítele Manweda jsem zcela nečekaně spatřil po mnoha letech v Paříži ve Velké opeře. Dávali Roberta Ďábla. Opustil jsem Operu, ještě když Alice s Bertramem bojovali o spásu jeho du‘e. Na pokyn sloužícího v kozáckém oděvu předjel uzavřený kočár tažený dvěma bujnými vraníky, jimž zpod kopyt vyletovaly jiskry. Zastavil jsem se a uviděl projít kolem vznešený pár. Byl to Manwed, který si vedl nějakou dámu. Byl oblečen do černé barvy, bledý jak mrtvola, pod temně planoucíma očima měl hluboké stíny a vlasy spadlé do čela. Dáma vypadala majestátně, spatřil jsem pouze její u‘lechtilý profil a všiml si její bledosti. Kolem její mramorové šíje si pohrávaly rudozlaté kadeře. Byla zahalená do drahocenného šálu, ale přesto vypadala, jako by jí bylo zima. Manwed o mne zavadil pohledem jako o nějaký sloup či mrtvou zeď. Nepoznal V pravý okamžik přišel můj pařížský přítel, malíř, který znal všechny krásné ženy. „Kdo je ta žena?“ zeptal jsem se tiše.
„Polská kněžna Tartakowská,“ zněla odpověď.
V cizině jsou všechny naše dámy kněžnami, obzvláště jsou-li bohaté a krásné. Teď však opravdu nevím, byl-li můj přítel Manwed tehdy šílený, nebo to vše dával jen k lepšímu, či zda je na té historce vůbec něco pravdy.


Pojďte se podobně bát do staré dobré Anglie

nebo do Olomouce v době komunistického temna

nebo snad do Prahy…

Zpět