Záhady Poklady Literatura Zajímavosti Království Slovník Hudba Kdo jsem


Jak StB hledala poklady

Jan Frolík: Zpravodaj MěÚ Jablonné v Podještědí, březen - květen 1995

AKCE KOSTEL
aneb kterak Státní bezpečnost ve svatém Vavřinečku poklad hledala a co nakonec našla

idská zkušenost učí, že existují svody, kterým lze jen těžko odolat. Mezi takové svody rozhodně patří vášeň pro hledání tajemných pokladů. Ostatně která česká nebo moravská víska, poblíž které stojí nějaký ten hrad (či ještě lépe jeho zřícenina), nemá mezi svými obyvateli někoho, kdo je skálopevně přesvědčen o existenci tajemných podzemních chodeb, sklepení či přímo skrýší, ve kterých je často navíc ukryto nejrůznější bohatství, v minulosti zmizelé neznámo kam. Co na tom, že archivy o těchto záhadách vytrvale mlčí - je tomu tak proto, vysvětlí nám s vědoucím úsměvem zasvěcenci, že všechny stopy z nich byly dávno a dokonale odstraněny tím, kdo měl (a ještě dnes má) zájem na tom, aby poklady nemohly být někým nepovolaným objeveny dříve, než se k jejich vyzvednutí dostane on sám. Když se k těmto pověstem na sklonku války, od jejíhož konce letos uplynulo rovné půlstoletí, přidaly ještě útržkovitě posbírané zprávy o aktivitě německých úřadů, které v několika případech skutečně prováděly základní průzkumné práce pro vybudování různých úkrytů, vznikla vynikající živná půda pro lidovou tvořivost, která se i dnes semtam stane předmětem jepičího, ale intenzivního zájmu médií všeho druhu. Několikadenní senzace však rychle splaskne (viz periodické zprávy o tom, že tzv. štěchovický poklad bude vyzvednut již zítra či příští týden).
Přitom lze dokázat, že úřední aktivita v tomto směru byla po roce 1945 úspěšná pouze dvakrát: v případě štěchovického archivu, který ovšem objevili a vyzvedli již rok po válce Američané a nikoliv československé úřady a při nalezení relikviáře sv. Maura v Teplé nad Bečvou. Všechny ostatní pokusy vyzněly do ztraceny. Hledače pokladů to ovšem nepřesvědčilo prostě proto, že žijí v jiném světě než my ostatní. Pokud hledají a kopají za své a v místech, kde nikoho, kromě sebe neohrožují, je to konec konců jejich věc. Obyčejně tomu tak ale nebývá. Připomeňme si pouze pobloudilé hyperaktivity hledačů hrobu sv. Metoděje a tajemných prostor pod znojemskou rotundou...
Přitom vůbec netvrdím, že v minulosti nikdo neukrýval cennosti v neklidných, zejména válečných dobách. Ostatně archeologové jich již nemálo nalezli. Současně však prostý fakt, že k těmto nálezům (archeologové jim říkají depoty) došlo až po staletích a tisíciletích, dokládá, že až příliš často se původní majitelé z nejrůznějších důvodů na místo úkrytu nikdy nedostali a že se na ně nedostali ani ti, kteří měli o úkrytu zprávy z první ruky (např. jejich děti), takže poklady zůstaly tam, kde byly až do doby, kdy je odkryl archeologův rýč. Podle mého hlubokého přesvědčení tomu tak bude i s úkryty, které na našem území případně vybudovala na podzim 1944 a na jaře 1945 zanikající nacistická státní moc. Kdo ví, možná že za takových pět tisíc let nějaký mladý a nadějný asistent bude publikovat zajímavý článek, ve kterém doloží, že zvýšený výskyt depotů zhruba stejné datace a lokalizace (kultura hořčičných sklenic, stupeň I A / B, střední Evropa, Česká kotlina) dokazuje, že v této době došlo na daném území k výraznému společensko-mocenskému otřesu, spojenému se značně rozšířeným pocitem fyzického ohrožení, vedoucímu k poměrně hojnému ukrývání těchto předmětů, které tehdejší obyvatelé tohoto území považovali za cenné....
Je jisté, že nacistické poklady a úkryty toho, co bylo nacisty považováno za cenné, existovaly, Z části byly vyzvednuty krátce po válce vítězi poté, co jim jejich polohu prozradili ti, kteří je ukrývali (např. nálezy v Alpách), z části byly zničeny při válečných operacích ještě dříve, než se je podařilo dopravit k připraveným úkrytům a z části je dokonce ukořistily spojenecké armády a nikdy to nepřiznaly. Po nástupu Gorbačova se ukázalo, že v bývalém SSSR se ještě našlo leccos, co bylo považováno za nezvěstné, a jsou dosti průkazné náznaky toho, že nejinak si někdy počínaly i armády druhé části spojenecké koalice. Někdy mohlo jít dokonce o soukromou iniciativu jednotlivých vojáků. Tak se např. historikové začínají klonit k názoru, že nezvěstné původní insignie Karlovy Univerzity nebyly zničeny při náletu v Ústí nad Labem, nýbrž že jejich stopa mizí na území, obsazeném americkou armádou. Není proto vyloučena, že dodnes zdobí třeba stěnu nějakého bungalovu v Kalifornii, pokud ovšem jeho dnešní obyvatelé ty staré krámy, co si přinesl děda z té pradávné války v Evropě, nevyhodili... A ta poslední skutečně ukrytá a dodnes neobjevená část úkrytů ze všeho nejspíše čeká nikoliv na dnešní hledače pokladů, vybavených „zaručeně původními a spolehlivými informacemi“, nýbrž na budoucí archeology, případně zůstane neobjevena.
Avšak zpět k původnímu tématu. Mezi částí naší veřejnosti je dnes rozšířeno přesvědčení, že hledání těchto pokladů z větší části organizovala nebožka Státní bezpečnost (což je pravda) a že proto v archivu Ministerstva vnitra se nacházejí unikátní doklady o těchto pokladech (což pravda není). Ve skutečnosti StB (avšak v součinnosti s ostatními složkami ministerstva a někdy i s armádou) toto hledání organizovala a prováděla, avšak všechny doklady svědčí pouze o tom, že nic nenašla. Připomeňme si jenom historii hledání tzv. štěchovického pokladu (či archivu) v 50. letech, jehož dokumentace je dnes v archivu MV volně přístupná (byť někdy, doznávám, když pozoruji jaké typy badatelů ji studují, mám sklon své rozhodnutí z roku 1990 o zpřístupnění tohoto materiálu hodnotit jako neuvážené a předčasné), či i to, že zmíněný relikviář sv. Maura vypátrala Federální správa Veřejné bezpečnosti. Jednu věc však nelze přehlédnout: hledání pokladů vždy začíná jako pátrání po nacistických písemnostech (tzv. archivech), případně skladech a úkrytech zbraní a výbušnin a pak se jaksi zákonitě změní v hledání pokladů, posléze už nejenom nacistických. A někdy byl původní záměr úplně jiný. To je případ akce EVROPA, což bylo krycí označení pro celostátní akci, jejímž cílem bylo odhalit tzv. nelegály, to jest speciálně připravené zpravodajské důstojníky západních služeb, kteří byli na našem území případně rozmístěni na samém konci minulé války, pochopitelně s falešnou identitou. Pravda je, že konec války, spojený s masovým, neorganizovaným či rovnou chaotickým pohybem velkých skupin civilního obyvatelstva i vojenských jednotek nejrůznějšího původu a státní příslušnosti, kdy navíc řada lidí mizí beze stop, se pro realizaci takového záměru hodí ideálně. Nebyl by problém speciálně vyškoleného agenta vybavit upravenými doklady někoho mrtvého (tělo by pak rovněž nebyl problém odstranit tak, aby po něm nezůstala ani stopa); tyto doklady by si pak agent s poukazem ne jejich poškození ve válečné vřavě nechal potvrdit místními úřady (v těch deseti tisících lidí, kteří se na úřady obraceli se stejnou žádostí, by se ztratil) a nakonec, po nějaké době, by si nechal vystavit nové. První, nejdůležitější a v mírových podmínkách také nejobtížnější a nejriskantnější fáze legalizace falešné identity by byla hotova.
Ve svém špionážním bestselleru vypovídá Josef Frolík (můj jmenovec), že akce byla Státní bezpečnostní rychle ukončena poté, co se zjistilo, že na území bývalého Československa se skutečně nachází řada těchto nelegálů, jde však o nelegály sovětské. A od těch dala prý na přímý příkaz tehdejšího ministra vnitra Rudolfa Baráka okamžitě ruce pryč. To není pravda, jmenovec nejspíše jako obvykle zmotal dohromady dvě odlišné věci (ale o tom až jindy a jinde). Ve skutečnosti akce EVROPA byla zahájena koncem 50. let a pokračovala celá 60. a 70. léta, kdy v akci EVROPA jako tzv. problematiku pravidelně nacházíme dokonce v organizačních schématech, a to až na krajské úrovni. Jenomže jak čas plynul, začalo být jasné, že neúprosná příroda jaksi tento případný problém řeší sama. Vyjdeme-li totiž z předpokladu, že tito hypotetičtí agenti byli v roce 1945 v tom nejlepším věku pro takovou činnost, tj. že jim bylo tak 25 - 35 let (tedy ročník narození 1910 - 1920), pak se postupně měnili z případných zpravodajců, plných vitality a disponující výkonnými agenturními sítěmi, složenými z osob se značnými zpravodajskými možnostmi (armáda, policie, špičky státního aparátu) v důchodce, kteří se na zaslouženém odpočinku věnují leda tak kedlubnám a rajčatům na svých zahrádkách. O příslušnících jejich agenturních sítí pochopitelně platí totéž....
Stručně řečeno, v rámci akce EVROPA se podařilo odhalit jenom několik Poláků, Maďarů a sudetských Němců, kteří se u nás s cizími doklady vyhýbali trestům za menší trestné činy, případně odsunu. Navíc to, za co by mohli být stíháni, bylo většinou amnestováno v roce 1962. V tomto ohledu tedy akce EVROPA skončila fiaskem. Ti, kteří ji vedli, však neskládali ruce v klín a obrátili svoji pozornost k hledání nacistických písemností a úkrytů vůbec a nakonec plynule skončili u hledání pokladů jako takových. V 60. letech se opět oživilo hledání štěchovického archivu, samozřejmě bezvýsledně. Dodnes se v tisku občas mihne zmínka o svědectví, které k této události vydává Jaroslav Klíma, v té době náměstek ministra vnitra a současně náčelník Hlavní správy StB. On ani tak ne, jako spíše někteří jeho tehdejší podřízení navíc přišli s pozoruhodným vysvětlením toho, proč bylo hledání dalších částí štěchovického archivu (pokladu) neúspěšné: obsahuje totiž onen mýtický seznam agentů gestapa, na kterém ovšem figurují i jména tehdejších mocných, především samotného Antonína Novotného. Tito mocní se pak již postarali o to, aby hledání bylo řízeno tak, aby se nic nenašlo... Jak se říká, to nemá chybu...
Nicméně aktivita v rámci akce EVROPA postupně ochabovala, až se nakonec v 70. letech bezmála blížila k nule. Nový impuls k jejímu oživení přišel v roce 1980, kdy byla zřízena Správa kontrarozvědky pro boj proti mimořádným a zvláštním formám trestné činnosti, kracím označením XIV. správa SNB. Její vedení záhy obrátilo pozornost k získávání tzv. poznatků o úkrytech zbraní, střeliva a výbušnin, mj. i z dob druhé světové války, na našem území tedy především nacistických. Odtud byl jen krůček ke vzniku zájmu o úkryty nacistických písemností, pak cenností a nakonec pokladů vůbec. Přitom ovšem museli narazit na aktivity, vyvíjené v rámci akce EVROPA. Schválený plán činnosti analytického odboru II. správy (krycí název pro Správu kontrarozvědky pro boj s vnějším protivníkem) z června 1981 popisuje zaměření akce EVROPA takto: „Soustředění všech existujících poznatků o místech úkrytů archivů, evidencí a dalších listinných materiálů, skladech zbraní, střeliva, výbušnin a pod., nacházející se na území ČSSR.“ Změna zaměření akce byla tedy provedena a protože jen z Východočeského kraje přišlo hlášení o 21 takovýchto „poznatcích“ a z Jihočeského jich bylo dokonce 35 (nechyběla samozřejmě Šumava a její jezera i Český les), nebyla o náplň činnosti nouze. Nakonec v roce 1984 XIV. správa převzala veškerou dokumentaci, kterou vedla až do konce své existence (byla zrušena v roce 1985) pod krycím jménem ÚKRYTY. Avšak ještě předtím, než hledání pokladů převzala XIV. správa plně do své režie, proběhla v letech 1983 - 1984 akce KOSTEL v kostele sv. Vavřince v Jablonném v Podještědí a na zámku Lemberk.
Vše začalo na samém počátku listopadu 1983, kdy náčelník 5. odboru X. správy (krycí označení pro Správu kontrarozvědky pro boj s vnitřním protivníkem) kapitán JUDr. Josef Češelský vyvolal součinnostní jednání s pracovníky XIV. správy. Výsledkem byl Návrh na realizaci akce „KOSTEL“ z 10. listopadu 1983, který tehdejšímu I. náměstkovi federálního ministra vnitra generálmajorovi JUDr. Jánovi Kováčovi společně zaslali náčelníci X. a XIV. správy plukovníci Zdeněk Wiederlechner a Zdeněk Němec. Zde je mj. shrnuta tzv. operativní situace, tedy to, co vedlo k nájezdu na dosud poklidné Jablonné v Podještědí. Údajně byly oddělením StB v České Lípě „v roce 1980 zachyceny signály o úkrytu německého válečného archivu a části zlatého pokladu řádu Dominikánů (sic!)“ v katakombách kostela sv. Vavřince v Jablonném v Podještědí a zámku Lemberk. Nešlo ovšem o nic jiného, než o obvyklé nezávazné a neprůkazné povídání místních občanů o válečných záhadách, předané prostřednictvím agenturní sítě („ poznatky od pamětníků z konce roku 1944“, kteří zmiňovali „větší množství beden s archivním materiálem“ a „jisté“ množství zlata dominikánského řádu).
Připomenuta byla též aktivita kulturního odboru ONV v České Lípě, který v roce 1981 požádal o spolupráci psychotronickou laboratoř v Praze. Ta vyslala svého pracovníka dr. ing. Františka Slonku, který za použití „telestezických“ metod (do vědeckého hávu zahalené proutkaření) „objevil“ pod kostelem sv. Vavřince rozsáhlé podzemní prostory, pocházející ovšem prý již z keltských dob. Rovněž průzkum, který byl v témže roce podniknut za pomocí speciálního radaru SIR-7 (bezplatně zapůjčen Geoindustrií Praha i s obsluhou) existenci těchto prostor potvrdil („měřením bylo zjištěno, že pod kostelem v Jablonném v Podještědí v hloubce 8 metrů se nacházejí dutiny velkých rozměrů“) a určil dokonce, že místo vstupu do podzemí se nalézá 70 cm. pod dnešním povrchem. Následná vizuální prohlídka „potvrdila existenci zazděných a zamaskovaných dutin“.
Zvláštní pozornost byla věnována Páteru Zdeňkovi Fleibergovi, administrátorovi římskokatolického děkanského úřadu. Jeho častý pobyt v prostorách kostela byl vysvětlen jako možný důsledek toho, že mu farníci v rámci poslední zpovědi sdělili, kde jsou dnes zasypané vchody do podzemí, který tam nyní hledá. Umírající informátor, sdělující těsně před smrtí místo, kde je ukryt pirátský poklad, patří ovšem k standartní výbavě dětských dobrodružných knih. Nyní jej tedy nalézáme i v dokumentech StB...
Zmíněn byl i dopis prof. dr. Erwina Günthera, přednosty kožní kliniky v Jeně, který 23. února 1982 napsal „řediteli hradu Lemberk“ dopis, ve kterém uvedl, že ve skále pod zámkem byly v roce 1945 ukryty stříbrné předměty.
Následovaly návrhy na součinnostní akci X., XIV. správy SNB, Správy StB v Ústí nad Labem a oddělení v České Lípě s podrobným rozpisem úkolů pro jednotlivé účastníky. Navíc měla II: správa SNB zahájit akci LUŇÁK s cílem kontrolovat pohyb diplomatů, kteří možná projeví o akci KOSTEL zájem (!). Státní výbor pro věci církevní Ministerstva kultury byl pověřen zajistit „přerušení bohoslužeb v kostele sv. Zdislavy po dobu nejméně 14 dnů“ (zpočátku si pletli zasvěcení kostela) a oddělení StB v České Lípě bude informovat vedoucího tajemníka okresního výboru KSČ, obstará povolení na výkopové práce a zajistí ubytování pro třicet osob v motorestu Černá louže v Rynolticích.
Nezajímavé není ani vyčíslení odhadovaných finančních nákladů akce KOSTEL - rovných 35000,-Kčs, které podle zpracovatelů bude možné uhradit z položky 540 109 (hromadné akce).
Již druhý den, tedy 11. listopadu 1983 náměstek Kováč tento neuvěřitelný dokument schválil a akce KOSTEL se mohla rozběhnout. 17. listopadu se v Rynolticích objevil autobus a nákladní „vétřieska“ s celkem 21 účastníky akce (nepočítaje v to 11 příslušníků ostrahy z VB v Ústí nad Labem), kteří si po obědě prohlédli „terén“ a již druhý den se pustili do práce. A nutno říci, že se neflákali: budíček v 6.00, v 6.30 snídaně, v 7.00 odjezd na pracoviště, 12.00 odjezd z pracoviště, 12.30 oběd, 13.00 odjezd na pracoviště, 18.30 odjezd z pracoviště, 19.00 večeře, poté osobní volno. Takovou partu by jistě každý tehdejší stavbyvedoucí bez váhání zlatem vyvážil...
Co se však nedostavovalo, byly objevy. Pravda, minohledačka Förster ve vytipovaných místech zjistila tři prostory se zvýšenou akustickou reakcí, reagovala však jenom na litinovou kanalizaci v hloubce 1 - 1,5 metru (vždy ověřeno výkopem). Rovněž kopáčům přímo v kostele sv. Vavřince jaksi štěstí nepřálo. Do práce se zapojil i ing. Bílý z geofyzikálního odboru n.p. Geoindustria Praha a protože se objevila spodní voda, bylo objednáno i družstvo Potrubí. V místě, kde měl být v hloubce kolem 70 centimetrů vchod do podzemí byl proveden výkop do hloubky 2,5 metru „bez kladného výsledku“. Navíc bylo vykopáno dalších tucet sondážních jam hlubokých 2,5 - 3 metry, „rovněž bez kladného výsledku“. O 22 jalových vrtných sondách, hlubokých až 18 metrů se už nemá cenu zmiňovat (vrtnou soupravu zapůjčilo bezplatně družstvo Neratovice). Ing. Mašek z Uranového průmyslu, přivolaný jako konzultant, pak ohodnotil rozbor a vyhodnocení údajů, získaných radarem, provedený ing. Bílým jako „hodně odvážný“.
Kupodivu jako první se vzpamatoval náčelník XIV. správy plukovník Kupec, ač je o něm jinak známo, že rozhodně nepatřil mezi mimořádně bystré náčelníky. Spočítal si, že jeho lidé vlastně dosud nepřišli k úrazu, ne-li o život pouze souhrou šťastných náhod a 9. prosince 1983 akci prozatímně zastavil. V návrhu náměstkovi Kováčovi doporučuje „okamžitě zastavit výkopové práce“ (stalo se 15. prosince) a případně v nich pokračovat pouze „za přímé účasti specialistů a odborníků z tohoto odboru“. Navíc chce znovu přehodnotit získané operativní materiály, tj. vyhodnotit serióznost informací, získaných agenturní cestou.
Operativci z 5. odboru X. správy se však nevzdávali. Přestože kostel sv. Vavřince byl bezvýsledně pomalu poddolován, nepřesvědčilo je to, že zde nic není, že prostě jejich analýzy nejsou nic jiného, než chiméry. Trvali na tom, že radar SIR-7 ukazuje pod tzv. berkovou hrobkou dutinu v hloubce 11 metrů a byli pro pokračování. Protože akce byla jenom přerušena (klíč od kostela byl na X. správě a kostel byl zapečetěn pečetítkem FMV - 183-236), zaslali vedení X. správy návrh na další kroky, vesměs pomateného charakteru. Přitom dosavadní náklady - kalkulováno bez nákladů na uvedení kostela do původního stavu - dosáhly 60 988,-Kčs na místo původních uvolněných 35 000,-Kčs s tím, že se dají očekávat ještě faktury z Uranových dolů asi za 8 000,-Kčs.
A nakonec dosáhli svého. Plukovníka Němce i vedení federálního ministerstva vnitra přesvědčili zejména údaje na radaru SIR-7 (jehož obsluha se podle mého názoru ovšem také skládala z hledačů přinejmenším záhad, ne-li rovnou pokladů) a nově získaná agenturní zpráva, že P. Fleiberg se zmínil o tom, že dával poslední rozhřešení starousedlíkovi, který se mu svěřil že na konci války zabetonoval vchod do podzemí kostela sv. Vavřince „za asistence vysokých důstojníků Gestapa“. Plukovník Němec pouze trval na tom, že tentokrát budou výkopové práce prováděny pod dohledem odborníků, protože vůbec nestál o to, aby o své podřízené přišel při závalu či při průniku spodní vody do hlubokých šachet.
15. března 1984 sice přišla z tehdejší NDR odpověď na žádost o podrobnější výslech prof. Günthera, ze které vyplynulo, že se prof. Günther získal informaci o ukrytých stříbrných předmětech od svého otce, který mu řekl, že se mělo jednat o stříbrné příbory. Ovšem ani jeho otec, natož on sám nebyli očitými svědky této události, věděli o ní pouze z doslechu. Hledače „úkrytů“ však již nic nemohlo zastavit.
20. května 1984 se v Jablonném v Podještědí objevili znovu. Tentokrát byli ubytováni ve Stráži pod Ralskem v ubytovně Uranových dolů a bylo jich jen třináct. Denní rozvrh byl stejný jako v listopadu a v prosinci loňského roku a pracovali i o sobotách a nedělích. Zaměřili se především na výkop „Berka“, kde radar SIR-7 věštil úspěch. Pronikli až do 12 metrů, ovšem spodní vodu museli odčerpávat silným čerpadlem o výkonu 450 l / min.
Zde narazili na pískovcový podklad. Přivolaný geolog z Uranových dolů jim sdělil, že podle jejich průzkumů jde tato pískovcová vrstva ještě do hloubky dalších 13 až 14 metrů a jelikož pískovcové sedimenty propouštějí až dvacet procent vody, vylučuje, že by zde v minulosti mohly být vybudovány jakékoliv podzemní prostory, protože s takovým náporem spodní vody by si dříve rozhodně neporadili.
Ani ostatní údaje přístroje SIR-7 se nepotvrdily, např. v kryptě Pachtů z Rájova a v prostoru krypty blahoslavené Zdislavy. „Vrty byly negativní“, shrnuje závěrečná zpráva jejich výsledky.
Tak nezbylo, než akci KOSTEL odtroubit. Do 28. května byly ukončeny zásypové práce, pak byl uklizen stavební materiál a katakomby vůbec, stejně jako kostel a jeho okolí. Ovšem v jakém rozsahu je v tomto ohledu dokumentace spolehlivá, mohou posoudit pouze místní občané. Ale hledači pokladů jsou nezmaři: „V průběhu prací v akci KOSTEL byl zjištěn agenturní cestou poznatek o zakopání zlata a stříbra v prostorách Adršpašských skal. Určený prostor byl prověřován minohledačkou Förster. Prověrka byla negativní“. 31. května 1984 byly klíče od kostela sv. Vavřince předány administrátorovi Fleibergovi a akce skončila. Tentokrát již souhrnné náklady vyčísleny nejsou.
Akce, jejichž dokumentace se zachovala, jsou si podobné jako vejce vejci: závažný signál, získaný agenturní cestou je podpořen celou kolekcí dalších jako vždy nepřímých podpůrných důkazů a navíc podepřen zjištěními průzkumu dané lokality radarem SIR-7. Někdy je přizván i psychotronik či rovnou senzibil, který „také něco cítil“. Následná pátrací akce však neobjevila buď vůbec nic, anebo pouhou geologickou anomálii. Prostě ten, kdo pracuje s radarem SIR-7 musí být naprosto nad věcí. To jeho obsluha z pražské Geoindustrie určitě nebyla a její dobrozdání vypadala podle toho.
Hledači pokladů jsou prostě zvláštní lidé. Nic je neodradí a nevěří ničemu jinému, než tajuplným zprávám. Porovnáme.li dokumentaci, zachycující snahu Státní bezpečnosti nalézt „úkryty cenností“ s příběhy, popsanými nejnověji Cameronem Plattem a Johnem Wrightem v knize Ostrovy pokladů nebo v roce 1973 vydané knize Roberta Charouxe Poklady světa, nenajdeme zde žádný za zmínku stojící rozdíl. To je zjištění, které stojí za zaznamenání.


Jan Frolík, archiv MV

Možná by Vás zajímalo:
Podzemní chodby západočeského zámku
Izraelská tajná služba krade celé letadlo
Necelý metr od postele mám pohřebiště aneb, co Karásek ze Lvovic při psaní romaneta netušil


Zpět