Záhady Poklady Literatura Zajímavosti Království Slovník Hudba Kdo jsem


Blake & Keats & Vrchlický & Reynek & Yeats & Konfucius & Sin Čchi-ťi
& Jesenský & Shelley & Jungmann & Asnyk & Šimánek & Prévert & Košut & Arcimboldo: Ódy na Jeseň


JESENI - William Blake

Ó Jeseni, ty obtížená plody,
ty sytá hroznů krví, stůj a zůstaň,
pod střechou mou se posaď, odpočiň si,
tvůj hlas ať zazní s píšťalou mou v souzvuk
a všecky roku dcery tančit budou,
o květech zpívej nám, o plodech píseň!

„Své vděky poupě slunci otevírá
a láska jeho žilami již kypí,
skráň Jitra kol je ověnčena květy
a kvítím skromný Večer skráň si stíní,
až bujné Léto do písně se pustí
a mráčky květy na hlavu mu vsypou.

Pel ovoce jest bytem vzdušných duchů,
na lehkých křídlech kolébá se Radost
po zahradě neb do stromů si sedá.“
Tak pěla krásná Jeseň, když si sedla,
pak zvedla se, pás stáhla si, za hory
pak prchla, zlaté nechajíc nám břímě.

ÓDA JESENI - John Keats

Ty dobo mlh a plodů zrajících,
ty slunce uzrálého věrný druhu,
s ním kane požehnání z dlaní tvých,
že střechy kynou v zralých hroznů kruhu,
s omšených jabloní že plod se chýlí
a zralost v jádro všeho proniká,
jímž kypí dýň a lísky slupka plní
se jádrem sladkým, květů veliká
jímž kyne v lukách žeň, kam včely pílí,
dnů teplých stálostí, že až se mýlí
neb cely plastvů jich se medem vlní.

Kdo ve tvých špižírnách tě neviděl?
Ba, mnohý tebe zřel u stodol vrat,
jak bezstarostně sedíš, kšticí spěl
ti vítr z řešet, neb tě viděl spát
na snopu polžatém výparem máku,
srp v dlani šetřil drn a sterý květ,
neb jindy sběrače jak zřel tě klasů
se snopem na hlavě skrz vodu spět,
neb stát u lisu jablečníku, v zraku
klid tichý, dlouho dívat se, jak v tlaku
vytéká šťáva zlatitého jasu!

Ty jara písně, kde jsou nyní teď?
Ó nepomni jich, máš svou hudbu taky!
Když mroucí zkvítá den skrz mraků zeď,
v zář růží stápí strniště, kdy mraky
much, jepic truchlí řeky na pobřeží,
se nesou výš a k zemi tíhnou zas,
jak vítr lehounký je tiše nese,
se strání zelených zní jehňat hlas,
tu z meze cvrček ozval se a svěží
hlas červenky od plotu zahrad běží,
křik vlaštovek se v sboru vzduchem třese...


JESEŇ LÁSKY - Jaroslav Vrchlický

To slunce má tak divný, žlutý svit
a hustou mlhou těžko, kalně svítí.
Chví na modrých se hroznech rosný třpyt -
tak z pavučin, které se všady chytí
a do vlasů nám hází mnohou niti.
Tím osvětlením bílá pleť tvá kdysi
na šíji, pažích plá tak znaveně,
jak z thyrsů úponky tu z vlasů visí
a oko teskně hoří ... ztlumeně
tvé srdce bije ... Nebude již bouře,
jen spousta mlh a pruh šedého kouře.


TUŠENÍ JESENĚ - Bohuslav Reynek

Zas září nastává, a zas mi sládne krev
jak hroznů šťáva. Tichý žalozpěv
se v srdci rodí, keře šípků rudnou
sty srdéček. A na duši mou bludnou,
by spočinula po bolestech žní,
se snáší ohně závoj zamžený
jak potní roucho z pavučin.
Tvář nítí se mi v tichém úsvitu
a ústa prahnou, rána hluboká,
a prosí: Bože , zda již v tomto podletí
jak modrá vlaštovka
má duše rozletí se, v novou zemi rozletí,
a napojí se cestou v moři pokoje?...
A krev má každým slovem sládne.


PADAJÍCÍ LISTÍ - William Butler Yeats

Jde jeseň k dlouhým listům, srostlým s námi,
i k myškám skrytým v snopech ječmene.
Žloutne nám štíhlý jasan nad hlavami,
i listí jahod, celé zmáčené.

A konec lásky nad námi se klene,
s uvadlou duší ztrmáceně jdem.
Dřív než láska na nás zapomene,
pojď, rozlučme se slzou, polibkem.


NA HROB VÁLEČNÍKŮV - Konfucius

Zpod sněhu ven se dere prvosenka.
Nad jeho hrobem dětský pláč jen mží.
Nás, od žití jež dělí stěna tenká,
východ ni západ slunce nevzruší.

A přece stále potok loukou pádí,
vždy znovu jeseň tykve vyzlatí
a stále nově luna ženy svádí,
vždy bude cvrček v trávě crkati.

Bylo jich mnoho, pevně koně vedli.
Tisíce bitev sláva -- prachu mrak.
Co z hrdinství? -- Jen pahorek ssedlý;
na něm jak oheň kvete rudý mák.


DUCH JESENĚ - Sin Čchi-ťi

Za mladých let,
za mladých let
jsem šťastně žil,
v podkroví denně vylézal a psal
tam verše, v nichž byl padělaný žal
a lidské bídy padělané zlo.

Na sklonku let,
na sklonku let
já okusil,
jak hořkotrpce chutná lidský žal,
a nemám co bych ještě opěval,
než -- "Podzimku ty jasná hodino!"

JESEŇ - Janko Jesenský

Rieky hladina sa vraští
od dýchania jesene.
Lieta sem-tam žlté lístie
ako vtáctvo splašené.

Zletelo už na chodníky,
vysedáva na tráve,
jazierko tam medzi krami
od neho je pehavé.

Sťaby sťahovať sa chcelo
s ostatnými vtáčaty,
azda myslí, že sa na jar
k rodným vetvám navráti?

Aj mne jeseň brázdi čelo.
Zožltli mi nádeje.
Dohonil ma chladný vietor.
Darmo lietam — pozde je.

JESEŇ - PERCY BYSSHE SHELLEY

Slunce již se chýlí, chladný vítr kvílí,
nahé větve lkají, květy umírají;
Konec roku
na zem se v svém loži v rubáš z listí složí
v tichu, taji.
Ó Měsíce sem spějte v davu,
od Listopadu v Máje slávu,
V svém nejsmutnějším spějte hávu
za rakví v tichém kroku
chladného, mrtvého roku
a jako chmurné stíny vy bděte mu blíž boku!

Chladná prška splývá, stuhlý červ zem zrývá,
řeky burácejí, hromy vyzvánějí
v konec roku!
Prchly ptáků roje, ještěrky lézt v svoje
skrýše spějí.
Ó Měsíce sem spějte v davu
v svém bílém, černém, šedém hávu
svým zářným sestrám pro zábavu
za rakví v tichém kroku
mrtvého, chladného roku,
vzplaň zelení hrob jeho ve vašich slzí toku!

JESEŃ - JOSEF JUNGMANN

Ajta jeseň! Krásy mizne ráj,
utajen zápach louky ambrové,
zasmucuje plésavý se háj,
a lesem chřestí pršky listové.

Do zrcadla stříbrných tokův
se nenahlídá kvítnatá pažiť,
hlas pěvných lásky výrokův
přestal utěšené pastviny blažiť.

Povzbuzený předcitem časův
dalekou se na pouť vystrojil jeřáb
do blažených pod nebem pasův,
kamž ho stálý tíhne léta váb.

Aj nastala má jeseň také:
líce spadují, smysly se tmějí,
péče kolem smutnooblaké,
vše druhdy jaré síly hybějí.

Ó duše má, stroj se z údolí,
jež zima severem náhle zamrazí;
pospíchej v ty blahé rolí,
kde života žádná smrt neobrazí.

JESEŇ - ADAM ASNYK

Již blankyt, jasný tak dříve,
pad’ v šeré stíny kol všade,
duch jakýs, v mlhy spjat sivé,
dlaň zimnou na zemi klade.

Skrz mlhy průsvitné stěny
zří v soumrak postava šedá,
zrak jako mlhami ztměný,
tvář chladná, smutná a bledá.

Na čele věnec má zvadlý,
zkad chladné kapky se řinou,
kol všecky květy již spadly,
k nám holým pahýlem kynou.

Tak plyne schýlena lící,
klid nesouc zlověstný dálí
a pohled slzavý, snící
jen bázní, smutkem se kalí.

Dlaň zmrzlou tiskne pak spěchem
v klín země chladnoucí, bídné,
jež tknuta hrobovým dechem
již tuhne, hluchne a stydne!

PODZIM - JOSEF ŠIMÁNEK

V zahradě kolem nás tak smutno bylo!...
Den zamlklý kdes v dálce dohoříval
a slunce krvavé se potopilo
do modrých mlh a žlutých mraků příval.

A na mžik zaplály ty vetché cáry
v rubínech, opálech a zlatě skvělém.
Závojem z perel obetkaly páry
hor čela na západě zkrvavělém.

A my jsme teskně hleděli v ta světla...
Teď rubín zhas, teď smaragd, opál za ním
a tmavá rouška na oblohu slétla,
stín šedý rozběhl se k žlutým pláním.

Kraj chladný byl a obzor už se stmíval.
A ticho. Ptáček plakal opozdilý.
Náš zrak se upřen v karmínu pruh díval,
jak zadržet by jej chtěl ještě chvíli.

Až i ten shas´a zapad´ v moře na dno.
Tmou vítr slechli jsme, jak žalně svistí,
a v duše naše zavanulo chladno
na naše slzy padly v svadlé listí.


PODZIM - JACQUES PRÉVERT

Kůň se hroutí uprostřed aleje
Listy na něho padají
Naše láska se chvěje chladem
A slunce taky.

FIALOVÁ JESEŇ - LADISLAV KOŠUT

Pomiešajte tmavomodré nebo
s červenkastým listím...

Jabľčko ťažko padlo do trávy.
Krátko pred zánikom
oddelil sa život.

Sama v sebe rozpúšťa sa jeseň
Čo,
čo,
čo?
odvšiaľ ozýva sa.

Že vraj jeseň nie je fialová??
Až do smrti výva vznešená.

A slunce taky.

Arcimboldovo dílo :

Arcimboldo Podzim L.P. 1573


Další články: Miroslav Urban - Kletý Ach a Gustav Meyrink recenze a povídky I.část