Záhady Poklady Literatura Zajímavosti Království Slovník Hudba Kdo jsem


Téma: INFRAZVUK

PŘÍRODNÍ ZDROJE

- atmosféra Slunce
- zemětřesení
- erupce vulkánů
- pohyb vzduchových hmot (rezonance prostorů mezi bloky domů)
- pád meteoritu či bolidu do atmosféry
- vlnobití a bouře na moři
- polární záře
- sloní troubení
- příboj (rezonanční dutinou je skalnatá hmota zálivu)
- velryby
- zaledněná a ledovcová jezera
- vodopády
- zlomy v zemské kůře
- tření obrovské masy vody oceánů a jezer


UMĚLÉ ZDROJE:

- varhany
- zbraňové systémy
- hluk letadel (rezonance prostorů mezi bloky domů)
- chvění draku letadla
- točivé vibrující stroje (rezonance místností)
- elektrické lokomotivy
- nukleární zkoušky či výbuchy
- výbuch raketoplánu Columbia
- výbuch klasické trhaviny
- průmyslové ventilátory
- ve starších domech zazděný komín či šachty
- vysoké a úzké budovy nepatrně vibrují - spolu se zemskou kůrou a mohou vytvářet škodlivé rezonanční pásy


Pravděpodobně nejstarším umělým zdrojem infrazvuku mohly být varhany. První sestavil Řek Ktesibios kolem roku 240 př. Kristem. Římané si je velmi oblíbili a užívali je při hostinách, v divadle, cirku, při závodech bojových vozů jako rytmická kulisa (podobně jako dnes syntezátory při hokejových utkáních) a zvlášť movití jedinci je měli ve svých palácích. Římské legie měly své varhaníky, a dokonce se dochovala informace, že velitel justiniánské armády Belizar po dobu vojenského tažení dal rozkaz hrát na ně noci , aby vojáci nezaspali čas k útoku. Nechvalně známý císař Nero hrál na varhany, a traduje se, že jedné noci dal probudit všechny senátory, aby jim předvedl svou dokonalejší hru. Jak veliké „nadšení“ přítomní senátoři sdíleli, o tom už letopisci mlčí. Model starověkých varhan se našel v kartaginských vykopávkách. Nejvzácnějším nálezem jsou ale ty z bývalého římského tábora u Budapešti, kde se díky objevené darovací plaketě dovídáme i jejich stáří – rok 228 po Kristu. Zmínka je i u Seneky či Vergilia. Záhy staly i viditelným měřítkem bohatství (možná proto se jim také říká královský nástroj). Vnuk franckého krále Ludovít Pobožný požádal benátského mnicha Jiřího, který je uměl stavět o jedny pro svůj palác. Prvními varhanáři na evropském kontinentě byli tedy zřejmě řeholníci. Podrobný návod, jak je postavit, najdeme též v traktátu z 11. století, jehož autorem je kněz Theophilus. Jelikož jich bylo užíváno v cirku jako zvukové kulisy při likvidaci křesťanů církevní otcové na ně zpočátku jako na pohanský nástroj a ty, co na ně hráli, odmítali pokřtít. Koncil v Arles (r. 314) dokonce exkomunikoval všechny herce a hudebníky. Hlasy na jejich obranu zaznívaly spíše výjimečně. Rozpad římské říše a následné odmítání římské kultury způsobilo, že se pak na ně zapomnělo. Existují sice kusé zprávy o nich v Paříži (r. 580) a v anglickém Malmesbury (r. 690), ale zřejmě se jednalo spíše o výjimky. Jejich návrat do západního světa po několika staletích způsobil doslova senzaci. Stalo se tak roku 757, kdy je byzantský císař daroval jako důkaz své přízně franckému králi. To už ale byl větší nástroj s měchy a několika řadami píšťal. Letopisci o něm píší: „...jeho zvuk se podobá hromobití, záchvěvům citery a kouzlu zvonkohry.“
Letopisec byl více než výstižný v jejich spodních projevech neboť jak budeme dále psát- hromobití i zvon dokážou infrazvuk vytvořit a to i usmrcující síly.. Do kostelů se tedy začaly stavět neboť zvuk vyluzovaný jedinou osobou totiž dokázal spolehlivě zaplnit obrovské sakrální prostory . Prvotním úkolem bylo jejich využití jako pomůcky při zpěvu (například udáváním začátečních tónů) nebo hraní melodie spolu se zpěvem tam, kde nebyl intonačně jistý mnišský chór. Tehdy se hrálo tak, že se nejprve pod píšťalou vytahovala jakási zásuvka, aby skrze ni mohl proudit vzduch do píšťaly. Hra však byla poměrně těžkopádná, a proto se později vzduch do píšťal vpouštěl stlačením klávesy, která však měla šířku asi 40cm, kvůli velkému odporu vzduchu musel varhaník do kláves tlouct pěstmi. Větší počet současně znějících píšťal však vyžadoval i více vzduchu, což vedlo k instalování většího počtu měchů – a tím i potřebě více lidí, kteří měchy obsluhovali. Například v katedrále ve Winchesteru měly 26 měchů a obsluhovalo je 70 silných mužů.
Koncil v Miláně roku 1287 je dekretem stanovil jako jediný povolený nástroj v kostele a výsadního postavení se jim dostalo v proslulém Motu proprio Pia X. Jejich zvuku se někteří mocní tohoto světa obávali, neboť jako snad žádný jiný nástroj umí pod prsty zkušeného varhaníka velmi citlivě zapůsobit na člověka v celé škále odstínů – od ohromující síly, při níž běhá mráz na zádech, až k nejjemnějšímu témbru, po němž naše duše jihne. Varhanní zvuk je tak vhodnou zvukovou kulisou i při meditaci či rozjímání. To je známo již dlouhou dobu, například ve Francii se při proměňování dodnes na ně slabě hraje. Působí to na duši citlivého člověka. Basová píšťala varhan není nic jiného než výkonný generátor nízkých kmitočtů, který může věřící shromážděné na mši ovlivňovat . Běžně se začaly stavět do velkých kostelů západní Evropy ve 13. století. V pražské katedrále svatého Víta jsou zmiňovány již před rokem 1255 a v Olomouci u svatého Václava roku 1258. Jejich zvuk je již vnímán jako součást bohoslužby a ony samé jako posvátný nástroj. V klášterních kostelech na ně proto hrají pouze kněží z řad řeholníků, při katedrálách vždy nějaký kanovník z kapituly a v ostatních kostelech je nezřídka zmiňován varhaník - duchovní s nižším svěcením.

Technicky jsou nejdokonalejším hudebním nástrojem s retními píšťalami. Dřevěné píšťaly dávají měkčí tón (stěny tlumí vyšší harmonické tóny), na rozdíl od cínových píšťal, které dávají tvrdší a pronikavější tón. Menzurou píšťaly se rozumí poměr hloubky hranaté píšťaly k její délce a pohybuje se v rozmezí 1/25 až 1/6. Úzká menzura podporuje vznik vyšších harmonických tónů, které dodávají zvuku určitý lesk, široká menzura podporuje základní tón a nižší harmonické tóny, čímž zvuk nabývá plnosti.Liší se navzájem také výškou tónu. Ta u klasických labiálních píšťal s otevřeným ústím (to jsou ty které jdou nejvíce vidět) závisí na jejich délce. Aby se varhaník v množství rejstříků snadno orientoval, jsou jejich polohy označeny podle přibližné délky jejich nejhlubší (a tedy nejdelší) píšťaly, měřené ve stopách. Pro pořádek dodejme, že klaviatura u varhan začíná klávesou velké C. U rejstříků v základní poloze (které mají výšku tónu stejnou jako u klavíru) je délka takovéto největší píšťaly 8 stop a příslušný rejstřík tedy značíme 8´. Píšťala, která zní o oktávu výše, má délku poloviční, a proto rejstříky znějící o oktávu výše jsou označeny polohou 4´. Podobně o další oktávu výše jsou rejstříky 2´, jejichž hlasy jsou už takové zvonivé, a existují i rejstříky 1´. Analogicky se používají o oktávu hlubší rejstříky 16´, které mají basovou funkci, a mohutnosti zvuku ve větších prostorách dodají rejstříky 32´. Délka jedné stopy je 0,3048 m. Tyto závislosti však platí jen pro píšťaly otevřené konstrukce, u píšťal krytých je konstrukční délka těla píšťaly poloviční, přesto vydává tón stejné výšky jako dvakrát větší píšťala otevřená. Takový rejstřík přesto bude označen stopovou délkou otevřeného rejstříku, rozhodující je totiž výška tónu a ne skutečná konstrukční délka. Opačný problém nastává u přefukujících píšťal (díky přebytku vzduchu tyto píšťaly přefukují – jejich zvuk přeskočí základní tón např. o oktávu výše), ty jsou zase konstrukčně až dvakrát delší, než by odpovídalo jejich zvuku. Zde je opět základním kritériem pro označení výška tónu, ne skutečná délka. Pro představu o velikosti takové běžné největší píšťaly ve varhanách můžeme zajít k živé legendě z břevnovského kláštera. Původní navržené architektem vrcholného baroka Kiliánem Ignácem Dientzenhoferem v roce 1724 byly zničeny a rozkradeny (tedy až na největší píšťaly). Podle staré legendy musí převor kláštera věnovat jejich opravcům věnovat tolik litrů vína, kolik se vejde do největší píšťaly. Zde 290 litrů.
Varhanám se také říká PC baroka .Hlavním materiálem pro výrobu píšťal je olovo. Varhanáři přidávali do něj ještě cín pro dosažení větší pevnosti slitiny a z estetických důvodů, protože cín dodával píšťalám lesk.Ten se tehdy těžil v britském Cornwallu.. Složení kovu a výrobní postupy byly tajemstvím, jež zajistilo píšťalám jejich jedinečný zvuk. Opravdu kuriózní vyrobil v roce 1876 jistý pan Kastner. Na rozdíl od běžných zde není zdrojem chvění vzduchu jeho mechanické vhánění, ale plamen plynového hořáku. Tón tzv. pyroakustického pískání je ovlivňováno délkou píšťaly (případně trubkou ze žáruvzdorného skla) a průměrem hořáku.
Nejhlubší oktáva dnešní soustavy tónové je Dvojkontraoktáva či subkontraoktáva . Úplnou bývá právě jen v strojích varhanních; v klavíru zastoupena je teprve tónem A počínajíc, výjimečně v klavírech koncertních již tónem F. Nejhlubší tón dvojkontraoktáva činí asi 16,5 kmitů za sekundu; sám o sobě ve varhanách sotva je slyšitelný, zesílen však vyššími oktávami dodává souzvuku neobyčejné mohutnosti. Otevřená píšťala varhanní vydávající ten tón měří 32 stop; kovová váží 4 1/2 q a má v průměru asi 1/2 m, dřevěná váží asi 8 q a stěny její jsou asi 8 cm ztlouští. V literním písmě značí se velkými písmeny s malou arabskou dvojkou po pravé straně dole, nebo 2 ležatými čárkami vespod, tedy C2 D2 E2 . Spotřeba vzduchu největší píšťaly se pohybuje v desítkách litrů za sekundu.
Největší na světě jsou v Atlantic City Convention Hall v New Jersey v obrovské hale, která má 41000 míst k sezení. 33112 píšťal v 455 řadách, 1255 rejstříků, 7 manuálů a 3 z nich mají až 7 oktáv! Největší píšťala je z rejstříku 64´ Diaphone profunda a měří více než 19 metrů. Za zmínku stojí též píšťala CCCC z rejstříku 32´Open diapasons vysoká přes 11 metrů a vážící tunu. Vzduch dodává 7 motorů o výkonu 600 koní. Největší píšťala je hluboké C v rejstříku DULZIAN 64´ (dulcian je renesanční nástroj, přímý předchůdce barokního fagotu) - je 19,5m dlouhá, u labia má průřez 1×1m, je vyrobena z oregonské borovice. „Tyhle varhany jsou velmi hlasité, když jsem na ně hrál prvně- bylo mi pak špatně šest hodin! Nejmocnějším rejstříkem varhan je Ophicleide, který je nejhlasitějším na světě. Tenhle rejstřík je 6x hlasitější než nejhlasitější vlaková píšťala. Velmi traumatické pro mě! Taky jsem si užíval hraní s píšťalou 64' Diaphone Profunda, první, kterou jsem kdy slyšel. Nejdřív zněla jako hlučný větrák klimatizace. A potom, prostor kolem mě a moje vnitřnosti se začaly chvět.A proto mi začalo být na zvracení. “ Sděluje správce varhan Dennis McGurk.


Vypráví se o pokusech (ale taky může jít o specifickou urban legend) v Londýně, v období 2. světové války s obřími píšťalami kostelních varhan, "hrajících" infrazvuk, nějaký šílený skladatel složil skladbu, snad s názvem "Horns of Jericho" a při "koncertu" popraskaly v okruhu několika bloku skla v oknech a lidi utíkali v panice z kostela, kde se produkce odehrávala. Nicméně o síle hudby se mohli přesvědčit obyvatelé vesnice Velt v rumunské župě Sibiu. Část místního protestantského kostela se zřítila jen několik minut poté, co se tu po osmileté pauze opět rozezněly varhany. Kostel byl opuštěný od roku 1994, kdy se z vesnice odstěhovali poslední věřící. Varhaník chtěl při krátké návštěvě jen vyzkoušet zdejší akustiku. Podle představitele úřadu civilní ochrany mohly vibrace varhan způsobit zřícení zdí kostela. Tým architektů má rozhodnout, zda jej lze ještě opravit nebo zda zbytky bude nutné zbořit.

Astronomové zjistili, že atmosféra Slunce vytváří gigantické „sluneční varhany“. Magnetické pole Slunce tvoří v koroně smyčky, které se chovají jako hudební nástroj vytváří jakési „roury“ chovající se jako varhany s mocnými zvukovými vlnami. Tedy vesmír, ne chlad a ticho, naopak místo ticha hluk- např. zvukové vlny generované hluboko v kolabujícím jádře hvězdy rozmetají supernovu. V případě sluneční hudby se jedná o produkt dějů o rozměrech stovek milionů kilometrů, jejichž výkon se spíš hodí přirovnat k randálu trub schopných bořit zdi Jericha. V případě slunečních varhan jde o výtah z přednášky, která zazněla na konferenci Královské astronomické společnosti v Prestonu. V článku Ochranný štít po vzoru Enterprise s přípravou laboratorního zařízení, které má prověřit ochranu kosmonautů před nebezpečným zářením vytvořením umělé magnetosféry (příspěvek vědců z university v Sheffieldu Dr. Youra Taroyan a prof. Robert von Fay-Siebenburgen). Jejich poznatky se týkají vysvětlení souvislostí magnetických zvukových vln. Několik let vědci podrobně studovali možnost předpovídání chování Slunce. Tomuto problému se také věnovaly mise STEREO a Hinode. Šlo o to zjistit dynamiku dějů při kterých Slunce vyvrhuje do okolí materiál a jak tyto děje souvisí s jeho magnetickým polem, to vytváří také magnetické zvukové vlny. Ty se tvoří okolo magnetických smyček ve sluneční koroně. Smyčky mohou dosahovat gigantických rozměrů, až 100 milionů kilometrů v průměru. Kmity těchto smyček působí podobně jako varhanní píšťaly. Vzhledem ke gigantickým rozměrům těchto dějů dosahují i akustické vlny ohromné síly. Jejich amplitudy se šíří v desítkách kilometrů za sekundu. Zvukové vlny jsou generovány při základně „magnetické roury“ v době ohromných explozí, známých jako tzv. mikro-záblesky. Při nich se uvolňuje energie srovnatelná s miliony vodíkových bomb. Po každém takovém záblesku začne v magnetické rouře hukot. Tato „mega hudba“ zhruba do hodiny ustává a mizí společně s magnetickou smyčkou.

Rentgenová družicová observatoř Chandra poprvé ve své historii detekovala zvukové vlny z černé díry. Tato „nota“ je nejhlubší, jaká kdy byla ve vesmíru zachycena. Odhalení principu obrovských energií, unášených těmito zvukovými vlnami, může vyřešit jeden z dlouhotrvajících astrofyzikálních problémů.

Pohled do jádra kupy galaxií v Perseovi /zvukové vlny čeřící horký mezigalaktický plyn/: Ilustrace dutin a zvukových vln v horkém plynu obklopujícím supermasivní černou díru.

Tato černá díra se nachází asi 250 milionů světelných let daleko, v kupě galaxií souhvězdí Persea. V roce 2002 pozorovali astronomové pracující s družicí Chandra zčeření v prachoplynných mračnech v této galaktické kupě. Tyto zčeření jsou důkazem zvukových vln, které cestovaly stovky tisíc světelných let od černé díry v jádru kupy. Výška zvuku generovaného dírou se dá v hudební terminologii vyjádřit jako nota B. Žádný člověk by ale nemohl naslouchat tomuto vesmírnému koncertu, protože nota B je o 57 oktáv níž než C1. Jen pro srovnání: běžný klavír má jen asi sedm oktáv. Na frekvencích víc než miliardkrát nižších než dokáže zachytit lidské ucho, je toto ten nejhlubší zvuk, jaký kdy byl ve vesmíru zachycen a ten může být klíčem k tomu, jak rozlousknout záhadu růstu galaktických kup, největších známých struktur ve vesmíru. Mnoho let se astronomové pokoušeli porozumět tomu, proč je v galaktických kupách tak mnoho horkého plynu a tak málo studeného plynu. Horký plyn zářící v rentgenové části spektra by se měl rychle ochlazovat a hustý plyn v jádru by se měl ochlazovat ještě rychleji. Tlak v tomto chladném jádru by pak měl klesat, způsobujíc to, že plyn ve větších vzdálenostech se cestou formuje do nějaké galaxie a tvoří tak triliony hvězd. Moc důkazů pro tuto teorii toku studeného plynu zatím ale nalezeno nebylo. To donutilo astronomy vytvořit více hypotéz na vysvětlení toho, proč plyn v galaktické kupě zůstal horký. Ohřev způsobený centrální černou dírou se zdál být dobrým důvodem k zamezení ochlazování plynu v kupě. Přestože výtrysky hmoty byly dříve pozorovány i na rádiových vlnách, jejich efekt na plyn v kupě byl nejasný, protože ten se dá pozorovat pouze v rentgenovém záření. Dřívější pozorování pak neměla takovou rozlišovací schopnost, jakou má Chandra.Předchozí pozorování z ní odhalila dvě ohromné dutiny v plynu v kupě unikajícím z centrální černé díry. Výtrysky materiálu tlačící plyn zpět formovaly tyto rentgenové dutiny ve tvaru bublin, které jsou i jasným rádiovým zdrojem. Tyto výtrysky byly dlouho podezřívány z ohřívání plynu okolo, ale mechanizmus ohřevu zůstával neznámý. Zvukové vlny, které se rozšiřují z těchto dutin by mohly poskytnout požadovaný mechanizmus ohřevu.K jejich vytvoření je potřeba obrovské množství energie, asi tolik jako dá dohromady sto milionů supernov. Mnoho této energie je přenášeno pomocí zvukových vln a správně by se měla rozptýlit v okolním plynu. Tím by se měl plyn dále ohřívat. Pokud to takto skutečně je, nota B zvukové vlny, která je 57 oktáv pod C1, by zůstala zhruba konstantní po neuvěřitelných 2,5 miliardy let.
Galaktická kupa v Perseovi je jedním z nejjasnějších rentgenových zdrojů, a proto byla žhavým kandidátem na pozorování zvukových vln, čeřících se skrze plyn v kupě. Další galaktické kupy také ukazují rentgenové dutiny a budoucí pozorování s Chandrou tak mohou detekovat zvukové vlny i v těchto objektech.

4,5 miliardy let před tím, když byla Země ještě žhavá koule, vznikla kdesi ve sluneční soustavě malá planetka. Asi před 6 milióny lety se planetka srazila s jiným tělesem. Náraz ji rozbil na kusy a ty se vydaly svou vlastní cestou, některé směrem do naší Sluneční soustavy. Úlomky dorazily k zemské atmosféře 6.května 2000 a desítky tisíc lidí severní Moravy se staly svědkem mimořádné události, která vstoupila do dějin astronomie. Jmenuje se meteorit Morávka. Prolétl atmosférou ve dne, nezávisle na sobě ho natočilo několik náhodných filmařů z různých míst (Janov, Kunovice, Velká Javorina). Tyto denní amatérské záběry nahradily noční bolidovou síť. Našlo se několik úlomků, které dráhu letu upřesnily. Průlet tělesa atmosférou nadělal i pořádný hluk-svědci to popisovali jako dunění dělostřelby a někteří si mysleli, že došlo k havárii v nějakém průmyslovém podniku. Vlnění způsobilo otřesy zemského povrchu, které zaznamenaly seizmické stanice na Ostravsku. Podrobný záznam přišel také ze stanice Freiung v Bavorsku, kde infrazvuk vyvolaný meteoritem zaznamenalo pracoviště, které monitoruje zákaz jaderných pokusů na celém světě. Cenné informace poskytly také americké umělé družice sloužící ke stejným účelům. Do pracovišť astronomických ústavů došlo na 500 hlášení od náhodných pozorovatelů. V okamžiku, kdy se Morávka a Země potkaly, tedy v sobotu 6.května 2000, vážilo meteorické těleso asi 2 tuny a měřilo v průměru jeden metr. Vědci předpokládají, že před vstupem do zemské atmosféry nebyla Morávka jednolitý kus, ale soudržné seskupení těles o váze okolo sta kilogramů . Jako by v jednom chumlu letělo dvacet 100kg pytlů. Základní chemické složení meteoritu tvořily směsí železa a hořčíku, podobná hornina se původně na Zemi nikdy nevyskytovala. Veškerá hmota s takovým složením a strukturou přilétla vždy z vesmíru. Železo je prvkem, který je v meteoritech zastoupen nejčastěji. V době první republiky sbírali lidé v lesích na Oravě kovové balvany a prodávali je obchodníkům. Odhady hovoří o stovkách kilogramů vzácných meteoritů, které tehdy skončily v železárnách. Před vstupem do atmosféry letělo těleso rychlostí okolo 20 kilometrů za vteřinu. Zbrzděním se začalo zahřívat, rozpadalo se a část hmoty se žárem úplně vypařila, Morávka začala na nebi zářit.

V laboratořích NASA probíhají zajímavé výzkumy, zaměřené na studium infrazvukových vln. Čím nižší mají frekvenci, tím méně ztrácejí na síle. Vědci poprvé odhalili tyto vlny v roce 1883, kdy erupce sopky Krakatoa v Indonésii vyslala vlnu, která proletěla zemskou atmosférou. Při erupci rozbíjely vibrace okna až ve vzdálenosti 80 kilometrů a stavby se bortily celé stovky kilometrů od místa výbuchu. Rázové tlakové vlny oběhly do následujících 5 dní celý svět celkem 7x. Činitelem těchto jevů nebyl v žádném případě pohyb vzduchu, protože v daných místech nebyl naměřen ani nejslabší vítr. Seizmografické stanice zaznamenaly otřes a barometry změřily rázové vlny. "Dunění" země i atmosféry bylo zachyceno až na Rodriguesově ostrově východně od Madagaskaru (4653 kilometrů daleko) a trvalo téměř 4 hodiny. Výzkum infrazvuku nabral obrátky zejména od 50. let minulého století, kdy USA a SSSR používaly infrazvukové detektory k odhalení nukleárních zkoušek v atmosféře. V současné době končí instalace 60 detekčních stanic rozmístěných po celém světě, které měly původně sloužit hlavně ke sledování výbuchů, porušujících smlouvy OSN z roku 1996 o zákazu zkoušek jaderných zbraní. Plně funkčních je zatím 24 stanic, vybavených citlivými i. mikrofony, které odhalí sílu zvuku, jeho frekvenci i místo původu. Kontrolní stanice posílají automaticky data každých 20 sekund na dohledové ústředí ve Vídni, kde počítače vyhodnocují zajímavé úkazy. Tak dokážou například odlišit infrazvuk padajícího meteoru, výbuchu sopky, nukleárního zařízení a celé široké škály událostí v atmosféře. Tak například zachytilo 10 detektorů v USA výbuch raketoplánu Columbia.

Rozmístění detekčních stanic a jak vypadá senzor stanice v Grónsku



Vědci z oborů akustiky a geofyziky se ještě učí rozeznávat i. podpisy jednotlivých jevů v atmosféře. „ Velkými původci i. jsou bouře v oceánech a velké vlny, " říká Garc Milton z Havajské univerzity v Manoa. Kolísavé pohyby vln totiž fungují jako obrovské písty stlačující vzduch, přičemž vzniká i. Stejně tak vysílají i. signály vířící hurikány a studium vznikajících bouří napomáhá zlepšení varovných systémů. Tak se nyní plánuje výstavba velké kontrolní stanice u Cap Verde v jižní Africe, která bude sledovat i. jevy podél západoafrického pobřeží, které je líhní nejnebezpečnějších hurikánů, ohrožujících východní pobřeží USA.

Zajímavý je určitě i poznatek, že infrazvuk vydává i takový světelný úkaz, jakým je například polární záře. Elektrické výboje totiž ohřívají atmosférické plyny, ohřáté molekuly se rozpínají a zvýší se tlak vzduchu. Ten před sebou stlačuje studený vzduch a vytváří vlnu jako příď lodi. Tyto pohyby vzduchu vytvářejí pak infrazvukové rázy. Jeden z předních odborníku NASA Allan J. Zuckerwar zkoumá v současnosti možnosti, jak využívat infrazvuků při varování letadel před vzdušnými turbulencemi. „Počítačové modely sice mohou předvídat vzdušné víry, ale přímé detekční zařízení neexistuje a často se o turbulencích dozví pilot až ve chvíli, kdy do nich vletí," říká Zuckerwar. Spolu s kolegy proto instaloval v NASA soubor čtyř speciálních mikrofonů, chráněných speciálními kryty z polyuretanu, které propouštějí infrazvuky, ale blokují rušivý vítr. Výzkum je sice v rané fázi, ale první výsledky jsou slibné. Zuckerwar tak chce vybudovat varovnou síť infrazvukových senzorů zhruba po 200 kilometrech, která by byla schopná fungovat jako dokonalý varovný systém.

Při výzkumu sloního troubení ( neboť to,co slyšíme, jsou pouze vyšší harmonické frekvence základního zvuku o velmi nízké frekvenci v desítkách Hz, který již neslyšíme). Vlnění tak nízké frekvence se však může šířit i zemí. Vědci poznali, že obsahuje i vlny o minimální frekvenci okolo 14 hertzů, které mohou letět přes lesy a savany Afriky desítky kilometrů (jinde se uvádí 15-30 km). Zvířata, jako například velryby a sloni, tímto zvukem běžně komunikují. Profesor Michael Garstang z Virginské university se svými spolupracovníky publikoval v posledním čísle časopisu Earth Interactions článek o tom, jak a kdy se sloni takto dorozumívají. Jejich předpoklad vycházel z fyzikálních vlastností šíření zvuku o dlouhých vlnách ve vzduchu různých kvalit. Ověření platnosti této teorie jim zabralo 3 týdny práce v terénu, a spočívalo v celodenním nahrávání pro nás neslyšitelného sloního řevu. Sloužila jim k tomu vysoce citlivá aparatura s 8 mikrofony. Pokus ukázal, že 42% všech těchto hovorů se uskutečňuje v době, kdy je vzduch v největším klidu. Je to 3 hodiny po západu slunce.Kromě této nejpoužívanější relace mají sloni ještě druhou oblíbenou dobu pro svoje hovory. Čas této „záložní“ relace je 2 hodiny po východu slunce. Také doba, kdy jsou vzduchové masy v relativním klidu a vzduch je rozprostřen do několika vrstev a skýtá tak optimální podmínky pro šíření zvuku o nízkém kmitočtu na velké vzdálenosti. Že je vzduch takto uspořádán prokázaly meteorologické balony. Při konečném „sčítání hlasů“ vyšlo najevo, že ze všech 1300 zaznamenaných volání jich 94% připadlo do zmíněných dvou relačních časů- nejraději 3 hodiny po západu slunce a krátce po východu slunce.Je to logické, protože nehybnost vzduchu je podmínkou, aby se mohl uspořádat do několika vrstev o různé teplotě. Rozvrstvený vzduch a stavy inverze pomáhají zvuku aby se na styčných plochách jednotlivých vrstev odrážel a vracel se zase zpět k zemi. Takové odrazy zvukových vln umožní, aby se zvuk šířil do větší vzdálenosti. Na pokusu se podíleli také pracovníci Kolorádské university z Národního centra údajů o sněhu a ledu. Ti měli s rozvrstveným vzduchem bohaté zkušenosti, i když ne s tím ze savan, nýbrž z arktických oblastí. Tam se při optimálních podmínkách lze lidským hlasem dorozumět i na vzdálenost větší než 3 kilometry. V Namibii ale slunce po většinu dne mocně ohřívá půdu, teplý vzduch stoupá v termálních proudech, a to mu nedovoluje aby se ukládal ve vrstvách. Ve dne jsou tedy podmínky pro šíření tohoto zvuku nevhodné. Odrazový efekt je u infrazvuku mnohem větší, než u zvuku ve slyšitelném pásmu. Sloni jsou velcí jedlíci a tak se musí ve svém teritoriu dostatečně rozptýlit aby si prostředí nevyjedli. Kvůli rozmnožování je ale žádoucí přilákat nepříbuzného samce. Musí se tedy dorozumívat na velké dálky. Samice mají jen krátkou dobu na to, aby byly oplodněny. Jedinou cestou, jak si v pustině opatřit samce, je dát o sobě vědět a mocně volat: „ jsem zde a jsem v říji“. Navíc sloní odposlechy dokážou zachytit například bouřku v Angole 150 km daleko, a vydají se tam za vodou,“ říká Caitlin O‘Connell-Rodwellová, zooložka, která studuje slony v Namibii. . Vzdálené bouřce a ostatním slonům „naslouchají“ chodidly. Vědci uvažují, jak by objevu využili. Lidé infrazvuk neslyší, ale je všudypřítomný. Vydává jej třeba trs trávy chvějící se ve větru i horské hřebeny. Strážcům národních parků by mohl pomoci v boji proti pytlákům. „Podzemním odposlechem“ by mohli zjistit, jestli se v oblasti nenachází např. auto, které tam nemá co dělat.

Sledování chvění půdy není v živočišné říši ojedinělé, důležité informace přináší hadům, kteří však pouze sledují okolí a nekomunikují takto mezi sebou. Dle některých hypotéz však mohli takto komunikovat i druhohorní ještěři. Vzhledem k tomu, že je možný jen při nízkých frekvencích a tedy dlouhých vlnových délkách, je vyhrazen jen pro živočichy dostatečně rozměrné.
Infrazvuk používají k orientaci například holubi, kteří vnímají i zvuky o frekvenci 0,05 -10 hertzů.Tyto nízkofrekvenční zvuky se nesou atmosférou na stovky kilometrů a ptákům mohou pomoci orientovat se za tmy nebo v mracích.Tetřev hlušec (Tetrao urogallus) má svůj zpěv zčásti ve frekvenci, kterou lidé dobře slyší, avšak přes svou hlasitost dolehne tento zvuk na vzdálenost pouhých 500 metrů. Toto omezení se však vyrovnává infrazvukovou složkou tetřevího zpěvu. Tu totiž zaslechnou potenciální sexuální partneři nebo sokové a to na dvojnásobnou vzdálenost. Pomocí nízkofrekvenčních zvuků, které jsou součástí silného řevu, spolu komunikují na velké vzdálenosti i velryby a nosorožci. Některé druhy velryb dokážou omráčit svou kořist silnými vlnami neslyšných zvuků. Tímto způsobem loví velryby hlavně velké olihně a menší ryby. Byl také pozorován jiný jev: záchranáři při pokusech o vyproštění velryb, uvízlých na mělčině, byli doslova odstrkováni od tvorů, kterým se snažili pomoci. Vědci předpokládají, že infrazvuk byl jedním z komunikačních nástrojů i u dinosaurů.
Koncem minulého roku vydala Britská vědecká asociace závěry experimentu, uskutečněného na návštěvnících hudebního koncertu. Vybrané části hudby byly vysílány speciálním reproduktorem o frekvenci 17 hertzů. 750 návštěvníků koncertu popsalo zvláštní pocity při vysílání hudby na těchto frekvencích. Výzkumníkům se potvrdilo, že infrazvuk magicky zesiluje aktuální citový stav, což považují za možné vysvětlení stavů, kdy mohutná varhanní hudba o nízkých frekvencích vyvolává v lidech návaly emocí.

Známé jsou studie firmy Bruel & Kjaer z oblasti letiště Heatrow. Bylo konstatováno ovlivnění psychiky obyvatel přilehlých sídlišť, sklon k sebevraždám, rozladěnost, nevolnost, dezorientace, zvýšená unavitelnost, poruchy spánku a to již při hladinách infrazvuku kolem 65 dB. Účinky na posun sluchového práhu se dostavily až při hladinách 137 dB a expozicích delších než 3 minuty. Pocit tlaku až bolesti v uchu vyvolávaly hladiny 140 – 160 dB v závislosti na frekvenci 20 – 2 Hz. Ohrožení života je spojováno s překročením hladin akustického tlaku 170 – 180 dB ve frekvenčním pásmu 0,1 – 100 Hz.



Také bylo provedeno měření infrazvuku u větrné elektrárny Enercon E-40:


Síla průmyslových výbušnin má kromě viditelného ještě infrazvukový rozměr spočívající v silné rázové vlně, která zároveň s tím, jak se rozpíná na všechny strany, působí neméně ničivé účinky. Z místa výbuchu postupují silné stěny tlaku neuvěřitelné síly, střídané stejně silnými stěnami tlaku oslabeného. Vědci tvrdí, že i. sestává z velice široké stupnice tónů. Tyto tóny neuvěřitelného tlaku a trvání se dokážou "přizpůsobit" velikosti jakékoli rezonanční dutiny, na kterou narazí. Všechny tyto dutiny jsou naplněny a zničeny, kdykoli se do jejich rezonance zapojí patřičné zvukové vlny. Místnosti, chodby, ulice, prostory mezi budovami, dvory, sklepení, podzemní tunely, kanalizační stoky; to vše je roztříštěno na kousky.
Velice nízké zvuky, provázející zemětřesení, dokážou jasně vycítit zvířata i citliví lidé. Záchvěvy zemské kůry přicházejí v jasně vymezených stupních. Dlouho před závěrečným drtivým uvolněním zemského napětí dochází k mnoha krátkým předběžným otřesům. Otřesy hluboko pod zemí vysílají směrem k povrchu silné impulzy, které jsou výsledkem masivních pohybů podloží. Tyto impulzy nemají jen čistě tělesný účinek, ale pracují i s lidskou psychikou - součástí tohoto nepříjemného jevu jsou úzkost, strach, extrémní citové rozrušení a omezení duševních schopností. Pozoruhodně často se ve spojitosti s výskytem impulsů spojených se zemětřesením objevují krátkodobé případy nevolnosti. Citlivější jedinci tvrdili, že byli proti těmto pocitům naprosto bezmocní a popisovali je jako podivný poplašný systém. Naneštěstí tato reakce na i. nepomíjí okamžitě s příchodem zemětřesení, dlouho poté, co se tento poplašný systém rozezněl - stimulující vliv působí, že je tělo přecitlivělé vůči každému pocitu, vyvolávanému změnami v životním prostředí. U lidí, kteří v těchto situacích prožili nevolnost, byla pozorována extrémní podrážděnost. Jak malé vlivy mohou ve svém konečném součtu působit velkolepě potvrzuje tato britská akce: „Milión britských dětí vyvolal skákáním zemětřesení LONDÝN 7. září : Na milión žáků britských škol se dnes zúčastnilo kuriózní akce, kterou agentura Reuters označuje za dosud největší vědecký experiment na světě. Dětem se simultánním skákáním podařilo vyvolat zemětřesení. Vědci vyzvali tisíce škol po celé Británii, aby vyslaly přesně v 10:00 GMT (12:00 SELČ) své žáky na školní dvory nebo hřiště a nařídily jim tam po jednu minutu provádět výskoky. Organizátoři později oznámili, že akce nazvaná Obří skok (Giant jump) byla úspěšná a vyvolala záchvěvy půdy, které bylo možné přístroji změřit. Experiment zahájil britskou vládou vyhlášený "Rok vědy". Ředitel tohoto projektu Nigel Pain oznámil, že záchvěvy byly zaregistrovány na všech seizmometrech a jejich síla představovala "asi setinu skutečného vážného zemětřesení". Vědci vypočítali, že milión dětí při průměrné váze 50 kilogramů a dvaceti skocích za minutu uvolní energii v rozsahu dvou miliard joulů, což by mohlo při koncentrovaném působení vyvolat zemětřesení o síle tří stupňů Richterovy stupnice. Z vědeckého hlediska by měl experiment především přispět k poznání, jak dlouho trvají vibrace horních vrstev zemské kůry.“

Vlnobití na břehu oceánu působí zvuk o frekvenci 16 cyklů za sekundu. Některé z těchto tónů se projevují nepravidelně a pouze výjimečně. Ale existují samozřejmě i oblasti, v nichž si místní obyvatelé museli na tento jev přivyknout. V těchto místech se dunivé zvuky příboje ozývají za určité denní doby, za určitých dní v měsíci a v určitých ročních obdobích. Na jejich výskytu se stejnou měrou podílejí rozměry zálivů a tvar pobřeží, velikost vln a geologické složení zálivů a pobřeží. Tyto zvuky může způsobit náhlá změna hladiny vody v zálivu, kterou zapříčiní jediná vlna o přesné šířce a rychlosti. Ta reaguje s přirozenou rezonanční dutinou zálivu. Skalnaté podloží pak může fungovat jako ozvučnice nástroje nebo jako kov zvonu. Dalšími proslulými zdroji infrazvuku jsou vodopády. Mnoho citlivých návštěvníků Niagarských vodopádů se setkalo ze zvláštní nevolností, která neměla nic společného s běžným strachem z výšek. Čím širší vodopád je, tím větší vliv na pocity má a tím déle působí. Zaledněná a ledovcová jezera vydávají dunivé tóny, které znějí celé hodiny a povrch ledu se v takových chvílích chová jako blána obrovského bubnu. Podle výzkumů v Antarktidě dochází v souvislosti se zvuky ledovcových mas k častým případům náhlých a dlouhotrvajících nevolností.
Při infrazvukových vlnách, předcházejících zemětřesení, se různí tvorové snaží ze všech sil dostat z postižené oblasti - nedokážou ovšem určit směr, z něhož tyto vlny přicházejí, a bezmocně se pohybují v kruhu. Bezcílný pohyb divokých koní a domácích zvířat vypovídá jasně o jejich strachu a úzkosti.
Infrazvuk je obzvlášť nebezpečný kvůli svým silným oscilacím. Jeho vlny se drží nízko při zemi, doléhají do neuvěřitelných vzdáleností, aniž by ztratily něco na své ničivosti, a pronikají všemi známými materiály. Jedna z prvních studií na téma účinků infrazvuku na člověka vznikla na americké letecké základně Wright-Patterson v Daytonu v Ohiu. Dr. Henning von Gierke tak zkraje šedesátých let zahájil s finanční pomocí NASA výzkum, jehož cílem bylo pozorování účinků infrazvukových vln na astronauty při startu kosmické lodi. Za experimentů, při nichž byli lidé umísťováni do dynamických tlakových komor, zaznamenal jako běžnou charakteristickou reakci na tyto vlny vibrace hrudní stěny, pocity dávení a změny dýchacího rytmu. V roce 1965 začal tento jev zkoumat francouzský vědec Dr. Vladimir Gavreau se svým týmem v Marseilles. Práci týmu brzdily nevysvětlitelné a nevyléčitelné záchvaty nevolnosti, bolesti hlavy a dezorientace. Všechny možné důvody těchto jevů byly postupně vyvráceny, až jeden ze členů týmu náhodou skrze stěnu ucítil silné vibrace. Pátrání po zdroji vibrací vedlo k velkému průmyslovému ventilátoru ve vedlejší budově, který vytvářel infrazvukové vlny. Ventilátor byl upraven a jakmile se jeho zvuk přesunul do slyšitelného pásma, všechny problémy pominuly. Dr. Gavreau došel ke dvěma závěrům - zaprvé: infrazvuk může vážně narušovat fungování lidského organismu; zadruhé: lze jej zaměřovat.
Bylo vyrobeno několik přístrojů, které se řídily právě těmito vlastnostmi - například píšťala o délce 24 metrů a tloušťce dvou metrů, schopná generovat frekvenci 7 Hz- při této frekvenci obzvlášť prudké účinky na lidské tělo - shoduje se totiž s frekvencí mozkových alfa vln a dochází k rezonanci tkání, ale samostatně rezonují i buňky ve svalech a v soustavě nervů. Pokud je převedena do frekvence stroboskopu, může navodit epileptické záchvaty. Smrtící účinky byly dostatečně prokázány u jiného experimentu, do něhož Gavreauův kolega, Dr. Richard Lavavasseur, zkonstruoval další velkou píšťalu. Dvoumetrový přístroj, známý také jako "Lavavasseurova píšťala" byl poháněn stlačeným vzduchem o rychlosti více než dvacet litrů za sekundu. Laboratorní asistenti, kteří se nacházeli poblíž přístroje, byli zasaženi nesmírně silnými vlnami, které podle lékařských zpráv způsobily masivní vnitřní krvácení, a později zemřeli v nemocnici, zatímco samotný Dr. Lavavasseur byl až do konce života upoután na invalidním vozíku.
Historie použití zvuku ve válce začíná - přinejmenším pro věřící - zhroucením zdí Jericha za dob starého Izraele, které se zřítily poté, co je narušilo troubení na trubky, spojené s hlasitým křikem. Zhroucení zdí samozřejmě mohl způsobit infrazvuk Ten se pro vojenské použití zkouší, protože - pokud na okamžik pomineme jeho fyziologické důsledky - je obzvlášť účinný k probuzení strachu a úzkosti. Prožitek sluchového vjemu je funkce vlastní nervovému systému. Od narození jsme vedeni k tomu, abychom si zvuky přiřazovali k určitým jevům, takže nám působí úzkost skutečnost, kterou si nemůžeme odůvodnit ani vyložit "zvukem". Samotný fakt, že infrazvuk můžeme "cítit" a ne slyšet, vyvolává nejistotu a strach.Pokud jde o využití infrazvuku v moderních válečných konfliktech, nelze předpokládat jakékoli širší využití. Hlavním nedostatkem je nedostatečná možnost směrování. Obzvlášť důkladně se o tom přesvědčilo německé protiletadlové dělostřelectvo v průběhu druhé světové války, kdy vyvinulo tzv. "vzduchové dělo" pro obranu před spojeneckými nálety. Když začala sílit angloamerická bombardovací ofenzíva proti nacistickému Německu, hledali Němci nejrůznější a nejpodivnější způsoby, jak bombardéry zneškodnit. Laboratoře doktora Zippermeyera vyrobily tzv. Schallkanone (doslova "zvukové dělo"). Toto zařízení ve speciálně tvarované komoře spalovalo metan se vzduchem a výsledné vlnění bylo pomocí dvou parabolických kusů kovů ("zvukových zrcadel", chcete-li) směrováno na cíl. Pokud série explozí následovaly po sobě dostatečně rychle, vznikl neslyšitelný, ale mimořádně pronikavý tón, který mohl na vzdálenost až 300 metrů usmrtit člověka či způsobit takové vibrace draku letounu, že by to vedlo k jeho rozlomení. K bojovému použití však nedošlo, a to ze dvou důvodů. Především se ukázalo, že efektivní "dostřel" roste jen podle druhé odmocniny síly explozí, takže prakticky nebylo možné dopravit výše popsané efekty do výšek, v nichž se Spojenci pohybovali. Druhým problémem pak byla skutečnost, že výkon infrazvuku se dá jen velice obtížně směrovat. Po jednom testu bylo zjištěno, že vibrace zahubily stádo krav na blízké pastvině, ačkoli "kanón" mířil do oblak.
Šlo o parabolický přístroj, který i přesto, že nebyl údajně zkoušen na lidech, měl dokázat usmrtit do půl minuty člověka pouhým tlakem vzduchu a narušit drak letounu natolik, že se rozlomí a zřítí. Vzhledem k výškám, v nichž se spojenci při náletech pohybovali, se Němcům nepodařilo sestřelit jediné letadlo - ale nedaleko místa, kde bylo vzduchové dělo, uhynuly po zkušební střelbě všechny krávy. Pro nespolehlivost a nevypočitatelnost byl projekt odložen...

Infrazvuk má na buňky živých organismů skutečně ničivý vliv. Buňky jsou poškozovány mechanicky (při určitých frekvencích rezonují a trhají se) i chemicky (změny ve složení chemických látek, vznik volných radikálů). I. působí výrazné změny látek obsažených v krvi, bolesti hlavy, únavu, mdloby, zrychlený tep srdce, může způsobit ochrnutí a v extrémních případech smrt.Každý člověk na podněty reaguje jinak - a ty jsou v každé situaci jiné. Vojenské lékařské týmy už dávno studují účinky vibrací draku letounu na lidskou schopnost úsudku a na chování. U některých letců byl pozorován útlum zraku, řeči, orientace, rovnováhy, schopnosti rychle posoudit situaci a přijít s jednoznačným rozhodnutím. Infrazvuk dokáže některé osoby přivést k záchvatům zuřivosti - a přitom i ta nejmenší chyba pilota ve stroji s nejmodernějšími zbraňovými systémy může znamenat neuvěřitelnou katastrofu.
Nově se obavy z infrazvuku objevily v souvislosti se stavbami větrných elektráren - tento jev budí obavy hlavně u "zelenějších" občanů, ačkoli z měření na elektrárnách vyplynulo, že tyto hodnoty nejsou zdaleka dosahovány a že jsou za dodržení zákonem předepsaných vzdáleností sotva měřitelné.
Ve starších domech může infrazvuk působit třeba zazděný komín či různé šachty. Vysoké a úzké budovy nepatrně vibrují spolu se zemskou kůrou a mohou vytvářet škodlivé rezonanční pásy. Pokud taková budova stojí nad podzemním tokem a má železobetonovou konstrukci, mohou do ní pronikat tzv. bludné proudy. V prostorách, umístěných nad takovými zónami, bývá o jeden až tři stupně nižší teplota, což vytváří miniaturní průvan a člověk má např. pocit studených nohou.
Už záhadný a dodnes ne zcela pochopený americký vynálezce srbského původu Nikola Tesla (1856 až 1943) zkoušel, co dělá infrazvuk s lidským organismem. Poněkud jej rozladilo zjištění, že neléčí, jak doufal, ale spíš škodí. Sestrojil také jakýsi rezonátor, s jehož pomocí způsobil v New Yorku malé zemětřesení. Když se pak o jeho pokusy začala zajímat policie, sdělil novinářům, že by pro něj nebylo problémem na dálku zbourat Brooklynský most.a k tomu dodal, že za pomoci jistých rezonancí by bylo možné rozpůlit zeměkouli.

Chování cihlové zdi.
Zeď v okolí nejbližších vlastních kmitočtů (ty bývají na samém prahu slyšitelnosti nejhlubšího uchem slyšitelného zvuku) bývají silně průzvučné a nevypočitatelné. Na to má vliv řada okrajových podmínek- jako je rozměr stěny a rozměr místnosti. Zvláště odlehčované stěny jsou silně průzvučné a jejich vlastnosti závisí od velikosti a tvaru dutin v těchto „odlehčených zdech“. Oblast setrvačnosti hmoty – zde je neprůzvučnost stěny závislá téměř výhradně na její plošné hmotnosti a na kmitočtu. Platí zde, že neprůzvučnost se zvyšuje při každém zdvojnásobení plošné hmotnosti v průměru o 6 dB, a že neprůzvučnost roste s kmitočtem o 6 dB na oktávu, tedy s každým zdvojnásobením kmitočtu. Stěny mají proto vyšší neprůzvučnost při vyšší hmotnosti a při vyšších kmitočtech. U cihlových stěn je oblast setrvačnosti hmoty, kde platí tzv. „zákon hmotnosti“ a hmotnost je pro zvukovou izolaci nejvíce využita, v pásmu nižších a středních kmitočtů. Rozsah této výhodné oblasti se mění s tloušťkou stěny. Čím větší je tloušťka stěny, tím níže, do nižších kmitočtů zasahuje oblast koincidence.V této oblasti dochází k vlnové koincidenci, kdy dopadající zvuková vlna, resp. průmět délky šikmo dopadající zvukové vlny je shodný s délkou ohybové vlny ve stěně. Za této podmínky se stěna rozkmitá s amplitudou rovnající se téměř amplitudě vzduchových částic dopadající zvukové vlny, a stěna vyzařuje zvukovou vlnu, jejíž intenzita je snížena vůči intenzitě dopadající zvukové vlny jen ztrátami způsobenými vnitřním tlumením konstrukce. V oblasti koincidenčního efektu dochází k poklesu neprůzvučnosti v kmitočtovém rozsahu dvou až tří oktáv. U cihlových příček snižuje koincidenční efekt neprůzvučnost u všech běžných tloušťek příček, až do tloušťky 450 mm až 500 mm. U příček malých tloušťek, tj. okolo 100 mm, je koincidenční efekt patrný u vyšších a vysokých kmitočtů, mezi 1000 Hz a 4000 Hz. U větších tloušťek se koincidence posunuje k nižším kmitočtům, až se při tloušťce stěny 450 mm až 500 mm posune kritický kmitočet, to je nejnižší koincidenční kmitočet, pod zvukově izolační kmitočtovou oblast, tj. pod 100 Hz. Při kmitočtech nad oblastí koincidence roste neprůzvučnost s kmitočtem stejně jako v oblasti setrvačnosti hmoty, ale její absolutní hodnota je podstatně nižší než v této oblasti.U cihlových příček obvyklých tloušťek je vždy ovlivněna koincidenčním efektem, u příček menších tloušťek i vlastní rezonancí, a u příček z cihel s dutinami ještě rezonancí těchto dutin. Na neprůzvučnost mají vliv i další okrajové podmínky, jako objemová hmotnost střepu, druh zdící malty, tloušťka spár a kvalita jejich vyplnění, druh omítkové malty, tloušťka a jakost omítky, tvar a rozměry cihel, přesnost jejich rozměrů a v neposlední řadě jakost zdění. Je zřejmé, že příčky z jmenovitě stejného materiálu mohou mít různou neprůzvučnost- liší se i u stejného materiálu různých výrobců. Vliv má dokonce i to zda-ki byla použita lehká nebo těžká malta. Protože rozhodující pro neprůzvučnost je zejména hmotnost, je výhodné, jestliže výchozí objemová hmotnost střepu je co nejvyšší, stejně tak je výhodný vyšší poměr hmoty a nižší poměr dutin. Z akustického hlediska je obecně výhodné, jestliže dutiny nejsou stejně velké (vzhledem k jejich rezonanci) a jestliže mají nepravidelný tvar (ne pravoúhlý). Neprůzvučnost může výrazně ovlivnit tloušťka omítkové vrstvy a její hmotnost. Z výsledku zkoušek vyplývá, že výrazný vliv na neprůzvučnost má přesnost rozměrů zdicího materiálu, která umožňuje zdění s co nejmenšími spárami. Důležitá je kvalita zdění. Rovnoměrné a úplné vyplnění spár je podmínkou dobré neprůzvučnosti. Dobré výsledky neprůzvučnosti některých zděných konstrukcí mají kořeny právě v přesnosti rozměrů tvárnic a v propracované technologii zdění nebo lepení. Neprůzvučnost stěn z cihel, kde vertikální spoj je suchý, „na zámek“, může být závislá také na tvaru a přesnosti.spoje.Cihlové zdivo má z akustického hlediska některé nepopiratelné výhody, týkající se zejména šíření zvuku zděnou konstrukcí. Kromě dobré neprůzvučnosti cihelné stěny spočívají tyto výhody zejména v nižší rychlosti šíření zvukových ohybových vln zdivem a ve vysokém útlumu při šíření podélných zvukových vln na rozhraních cihla – spára. Cihelné zdivo je proto výhodné i pro dobrou ochranu proti šíření zvuku konstrukcí od různých zdrojů zvuku (větrací a vytápěcí zařízení, vodovodní instalace apod.) do prostor, které je nutné chránit před hlukem.


Zvukovými zbraněmi se prokazatelně zabývali také nacisté (prý nejen na bojišti, ale podprahově i při Hitlerových projevech), největší vlna zájmu se však vzedmula až po začátku studené války. Tehdy se infrazvuk diskrétně uchýlil do ticha dokonalého utajení obestřeného obezřetně vypouštěnými bublinami cílených dezinformací. Prakticky to tak zůstalo dodnes a jen z kusých zpráv lze usoudit, co se na tomto poli asi děje. Z kusých zpráv, které se občas přece jen dostanou do médií, lze usoudit, že vojáky především zajímá, které frekvence na koho a jak působí. Ukázalo se totiž, že to, co u jednoho vzbuzuje rozladění, má na jiného depresivní vliv - a bylo by nepříjemné, kdyby nasazení nové zbraně nepřítele nezdeptalo, ale naopak povzbudilo. Naše ČSN norma č.13/1977 na hladiny hluku vyžaduje nejmenší zatížení hlukem u těchto prací: 1. Práce koncepční s převahou tvořivého myšlení 2.Duševní práce velmi náročná, zodpovědná 3.Duševní práce vyžadující značnou pozornost, soustředěnost. Uvádí se také, že skutečně devastující vliv na lidský organismus mají frekvence mezi 1 a 10 hertzy, které při dostatečné amplitudě vlny a výkonu vysílače dokáží i zabít. Podezřele často jsou naopak zveřejňovány informace o tom, proč infrazvukovou sestrojit nelze: vysílač by musel mít velké rozměry (viz již zmíněná basová píšťala kostelních varhan) a jsou problémy s tím, aby negativní vliv nezasáhl také obsluhu. Nelze ale vyloučit, že jde jen o kouřovou clonu kolem skutečných výsledků výzkumu. Některé snahy o ovlivnění geofyzikálních jevů ve prospěch situace na válčišti zatím nejsou pokryty dostatečným množstvím teoretických poznatků a většina vojenských odborníků si uvědomuje jejich riziko i pro vlastní stranu. V úvahu přicházejí pouze v extrémních případech, ale i zde se zřejmě omezí maximálně na jevové stránky úzce specifických dějů v lokálním měřítku. Sonické neletální zbraně jsou založené na kombinaci nelibozvučných tónů a akordů s různými šumy a zázněji nebo na infrazvuku. K jejich uplatnění však většinou zbývá hlouběji prostudovat mechanismus působení na lidský organismus, o jehož neškodnosti a reverzibilitě nejsou zatím všichni odborníci přesvědčeni. Často je napadán zejména plošný či prostorový účinek řady zástupců této kategorie, v mnohém obdobný zbraním hromadného ničení.Vliv na organismus a lidskou psychiku se v USA intenzivně zkoumal již v 60. a 70. letech, a to jak pro využití policií, tak jako zbraně. Již nízké úrovně signálu mohou vyvolat hluboký pocit strachu a davovou paniku. Při vysoké úrovni je možné narušení psychomotorických funkcí a navození stavu, jaký obvykle předchází epileptickému záchvatu. Není prakticky ověřeno, při jak velké výkonové hustotě může způsobovat až smrtelná poškození organismu. Předpokládá se, že akustické paprsky se budou vytvářet tradičními prostředky se směrovým účinkem, použití infrazvukové zbraně bude efektivní i proti živé síle ve krytech a uvnitř bojové techniky. Infrazvuk může být též využit k destrukci konstrukcí, např. i k demolici zdiva. Další vyvíjenou formou jsou tzv. akustické náboje, vystřelované do určitého prostoru Američané na základě zkušeností z boje proti terorizmu vyvinuli a údajně již vyrábějí přenosnou akustickou zbrań velikosti 30 cm, která vyniká vysokou směrovostí, takže ve skupině několika lidí lze "zasáhnout" vybraného jedince. Zásah údajně způsobuje šok a nezanechává žádné vedlejší škodlivé účinky. Své určitě sehrává moment překvapení. V nejnovější výbavě protiteroristických a speciálních jednotek najdeme i akustické generátory, které vydávají zvukové vlny o síle stovek decibelů na frekvenci 10 Hz. Člověk je nejprve pociťuje jako nepříjemné vibrace po celém těle, ale rychle se dostaví břišní nevolnost a závrať. To proto, že vibrace narušují tekutinu v labyrintu středního ucha a zasahují i orgány v břišní dutině ( nevolnost, zvracení a křeče vnitřních orgánů), útočí také na kardiovaskulární systém. Způsobují vyřazení lidí z jakékoliv činnosti a jejich dezorientaci. Má vysoký psychologický účinek na nechráněné osoby, u kterých se dostavují pocity strachu vedoucí až k panice a zhorší soustředění, sníží duševní výkonnost (až o 70 %). Dá se tedy nasadit i mimo bitevní pole, ale třeba i proti sídlům významných institucí nebo přímo konkrétním zájmovým osobám.
Infrazvuk a zvuk do 100 Hz působí: při hodnotách nad 130 db; více tlakem a vibrací, bývá spojen s vestibulárními příznaky, poruchou dýchání, motoriky, vidění atd. při hodnotách nad 140 dB; už vyvolává vibraci hrudníku ,při hodnotách nad 160 dB; trhá plicní alveoly.
Infrazvuk - dobře se šíří ve vodě (zjištění „hlasu moře“ – předpovídání vlnobití), je škodlivý pro lidský organismus (frekvence blízké frekvenci srdce), zajímavé je také, že neslyšíme šum způsobený vlastním krevním oběhem.

Vnímavost organismu také záleží na frekvenci působících polí, kde můžeme definovat dvě základní skupiny:
l. Rozšířená oblast infrazvuku (0-30 Hz)
Subharmonické frekvence (vůči 1. harmonické sítě) působí na několik oblastí vnímání člověka:
bioproudy (EKG, EMG), při EEG definujeme různé specifické frekvence činnosti mozku, tedy delta (0,5 - 4 Hz), theta (4 - 8 Hz), alfa (8 - 13 Hz), sigma (12 - 14 Hz), beta (14 - 30 Hz); v oblasti frekvencí 1,8 - 4,5 Hz je možno lokalizovat místo vzniku epileptického ložiska
- Schumanovy rezonance, tedy změny přirozeného magnetického a elektrického pole Země (8-27 Hz)
- seismické vlny (řádově jednotky nebo zlomky Hz)
- fyziologické vnímání kmitání světla, tzv. flicker - efekt maximem negativního působení při 9,8 Hz
- mechanické vibrace (5 - 30 Hz)
- vlastní infrazvuk do 16 Hz, obtěžuje akustickým tlakem na celé tělo.


Nové nařízení vlády č. 410/2000 Sb. platné od 1. 1. 2001 výrazně změkčuje dříve platné přísné hygienické předpisy. Vychází se z evropských norem, které zřejmě dávají přednost ekonomickým zájmům. Jednou z dalších problematik je slyšitelnost nadměrného hluku v oblasti infrazvuku- tento hluk do určitého kmitočtu není slyšet- pak už se dá doslova vnímat hmatem ( pro ilustraci základní frekvence spodních strun klasické čtyřstrunné baskytary a kontrabasu je 41 Hz - basové E lze už celkem spolehlivě vnímat hmatem. Zvuky s ještě nižší frekvencí několika málo kmitů za vteřinu rozechvívají vnitřní orgány a ovlivňují ústrojí středního ucha. To může u některých lidí zpočátku způsobovat euforii, která však brzy přejde do pocitů tísně, strachu, nebo dokonce do nausey, jejíž příznaky jsou totožné s mořskou nemocí.


Výskyt infrazvuku byl po podrobném průzkumu spolehlivě zjištěn v železničním kolejovém vozidle na stanovišti strojvedoucího elektrických lokomotiv řady 163 (tzv. „peršink“), dále pak 363, (tzv. „esa“) 362 a 372; při rychlosti vyšší než 70 km/hod. , že při zvyšování rychlosti jízdy dochází k prudkému vzrůstu hladin infrazvuku. Ke vzniku tohoto škodlivého infrazvuku má mimo jiné (ze vzniku emisí infrazvukové energie nelze vyloučit ani jiné části trakčního i vlečeného vozidla) vliv nevhodný tvar čelní plochy trakčního vozidla ( rezonance lze zmenšit změnou rytmu jejich zdroje buzení).

Jedná se o komplexní fyziologický a psychologický vjem zprostředkovaný celou řadou receptorů. Dané vzruchy se přenášejí centrální nervovou soustavou do mozku, kde se integrují a kde také vzniká subjektivní vjem. Velikost vjemu je určena nejen kmitočtem ale i rychlostí resp. zrychlením kmitavého pohybu. Vjem vibrací na kmitočtech nižších než 15 Hz je dán funkcí vestibulárního aparátu. Ten určuje odezvu člověka na lineární nebo úhlové zrychlení hlavy a celkové vibrace těla a jeho polohu v prostoru. Vjem vibrací na nízkých kmitočtech je zprostředkován také receptory, které jsou v kloubech, šlachách a svalech. Vibrace o kmitočtech vyšších než 15 Hz jsou vnímány pomocí receptorů na tlak, které se nacházejí v měkkých tkáních a kůži.Expozice intenzivním vibracím je spojena s nepříjemným subjektivním vjemem nepohody, který může být posuzován jak z fyziologického tak i z psychologického hlediska. Dlouhodobá expozice pak může vyvolat trvalé poškození zdraví. Místní vibrace přenášené na ruce vyvolávají poškození několika systémů. Nejvíce jsou zasaženy periferní cévy, nervy horních končetin a svalově-kloubní aparát. V závažných případech trvalého poškození rukou se přiznává nemoc z povolání. Při delší expozici vibracím jsou průvodním jevem příznaky změn v centrálním nervovém systému. Nejsnadněji pozorovatelné jsou tzv. bílé prsty způsobené expozicí vibracím.Nepříznivý a mnohdy i škodlivý účinek vibrací na člověka je závislý na způsobu jejich přenosu ze zdroje na člověka a na vedení v organismu samotném. Důležitou úlohu zde hraje i individuální tělesná konstituce.Podle způsobu přenosu rozlišujeme vibrace přenášené na celý organismus nebo jen lokálně: na ruce, hlavu, páteř a trup. Pro posouzení směrových účinků vibrací byly stanoveny soustavy souřadnic lidského těla a ruky ve kterých se vibrace měří. Podle toho pak vibrace dělíme na horizontální a vertikální. Akutní poškození vznikají v důsledku rezonančního kmitání dutin organismu nebo jeho části, zejména trupu a žaludku.

Zvláště škodlivá jsou pásma frekvencí:
2 - 6 Hz … pro sedící osobu
4 – 12 Hz … pro stojící osobu
12 – 30 Hz … pro hlavu
30 – 90 Hz … pro oční bulbus, centrální nerv. soustavu a cévy
400 – 600 Hz … pro rezonanci lebky.

Fyziologicky se vibrace, působící na organismus, projeví: ztrátou rovnováhy, snížením zrakové ostrosti, obtížemi při soustředění, kinetózou (stav organismu vzniklý působením rychlosti), vazoneurózou (cévohybné funkční onemocnění z poruchy nervové činnosti) a potížemi při dýchání.

Fyzikové z University of Utah vyvinuli malé zařízení, jež umí přeměnit teplo na zvuk a ten následně na elektřinu. Orest Symko předvádí, jak teplo z plynového hořáku, je-li nasměrováno na přepážku v trubici, přemění se na zvuk. Zařízením, která to dokáží, se říká akustické tepelné stroje. Nyní přišli vědci s nápadem, jak z tepla vyrobený randál zužitkovat a přeměnit jej na elektrický proud. Většina zařízení k zužitkování tepla byla dosud velká, nebo málo efektivní. Tento nedostatek je předem vyřazoval z použití v počítačích a jim podobných malých přístrojích. Zatímco v Utahu tvrdí, že mají zařízení o délce 11-18 centimetrů, která dosahují 40% energetické účinnosti klasických vznětových a zážehových motorů. Scott Backhaus, odborník na termoakustiku z Los Alamos National Laboratory, vyslovuje pochybnosti. Backhaus tvrdí, že také pracoval na některých aplikacích tohoto zařízení, ale že se mu účinnosti blížící se hodnotě 40%, nikdy dosáhnout nepodařilo. Nejmenší tepelné akustické zařízení, které se Američanům nyní podařilo vyrobit, má délku 1,8mm. Pokud se tyto miniaturní stroje spojí do větších celků, jsou schopny produkovat 1 watt elektrické energie z každého centimetru krychlového objemu využitého prostoru. Symko je přesvědčen, že tyto prvky bude možno spojovat a ve formě prefabrikovaných buněk z nich sestavovat nový typ solárních panelů. Vědec chce do roka také vyřešit spojování jednotlivých miniaturních zařízení do větších celků a zahájit jejich hromadnou výrobu. Pokud by všechno šlo dobře, nemuselo by to trvat dlouho a budeme tu mít nový typ strojů, které budou schopny z klasických zdrojů – plynu a uhlí, produkovat elektrickou energii. Většina tepelně elektrických zařízení využívajících zvukové vlny, kterou Symko v laboratoři vyrobil, je zabudována do trubkových rezonátorů, jejichž velikost je zhruba taková, že nám „padnou“ do ruky. Každá z těchto trubek (rezonátorů) obsahuje oddíl s velkým počtem malých prvků, které jsou zhotoveny tak, aby měly velký povrch. Tvoří je například plátky kovu, nebo vlákna z kovu a nebo ze skla. Dokonce se může jednat jen o vlákna z bavlny. Tato přepážka rozděluje trubku na studeno - horký a horko - teplý výměník. Když se do takto přepažené trubky zavede plamen, nebo se v ní zapojí topné tělísko, vyvolá to na straně výstupu teplého vzduchu akustické vlny. Trubka začne vyluzovat tóny. Stane se z ní tak trochu flétna nebo varhanní píšťala. Dlouhé rezonační trubky vyluzují hluboké tóny, ty nejkratší zase piští.Na jedné straně tedy do trubky vkládáme teplo a na výstupu máme zvuk.
Teď přicházíme k té geniálně prosté myšlence - přeměně vzniklého hluku pomocí piezoelektrického jevu na elektřinu. Tento princip má celou řadu předností. Zatímco u klasických benzínových nebo naftových motorů se při jejich výrobě musí dbát na přesnost, u výroby těchto píšťal tomu tak úplně není. Zařízení dokonce ani nemusí znepříjemňovat své okolí rušivým hlukem. K zajištění tichosti provozu těchto strojů lze volit hned několik cest. Stačí patřičně zkrátit rezonátor a celé zařízení začne pracovat v oblasti ultrazvuku. Druhým způsobem, jak omezit hlučnost spočívá v zatížení celého zařízení. Odběr produ z něj snižuje hlasitost. Také lze obalit stroj protihlukovou izolací. Stroji o délce necelé 4 cm a šířce něco málo přes 1 centimetr, stačí k produkci zvuku teplotní rozdíl mezi studenou a teplou částí výměníku jen 32 stupňů Celsia. Některé stroje produkují zvuk, jež dosahuje hladiny 135 decibelů. .S takovýmto miniaturním tepelně akustickým strojem Symko počítá, že bude zajišťovat chlazení v počítačích a z odpadního tepla vyrábět elektrický proud. Zvyšováním tlaku v rezonátoru lze zvýšit akustický výkon a tím také více elektřiny. Pokud rezonátor pracuje se zvýšeným tlakem, stačí menší teplotní rozdíl k tomu, aby zařízení začalo pracovat a rozezvučelo se. Aby mohlo dojít k efektivní přeměně zvuku na elektřinu, musí být jednotlivá zařízení párována, aby produkované zvukové vlny byly o stejné frekvenci a aby vibrace byly synchronní.Teoreticky se s takovým zařízením budeme moci v Brdech brzo setkat. Symko totiž hodlá do jednoho roku dokazovat výhodnost tohoto zařízení při zužitkování odpadního tepla na vojenských radarech.Nejnovější výzkum těchto strojů ukázal, že na výkon zařízení má významný vliv tvar rezonátoru. Pokud má zařízení tvar kruhový, je 2x tak efektivní, než když je rezonátor obyčejná rovná trubka. To je dáno tím, že tlak a rychlost proudění vzduchu v kruhově tvarovaném prostoru je většinou synchronní. Jedné ze studentek se podařilo vytvořit tak malé zařízení, že je jen o polovinu širší, než je tloušťka mince zvané americký cent. Výkon tohoto miniaturního stroje je přesto obdivuhodný. Po zahřátí produkuje zvuk o síle 120 decibelů!

Psycholog Richard Wiseman z Univerzity v Herdtforshire se rozhodl zaznamenat zážitky lidí, kteří navštívili místa, kde by mělo zaručeně strašit. Jedním z těchto míst je slavný palác Hampton Court nedaleko Londýna. Je proslulý tím, že se po jeho chodbách údajně prohání křičící duch Catherine Howardové, páté ženy Jindřicha VIII.

Druhým strašidelným místem je labyrint místností a chodeb Bridge Vaults ve skotském Edinburghu.

Vědci zaznamenávali na obou místech teploty vzduchu a jeho proudění, magnetická pole a míru osvětlení. Potom se ptali návštěvníků, kde viděli nebo cítili něco neobvyklého. Většina lidí měla nejsilnější zážitky právě v místech, kde údajně straší. Tam také Wiseman a jeho kolegové změřili nepatrná proudění vzduchu a výkyvy elektromagnetického pole. Nezáleželo na tom, zda návštěvníci věděli, kde se mají setkat s nadpřirozenými silami. Nepříjemné zážitky jsou důsledkem vlivů prostředí. Wiseman chce ve výzkumu pokračovat a rozhodl se, že si postaví dům, kde bude dobrovolníky strašit. musí být přesně známo, kdy a kde v něm bude strašit. Jednotlivé strašidelné efekty musí být plně pod kontrolou. Jedině tak je možné dosáhnout výsledků, které budou vědecky zajímavé. Je přesvědčen, že zkušenosti lidí, kteří údajně zažili setkání s nadpřirozenými silami, mají původ v pevně zakořeněném strachu z nebezpečných situací a ve fyzikálních vlivech okolního prostředí- případně přidat trochu obrazů z hollywoodské hororové produkce a výsledkem jsou neuvěřitelně silné zážitky. Ve strašidelném domě bude možno kontrolovat osvětlení, ale také určit tvar, velikost a vybavení místností. K dispozici budou i jemnější strašidelné efekty. Počítá se s drobnými změnami teploty, elektromagnetického pole, nahodile vznikajícími průvany a infrazvukem. Dobrovolníci, kteří se experimentu zúčastní, budou o všem předem informováni. Nejdůležitější bude kontext, v němž budou lidé tyto drobné změny prostředí zažívat. Vnímavost ke změnám v okolí roste v okamžiku, kdy se ocitneme v místě, kde se necítíme dobře a kde působí naše předsudky ohledně chování duchů. Podle Wisemana jsou nejdůležitějšími prvky strašení světlo a tvar místností. V Edinburghu lidé často mluvili o zvláštních pocitech v tmavých a úzkých zákoutích. Je to zřejmě reakce na nebezpečí v přírodě, kde v takových lokalitách číhaly šelmy, dravci nebo jedovatý hmyz. Nábytek bude v domě samozřejmě starobylý, protože právě v takovém prostředí se podle našich představ duchům líbí nejvíce. Klimatizace se postará o změny teplot, na které je člověk velice citlivý. Dokáže rozpoznat vzestup či pokles i o čtvrt stupně Celsia. Kovové cívky ukryté ve zdech vyprodukují elektromagnetické pole, které může vyvolávat halucinace. Prokázal to již počátkem 90. let Michael Persinger z Laurentian University v Kanadě, při jehož pokusech zažívali dobrovolníci zkušenosti pobytu mimo tělo. Podobné stavy mohou přivodit i vibrace působené subbasy, které kromě toho dokážou třeba rozblikat svíčku. Zatím je všechno jen projektem.Náklady se na dům hrůzy se odhadují na 50 000 Ł. Krby a stěny se dají do okamžiku přesunout, čímž se změní tvar a uspořádání místnosti. Reproduktory vydávají nízkofrekvenční vibrace, které vznikají elektricky, nebo je působí dlouhé rezonátory ve tvaru píšťaly z varhan. Lidé se v důsledku těchto vibrací cítí velmi nepříjemně. Ukryté cívky produkují silné elektromagnetické pole. Nenápadné větrací otvory dokážou způsobit průvan nebo náhlé změny teploty.
Prof. V. Gavreau, který v elektro-akustické laboratoři Státního výzkumného ústavu v Marseille zkoumá infraakustické vlny, vyzkoušel první model "smrtícího pozounu". Model se skládal ze čtyř krátkých tuctů krátkých hadic, jejichž výstupní konce byly upevněny na proutěné mřížce;vstupní konce ústily do trychtýřovitého tělesa. Hadice byly vzájemně poněkud propleteny. Výsledek zkoušky byl velmi nepříjemný. Přístroj vydával tlumený tón o kmitočtu 196 Hz a výkonu 100 W. Osobám stojícím v blízkosti přístroje (a některým i v sousedních místnostech) se udělalo po 15 minutách nevolno (až ke zvracení) a tento stav trval ještě několik hodin po ukončení pokusu. Přítomní měli pocit, že akustické vlny způsobily kmitání všech orgánů jejich organismu. Na zdech laboratoře se objevily slabé trhliny. Popudem k výzkumu účinku infrazvukových vln na lidský organismus (popř. i na okolní předměty) byla tato událost: V roce 1964 se Ústav přestěhoval do nové budovy. Brzy na to si mnoho pracovníků začalo stěžovat na bolení hlavy, nevolnost, nucení ke zvracení a podobně. Po eliminování elektromagnetických a ultraakustických vln se zjistilo, že příčinou jsou infra-akustické vlny, které vyvozuje mohutný ventilátor na střeše protější budovy. Ultraakustické vlny procházejí tuhými tělesy nebo se od nich odrážejí. Jiná je situace u infra-akustických vln, obzvlášť s kmitočtem pod 10 Hz. Při působení těchto vln na těleso stoupá jejich postupný účinek až k nesnesitelnosti. Je to podobný pochod, kdy například vlivem zvuku může prasknout slabá sklenka nebo se zbořit most při rytmickém pochodu vojenského útvaru. Při pokusech bylo nutno chránit celý organismus. Později byl v pracovním prostoru (za přístrojem) úmyslně vyzařovány infraakustické vlny o jiném kmitočtu, a tak interferencí vytvořeno téměř bezzvukové pásmo. Další model s kmitočtem 37 Hz a výkonem 2000 Wattů, který by již mohl značně porušit zeď, byl zkoušen se sníženým výkonem, takže se ve zdi objevily jen slabé trhlinky.Poslední model měl délku píšťaly 23,5 metru a kmitočet 3,5 Hertzu.Podle profesora Gavreau lze přístroje vhodných rozměrů (průměr píšťaly asi 5,5 metru) a vhodného výkonu (asi 10000 Wattů) použít jako zbraně (může mít smrtící účinek na vzdálenost 7 až 8 kilometrů). Přístroj byl přihlášen k Francii k patentování, jelikož se i v USA pracuje na podobných zařízeních.
Ani se nedivím že rychle spěchali patentovat, Francie vystupovala zrovna z NATO právě kvůli neshodám s USA. Další věcí je že článek je z roku 1967, kdepak je vývoj asi dnes? Tenkrát se dokončovala hrubá síla, dnes se pracuje na datech kolem toho. Tanky a lodě jsou konstrukčně 30 let zpátky, to co je dnes žene dopředu je elektronika všude a digitální zpracování dat. Tak i tady zajisté. Se spolužákem z gymnázia a spoluhráčem z kapely jsme jednou položili dotaz našemu fyzikáři na infrazvuk. Ten se ani moc nezamýšlel a řekl Janovi ať zavře oči, pak vzal sešit začal mu mávat pomalu před hlavou, to ho zřejmě neuspokojilo a hledal větší a větší předměty až nakonec mával celou přenosnou tabulí. A u toho sděloval třídě: "vyrábím infrazvuk" pár holek zvedlo oči od pletení, kluci od piškvorek co to zase ten třídní dělá. To je prokletí všech géniů- masa je nechápe,ale bude si pamatovat že Einstein měl 4 z francouzštiny ale co chtěl sdělit nikdy nepochopí. Bylo to docela dobrý pohled pro tyhle zábavychtivé lidičky. My jsme pochopili, že vyrobit infrazvuk klasickým reproduktorem by znamenalo mít obrovskou membránu, nakonec jsme měli šestnáctimetrovou z igelitové plachty a zvuk jsme vyráběli podladěnou baskytarou s posuvem frekvence. Později jsme podobně upravenou baskytaru používali v kapele jenom tak z hecu a já si do bicích vyrobil nový nástroj, bicí jednostrunný hloubkový nástroj. Tady už jsme nakonec zůstali u slyšitelného zvuku protože po těchto experimentech nám bývalo pěkně blbě od žaludku a nejen nám. Ještě štěstí že naše reprosoustavy pod 23 Hertzů nešly ale kmitačku ta rázová vlna občas vyhodila a my byli rádi když jsme drahý basový reproduktor nakonec zachránili. Další pokusy byly s vyřazeným kotoučem od cirkulárky, který jsem měl na bicích a vybavil jej snímačem z kytary,docílili jsme sice zajímavých zvuků, ale nikdy se nedostali moc hluboko. Hlubší zvuky bychom dostali ze zvonu, jenomže k tomu bychom se nedostali a snímač by nám s bronzem jaksi nepracoval. V dávné Číně se zvonem dokonce popravovalo, kdy odsouzenec byl přiveden tam kde má u nás zvon srdce a podélným trámem bylo na zvon udeřeno. Odsouzenec zpravidla zemřel na zástavu srdce. Francouzské řešení nás nenapadlo, oni použili píšťalu, což není tak prostorově náročné řešení. Ostatně co dělá zvuk s hmotnými tělesy si můžete ověřit hned zítra. Stačí mít turbodieselový motor nebo zajít do kostela na varhanní koncert. Naftový motor je poměrně hmotný a při určitém místě nástupu turba se začne interiér chvět- to právě vaše turbo vyrábí rezonanční kmitočet vašeho auta případně třeba jen přístrojové desky. Počítám že frekvenci vyrábí ty tlaky v turbu (vlastně píšťale) . U svého auta jsem zjistil že je velice těžké ten kmitočet udržet, je to jen krátká chvilka, kousek nad a nebo pod a auto se neklepe. V kostele je na varhanách jedna klávesa, která je zapovězena. Je to takzvaný kostelní tón. Chytrý varhaník se na ni zeptá a vyhne se jí. Protože to je kmitočet na kterém rezonuje kostel, pokud budete mít štěstí a v některých partiturách se jí varhaník nevyhne- začnou drnčet okna na kostele a varhanní skříň, je to mocný zážitek.


Anglie – země přízraků. Nikde není více legend o bledých přízracích plujících v temných prostorách zámků. Konečně, každý Angličan je připraven k setkání s přízrakem, ale nikdy to nepřizná. Tak i Viktor Tendi, počítačový odborník z univerzity v Coventry. V ten večer on, tak, jako jindy, pracoval ve své laboratoři, když jej ovanul chlad a naskočil studený pot. Náhle dostal pocit, jakoby jej někdo pozoroval, a tento pohled přináší cosi zlověstného. Potom se onen zlověstný pocit zmaterializoval v cosi neforemného, popelavé barvy, proplulo po místnosti a plynule se přiblížilo k vědci. Daly se vystihnout obrysy rukou, nohou a na místě hlavy se vytvořil oblak, jehož centru byla tmavá skvrna. Vypadalo to jako rty. V jediném okamžiku se přízrak beze stopy rozplynul ve vzduchu. Ke jeho cti je nutno říci, že když přečkal první strach a šok, začal uvažovat a jednat jako vědec – chtěl zjistit příčinu zvláštního jevu. Narkotika neužíval, ani nepil alkohol. I kávu pil jen v málo. A co se týká neznámých sil, v ty vědec kategoricky nevěřil. Ne, je třeba hledat obyčejné fyzikální faktory, našel je, jak už to bývá, úplně náhodou. Pomohl - šerm. Nějaký čas po setkání s přízrakem vědec uchopil v laboratoři kord, který si přinesl po předchozím tréninku. A tu náhle utěsňující klínek, začal vibrovat stále silněji a silněji, jakoby se ho dotýkala neviditelná ruka.Ale vědci přichází na mysl spíše rezonační chvění, podobné tomu, které vydávají zvukové vlny. Tak, jako nádobí v kredenci začíná znít, když v místnosti naplno hraje hudba. Ovšem to nejzajímavější na tom je, že v době zjevení přízraku bylo v laboratoři ticho. Skutečně ticho? Když si položil tuto otázku, Tendi na ni odpověděl takto: změřil zvukové pozadí speciální aparaturou. A ukázalo se, že je zde zvláštní šum, ale zvukové vlny mají nízkou frekvenci, kterou lidské ucho není schopno vnímat. Jde o infrazvuk. A do krátkého pátrání byl zdroj nalezen – nedávno nainstalovaný nový ventilátor. Stačí jen zjistit, jak „duch“ zmizel a klínek přestal vibrovat. Infrazvuk přináší řadu otázek: Dlouhá léta děsily námořníky pověsti o „bludných Holanďanech“ – lodích, bloudících po mořích bez posádek. Lodě byly v pořádku, jen lidé zmizeli. Jednu z nich, Mary Celeste, našla na širém moři jiná loď. Námořníci nic nechápali – v kuchyni byl připraven oběd, v lodním deníku ještě neoschl poslední zápis, ale lidé byli pryč. Léta tato otázka vzrušovala námořníky i vědce, než byla zodpovězena. Příčinou byl infrazvuk o frekvenci 7 Hz, který je vytvářen mořskými vlnami. U člověka vyvolává tato frekvence nepopsatelný strach. Ve snaze mu uniknout, jsou lidé schopni skočit z paluby. Od středověku jsou známy příběhy tzv. bludných lodí bez posádky. Nejnovější teorie říkají, že zlomy v zemské kůře a tření obrovské masy vody mohly vytvářet za určitých podmínek tak silné infrazvukové vlny, že se posádky lodí v panice a smrtelných křečích vrhaly do vody a piloti ztráceli orientaci. Námořnici to nazvali "hlas moře", anebo "voláním moře". Často se stávalo, ze právě tehdy byl větší výskyt sebevražd skokem do moře, anebo nějakým jiným "rafinovaným" způsobem. Tento stav popisuje známý autor Sherlocka Holmese Artur Conan Doyle v Kapitánovi Polární hvězdy.

Není infrazvuk za mým nočním přízrakem?, řešil vědec. Měření intenzity infrazvuku v laboratoři ukázalo hodnotu 18,98 Hz, a to je přesně ta intenzita, při které lidská oční bulva začíná vibrovat. A tak, podle všeho, zvukové vlny zastavily pohyb očních bulv vědce a vyvolaly klamání smyslů - on uviděl figuru, která neexistovala. Další výzkum ukázal, že ve zvláštních případech se může vyskytovat tato nízká frekvence vcelku pravidelně. Infrazvuk vzniká například, když silné poryvy větru vnikají do komína nebo ve věžích. Časopis v oboru vodo-topo-plyn nedávno zveřejnil článek experta na plynové kotle o úrovni i kmitočtovém složení hluku, který je generován směrem do kouřovodů a komína a možném výpočtovém postupu spektra hladiny akustického výkonu a určování základních rezonančních kmitočtů v soustavě kotel, kouřovod a komín. Upozorňuje na možnost vzniku čistých tónů v oblasti infrazvuku!
Podobné děsivé zvuky pronikají i tlustými stěnami. Často také tyto zvukové vlny vznikají v tunelech. A tak se lidé setkávají s přízraky v dlouhých chodbách starých zámků. A o silný vítr není ve Spojeném království nouze – nad britskými ostrovy vanou neustále. Výsledky své práce Tendi publikoval v časopisu Společnosti pro fyzikální výzkum. Jeden z britských badatelů Tony Cornell se domnívá, že tato myšlenka pomůže objasnit mnohé hraniční jevy. Ale u jiných vědců tato myšlenka vyvolává pochybnosti. Fyzici, sledující vliv infrazvuku na lidský organismus, namítají, že dobrovolníci, účastnící se experimentů, si stěžují na únavu, silný tlak v uších nebo v očích, ale nikoli halucinace, a nikdo nezažil ani setkání s přízraky. A u řidičů automobilů také nevznikají chyby vnímání, je zajímavé, že stroj při vysoké rychlosti proniká vzduchem, úroveň infrazvukových vln je velmi vysoká. A tak když už to vypadalo, jako bychom se přiblížili k vyřešení otázky přízraků, z druhé strany vznikají otázky, na které odpovědi chybí.

Závěrem je třeba říci jen to, co na svých stránkách o infrazvuku píše pan Jandora:
Pro infrazvuk existují pouze dvě překážky:
- vakuum
- dostatečná vzdálenost.

Zajímavé odkazy:
Větrákový generátor infrazvuku:




Psychoakustické klamy: dreamworx.cz/book/iluze.html
Věčně klesající tón: asa.aip.org/sound/cd/demo27b.au
Něco výpočtů a teorie: www.sweb.cz/radek.jandora/f11.htm#infrazvuk

V šumu klesající tón, který skončí v oblasti infrazvuku až je vnímán jako jednotlivé rázy (tón je frekvence, jíž byl amplitudově modulován původní šum): krokyn.wz.cz/Hudba/AM.mp3

© Milan Zacha Kučera


Zdroje:
AI č.841- Neletální zbraně, RNDr. Jaroslav Fiedler, CSc.,1993,
Applied Physies Laboratory - Maryland,
rmed Forces Journal
Army Journal
Aviation Week and Space Technology
Beránková Lenka Univerzita Pardubice Dopravní fakulta Jana Pernera
Cesty psychotroniky
Cihlářský svaz Čech a Moravy
David Steiner Akustika SEMINÁRNÍ PRÁCE
dj-bobr
Earth Interactions
Edgewood Chemical Biological Center,
Eva Borovičková
Ing. Ivan Kučera, CSc Elektromagnetická slučitelnost (EMC) člověka
Ing. Petr Bernat. Část ilustrací Konrad Zacharski, Anatomie varhan
International Defense Review
JDW
Joint Program Office for Special Technology Countermeasures,
Josef Pazdera
Katolický týdeník 37/2007 Marek Čihaře, Paulas, Jan
Kavol
Kircher Athanasius Musurgia Universalis (1650)
Lukáš Visingr
magazín Víkend z 18.4.2003 METEORIT S RODOKMENEM 18.4.2003 Tomáš Netočný, foto Jan Šilpoch, ČTK
materiály Velitelství USAF
NASA – Science http://science.nasa.gov/..Naval Surface Warfare Center Dahlgreen Division
Non-Lethal Defense Conference - USA - 2000
Ondřej Mikulaštík Hvězdárna Vsetín
Převzato ze Střelecká revue 4;5/94 Günter Wahl
Reflex 50/2002
Robert Čapek, Pavel Linhart
Royal Astronomical Society
Soldat und Technik,
Sonidos de un Agujero Negro. http://ciencia.nasa.gov
Swedish Non-Lethal Weapons Research Activities - National Defence Research Establishment in Sweden, Agentura Defence Systems Daily.
TACOM United States Army Southwest Research Institute
Tactical Technology, Defense Electronics
The Chandra X-ray Observatory Center http://chandra.harvard.edu/.
University of Utah Josef Pazdera
V/15-Hobby 15,28-32,1967,č.16(-nk-)
VTM
Vytápění Větrání Instalace 2/2003
www.army.cz
www.mmspektrum.com
www.mvcr.cz
www.newscientist.com
www.organstops.org
www.praha6.cz
www.vtm.cz 5/2004 Jaroslav Petr Varhanní mor
Zarubežnoje vojennoje obozrenije

Začtěte se také : Jaké zbraně použil SSSR proti Číně v roce 1969 ? a Největší tajemství III. Říše


Jozue, 6.kapitola Bible Kralická (1613):
Jericho pak velmi pilně zavříno bylo pro [strach] synů Izraelských, a žádný nevycházel ven, ani tam nevcházel. I řekl Hospodin k Jozue: Aj, dal jsem v ruku tvou Jericho, a krále jeho s silnými muži jeho.
Protož obcházeti budete město všickni muži bojovní, okolo města chodíce, jednou [za den;] tak učiníš po šest dní. Kněží pak sedm ať nesou sedm trub [z rohů] beraních před truhlou; dne pak sedmého obejdete město sedmkrát, a kněží troubiti budou v trouby. A když zdlouha [troubiti budou] na roh beraní, jakž nejprvé uslyšíte hlas trouby, zkřikne všecken lid křikem velikým, i oboří se zeď městská na místě svém, a vejde lid do města, jeden každý proti [místu,] kdež stál. Tedy povolav Jozue, syn Nun, kněží, řekl jim: Vezměte truhlu smlouvy, a sedm kněží ať vezmou sedm trub beraních před truhlou Hospodinovou. Řekl také lidu: Jděte a obejděte město, a zbrojní ať jdou před truhlou Hospodinovou. A když [to] oznámil Jozue lidu, sedm kněží, nesouce sedm trub beraních, šli před [truhlou] Hospodinovou, a troubili v trouby; truhla také smlouvy Hospodinovy brala se za nimi. Zbrojní pak šli před kněžími, kteříž troubili na trouby, a ostatní šli za truhlou, jdouce a v trouby troubíce. (Lidu pak byl přikázal Jozue, řka: Nebudete křičeti, ani slyšán bude hlas váš, ani vyjde slovo z úst vašich až do dne [toho,] v němž řeknu vám: Křičte, i budete křičeti.) Tedy obešla truhla Hospodinova město vůkol jednou, a navrátili se do stanů a zůstali v nich. Opět povstal Jozue ráno a kněží nesli truhlu Hospodinovu.
Sedm pak kněží, nesouce sedm trub beraních, předcházeli truhlu Hospodinovu, jdouce, a troubili v trouby; a zbrojní šli před nimi, a ostatní šli za truhlou Hospodinovou, když [kněží] šli, v trouby troubíce. I obešli město druhého dne opět, a navrátili se do stanů. Tak činili po šest dní.
V den pak sedmý vstali, jakž zasvitávalo, a obešli město týmž způsobem sedmkrát; toliko toho dne obešli město sedmkrát. Stalo se pak, když po sedmé [obcházeli,] a kněží v trouby troubili, řekl Jozue lidu: Křičtež [již,] dalť jest Hospodin vám město. A budiž to město proklaté, ono i všecky věci, kteréž v něm jsou, Hospodinu; toliko Raab nevěstka ať jest živa, ona i všickni, kteříž by s ní byli v domě, nebo skryla posly, kteréž jsme byli poslali. Avšak vystříhejte se od proklatého, abyste [i vy] nebyli učiněni proklatí, berouce z proklatých věcí, a uvedli byste stany Izraelské v prokletí, a zkormoutili byste je. Všecko pak stříbro a zlato, a nádoby měděné a železné, svaté bude Hospodinu; na poklad Hospodinu složeno bude.
Tedy křičel lid, když zatroubili v trouby. Nebo když slyšel lid hlas trub, křičeli i oni křikem velikým, i obořila se zed na místě svém. Tedy všel lid do města, jeden každý proti [místu,] kdež stál. I vzali je.
Městské hradby, pověstné svou mohutností, byly považovány za nedobytné; byly tak rozlehlé, že mohly na nich být postaveny domy:. Protož spustila je oknem po provazu; nebo dům její byl při zdi městské, a na zdi ona bydlila. [Jozue 2,15]



A ještě pohleďme na trouby posledního soudu:
Izaiáš [18,3] Všickni obyvatelé světa, a přebývající na zemi, když bude korouhev vyzdvižena [na] horách, uzříte, a když troubiti se bude trubou, uslyšíte.
Jeremiáš [4,19-21] Ó, střeva má, střeva má, bolest trpím, ó osrdí mé, kormoutí se ve mně srdce mé, nemohuť mlčeti. Nebo hlas trouby slyšíš, duše má, [a] pokřikování vojenské. Potření za potřením provolává se, popleněna zajisté bude všecka země, náhle popleněni budou stanové moji, v okamžení kortiny mé. Až dokud vídali budu korouhev, slýchali hlas trouby?
Amos [2,2-3] Ale pošli oheň na Kouba, kterýžto zvíře paláce Kariok, i umře s hlukem Moáb, s křikem [a] s hlasem trouby. A vyplením soudce jeho, i všecka knížata jeho zmorduji s ním, praví Hospodin.
Sofoniáš[1,12-18] I stane se v ten čas, že přehledávati budu Jeruzalém s lucernami, a navštívím muže, kteříž ulnuli v kvasnicích svých, kteříž říkají v srdci svém: Nečiniť dobře Hospodin, aniž zle činí. Nebo přijde statek jejich na rozchvátání, a domové jejich na zpuštění. Stavějí zajisté domy, ale nebudou v nich bydliti; a štěpují vinice, ale nebudou píti vína z nich. Blízký jest den Hospodinův veliký, blízký jest a rychlý velmi zvuk dne Hospodinova, tuť hořce křičeti bude udatný. Den rozhněvání bude ten den, den úzkosti a trápení, den zpuštění a to hrozného, den temnosti a mračna, den oblaku a mrákoty, Den trouby a troubení proti městům hrazeným, a proti úhlům vysokým, V němž úzkostmi sevru lidi, aby chodili jako slepí, nebo proti Hospodinu zhřešili. I vylita bude krev jejich jako prach, a těla jejich jako lejna. Ani stříbro jejich, ani zlato jejich nebude jich moci vytrhnouti v den rozhněvání Hospodinova; nebo ohněm horlivosti jeho sehlcena bude tato všecka země, proto že konec jistě rychlý učiní všechněm obyvatelům země.
Zachariáš[9,14] Nebo Hospodin proti nim se ukáže, a vynikne jako blesk střela jeho. Panovník, pravím, Hospodin trubou troubiti bude, a pobéře se s vichřicemi poledními.
Joel[2,1-11] Trubte trubou na Sionu, a křičte na hoře svaté mé, nechť se třesou všickni obyvatelé této země, nebo přichází den Hospodinův, nebo blízký jest, Den temnosti a mračna, den oblaku a mrákoty, jako záře jitřní rozprostřená po horách: Lid mnohý a silný, jemuž rovného nebylo od věků, aniž po něm kdy bude až do let národů i pronárodů. Před tváří jeho oheň zžírati bude, a za ním plamen plápolati; před ním země tato jako zahrada Eden, ale po něm bude poušť přehrozná, a aniž bude, což by ušlo před ním. Způsob jeho bude jako způsob koní, a jako jízdní, tak poběhnou. Jako [s] hřmotem vozů po vrších hor skákati budou, jako hluk plamene ohně zžírajícího strniště, jako lid silný zšikovaný [k] bitvě. Tváři jeho děsiti se budou lidé, všecky tváře zčernají jako hrnec. Jako rekové poběhnou, jako muži váleční vstoupí na zed, a jeden každý cestou svou půjde, aniž se uchýlí z stezek svých. Jeden druhého nebude tlačiti, každý silnicí svou půjde, a byť i na meč upadli, nebudou raněni. Po městě těkati budou, po zdech běhati, na domy vstupovati, a okny polezou jako zloděj. Před tváří jeho třásti se bude země, pohnou se nebesa, slunce i měsíc se zatmí, a hvězdy potratí blesk svůj. Hospodin pak sám vydá hlas svůj před vojskem svým, proto že velmi veliký bude tábor jeho, proto že silný ten, kdož vykoná slovo jeho. (Nebo veliký bude den Hospodinův a hrozný náramně), i kdož jej bude moci snésti?
Zjevení[8] A když otevřel pečet sedmou, stalo se mlčení na nebi, jako za půl hodiny. I viděl jsem sedm těch andělů, kteříž stojí před oblíčejem Božím, jimž dáno sedm trub. A jiný anděl přišel, a postavil se před oltářem, maje kadidlnici zlatou. I dáni jsou jemu zápalové mnozí, aby [je] obětoval s modlitbami všech svatých na oltáři zlatém, kterýž jest před trůnem. I vstoupil dým zápalů s modlitbami svatých z ruky anděla před oblíčej Boží. I vzal anděl kadidlnici, a naplnil ji ohněm z oltáře, a svrhl ji na zem. I stalo se hromobití, a hlasové, a blýskání, i země třesení. A těch sedm andělů, kteříž měli sedm trub, připravili se, aby troubili. I zatroubil první anděl, a stalo se krupobití a oheň smíšený se krví, a svrženo jest to na zem. A třetí díl stromů shořel, a všecka tráva zelená spálena jest. Potom zatroubil druhý anděl, a jako hora veliká ohněm hořící uvržena jest do moře. I obrácen jest v krev třetí díl moře. A zemřel v moři třetí díl stvoření těch, kteráž měla duši, a třetí díl lodí zhynul. A třetí anděl zatroubil, i spadla s nebe hvězda veliká, hořící jako pochodně, a padla na třetí díl řek a do studnic vod. Té pak hvězdy jméno bylo Pelynek. I obrátil se třetí díl vod v pelynek, a mnoho lidí zemřelo od těch vod, nebo byly zhořkly. Potom čtvrtý anděl zatroubil, i udeřena jest třetina slunce, a třetina měsíce, a třetí díl hvězd, tak že se třetí díl jich zatměl, a třetina dne nesvítila, a též podobně i noci. I viděl jsem a slyšel anděla jednoho, an letí po prostředku nebe, a praví hlasem velikým: Běda, běda, běda těm, kteříž přebývají na zemi, pro jiné hlasy trub tří andělů, kteříž mají troubiti.
Zjevení[9,1-2] Potom anděl pátý zatroubil, i viděl jsem, že hvězda s nebe spadla na zem, a dán jest jí klíč od studnice propasti. Kterážto otevřela studnici propasti. I vyšel dým z té studnice jako dým z peci veliké, i zatmělo se slunce i povětří od dýmu té studnice.

Rolandův roh


Bojové použití zvuku v souvislosti s českým svatovítským pokladem a paladinem Karla Velikého Rolandem V pražském svatovítském pokladu jsou uloženy dva rohy ze slonoviny. Vypráví se, že rohy patřily samotnému Rolandovi, přednímu z paladinů Karla Velikého. Objevil je Karel IV., neúnavný sběratel a vyvážil je zlatem, aby je dostal. doloženy jsou i honosné vyřezávané rohy zhotovené ze slonoviny, např. roh z 9.st. inv.č.2551 uložený ve svatovítském chrámovém pokladu na Pražském hradě či známý tzv. "Rolandův roh" z 9.st. uložený v muzeu Paula Dupuy v Tolouse ve Francii. Na Pražském hradě jsou uchovávány ještě další vyřezávané slonovinové rohy z 11-12.st. import pravděpodobně ze středomoří, asi Sicílie. Lovecké troubení u nás bylo povýšeno až do královského svatovítského pokladu na Pražském hradě. Jsou tam uloženy dva umělecky vyřezávané lovecké rohy – zvané olifanty, které používal při lovu český král a římský císař – Otec vlasti Karel IV. Rolandovy příběhy plní středověkou poezii francouzskou, španělskou i italskou. Známá je píseň o Rolandově posledním boji u Roncesvalles. Básně mají historický základ. Poslední boj se odehrával v Pyrenejích, kde vojsko táhlo v dlouhé, úzké řadě, Baskové vyrazili shora ze zálohy a zadní voj, kde byl i Roland, pobili do posledního muže. Císařův písař a kronikář Einhard dokončil knihu "Vita Caroli" asi 15 let po Karlově smrti. A právě tam najdeme onu legendu o loveckých rozích Rolandových. Roland jel jednou sám španělskou krajinou a uvažoval, kde by mohl zasáhnout proti Saracénům. Tu potkal vysíleného starce, posadil ho k sobě na koně a dovezl do nedalekého hradu. Ukázalo se, že je to pán toho hradu, který se vracel z kajícné pouti. Bez Rolandovy pomoci by byl domů nedošel. Když se zotavil, věnoval Rolandovi dva vzácné rohy. Poučil Rolanda, že s pomocí těch rohů může bez boje rozhodnout bitvu. Kdo zaslechne jejich hlas, bude jat takovou hrůzou, že upustí zbraň a ve zmatku uprchne. Roland prý v bitvě proti Saracénům jen jedinkrát přiložil roh k ústům, ozval se strašlivý zvuk, všichni prchali, přítel i nepřítel. Roland sám byl tak otřesen, že stěží udržel svého plašícího se koně, aby se nedal na útěk. Od té doby raději nechával rohy doma. Jiná pověst neví nic o kouzelné moci rohů a říká, že roh se jmenoval Olifant - z latinského elephantus. Roland zadul na svůj roh u Roncesvalles, aby přivolal Karlovu pomoc, ale než se Karel s družinou v úzkém údolí otočil, byl Roland již mrtev a Baskové pryč. I v Praze se prý rohy osvědčily. V době císaře Ferdinanda I. roku 1541 při velkém požáru Pražského hradu a Malé Strany, vzaly za své také všechny zvony. Císař přišel na myšlenku, že by dočasně mohly být nahrazeny Rolandovými rohy. Ale už první zadutí vyvolalo takový zmatek na hradě i ve městě, že se všichni ukrývali jakoby začínalo zemětřesení nebo konec světa. I vrabci na větvích prý leknutím zkameněli. Od té doby se rohů už nikdo neodvážil dotknout, natož aby je přiložil k ústům.


Zajímavé odkazy:
Zde jsou přístroje pro měření hraničních jevů /infrazvuk apod./
Podmořský poklad na Kypru
Vydařená akce izraelské tajné služby


Zpět